Migrační problém je zatím nejaktuálnější na evropském kontinentu. Někdo jím utrpěl nejvíc ze všech, jako například Německo, někdo, jako třeba Španělsko, migrační krizi prakticky nevěnoval žádnou pozornost. Nicméně paradoxnost situace spočívá v tom, že evropské státy se dokonce ani nesnaží tento problém řešit, i přes to, že tak velký počet migrantů přímo ohrožuje národní suverenitu zemí. Tato migrační krize neobešela ani „nové Evropany“ z Pobaltí – Lotyšsko, Litvu a Estonsko.

Zdálo by se, že obyvatelstvo těchto zemí by mělo – už kvůli svým západním majitelům – s radostí vítat uprchlíky z Blízkého východu, protože teď jsou jednotnou evropskou rodinou. Nicméně postoj vůči migrantům není ze strany obyvatel pobaltských republik vůbec přátelský. Ale Litevci, Lotyši a Estonci si je stejně moc neužijí. Roky eurointegrace uvrhly tuto zemi do takového stavu, že už ani migranti se tu nechystají nějak zdržovat a raději jdou do více prosperujících států.

Takže z 45 migrantů, kteří přijeli do Lotyšska za kvóty EU v dubnu, jich 25 opustilo zemi v krátké době a ostatní se odejít chystají. Podle samotných přistěhovalců je neuspokojují nízké dávky, nutnost učit se národní jazyk pro zařazení na práci a také nevyhovující bydlení. Dokonce byly zaznamenány případy podání žaloby k soudu na orgány pobaltských republik ze strany migrantů z důvodu nezabezpečení slušné životní úrovně. Samozřejmě, každý zdravý člověk by s obyvateli Lotyšska, Estonska a Litvy (LEL) soucítil, nicméně postoj Pobalťanů a jejich vlád v průběhu posledních 25 let ke všemu, co alespoň trochu souvisí s Rusy a Ruskem, vyzývá spíš k posměšku.

Z pobaltských zemí totiž prchají nejen migranti z muslimských zemí, ale i domorodí obyvatelé. Demografická situace v LEL je katastrofická. Například počet obyvatel Litvy na začátku července 2016 byl 2,869 milionu lidí, což je o 1,11 % méně než roku 2015.

Politrussia.com

Pokud porovnáme počet obyvatel pobaltských republik v době rozpadu SSSR s tím, co je pozorováno teď, pak čísla jsou šokující. V Litvě bylo v roce 1990 zaznamenáno 3,69 milionu občanů, nyní – 2,82 milionu (-23 %). V Lotyšsku – 2,67 milionu proti současným 1,97 milionu (-26 %). V Estonsku to bylo 1,57 milionů a nyní 1,3 milionu (-17 %). Jak je vidět, situace je katastrofální. Co se týče nárůstu obyvatel zaujímají pobaltské státy poslední místo mezi všemi ostatními evropskými zeměmi. Pro srovnání – počet obyvatel v nedaleké Kaliningradské oblasti se od roku 1990 zvýšil o více než 10 % (z 881 na 976 tisíc lidí).

Počet litevských obyvatel v produktivním věku se v průměru snižuje o 2 % ročně, což v kombinaci s vysokou emigrací vytváří akutní nedostatek pracovních sil. Pravda, na druhé straně, to má za následek umělé zvýšení mezd, ale zároveň to odrazuje potenciální investory. A to na pozadí úplného zničení průmyslového a zemědělského sektoru ekonomiky.

Pobaltské země zápasí s imaginární ruskou hrozbou a tím ztratily svoji suverenitu. Pokud na začátku 90. let to mohlo vyvolat dojem, že LEL opravdu bojuje za svou nezávislost, pak o několik let později byly podobné myšlenky rozptýleny. Ano, Pobalťané na rozdíl od obyvatel všech ostatních spojeneckých zemí opravdu chtěli vystoupit ze svazku SSSR. Nicméně, jak ukázaly další události, pouze změnili hlavní město – z Moskvy na Brusel a Washington. Nyní platí nikoli rubly, ale eury a na jejich území se nenachází sovětský voják, ale voják NATO.

Tím, že Lotyšsko, Estonsko a Litva bojovaly za nezávislostech na Rusech, se dostali do skutečného otroctví. Pod slovy o suverenitě a evropské volbě je ždímají jako citron a používají je jako pejska na řetězu proti Rusku.

A přitom výhodná geografická poloha pobaltských zemí by při správně budované mnohavektorové politice mohly vést k jejich rozvoji. Podle starého přísloví, pokud malá země se nachází v blízkosti nejmocnější velmoci, je odsouzena k dobytí. Ale pokud se nachází přímo mezi dvěma póly síly, pak z toho může mít prospěch, bude-li mezi nimi dovedně lavírovat. Pobaltské státy se nacházejí přímo mezi Ruskem a Západem. Pokud by se jejich vlády o svá malá území opravdu staraly, pak je mimo jakoukoli pochybnost, že by postavily geopolitický most mezi dvěma civilizacemi. Tím, že by plnily roli tranzitu, hrály by pro zájmy Moskvy i Washingtonu/Bruselu, a tím by získaly privilegia od obou hlavních měst.

Nicméně Pobalťané šli jinou cestou. Dokud ve vztazích Ruska a Západu přetrvávala stabilita, a to i přes všechnu rusofobii, v pobaltských státech byly vybudovány poměrně úspěšné obchodně-ekonomické vztahy s RF. Samozřejmě je nepravděpodobné, že by Rusko mělo zájem na spotřebě velkého množství zboží vyrobeného v pobaltských státech, nicméně, jak již bylo řečeno výše, tento region je velmi výhodný z logistického hlediska. Rusko například dováželo miliony tun výrobků, využívaje přitom pobaltské přístavy.

obr. Nový ropný terminál v přístavu Usť-Luga

Nicméně když v roce 2014 vzrostlo v mezinárodní situaci napětí, hodnota LEL v nákladní přepravě klesla: Moskva začala pro import více používat své přístavy, ale také rozvíjet vlastní přístavní infrastrukturu, například v Usť-Luge a Primorje. Tak se stalo, že obrat talinského přístavu za poslední rok klesl o 15 % a čistý zisk klesl o 21 %. Rusko také na území Estonska dvojnásobně snížilo objem železniční dopravy. To vše má pochopitelně vliv na snižování počtu pracovních míst v Estonsku, což pouze stimuluje emigrace. V sousedním Lotyšsku situace nevypadá lépe.

V uplynulém roce se obrat přístavu v Rize snížil o 13,6 % a objem železniční dopravy – o 20,6 %.

Ztráty utrpěli také místní zemědělci, zejména producenti mléka a ryb, kteří většinu svých výrobků vyváželi do Ruska. Například ztráty estonských mlékáren od počátku Moskvě uložených sankcí činily asi 15 milionů eur. Této situace však obratně využili bratři v eurointegraci z Polska, protože polští zemědělci, kteří také přišli o možnost exportovat své zboží do Ruska, s radostí nacpali pulty pobaltských republik svými výrobky, což byl další zničující úder na místní výrobny. Z toho všeho lze vyvodit jedno: čím více peněz ztrácí v pobaltských státech nákladní doprava, tím více vydělává Rusko.

Aby LEL potěšily své západní majitele, spěchaly zničit vlastní průmysl. Právě to od nich Brusel požadoval jako jednu z podmínek vstupu do Evropské unie. Vždyť EU přece nepotřebuje konkurenci. Jen prostý výčet všech uzavřených a zlikvidovaných sovětských podniků v pobaltských zemích ukazuje hrozivý stupeň deindustrializace a degradace regionu po volbě evropské cesty.

Ještě v 90. letech byla zlikvidována výroba slavných „RAFiků“ (automobilů typu van), televizorů „Taurus“, zničen byl závod elektroniky „WEF“, stejně jako „Elfa“. Rafinérie v Mažeikiai byla prodána jedné americké společnosti za 1 dolar. Došlo dokonce k tomu, že v Litvě byla uzavřena Ignalinská atomová elektrárna. Také je možné uvést příklad talinského závodu „Punane Ret“ (radiotechnika), Kaunasskéhého závodu a dalších.

Zničení vlastní ekonomiky uvrhlo pobaltské země do otroctví MMF, za jehož peníze nyní republiky v tomto regionu přežívají.

Tak veřejný dluh Lotyšska je více než 13,1 milionů dolarů (38 % HDP), Litvy – asi 33 milionů dolarů (55 % HDP).

Pro srovnání: v Rusku se veřejný dluh pohybuje kolem 20 % HDP. Asi 70 % ekonomiky Lotyšska tvoří sektor služeb. To znamená, že průmyslová výroba v zemi je zcela mrtvá a peníze do státního rozpočtu přinášejí majitelé-turisté ze západních zemí přijíždějící ke svým služebníkům na návštěvu.

Přesto nějaké to plus díky nacházení se v zóně EU taky existuje. Jak známo, EU klade velký důraz na dopravní strukturu svých členů. Za posledních 12 let tedy byly v Pobaltí postaveny opravdu nádherné silnice, a také tu obnovili státní vozový park. Není však úplně jasné, na co mají v Lotyšsku, Estonsku a Litvě dobré dálnice, když tam po nich brzy nebude mít kdo jezdit.

A ještě jedna infrastruktura se v Pobaltí velmi dobře rozvíjí – vojenská. Poslední summit NATO ve Varšavě vyzval k posílení uskupení aliance v tomto regionu. Tak bylo do LEL přepraveno dalších více než 2 tisíce vojáků. Nicméně ani několik tisíc vojáků NATO s pár desítkami obrněných vozidel není působivou silou. Pro bezpečnost Ruska je daleko důležitější věnovat pozornost přípravě vojenské infrastruktury, schopné přijmout velký kontingent vojáků v krátkém období.

Na rozdíl od sovětských závodů se aktivně obnovují bývalá kasárna a výcvikové tábory Rudé armády a předělávají se podle standardů NATO.

Reorganizací prochází vojenské městečko v Skrunde, z něhož Rusko „odešlo“ v roce 1994, probíhají práce na uvádění do provozu vojenské základny v Таpě, Pabradě, Kazlu-Rodi a v dalších místech. Pro vojáky NATO se tu snaží vytvořit maximálně komfortní podmínky (kdyby se raději lépe postarali o své vlastní občany). Například v blízkosti dislokace britských vojáků se plánuje otevření anglické hospody, kde by si vojáci mohli sníst své „fish and chips“ a vypít pintu piva.

Velmi často lze od představitelů liberální opozice slyšet slova chvály na adresu pobaltských národů za jejich boj o nezávislost. Ale mlčí o tom, že Lotyšsko, Estonsko a Litva se proměnily v absolutní otroky Západu, kteří jen přemýšlejí, jak honem uspokojit své pány. Možnost stát se nárazníkovou zónou mezi Ruskem a Západem a získat z toho výhody je tu již ztracena navždy.

Obyvatelstvo těchto zemí je nasáklé nenávistí k Rusku a to už nelze napravit. Spolu s tím horlivá rusofóbie hraje s pobaltskými republikami opravdu krutý žert.

V mnohém antiruské nálady vedly k demografické a výrobní krizi. Moskvě zůstalo jen podporovat rusky mluvící populaci pobaltských zemí, která tvoří podstatnou část z celkového počtu obyvatel, a to zejména v Lotyšsku a Estonsku, a čekat, dokud poslední Pobalťan neopustí svou zemi. Pak ve vylidněných městech opět zazní ruská řeč a region bude opět čekat na ekonomické oživení.

Zdroj: