Ředitel fondu „Historická paměť“ Alexander Djukov vyprávěl serveru Ukraina.ru o tom, jak se mění situace v porušování lidských práv na Ukrajině, a o tom, jak na tato fakta reagují mezinárodní ochránci lidských práv. 25. – 26. října v Ženevě v rámci Shromáždění Meziparlamentní unie se konala debata na téma „Porušování lidských práv jako příčina konfliktu: první reagují parlamenty“. V průběhu tohoto setkání poslanci ze 130 zemí vyslechli informace o porušování lidských práv na Ukrajině. Podle úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva 70 % zaznamenaných případů porušování lidských práv na Ukrajině se týká mučení, nezákonného zadržování a špatného zacházení s vězni. Navíc podle zástupců této organizace vedení země nepřijalo opatření pro přivedení k odpovědnosti zaměstnanců Bezpečnostní služby Ukrajiny a policistů zapojených do takových zločinů.

- Alexandře, povězte nám o monitoringu porušování lidských práv na Ukrajině, který už několik let provádí vaše nadace.

- Nejedná se o nadaci. Fond „Historická paměť“, který vedu, je struktura, která se zabývá historickými studiemi. A pro mě i pro mé kolegy je jedním z nejdůležitějších témat – historie masového násilí majícího různé formy. Represe, kárné operace, pogromy a mnoho dalších. A tak když jsem sledoval, co se dělo během „euromajdanu“, s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem svědkem známých mně věcí. Když členové „sebeobrany Majdanu“ táhli přes Kreščatik nějaké lidi, které nazývali zrádci, a pak je srazili na kolena, ponižovali je, psali jim na čelo odporné nápisy a nutili je k veřejnému pokání – a to vše před desítkami fotoaparátů a televizních kamer, velmi mně to připomínalo obrazy Lvovského pogromu z roku 1941. Pouze bez vražd – které však brzy následovaly také.

Nedělám žádnou paralelu mezi těmito dvěma událostmi, ale už tehdy bylo patrné, že tento výron nenávisti povede k masovému násilí. A velmi rychle k tomu došlo. A právě tehdy jsme s kolegy pochopili, že nemůžeme zůstávat nestrannými pozorovateli. Samozřejmě bylo možné obrnit se před tím, co probíhalo před našima očima a schovat se do „věže ze slonové kosti“ historické vědy. Ale nebylo by to správné – protože to, čím jsme se zabývali jako historici, se najednou začalo probouzet k životu. A po střelbě na majdanu, po převratu, jsme oznámili vytvoření Skupiny informací o zločinech proti lidskosti (IGSR). Hlavní myšlenka této skupiny je velmi jednoduché. Je to organizace, která sbírá maximální objem informací o porušeních práv člověka, kterých se dopouštějí všechny strany konfliktu.

Jak se projevuje činnost skupiny? Monitorujeme a kriticky hodnotíme každou dostupnou informaci v médiích — publikaci v tisku i vyprávění na sociálních sítích. Kromě toho se zabýváme bezprostředním vyslechnutím obětí a svědků zločinů proti lidskosti. V tuto chvíli máme více než stovku zápisů s výpověďmi těch, kdo byli v zajetí a stali se obětí nejrůznějšího mučení. Když na Donbase ještě probíhaly aktivní boje, naši kolegové tam vyjížděli a zachycovali probíhající děje přímo na místě v horké stopě. Obvykle tyto výpovědi zaznamenáváme i na video. Samozřejmě ne všichni jsou ochotni vypovídat přímo na kameru, ale mnozí to přece jen dělají.

Naším hlavním produktem je ročenka pod názvem „Masové zločiny proti lidskosti v průběhu konfliktu na Ukrajině“, v níž jsou v obšírnosti podány veškeré námi sebrané informace o problému. Ročenka za roky 2013 – 2014 vyšla v tisku vloni, nyní pracujeme na analogickém výčtu událostí za roky 2015 – 2016.

Kromě toho zhotovujeme tématické zprávy. Například u nás vyšla zpráva o tom, jak se ukrajinské státní struktury, tajné služby a nevojenské ozbrojené prapory vměšují do sféry mezináboženských vztahů, jaký nátlak je vyvíjen na Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu. V blízké době u nás vyjde zpráva o činnosti občanských struktur neonacistického pluku Azov. Ale to je jen začátek práce. Máme v plánu vydání knihy o vyšetřování nevojenských ozbrojených struktur, které vznikly na Ukrajině po euromajdanu. Chtěli bychom ukázat, jak ovlivňují společenské klima země a její ekonomický i politický život.

Tyto materiály připravujeme především pro mezinárodní společenství a z toho důvodu se také zúčastňujeme akcí s tématem ochrany práv, které organizují složky OBSE. Především to jsou profilové konference, které každoročně probíhají ve Vídni a Varšavě a týkají se lidských práv a svobody tisku. Na tomto poli pracujeme už třetí rok a snažíme se tak naše informace dostat k představitelům evropských lidskoprávních struktur.

- Co je možné říci o dynamice porušování lidských práv na Ukrajině počínaje rokem 2014. Počet porušení roste nebo se snižuje?

- Po výměně vlády v Kyjevě růst narušení práv člověka je patrný doslova ve všech směrech. Bylo to spojeno s politickou situací v zemi. Volby prezidenta a po té i volby do Nejvyšší rady byly doprovázeny aktivním sledováním oponentů nové moci a válka na Donbasu přivedla k prudkému nárůstu násilností jak v zóně konfliktu, tak i na celém území státu. Poté, co aktivní fáze bojů byla ukončena, pozorujeme v zóně konfliktu určitý pokles porušování lidských práv. Především se snížil počet zmizelých – přesněji řečeno unesených lidí.

Ale násilí proti politickým oponentům zesílilo v jiných regionech Ukrajiny. Je to logické, protože energie politického násilí, která nemá svůj ventil v zóně konfliktu, se musí uvolnit v jiných regionech, kam se vracejí z fronty demobilizovaní – včetně velkého množství ultrapravičáků – často i se zbraněmi.

Nicméně ještě jsme neučinili souhrn zpráv z roku 2016, a tak nemohu nyní situaci v tomto roce přesně popsat.

- Jaká porušení lidských práv a svobod vidíte nyní jako nejčastější?

- Zaprvé registrujeme vzrůstající tlak na média a svobodu slova. Především registrujeme zatýkání a nezákonné zadržování občanů – čehož se účastní i pořádkové orgány a silové struktury. Roste také státní nátlak v náboženské sféře.

Fyzických napadení politických oponentů naštěstí ubylo, ale jen proto, že za uplynulé dva a půl roku vláda udusila lidi, kteří aktivně vyjadřovali nespokojenost s její politikou. Byli pronásledováni, mnozí odjeli ze země a ti, které takový osud minul, se naučili ukrývat a mlčet. Vrchol násilí klesá, ale musíme si uvědomit, že se to děje na úkor celkové humanizace, a vůbec ne proto, že by strážci zákona začali bojovat se skutečným násilím proti odpůrcům vlády. K systémovému zlepšení zde nedošlo.

- V posledních měsících oficiální představitelé OSN a západní ochránci lidských práv nejednou obvinili ukrajinské orgány z organizace tajných vězení pro politické vězně. Nakolik seriozním se jeví mezinárodní tlak v této otázce?

- Masívní zatýkání neloajálních občanů a jejich zadržování v místech nezákonného věznění začaly ještě v roce 2014. Právě tehdy se to stalo masovou praxí. V roce 2015 toto všechno pokračovalo. Myslím si, že místy nezákonného zadržování prošlo několik tisíc lidí. Část jich vyměňovali, část po nějakém čase pouštěli a někteří z těch lidí prostě zmizeli. Jejich osud není znám. Nejspíš mnozí z nich byli zavražděni a jejich těla byla odklizena. K takovým vraždám docházelo především podél fronty v letech 2014 – 2015.

Co se týče politických vězňů v legálních vězeních, zaznamenali jsme 900 takových osob, které jsou známé jmenovitě a my víme, kde se nacházejí, v krajním případě, kde se nacházeli dříve.

Po výměnách válečných zajatců vyšlo na svobodu dostatečně velké množství vězňů z takzvaných „tajných vězení“. Jejich výpovědi dovolují novinářům i ochráncům lidských práv vytvořit si obrázek toho, co probíhalo v zóně ATO i za jejími hranicemi. Nyní je veřejně známé, kde byla ta největší místa nezákonného zadržování pod dozorem – v Charkově, Kramatorsku, Mariupolu, Dněpru (Dněpropetrovsku). Ale my také víme, že taková místa existovala prakticky u každé jednotky ATO. Byla to střežená a absolutně nezákonná místa, kde otázku života a smrti zadrženého řešil člo věk s automatem. Ale bohužel západní orgány na ochranu lidských práv a také pozorovatelé OBSE a OSN až donedávna zásadně podobná svědectví ignorovali. Maximálně hovořili o těchto porušeních jako o čemsi výjimečném, nikoli jako o systémovém jevu.

Nyní už existují nespočetná svědectví o tom, že mučení tam bylo spíše normou než výjimkou – včetně ve vztahu k ženám. Praktikovaly se hrozby potrestání rodiny zadržených, imitovaly se popravy. Zaznamenáno je i minimálně deset případů, kdy lidi zakopali do země kvůli získání určitých údajů – a pak je vykopali. Nevíme, kolik lidí tam bylo zabito. Myslím, že jich bylo nemálo.

Začátkem tohoto roku se západní ochránci lidských práv konečně tohoto problému dost hlasitě chopili. Chytili se však tohoto tématu až tehdy, když jeho ostří trochu polevilo. Neznamená to, že ztratil svou aktuálnost, vždyť taková místa nezákonného zadržování pod stráží stále existují a nachází se v nich množství zadržených lidí. Ale je třeba konstatovat, že skupiny evropských a amerických ochránců lidských práv nevěnovali patřičnou pozornost masovému porušování práv člověka v průběhu ukrajinského konfliktu velmi dlouho.

Až nyní začínají obracet pozornost na dobře známá a zadokumentovaná fakta, která dříve nezřídka připisovali na „kremelskou propagandu“. Nyní se najednou ukazuje, že to je všechno pravda, že všechny ty strašné věci se skutečně děly – a teď se už ozývají v OSN, ve zprávě komisaře ve věci lidských práv a v přehledech různých lidskoprávních organizací.

- Jak se změnil vztah evropských ochránců lidských práv k nové ukrajinské vládě za posledních dva a půl roku?

- Ukrajinský konflikt ukázal, že západní ochránci práv nejsou vždy schopni operativně reagovat na probíhající porušování základních práv člověka a operativně je objasňovat. Příčiny jsou v podstatě jasné. Politické aspekty i propaganda formující veřejné mínění vládne nad ochránci stejně jako nad všemi. A co se týče toho jít proti proudu – v letech 2014 – 2015 mainstreamová linie v oblasti lidských práv spočívala v podpoře nového režimu, který se na Ukrajině dostal k moci – jít proti tomu vyžadovalo velkou odvahu. A jak se ukázalo, jen nemnohé lidskoprávní organizace toho byly schopny.

Ale byly výjimky. Vysokou úroveň objektivity demonstrovala Amnesty International, která vytvořila celou řadu zpráv, jimiž doložila mučení – včetně ze strany ukrajinských silových struktur, počínaje batalionem Ajdar. Její činnost se vydělovala z obecného pozadí a bylo vidět, že tato organizace nespouští tyto problémy ze své pozornosti.

Ale pokud bychom měli hovořit o Human Rights Watch, viděli bychom úplně jiný obraz – prakticky naprosté ignorování této tématiky. Je očividné, že tato organizace je více pod politickým tlakem než Amnesty International.

Je také zajímavé zmínit postoj lidskoprávního centra Memorial. Je to ruská organizace, která však existuje převážně na financování ze západních zemí. Nevidím na tom nic špatného, nicméně to klade na její činnost určitá omezení. Viděl jsem, jak někteří lidé z tohoto centra, kteří se dříve zajímali vyšetřováním toho, co se dělo v Čečně v době první i druhé čečenské války, byli připraveni vyšetřovat i to, co se dělo na Donbase. Jezdili tam, prováděli šetření přímo na místě událostí a publikovali v roce 2014 dvě zprávy věnované tomuto tématu.

Přirozeně však těmto zprávám nemůžeme upřít určitou politickou zaujatost, ale alespoň vznesly zásadní téma o skutečném porušování lidských práv. Nejen ze strany opolčenců – o čemž se představitelům Memorialu sdělovalo snadno, ale i o případech na ukrajinské straně. Tyto zprávy byly subjektivní, ale spolu s tím tu byla patrná snaha ukázat, co se skutečně dělo. Nicméně více takových zpráv už Memorial nepublikoval. Myslím si, že v tom svoji roli sehrály pozice těch, kdo toto centrum financují. Nebudu posuzovat ochránce lidských práv z Memorialu – je prostě nutné chápat omezení, která na každou organizaci kladou zdroje jejich financování a politické názory. Nikdo nejsme dokonalý, všichni se můžeme v podobné situaci ocitnout.

- Nedávno jsme prezentovali pátrání známého amerického sociologa Michaela Manna – knihu „Temná strana demokracie“, která vyšla v ruštině za podpory vašeho fondu. Kniha vypráví o praktikách etnických čistek v rozličných zemích planety. V jednom z nedávných rozhovorů Mann vyprávěl o ukrajinském konfliktu, po čemž ho obvinili z nepochopení místních reálií a schematičnosti pohledu na příčiny toho, co se v zemi děje. Můžete to nějak komentovat?

- Jedná se o mimořádně významnou knihu. Je důležitá jak z pohledu historické retrospektivy, tak i z hlediska aktuálních současných problémů. Pokud bychom hovořili o historickém aspektu, je důležitá tím, že čtenářům z bývalého SSSR poprvé představuje širokou plochu historie masového násilí v současném světě. V ruské literatuře se dnes obvykle popisují jen stalinské represe a nacistická ničivá politika. V Mannově knize je tato problematika usazena do daleko širší světové perspektivy a pojata dynamicky. Ruští čtenáři tak mají poprvé možnost podívat se na tragické stránky své historie v celosvětovém kontextu. To je velmi důležité – obzvláště ve spojení s tím, že před námi je rok 2017 a budou aktualizovány.

Otázky spojené se sovětskou historií jsou historií represí, bez pochyby. Mannova koncepce použitá v knize, je velmi produktivní a má zásadní predikační sílu. Ve skutečnosti když jsme se dívali na vývoj euromajdanu, už tehdy na konkrétních událostem, které zcela zapadaly do Mannova pojetí, bylo možné vidět hrozící nebezpečí. Tato koncepce umožňuje vidět nebezpečná místa, aby je bylo možné včas obejít, nebo v krajním případě dát alespoň možnost pochopit, k čemu dojde, pokud události půjdou podle nejhoršího scénáře.

V úvodu k ruskému vydání své knihy Mann napsal, že události na Ukrajině jeho koncepci plně potvrzují a je to skutečně tak.

Zdroj: