Už tento víkend se v Rusku uskuteční další parlamentní  volby, a v některých regionech i volby místní. Okolo nich se v síti i v médiích objevilo množství fám a prognóz. Nemá smysl, abych se připojil k celé armádě „expertů”,  pouze navrhuji, abychom se na situaci podívali z ptačí perspektivy. V čem spočívá podstata dnešního ruského politického systému, a do jaké míry je tento systém v nynější, pro Ruskou federaci velmi složité situaci, stabilní?

Kurz na stabilní rozvoj

Jestliže se podíváme na všechny úspěšné příklady ekonomických transformací v historické retrospetivě, vidíme, že všechny byly umožněné pouze za podmínek dlouhodobého a neměnného kurzu vedení země. Přitom v drtivém procentu případů k tomu docházelo za podmínek diktatury.

Jistě, úspěšný rozvoj země je možný i bez diktatury. Ale vybudování politického systému bez ní možný není.

Právě odtud pramení ta láska Washingtonu k demokracii a ještě jednou k demokracii, při níž se strany a moc v zahraničních zemích mění s kaleidoskopickou rychlostí. Za takových podmínek nemá smysl mluvit o jakémsi stabilním rozvoji, nemluvě už o vysvobození z hluboké krize, nebo o vytvoření základu pro ekonomický průlom. Horizonty plánování se v tom případě stávají hlavní podmínkou. Jak je možné kalkulovat kurz státu, jestliže maximální lhůtou plných mocí je doba do nejbližších voleb, při nichž s vysokou pravděpodobností ztratíš podporu voličů?

A vnější „demokracie” se o to postará

A jestliže ses přece jen rozhodl vybudovat politický systém, a máš pro to talent i možnosti, pak „demokracie” má svoje obranné mechanizmy: maximálně dvě volební období u moci a stovky demokratických institucí a organizací, neúnavně dohlížejících na pilíře společnosti. A ty dohlížejí v první řadě ne na práva a svobody, ale na to, aby se moc v žádném případě nemohla zakotvit s plnou vážností a nadlouho, zejména jestliže nabrala kurz na obnovu nezávislosti státu.

Vlastních opozičníků, kteří po celá desetiletí hanobí své národy, se to netýká. Ti jsou jakž takž přijatelní a zasluhují si podporu, a to dokonce i tehdy, jestliže by jim slušný člověk ruku nepodal.

První a nejdůležitější charakteristikou politického systému je tedy kontinuita kurzu. Příkladů takových systémů má dnes každý plná ústa: Čína, Jižní Korea, Singapur. Všechny tyto země se pozdvihly za podmínek diktatury. Úspěch těchto zemí nezávisí na formách vlastnictví ani na politických sympatiích.

Jestliže se podíváme dál, poválečný vzestup Německa a Japonska vycházel z dlouhodobého plánování a realizace plánů fakticky jediné skupiny stejně smýšlejících lidí.

Například CDU byla v Německu u moci bez přerušení 20 let. Z toho prvních 14 let byl na čele země Konrad Adenauer. V Japonsku v polovině padesátých let, to jest od toho okamžiku, kdy vůbec začalo docházet k ekonomickému vzestupu, naprosto dominovali liberální demokraté.

A tak je to všude. Je zřejmé, že osvobození z krize v Rusku, za podmínek západního paradigmatu „demokracie”, bylo nemyslitelné. To chápali jak v Moskvě, tak i ve Washingtonu.

Od KSSS k Jednotnému Rusku

Výše jsme už viděli, že bez vedoucí a usměrňující úlohy strany je to k ničemu. V době, kdy v Německu a v Japonsku začínal růst, Rusko (v té době SSSR) mělo svůj monolit – KSSS.

Pokud horizontální vazby společností byly slabé a země si žily každá svým životem, nepružnost ve vnitřní politice nebyla kritická. Avšak s budováním globálního světa  – a tento proces započal už v šedesátých letech 20. století – bylo nutné rychle a adekvátně situaci reagovat na výzvy a proměny.

Právě v té době začal SSSR ztrácet své pozice ve světě (tj. podporu ostatních zemí), aby byl nakonec zničen. Ve značné míře je tím vinna nepružnost politického systému země. Kopírovat tento systém na rozmezí tisíciletí by bylo nesmyslné a hloupé.

Je to poselství pro ty, kteří volají „prostě se vrátit k SSSR”

Byl potřebný nový princip budování politického systému, v němž by se na jedné straně znemožnily prudké výkyvy, a na straně druhé by společnost mohla ovlivňovat politický kurz a současně by nedovolila, aby se vedení země změnilo v uzavřenou kastu.

Přitom není důležité, jaká kasta by to byla: jestli demokratická, nebo totalitní. Na Ukrajině rovněž vznikla uzavřená kasta, a ta plně „demokraticky” nepouští k moci nové lidi a nové myšlenky.

Všechny kroky Vladimira Putina v této věci jsou celkově pochopitelné a zákonité, a v podstatě neměly žádnou alternativu. Když se dostal k moci, Rusko praskalo ve švech. V první řadě bylo potřebné znovu vybudovat jeho politickou páteř. Je zřejmé, že okolo parlamentarismu nebo zásady rozdělení větví moci ji tehdy vytvořit nešlo, a odtud pramenilo rázné posílení prezidentské vertikály v prvních letech jeho vlády.

S potlačením jakéhokoliv lokálního „separatismu”, v nezbytných případech i silou.

Pokud v roce 2003 nebyl zformován nový parlament v duchu nového prezidenta, jeho postavení bylo dost vratké. Bylo zřejmé, že nebylo možné nasadit stabilní kurz opírajíce se pouze o prezidentskou vertikálu moci. Tento kurz by se při změně hlavy země s vysokým procentem pravděpodobnosti mohl změnit.

Samotný nástup Vladimira Putina k moci byl toho dobrým názorným příkladem.

Pro stabilní kurz byla potřebná ještě jedna opora, parlamentní. Projekt „Jednotného Ruska” formálně odstartoval koncem roku 2001, a už při volbách v roce 2003, díky osobnímu charismatu prezidenta, získala strana většinu, což rázně upevnilo stabilitu celého systému. Ne náhodou se právě od roku 2004 proměnila politika Ruska na vnější frontě z obranné v ofenzivní. A to proto, že na vnitřní frontě byl nepřítel dezorganizován a potlačen.

Je pozoruhodné, jak při volbách v roce 2003 zaskočili „liberály”, když se samostatně prosazující Javlinskij a Nemcov jen-jen nedostali do parlamentu. Od tohoto okamžiku začal jejich pád do nenávratna.

Putinův proslulý projev v Mnichově se stal důsledkem těchto politických transformací. Kdyby k nim nedošlo, projev by nebyl možný.

Důležitým testem nového schématu moci v Rusku se stalo prezidentské období Dmitrije Medveděva. Pokud tomu správně rozumíme, nebylo nic jednoduššího, než v Rusku, podobně jako v Bělorusku (a nikoliv jen tam), prosadit zákon, podle něhož by Vladimir Putin mohl pro sebe jak prodloužit termín plných mocí, tak kandidovat na třetí období. Jeho poradce Sergej Mironov, nynější předák „Spravedlivého Ruska”, přišel s takovým návrhem, ale tento byl odmítnut. Proč?

Dávám k uvážení jednu možnou verzi. Vladimir Putin se rozhodl sledovat z povzdálí, jak bude fungovat jím vybudované politické schéma státu bez jeho řízení. Pokud byl na druhé pozici, vždycky mohl uchvátit moc.

Svérázné testování systému v bojových podmínkách.

Období let 2008 až 2012 ukázalo zvýšenou stabilitu politického systému Ruské federace. V tomto období v Rusku vznikly pojmy  „Bolotnaja” a „hnutí bílých stuh”, které se staly symbolem pojmu „marginálu”.

Během Medveděvova prezidentsví byl podniknut  poslední liberální pokus o ovlivnění moci. S protestem vystoupili liberálové ještě jako systémová opozice, ale s Putinovým nástupem do třetího období se proměnili v marginály. A to bylo nejlepší otestování systému.

Mimochodem, nepokoje na náměstí Bolotnaja organizovala osoba z Putinova a Medveděvova týmu, a pokusila se tak vnést rozkol do jeho řad. V té době nebyly kruhy usilující o zvrat schopny najít žádnou skulinu zvenčí. Do úvahy připadala pouze akce prostřednictvím Putinova týmu, s hledáním jeho slabého článku. Je třeba divit se tomu,  jak to dopadlo?

Právě v té době došlo ještě k jedné důležité změně v politickém životě Ruska. Začal se budovat systém brzd a protivah, aby se „Jednotné Rusko” nemohlo transformovat v novou KSSS a aby neztrácela tempo.

Hlasuj nebo nehlasuj, stejně vždy dospěješ ke stabilitě

Právě touto větou lze stručně charakterizovat systém, který se už v Rusku vybudoval. Úloha  na jedné straně nebyla jednoduchá, ale na druhé straně byla přitažlivá, co do výsledku, který slibovala. Jak v demokratické společnosti formálně vybudovat takový systém moci, který by odpovídal jejím potřebám, a současně neměl slabá místa, umožňující kritiku oponentů?

Klíčem k pochopení může být případ už zmíněného Putinova poradce Sergeje Mironova a „jeho” strany „Spravedlivé Rusko”. Dnes ho zakladatelé strany „Vlast”, jejíž první verze se stala páteří nové politické kultury, obviňují z uchvácení moci a z odtržení strany od původních ideologických pozic, a nepochybně mají k takové domněnce důvody. Lze vést dlouhé spory, kdo má pravdu a kdo ne, ale „Spravedlivé Rusko”, spolu s plně systémovými stranami KSRF a LDSR, je oporou nového parlamentního schématu.

Přitom není vůbec vyloučeno, že se tam objeví i noví  hráči. Pokud se ve společnosti najde takový proud, který je připraven stát se jejím dalším pilířem, rychle se najde i příslušná politická síla. V současnosti má největší šance takzvaná vlastenecká opozice. Bude zajímavé podívat se, jaký bude výsledek.

Jak to funguje

Pro názornost si představme raketu, která má jeden hnací motor („Jednotné Rusko”) a několik vedlejších (parlamentní frakce). Jestliže se společnost domnívá, že kurz lodi není správný, a je potřebné ho opravit, jeden nebo více vedlejších motorů (které v rétorice stavějí na různých ideologických platformách), které získaly podporu společnosti, strhávají celý systém stranou. Jejich výkon je celkově neveliký, a proto se systém odchyluje pomalu a nikoliv kriticky. Přitom po úpravě kurzu (přijetí části tezí oponentů „Jednotným Ruskem”) se tah bočních motorů dále zmenší, a celou raketu (zemi) opět požene vpřed hlavní síla.

Tak se dosáhne takové politické schéma, které má všechny šance stabilně a dlouhodobě existovat. Všechny politické síly, které jsou v té nebo oné podobě připuštěny k řízení lodi, mají vlastní vnitřní obsah, a nejsou ovládány vnějšími silami. Všeobecně je správnější posuzovat je jako součásti jednotného mechanizmu, který je kvůli  pohodlí a stabilitě umístěn v různých blocích lodi.

Teď, když jsme pochopili, jak funguje tento nový s ystém, naskýtá se otázka: má smysl dívat se na současný rating strany a uvažovat, co se po volbách v politice Ruska změní? Ano, má. Nejen z hlediska toho, který z vedlejších motorů lodi zvané „Rusko” dostane dodatečný impulz, jímž se loď trochu odkloní stranou. Důsledkem toho budou jistá přeskupení v „Jednotném Rusku”, které se přizpůsobí nové volbě společnosti.

A loď „Rusko” poletí dál, vstříc novým úspěchům.

Zdroj: