Prezident Ukrajiny Porošenko vetoval zákon předpokládající právo vojáků předčasně zrušit jimi podepsaný kontrakt s OSU. V úterý o tom informoval na brífinku v Kyjevě dočasně jmenovaný náčelník Hlavního velení a zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajor Vladimír Talalaj.

„Chtěl bych upozornit na to, že prezident Ukrajiny uplatnil dne 12. července 2016 právo veto proti rozhodnutí Nejvyšší rady v případě zákona Ukrajiny o změně zákona o branné povinnosti a vojenské službě. Ministerstvo obrany společně s Generálním štábem společně prostudovaly podmínky a okolnosti v souvislosti s přijetím tohoto zákona se změnami, které byly provedeny při hlasování v NR. Změny, které byly v tomto zákoně provedeny, vytvořily podmínky, jež mohou mít negativní důsledky pro obranyschopnost státu. Nemůžeme k dnešnímu dni stav jednotek snížit“.

Za suchým konstatováním se skrývá velmi mnohé. V první řadě je to přiznání ukrajinských politiků a generálů, že je stále méně a méně těch, kdo si přejí bojovat za „jedinou Ukrajinu“ proti mýtickému „ruskému agresorovi“, ale ve skutečnosti proti vlastním spoluobčanům na Donbase. Nehledě na bujná prohlášení o tom, že vojsko přechází na kontraktní formu kompletací rychlým tempem, takže brzy se údajně vojenské správy nebudou muset uchylovat k povolávání a mobilizaci.

Ve skutečnosti však situace v Kyjevě není ani zdaleka tak růžová, jak se ji snaží ukázat. V čemž mu nadšeně pomáhají profesionální „putinslivčíci“, děsící občany Ruska i LDNR tím, že brzy ukrajinská armáda bude opravdu neporazitelná. V kurzu jsou srovnání řekněme se situací kolem rusko-japonské války v letech 1904 – 5, kdy japonská armáda, vycvičená britskými instruktory a vyzbrojená západními zbraněmi dosáhla převahy nad ruskými jednotkami i přes jejich projevené hrdinství.

A v Kyjevě dokonce jmenovali poradcem ukrajinského ministra obrany čtyřhvězdičkového generála. Což můžeme chápat i obráceně, protože není známo, kdo vlastně bude ve skutečnosti armádu při takovém rozložení „kormidlovat“. A Kongres USA přijal zákon (pravda, ještě nevstoupil v platnost) s odstavcem o dodávkách Ukrajině „letálních zbraní“. A američtí instruktoři tu podle standardu NATO připravili ze vzorku rekrutovaných nacistů Azova již celý absolventský ročník seržantů.

Ale vraťme se k situaci kolem Porošenkem vetovaného zákona o právu smluvní strany předčasně ukončit svou službu. Ve skutečnosti v dokumentu nešlo o takovou okamžitou příležitost. Jeho autoři se jen snažili zmírnit příliš otevřený „rozvod“ oficiálním Kyjevem připuštěný ve vztahu k desítkám tisíc vojáků, kteří jsou v OSU od „první vlny“ mobilizace.

Když už bylo jasné, že blitzkrieg na fyzické zničení lidových republik Donbasu se nezdaří, a vojákům se zdálo, že v „khaki“ chodí už příliš dlouho – vláda k nim přispěchala s „výhodnou nabídkou“: Proč byste měli vy, odvážní „kyborgové“ a další zastánci jednotné Ukrajiny dostávat stanovené mobilizační kopějky za svou hrdinskou práci – když je lepší podepsat smlouvu s OSU a přijdete si na mnohem slušnější peníze. Trik byl v tom, že termín ukončení platnosti těchto smluv není stanoven – přesněji byl stanoven „na dobu do konce zvláštního období a oznámení rozhodnut&iacut e; o demobilizace“. To znamená, „až naprší a uschne“ – za tak dlouho, jak dlouho budeme chtít pokračovat v hybridní válce proti LDNR.

Tímto způsobem se značná část mobilizovaných, podvodem převedených pod hrdý název „profesionálové“, změnila fakticky na nevolníky. Ano, v předpetrovské Rusi kterýkoli vážený bojar měl svou osobní armádu a v ní sloužili „bojoví nevolníci“, kteří sice nedřeli na poli a nosili zbraně, nicméně však neměli právo odejít od svého pána, protože byli považováni za jeho otroky.

Je pochopitelné, že „bojovým nevolníkům 21. století“ se taková situace každý měsíc stále více a více nelíbila. Tím spíš, že jim slibované hory-doly se ukázaly být více než skromné. Tak na rok 2016 slíbili „profesionálům“ plat 7,5 tisíce hřiven, ale zamlčeli, že je to jen v období bojů. A když je kolem ticho a jen se cvičí, do kapsy jde maximálně 4,5 tisíce hřiven měsíčně (asi 11 tisíc rublů), a i z nich se často odpočítávají různé pokuty a podobně.

Proto se poslanci parlamentu rozhodli „časově neomezeným kontraktérům“ břemeno jejich „hradní závislosti“ na vojenské službě změkčit. Nikoli aby mohli jen tak z ničeho nic zrušit kontrakt – jen mají právo převést jej na „dočasný“, na 6 měsíců, nu a pak přemýšlet, zda ho prodloužit, nebo neprodloužit a automaticky přejít do civilu.

Ale jak je vidět, i taková paliativní možnost smrtelně děsí jak Porošenka, tak i jemu podřízené generály. Ono je samozřejmě pěkné na veřejnost vysílat hlášky o „nehynoucím bojovém duchu“, „nevyčerpatelném mobilizačním potenciálu“ (v roce 2014 byla zveřejňována čísla až několik milionů lidí) a další propagandistické nesmysly. Ale k tomu, aby bylo zabezpečeno alespoň minimální plnění stavu armády, nestačí krásná slova, ale živí lidé. A to je něco, s čím jsou v Kyjevě obrovské problémy.

Vlastně 7. vlna mobilizace, podle zvěstí trvale kolujících na sociálních sítích a v ukrajinských fórech, zatím nebyla vyhlášena z jednoho prostého důvodu – už není koho vzít. Přesněji – je, ale jedině snad povolat podruhé ty z první vlny. A to jen stěží u nich vyvolá velké nadšení: pokud budou povoláni ti „prvomobilizovaní“, kteří podepsali ministerstvem jim podstrčené kontrakty, povolání roztrhají a naopak budou spěchat kontrakt ukončit, což zcela oficiálně přiznali mnozí ukrajinští vojáci.

A kvalita páté – šesté vlny, ještě ne úplně demobilizovaných, je taková, že ministerstvo obrany na nich ani nijak zvlášť nelpí. Možná, že v tomto ohledu bude nejlepší citovat slova zástupce vedoucího Vojensko-lékařské akademie, plukovníka lékařské služby Vladimíra Stěbljuka:

„Bude to znít podvratně, ale lidský „materiál“, který jde na frontu, pátá – šestá vlna mobilizace, vykazuje velmi vysoký stupeň alkoholismu. A kromě toho začínají byt alkoholismem nemocní nikoli až v zóně ATO, tam už přicházejí hotoví „avataři“, pro které je to životní styl.

Nejhorší je, že se pak snaží přejít na kontrakt. A proč taky ne, – normální plat, poziční válka, je možné někde přežívat v polostřízlivém stavu na stanovišti v krytu, a ještě lépe někde v místě trvalé dislokace, můžete pít, – s tím oni bojují. Ale vše závisí na veliteli – je-li personál zaměstnán něčím konkrétním, pak nikdo nepije. Pokud přijde nějaká nepochopitelná situace, pak začíná opilství“.

Srovnávat vojsko, které uvízlo v alkoholismu, kde není poměrně disciplinovaným vojákům z první vlny umožněno přeměnit časově neomezené smlouvy na dočasné kvůli strachu z masivního deficitu lidského stavu, s japonskou armádou tvrdě vychovanou v duchu samurajské morálky s principem sebeobětování, a netoužící po „bezvízovém režimu a platu 4 tisíce euro“, by bylo jaksi lehkovážné.

Není sporu o tom, že i v ukrajinských ozbrojených silách se najdou „cenné kádry“ typu nacistů z trestného praporu Azov motivované upřímnou nenávistí k Rusku a ruskojazyčným spoluobčanům. Z nich je dokonce možné vybrat personál nějakých specializovaných sil.

Ale vážně předpokládat, že nikoli totální válku, ale lokální potyčku na Donbasu lze vyhrát s hrstkou primitivů, je prostě naivní. I když je bude vést americký generál a oficiálně bude zahájena dodávka amerických zbraní. Na tento účet už existuje hodně příkladů: když USA nikoli před pár lety, ale spíše desetiletími vyzbrojili a vyškolili armády v Afghánistánu, Iráku, všelijaké tam „bojovníky za svobodu“, například v Sýrii – výsledek se stejně nedostavil.

Samozřejmě, podcenění soupeře je jednoznačně nepřijatelné. Ale i jeho přecenění, třeba takové přehnané, jaké zní v hospodě – „putinpošlevojsko“, škodí zájmům Ruska ještě více, protože provokuje ke strategicky špatným krokům. A jedním z nejlepších důkazů toho je i panika mezi ukrajinskými elitami při představě hromadného odchodu kontraktorů, pokud by Porošenko podepsal jím vetovaný zákon.

Zdroj: