Obsah pořadu ruské TV „Zprávy týdne s Dmitrijem Kiseljovem“ k 60. výročí Maďarského povstání v roce 1956 nečekaně vyvolal mediální skandál, který se pokusili udělat mezinárodním. Někteří představitelé ruské i zahraniční veřejnosti nazvali převyprávění historických událostí „propagandistickým“, zatímco ve skutečnosti bylo naprosto objektivní. Reakce některých představitelů liberálně laděné maďarské opozice však byly natolik bouřlivé, že Ministerstvo zahraničních věcí Maďarska bylo nuceno na ně nějak reagovat, a tak povolalo ruského velvyslance Vladimíra Serjejeva.

Nicméně v Budapešti protesty kvůli přenosu Kiseljova nezazněly. Zdrženlivá reakce dala jasně najevo, že oficiální úřady Maďarska nehodlají nikoho kvůli pořadu Zprávy týdne „tahat za uši“, protože o konfrontaci a zhoršení vztahů s Moskvou nemá zájem ani jedna ze stran. Tento případ ukázal, že prozápadní struktury ve všech zemích jsou připraveny najít chybu v jakémkoliv vyjádření nebo akci ruských politiků, novinářů a dalších veřejných činitelů s cílem démonizace Ruska. Sám Dmitrij Kiseljov poukázal na to, že v programu byly zastoupeny oba pohledy na události v roce 1956, ale jeho autoři nezaujali ani jednu z pozic.

Opravdu, když se podíváte na tento pořad, těžko můžete podezřívat jeho autory z jakéhokoli zkreslení. Opozice v Maďarsku se chytila toho, že Kiseljov nazval povstání v roce 1956 první „barevnou revolucí“ zrežírovanou západními zpravodajskými agenturami. Ale moderátor pouze vyjadřuje předpoklady, že to tak skutečně mohlo být.

Každý rok 23. října se v Maďarsku slaví Den republiky. Maďaři si připomínají začátek povstání v roce 1956 proti komunistům u moci. Na jedné straně to bylo vyvoláno touhou po změnách v sovětském bloku zemí, kam patřilo i Maďarsko, po nástupu „chruščovovského oteplení“ v SSSR, na druhé straně však byly tyto nálady podchyceny západními rozvědkami, které již v těchto dobách používaly technologii přeměny původně pokojných protestů v krvavý chaos. Je možné, že právě tehdy v Maďarsku to byla první „barevná“ revoluce v nám spřátelených zemích?

Dmitrij Konstantinovič Kiseljov

Pro Maďary je povstání z roku 1956 smutnou stránkou v historii. Ale abychom pochopili, proč se to stalo, je nezbytné se zaměřit na hlavní události předcházejících 40 let.

Maďarsko ve XX. století: mezi nacisty a komunisty

Na konci první světové války Rakousko-Uherská monarchie utrpěla porážku a na jejím základě vzniklo několik suverénních států. Jedním z nich bylo i Maďarsko, které do té doby tvořilo jednu ze dvou částí koruny. Nicméně i přes získání nezávislosti se Maďaři cítili být poníženým národem, protože jejich země ztratila asi 2/3 území: za hranicemi zůstaly stovky tisíc Maďarů. Dá se říci, že rozpad Maďarska byl několikanásobně zmenšenou kopií rozpadu Sovětského svazu. Ve společnosti začaly dominovat revanšistické nálady. To vše proběhlo spolu s porážkou komunistických sil, kter&ea cute; v roce 1919 vytvořily Maďarskou sovětskou republiku existující čtyři měsíce. V čele těch, kdo se postarali o potlačení komunistů, byl budoucí představitel Maďarska Miklós Horthy. Právě on se stal tou postavou, v níž obyvatelstvo Maďarska uvidělo národního vůdce.

Politrussia.com

Horthy se v průběhu celé své vlády držel dvou principů: boje s komunisty a návratu maďarských území. Tyto dva postuláty pevně zakotvil v myslích Maďarů. Když se pak ve 30. letech země ocitla mezi dvěma mocnostmi – Sovětským svazem a Třetí říší – Horthy byl nucen vybrat si spojence. Komunistickou zemi si samozřejmě vybrat nemohl, a tak logicky došlo ke sblížení Maďarska se zeměmi Osy.

Mimochodem právě Německo s Itálií pomohly Maďarsku vrátit v roce 1938 a následně ještě ve 40. letech části jeho bývalých území obývaných Maďary: severní Transylvánii, Zakarpatí a jižní Slovensko. Nicméně Horthy zastavil veškeré radikální projevy fašismu v zemi: zastánci spolupráce s Hitlerem, například, Ferenc Szálasi, byli často pronásledováni a seděli i ve vězení.

I přes dobré vztahy s Berlínem nebyly v Maďarsku masové perzekuce židů až do roku 1944, kdy německé vojenské struktury zorganizovaly vojenský převrat a do čela státu dosadily svého straníka Ference Szálasiho. Po skončení druhé světové války nebyl Horthy souzen jako válečný zločinec a v pokoji odjel do Portugalska, kde strávil zbytek svých dnů. Podle neoficiálních informací totiž prý Horthy vedl jednání s Moskvou o uzavření míru, a dokonce i o vstupu Maďarska do antihitlerovské koalice.

Maďarská společnost v podstatě Horthyho pokládá za patriota své země, který se stal rukojmím okolností a spolupracovat s Hitlerem byl přinucen.

Za více než 20 let své vlády zanechal Horthy v myslích občanů svůj otisk. Po roce 1945 se Maďarsko vrátilo do předválečných hranic a stovky tisíc Maďarů opět zůstaly za hranicemi své vlasti. I bez toho negativní postoj ke komunistům v Maďarsku ještě více narostl. Ve volbách do parlamentu v listopadu 1945 Komunistická strana navzdory tomu, že zemi plně ovládala Moskva, získala jen 17 % hlasů.

Zhruba stejné procent získala levostředová strana sociálních demokratů, stojící na marxistických pozicích. Nakonec byl vytvořen levý blok ze tří stran (k výše uvedeným dvěma byla přibrána národní rolnická strana) – který měl dohromady jen asi 41%. První místo ve volbách získala středová konzervativní „Nezávislá strana drobných hospodářů“. Výsledky voleb hovoří o tom, že obyvatelstvo Maďarska sice uvítalo osvobození země od nacistů, ale vůbec si nepřálo zůstat dál v socialistickém bloku.

Ve společnosti panovala otevřená nostalgie po časech Horthyho.

Po pádu režimu lidové demokracie ve vládě Maďarska probíhal boj mezi dvěma skupinami, které lze nazvat radikály a umírněnými komunisty. První vedl Mátyás Rákosi, druhou – Imre Nagy. Po smrti Stalina byl Rákosi, který byl považován za nejlepšího studenta „muže s dýmkou“, odsunut z postu hlavy státu. Nagy, který se ujal vlády, provedl nějaké reformy, jež zlepšily životní úroveň obyvatel. Zejména nyní nekladl důraz na těžký průmysl, ale na lehký. Nicméně usazení té či oné skupiny osob v Maďarsku, stejně jako v jiných zemích socialistického bloku, bylo přímo závislé na podpoře Moskvy. A tak po odstranění od moci Malenkova Nagy ztratil svého patrona. K moci se opět dostala skupina Rákosiho.

Samozřejmě, že to nemohlo nevyvolat pobouření lidu. Stále více se šířily fámy o „sovětské okupaci“. Jedním z požadavků se stalo vyvedení sovětských vojsk z Maďarska.

1956 Antikomunistické povstání a zvěrstva davu

Nepokoje začaly 23. října. Do ulic vyšlo asi 200 tisíc občanů. Povstalci obsadili část strategicky důležitých budov – jako muniční továrnu, budovu rozhlasu, vlakové nádraží a další. Jasně zde jsou vidět rysy „barevné revoluce“, kdy neozbrojení občané bez boje obsazují strategicky důležité objekty a centrální média.

V noci na 24. října maďarská vláda požádala SSSR o zavedení vojsk do Budapešti, což také bylo neprodleně provedeno. Asi 6 tisíc sovětských vojáků s podporou více než 400 obrněných vozidel vstoupilo do města.

Politrussia.com

25. října se však v Budapešti objevili neznámí ostřelovači, kteří zahájili palbu jako po sovětských vojácích, tak i po demonstrantech. Do kyjevského majadanu to bylo něco málo přes 57 let…

Prolitá krev rozzuřila obě strany. Přesně od tohoto okamžiku začaly násilné střety, jejichž oběti čekal smutný osud: fotografie znetvořených těl, pověšených na sloupech byly předvedeny před veřejností.

K dispozici jsou také informace o dodávkách zbraní do Budapešti ze strany západních zemí. Nicméně bylo jich příliš málo na to, aby byl vyzbrojen celý dav.

