Stanislav A. Hošek
20. 11. 2016
Patřím k oné menšině, kterou přestaly letošní prezidentské volby v USA zajímat v momentě, kdy ze hry vypadl Sanders. Věděl jsem, že ať vyhraje kterýkoliv ze dvou hlavních kandidátů, tak bude opět vládnout jedna a tatáž skupina supervlivných z třídy mocichtivých. Přeloženo do lidštiny, nejbohatších z pozadí ovládajících příslušníky viditelné politické moci. Toto přesvědčení je i motivem k napsání následujícího textu.

Technologie moci jako schopnost řídit potřebné změny.

Kadlubem zrození moderních Spojených Států Amerických byla občanská válka. Jako každá vnitrostátní válka, byla i tato tak krutá, že Otcové zakladatelé USA dali své vlasti do vínku politický systém, jenž by jednou pro vždy zamezil obdobným děsivostem. Demokratický politický systém měl totiž, podle nich, včas avizovat provádění potřebných změn, aby se tak stát vyhnul násilným metodám jejich, mnohdy až živelného prosazování. Dával šanci včas poznávat potřebnost změn, dostatečným vlivem provádět adaptaci systému a v konečném při tom všem udržet stabilitu celého společenství, čti nadvládu mocných.

Není ovšem v dějinách lidstva snad jediného dobře míněného úmyslu, který by nějaká skupina nezneužila ke svým zájmům. Stalo se to i s demokracií v USA. Projektovaná soutěž politických stran se stávala stále víc a víc monopolizovanou hrou skupin bojujících o vliv a moc, až se vyprofilovala nová vrstva vrchnosti uvnitř republikánského systému, který původně vznikl na mrtvole staré, přežilé, vrchnosti feudální panské třídy.

USA se už na konci devatenáctého století staly motorem celosvětového hospodářství. Byly zemí stále vyspělejších technologií a s tím spojeného bohatství své země. Jenže to se v tak ortodoxně liberální společnosti hromadilo jenom v rukou početně omezené skupiny, takže se začala vytvářet nejbohatší vrstva světa. Spojení vrchnostenské společenské vrstvy, s vrstvou v jejíchž rukách byl koncentrován skoro veškerý majetek země, dal vzniknout nejkonzolidovanější vládnoucí moci na planetě. Ovšem ani ta nebyla imunní proti sociálním otřesům, ba možná právě naopak. Vrstva těchto lidí však měla víc jak celé staletí obrovský prostor k manévrování, čti k oddalování potřebných změn. Když pak nejmocnější cítili, že se jejich „stupeň“ volnosti umenšuje, vystoupila země ze své izolovanosti a použila svou moc v celém světě, čímž opět oddálila nutné změny.

Bohorovností její nadvlády sice neotřásl vznik SSSR, onoho systémově nekontabilního prvku v mocenské hře světa, ale až velká hospodářská krize v první třetině minulého století. Jako mnoho problémů před tím, se i tento problém nejvyššímu patru mocných USA podařilo vyřešit, tentokrát ale teprve globálním manévrem, druhou světovou válkou. Ovšem ani vítězství v oné celoplanetární aktivitě nezamezilo růstu problémů v celém systému. USA se staly doslova těhotné potřebou změny. Sice ještě ustály celozápadní vzpouru konce šedesátých let, když ji svedly do kanálu formálního vyřešení rasového problému svého společenství. Ale to byl asi tak poslední čin zdržování potřebných změn. Od té doby už jenom narůstaly problémy s řízením celé společnosti na okraji srázu kardinální změny až příliš dlouho oddalované.

Záchranu nepřinesl ani zánik SSSR a s ním spojený rozpad moci socialistické části světa. Naopak, právě několik let po tomto jevu se v plné nahotě provalila neschopnost mocných USA řídit, nebo alespoň ovládat, nutné změny. Vláda administrativy Billa Clintona svým diletantstvím hloubku celého problému nejen odkryla před veřejností, ale doslova ji postavila před problém bezodkladného vyřešení. Vsadila totiž neprozřetelně příliš brzy jen na jednu kartu, která vyhovovala pouze té nejužší vrstvě mocných tohoto světa. Nejen americká společnost, ale dokonce celý svět dosáhl různého stupně zklamání, které jej, nestejnoměrně samozřejmě, aktivizovalo.

Dva pokusy o změnu systému v USA.
Vláda Billa Clintona svými neoliberálními přístupy potřebu změny doslova vyostřila. Nejpozději tak pět let po rozpadu SSSR se už stala nutnost změny neodkladnou, zvláště proto, že už nejen americká, ale i celosvětová veřejnost pocítila na svých bedrech neudržitelnost globální hegemonie nejmocnější vrstvy USA. Potřebu změny si v samotných USA uvědomoval stále větší a větší počet příslušníků všech sociálních vrstev, dokonce i oné nejvyšší. Bylo a je proto logické, že se problém změny stal, mimo jiné, i důležitým prvkem všech prezidentských kampaní od konce vlády Bushe st. Ovšem první veřejností vnímatelný souboj o velkou změnu bylo možno pozorovat v klání o Bílý dům mezi Bushem ml. a Al Gorem. Ať už se tehdy o výsledek postarala jakákoliv konkrétní instituce, viditelní zastánci změny byli v přímém střetu poraženi. Leč, jak se ukázalo, tak šlo jenom o zdání.

Prokázalo se to totiž bezprostředně po inauguraci Bushe ml. Z tohoto úhlu pohledu je nepodstatné, kým byl teroristický útok 11/9 motivován, jak byl iniciován, či kteří konkrétní jedinci jej provedli. Důležité je, že zmíněná událost byla impulsem pro vyhlášení změny. Bohužel opět zásadně jiné, než byly představy většiny. Přesto lze vyhlášení války proti terorismu považovat za první velký pokus tohoto století o provedení změny celého systému v USA a dokonce i na planetě. Charakteristickým bylo, že spuštění procesu přišlo shora a ve prospěch ovládajících. Tento prezidentský akt rovněž ukázal, že svět patří vždycky líp připraveným.

Každý, kdo jen trochu umí politicky myslet, si už tehdy mnohem zřetelněji uvědomoval, že nutnost změny už přijalo i nejvyšší patro americké, skryté, anonymní moci. Tedy globalizační moci. Problém byl, že právě toto uskupení nejmocnějších dosud nenašlo velkého ducha, či spíše skupinu, která by po co nejširší analýze našla soubor metod realizujících potřebné změny, s nimiž by souhlasila rozhodující většina supermocných. Takže věrni své liberální ideologii i praxi, nechávali možnou realizaci změna na živelné soutěži. Pro veřejnost, čili diváka bitky o nejvyšší celoplanetární moc, zbývala a dodneška pořád ještě zbývá už jenom otázka, jak velké oběti bude muset přinést na oltář tak opožděné realizace změny systému.

Demokracie v USA selhala. Zmocnila se jí uzounká vrstva nejmocnějších a ta oddalovala a neustále oddaluje potřebné změny příliš dlouho, takže si vytvořila nepříznivou situaci pro stabilitu státu, světa a samozřejmě své nadvlády.

Dnes už je zřejmé skoro každému, že první pokus o řízení potřebných změn shora byl neúspěšný. Proto také prohrála nejen agenda Bushe ml., ale začala se otřásat i hegemonie, čt