Do čela revoluce se postavil Imre Nagy. Jeho úsilí stačilo k tomu, aby bylo zastaveno krveprolití na ulicích. Povstalci složili zbraně a Chruščov dal příkaz na odvedení vojsk z Budapešti. Komunistická vláda byla dezorganizována, funkcionáři utekli. Zdálo se, že revoluce zvítězila.

Avšak události, které následovaly po stažením sovětských jednotek z Budapešti, nevedly ke zklidnění davu. Naopak, situace se výrazně zradikalizovala.

Masy, které ochutnaly moc, se na ulicích dopouštěly skutečného bezpráví: lovily komunisty, zaměstnance orgánů státní bezpečnosti a ministerstva vnitra, stejně jako každého, koho bylo možné jen podezřívat ze sympatií k předchozímu režimu. Osud chycených byl smutný: čekala je mučednická smrt.

Situace se ještě zhoršila tím, že bylo osvobozeno více než 13 tisíc vězňů, z toho mnozí byli nacistickými zločinci.

Něco takového lze jen těžko kvalifikovat jako boj proti sovětské moci. Pokud bylo možné v počáteční fázi demonstranty pochopit, protože Maďaři opravdu kromě vděčnosti za osvobození země od Německa, neměli důvody proč milovat SSSR, ale krutost a krvežíznivost davu jsou nevysvětlitelné a nelze je nijak ospravedlnit.

Chruščov nakonec uznal jako chybné rozhodnutí o předčasném stažení vojsk z Budapešti a změnil názor. Sovětským vedením v čele s G. K. Žukovem byla navržena operace na obnovení pořádku v Maďarsku pod názvem „Vichr“. Ve stejné době vláda Imre Nagye předala sovětskému velvyslanci nótu o zastavení členství v organizaci Varšavské smlouvy. A to byla poslední kapka:

Moskva nemohla ztratit kontrolu nad zemí střední Evropy, která by bezpochyby padla pod kontrolu NATO.

6. listopadu na území Maďarska začala operace „Vichr“. Opravdu proběhla bleskově. Již 8. listopadu byla téměř všechna ohniska odporu potlačena. Sovětská vojska se potýkala s určitými těžkostmi jen v Budapešti. Moc přešla k nově vytvořené vládě Jánoše Kádára a maršál Žukov dostal čtvrtou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu.

Zhruba v takovém duchu byly popsány události roku 1956 v přenosu Dmitrije Kiseljova. V popisu nebyl použit ani jeden fakt, který by bylo možné nějak zpochybnil.

Získaná poučení z minulosti pomáhají Rusku

Je třeba uznat, že maďarské povstání roku 1956 bylo v jádru logické, ale nepochopitelné mírou brutality. Poté, co SSSR zbavil země střední a východní Evropy fašismu a získal si sympatie občanů těchto států, nebyl bohužel schopen toho využít ve svůj prospěch. Ano, formálně sice nainstaloval kontrolu na územích od Berlína až do Moskvy, ale při tom příliš spěchal vnutit obyvatelstvu nově osvobozených zemí komunistickou ideologii, aniž by vzal v úvahu zvláštnosti jednotlivých států.

Takže vděčnost se brzy změnila v nenávist, která se hromadila až do počátku 90. let.

Podobně tomu bylo i v Afghánistánu, když SSSR bojoval výhradně za komunismus v této zemi, a přitom zapomínal na hluboké islámské tradice v afghánské společnosti. V důsledku toho Afghánci nepodpořili sovětská vojska a z velké části přecházeli na stranu ozbrojenců, kteří jim připadali bližší v ideologické rovině.

Naštěstí teď vláda Ruské federace chyby svých předchůdců neopakuje.

Vladimir Putin nepožaduje od Bašára Asada přeměnu Sýrie v pravoslavný stát a od Nursultana Nazarbajeva vytvoření strany „Jednotný Kazachstán“. To je důvod, proč se na stranu Ruska přiklání stále více politických sil, včetně těch evropských, které v něm vidí silného spojence, respektujícího národní zvláštnosti jiných zemí.

Mimochodem s tímtéž Maďarskem má v tuto chvíli Moskva téměř nejlepší vztahy z celé Evropy. Sami Maďaři, na rozdíl od například Pobalťanů, viní z událostí roku 1956 pouze místní komunisty, ale v žádném případě ne Rusko, a dokonce ani SSSR. Celkově lze říci, že povstání v roce 1956 není překážkou v rusko-maďarských vztazích. Naštěstí se tyto události již dávno staly historickými, nikoli politickými. Doufejme, že tomu tak bude i nadále.

Zdroj: