Uplynulo sedmnáct let a mnozí lidé již zapomněli, že řada zemí NATO v čele s USA vedly kolektivně jednu z nejničivějších válek na evropském kontinentu od konce 2. světové války, a to novodobým způsobem leteckého bombardování proti srbskému lidu. V podání Nového světového řádu nebyla tato „intervence“ nazývána „válkou.“ Různí západní politici a korporativní média namítali, že bombardování bylo namířeno proti bývalému srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi a jeho „propagandistické mašinérii.“[i] Ve skutečnosti bomby NATO, naplněné ochuzeným uranem [ii], dopadaly na mosty, porodnice, soukromé rezidence obyčejných lidí, jedoucí vlak, srbskou televizní stanici, čínskou ambasádu v Bělehradě, také na vodárny, školy, elektrárny a mnoho dalších objektů, které měly rozhodující vliv pro fungování společnosti.

Dokonce i teď, v roce 2016, je stále několik zničených budov v centru Bělehradu. Tato místa nebyla vyklizena ani opravena. Lékaři také začínají promlouvat a zdůrazňovat, že zvýšený výskyt rakoviny a dalších závažných onemocnění bude nadále růst, neboť trvá 10 – 15 let, než se nahromaděná environmentální toxicita nahromadí v tělech lidí.[iii] Jinými slovy, více než 2 500 zabitých lidí [iv] a několik tisíc zraněných bylo pouze okamžitými obětmi „humanitární intervence“ armád NATO. Postupem času si tato vojenská akce bude i nadále vybírat svou daň, která postihne více generací. Stojí za zmínku, že armády NATO také bombardovaly mosty, uprchlické tábory, autobusy, nemocnice a jiné důležité objekty v Kosovu – tehdy Srbské autonomní provincii – nyní samozvaném státě. Kosovo bylo území, které NATO údajně chtělo ochraňovat už v roce 1999. Brzy po vojenské intervenci převzalo NATO kontrolu nad touto oblastí a učinilo z ní de facto americký protektorát, ačkoliv to byl legálně protektorát OSN.[v] Spojené státy tam vybudovaly svou největší vojenskou základnu v Evropě a převzaly kontrolu nad kosovským obyvatelstvem a jejími přírodními zdroji.[vi]

Člověk by si pomyslel, že za těchto okolností nebude žádné srbské vládě dovoleno, aby navázala příliš přátelské styky s NATO a de facto akceptovala ztrátu Kosova -podstatné části svého území, které je také považována za kolébku kultury. Realita je však jiná. Navzdory značnému odporu, vyjádřeném velkou většinou srbského obyvatelstva [VII], několik vlád skutečně schválilo plány NATO ohledně ovládání Balkánského poloostrova a zároveň se stalo hostitelskou zemí pro summity NATO a jeho lídry. Zatímco poslední průzkum, provedený v dubnu 2016, ukázal, že 71,6% respondentů [viii] je proti vstupu Srbska do NATO, přesto tyto vlády podepsaly dohody, které umožnily NATO úplný přístup na území Srbska s příslibem tzv. vojenské spolupráce. Takové nerovnoměrné partnerství, které vyžaduje, aby se Srbsko zavázalo k obrovským změnám ve svém sociálně-ekonomickém a politickém systému, zatímco jsou stěží uvedeny jakékoli závazky NATO, je v tradici postorwellovského světa nazýváno „Partnerství pro mír“.

V tomto článku předkládám ve stručnosti pozadí dopadu bombardování aliancí NATO v roce 1999, které zpustošilo celou společnost, a následně uvádím podrobnou analýzu nových dohod mezi Srbskem a NATO. Tyto nedávné dohody byly také doplněny o místní srbský zákon, který ratifikoval dohody z roku 2015 o „logistické podpoře.“ Do závěrečných poznámek jsem začlenila některé úvahy o budoucím vývoji, které by mohly pravděpodobně vést k plnému začlenění Srbska do Severoatlantické aliance.

Pozadí událostí: Účinky leteckého bombardování aliancí NATO v roce 1999

V poslední zprávě, kterou vydal Institut veřejného zdraví „Dr. Milana Jovanoviče Batuta“, srbští zdravotní odborníci poskytli alarmující údaje za období, končící v roce 2012. Podle této zprávy v centrální části Srbska a severní provincii Vojvodina vzrostl po bombardování aliancí NATO výskyt rakoviny, včetně leukémie a lymfomu, o 80%.[ix] Profesor Slobodan Čikarič, lékař a předseda Srbské společnosti pro výzkum a léčbu rakoviny, zdůraznil, že Srbsko má nejvyšší míru úmrtnosti na rakovinu v Evropě. Dokonce i Kosovský institut veřejného zdraví zaregistroval 57% nárůst výskytu rakoviny pro roky 2013 a 2014.[x]

Dřívější zprávy byly stejně znepokojující. Michel Chossudovsky na podzim roku 1999 napsal:

Dostatečně zdokumentovaný radioaktivní spad způsobuje rakovinu a potenciálně bude postihovat miliony lidí po celé generace, které přijdou. Podle nedávné vědecké zprávy vyplývá, že v Jugoslávii byly od počátku bombových útoků pozorovány „první příznaky radiace na dětech, včetně oparu na ústech a kožní vyrážky na zádech a kotnících“.[xi]

V roce 2005 bylo oznámeno, že v Srbsku mezi lety 1999 a 2001 trpělo rakovinou 140 000 lidí. Průměrně je za rok registrováno 25 000 nových případů. Tyto údaje sdělilo srbské ministerstvo zdravotnictví během tiskové konference. Některá srbská média a široká veřejnost začaly tento jev nazývat „rakovinová epidemie“.[xii]

Tým vědců ze Srbska a srbské diaspory uspořádal v roce 2001 mezinárodní konferenci v Bělehradě, kde informoval mezinárodní společenství o strašlivé pravdě, která se skrývá za bombardováním aliancí NATO a jeho účincích na zdraví a devastaci životního prostředí. Profesorka Jasmina Vujič, která vyučuje na Kalifornské univerzitě Berkeley, na katedře jaderné vědy, byla jedním z hlavních organizátorů této konference. Vujič publikovala článek spolu s Dragoljubem Antičem v renomovaném časopise Nové srbské politické myšlení (NSPM) v roce 2015, kde uveřejnili odkazy na některé pokusy dekontaminace životního prostředí.[xiii]

Některá média a výzkumné instituce informovaly veřejnost, že byla na dlouhou dobu vyhlášena mediální blokáda, a že mnozí politici dlouho mlčeli o ochuzeném uranu. Tyto sdělovací prostředky přiznaly, že NATO vypustilo „tichého zabijáka“ a rozpoutalo nízkou úroveň jaderné války proti srbskému obyvatelstvu.[xiv] To, že si uvědomili, že se všechno ještě mnohem více zhorší, pokud ochuzený uran pronikne do vodních toků a potravinového řetězce, odpovídá poznatkům vědního oboru, zaměřeného na ochuzený uran, který zkoumá různé účinky ochuzeného uranu.[xv] Tento druh šetření je zahrnutý do základních dokumentů, publikovaných americkou agenturou na ochranu životního prostředí.[xvi] I když tam mohly být odlišné názory na životnost ochuzeného uranu a také existují různé názory na účinnost čistících technologií, je třeba také poznamenat, že srbská vláda neinvestovala žádné úsilí do vyčištění a ozdravení životního prostředí. Zatímco některé zdroje zmiňují jisté vyčištění [xvii], je velmi pravděpodobné, že Srbsko nemělo dostatek finančních prostředků, vybavení ani vyškoleného personálu, aby mohlo začít s důsledným procesem dekontaminace.

Bombardování NATO bylo výslovně zaměřeno na civilní obyvatelstvo a objekty. Michael Parenti zdokumentoval mnoho příkladů válečných zločinů NATO a komplexně analyzoval hlavní motivy osob s rozhodovací pravomocí z řad USA a NATO.

Někdy útočníci z NATO obhajovali své krutosti prohlášením, že civilní cíl byl ve skutečnosti vojenský, jako když mluvčí NATO Jamie Shea nestoudně oznámil, že bombardování nemocnice (neurologické kliniky) ve městě Surdulica bylo záměrné, protože nemocnice byla ve skutečnosti vojenská kasárna. Jednalo se o do očí bijící výmysl.[xviii]

Někteří lidé si stále pamatují mediální kampaně během bombardování. Tyto záběry traumatizovaly většinu srbského obyvatelstva a pobouřilo mnoho lidí na celém světě.

Viděli jsme ty donekonečna opakované útržky záběrů výbuchů bomb, osvětlujících noční oblohu nad Bělehradem. Dokonce jsme viděli záběry ohořelého vlaku v rokli Grdelica, kde bylo padesát pět srbských cestujících roztrháno na kousky nebo upáleno zaživa a dalších šestnáct jich bylo zraněno.[xix]

Gregory Elich zdokumentoval četné příklady devastace, které bylo způsobeno bombardováním aliancí NATO po celém Srbsku. Jedním z nejvýraznějších příkladů bylo zničení třetího největšího srbského města Niš, které bylo mnohokrát bombardováno kazetovými bombami na různých místech, včetně nemocnic, soukromých domů a továrny na cigarety společnosti DIN, která byla bombardována čtyřikrát.[xx]

Podle odborníků je vystavení vlivu ochuzeného uranu mnohem nebezpečnější pro mladé lidi, jejichž těla se vyvíjejí a orgány a buňky, které se obnovují rychleji, se stávají mnohem citlivější na účinky záření.[xxi] Miliony lidí, zvířat a rostlin byly vystaveny účinkům ochuzeného uranu. Nicméně smrtelné nemoci a devastace životního prostředí nebyly jedinými účinky „intervence“ aliance NATO.

Kromě vysídlení a etnických čistek Srbů, Romů, disidentů z Kosova a dalších, okupace Kosova aliancí NATO a jeho následné odtržení od Srbska se stalo realitou. Není žádným tajemstvím, že obchodování s lidskými orgány [xxii], obchodování s narkotiky [XXIII], rozšiřování osad (podobné izraelské strategii) za účelem osídlení pozemků, které dříve patřily srbským obyvatelům a obecné zoufalství celé populace Kosova se stalo nešťastnou realitou.[xxiv] Dokonce v červnu 1999, kdy byla ukončena válka s NATO, bylo zřejmé, že se toho v Kosovu zlepší jen velmi málo. Naopak se v průběhu let situace stala vážnější.

Za okupace NATO byla míra zabíjení zhruba stejná jako před bombovými útoky, asi tak třicet za týden. Samotná úroveň zabíjení, která byla zjištěna a označena jako lidská katastrofa a použita k ospravedlnění jedenáctitýdenního bombardování, pokračovala i po bombardování.[xxv]

Zde jsou uvedeny další cíle a dopady války NATO v Srbsku, tak jak je popisuje Diana Johnstone:

Kromě „způsobování těžkostí v každodenním životě většiny Srbů“ bylo na bombardování infrastruktury země také pohlíženo tím způsobem, že půjde o dlouhodobý politický dopad zničením srbské ekonomické soběstačnosti. Jak jeden anonymní německý představitel vysvětluje, očekává se, že „množství peněz, které bude zapotřebí k obnově mostů nebo dokonce k vybagrování trosek ze dna Dunaje“ poskytne příležitost „západním zemím pro hlavní poskytnutí úvěrů“. Zničená země se bude muset řídit diktátem ničitelů.[xxvi]

Tyto dohody Srbska a NATO, analyzované v tomto článku, se podobají situaci, v níž se zničená země musí řídit diktátem ničitelů. Johnstone dodala, že:

Ve svém prvním rozhovoru v době války velitel vzdušných sil NATO, generálporučík Michael Short, přiznal, že záměrem bombardování bylo způsobit utrpení civilistů.[xxvii]

V níže uvedené pasáži Andrej Grubačič zdůraznil, že NATO dohlíželo na etnické čistky Romů a srbského obyvatelstva v Kosovu.

Před rokem 1999 bylo v Kosovu asi 120 000 Romů. Po bombardování v listopadu 1999 pouze 30 000.[xxviii] V březnu 2000 bývalý zvláštní vyšetřovatel OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier oznámil komisi OSN pro lidská práva, že „330 000 Srbů, Romů, Černohorců, slovanských muslimů, prosrbských Albánců a Turků bylo vystěhováno z Kosova.“[xxix]

Další bezprostřední dopad bombardování byl ten, že přibližně 500 000 lidí zůstalo bez práce.[xxx] V průběhu let míra nezaměstnanosti v Srbsku zůstala jedna z nejvyšších v Evropě.[xxxi]

Řada dalších významných intelektuálů také psala o intervenci NATO a o rozkladu Jugoslávie, přičemž poskytla údaje a teoretické koncepce, aby bylo možno pochopit původní cíle a trvalé následky. Noam Chomsky často promlouval o řadě mýtů a ironií, které poté využívali politici a média. Níže je uveden příklad, který je uveden v jednom z jeho článků.

Jediným cílem bombardování bylo ukázat Srbsku a světu bombardovací kapacitu NATO, a tím došlo k zabití téměř 2 000 civilistů, zničení téměř veškeré infrastruktury v Srbsku, dohnání asi milionu Kosovanů k vyhoštění a útěku ze země. Poté, co začalo bombardování, docházelo k rozsáhlým zločinům: nebyly příčinou, ale důsledkem. To tedy vyžaduje značnou opovážlivost tvrdit, že tyto zločiny byly zpětným ospravedlněním pro činy, které přispěly k jejich podněcování.[xxxii]

Tariq Ali (pákistánský spisovatel žijící v Londýně, pozn. překl.) řekl, že bombardování Jugoslávie aliancí NATO bylo válkou kvůli americké nadvládě v Evropě.[xxxiii] To je v souladu se závěry, které výmluvně vyjádřili Michael Parenti, Diana Johnstone, Michel Colon, Michel Chossudovsky, Andrej Grubačič, Gregory Elich, Sara Flounders a další. Slovy Johnstonové:  „V důsledku intervence v Jugoslávii se dospělo k závěru, že přítomnost amerických konvenčních a jaderných sil v Evropě zůstává nepostradatelnou pro bezpečnost Evropy.“[xxxiv]

Nepřetržitá dominance NATO a dohoda mezi Srbskem a NATO

Představitelé USA a NATO věděli, že nemohou očekávat úplné přijetí ze strany srbského obyvatelstva hned poté, co způsobili tolik devastace a utrpení. Z tohoto důvodu srbské úřady tajily svá jednání s úředníky NATO [xxxv] a museli počkat až do let 2005 a 2006, aby mohly uzavřít zvláštní dohody. Srbský prezident Boris Tadič a ministr zahraničí Vuk Draškovič podepsali dohody o využívání informačních a komunikačních systémů. Tadičova vláda vydláždila cestu budoucím vládám, aby mohly poskytnout ještě větší přístup vůdcům NATO. Za zavřenými dveřmi srbští politici diskutovali o „modernizaci“ srbské armády, pořízení technologií NATO a o budoucí podpoře misí NATO. Zároveň zůstává stále v platnosti usnesení srbského parlamentu z roku 2007, prosazující vojenskou neutralitu.[xxxvi]

25. května 2010 srbské ministerstvo obrany podepsalo v Edinburghu dohodu s NATO o přijetí kodifikačního systému NATO.[xxxvii] Tato smlouva byla ratifikována srbským zákon, který potvrdil vytvoření srbského Národního kodifikačního úřadu. Dohodou o kodifikaci je zajištěno, že srbské ministerstvo obrany přijme standardizaci dat, pravidel a postupů, tak jak je uvedeno v kodifikační brožuře NATO. To také znamená, že bude docházet k výměně obchodních a státních kodexů tzv. typu S, vnitřní srbské kodifikace a ohlášení takovýchto údajů do hlavního katalogu referencí pro logistiku NATO. Jinými slovy, automatizovaný obchodní systém NATO bude použit jako hlavní zdroj pro oficiální státní (a vojenské) dokumenty. Není to tak výslovně uvedeno, ale využitím technologií a datových systémů NATO se Srbsko přizpůsobuje standardům NATO a také zpřístupňuje své systémy pro dohled Konferencí národních ředitelů pro vyzbrojování (CNAD). Takže toto byl první krok, který otevřel dveře „spolupráci“ s aliancí NATO. Strany této dohody – srbské ministerstvo obrany a CNAD – se zavázaly k tomu, že budou sami řešit jakékoli případné spory, aniž by do toho zasahovaly mezinárodní soudy nebo třetí strana. Kdokoli je důvěrně obeznámen s principy řešení sporů se může podivovat nad tím, jak to bude fungovat v praxi, zejména mezi stranami s takovou nerovnováhou moci.

Podle akčního plánu individuálního partnerství, který byl podepsán v prosinci 2014 Srbskem a NATO, byla tato dohoda připojena k žádosti Srbska o vstup do Evropské unie (EU). I přesto, že měl být tento plán typem vojenského „partnerství“, byly do něj zahrnuty četné nevojenské reformy a podmínky. Srbsko se zavázalo ke konkrétním standardům, které stanovily EU a NATO, v oblasti lidských práv, respektování zákonů, globální bezpečnosti, terorismu, kyberkriminality, restrukturalizace hospodářství a médií, ještě navíc k posílení své vojenské síly a „zvládání krizí“.

V úvodu této dohody se upozorňuje na to, že od roku 2006, kdy Srbsko vstoupilo do takzvaného „Partnerství pro mír“, se tato spolupráce neustále vyvíjí a byla vytvořena pracovní skupina s cílem koordinovat všechny aktivity. Složení a úloha této pracovní skupiny nebyly specifikovány detailně. Nicméně bylo zdůrazněno, že se od Srbska očekávají komplexní sociální reformy. Předchozí spolupráce Srbska v oblasti diplomacie, bezpečnosti, destrukce a uskladňování nadbytečné munice zavedení rezoluce OSN 1325 (o ženách, míru a bezpečnosti) byla oceněna.

Pokud se jedná o ekonomické reformy, očekává se od Srbska, že bude pokračovat a brzy dokončí proces privatizace a i jinak bude reformovat svou ekonomiku s cílem přilákat zahraniční kapitál. Toto nebylo ve smlouvě specifikováno, ale z četných zdrojů víme, že výraz „přilákání zahraničního kapitálu/investic“ znamená zničení pracovních práv, a taktéž prodej přírodních a lidských zdrojů za zvýhodněné ceny [xxxviii]. To, co bylo upřesněno, se týká jednání o členství Srbska v rámci Světové obchodní organizace a také očekávání větší účasti Srbska v EU a na globálních trzích. Očekává se, že Srbsko uzavře jednání, vstoupí do Světové obchodní organizace a pozve zahraniční investory. Součástí této strategie je daňová reforma, a to za účelem přilákání zahraničního kapitálu prostřednictvím snížení daní na zahraniční investice v Srbsku. Dokončení privatizačního procesu je také cílem, který je nastíněn v této dohodě, což naznačuje, že Srbsko má stále významné zdroje, které nejsou privatizovány. Například tam nedávno byly učiněny pokusy privatizovat Serbian Telecom, s čímž byly spojeny pozoruhodné projevy odporu veřejnosti.

Taktéž byla vyzdvižena takzvaná liberalizace finančních služeb a domácích trhů. V té době nebylo ještě známo, jaký bude osud plynovodu South Stream a ani nebyla zmiňována možná účast Srbska na tomto projektu, spolu s pestrou škálou dalších možností, jak zajistit „bezpečnost“ energetických zdrojů.

Podpisem této dohody Srbsko rovněž přijalo zodpovědnost a závazky rozvíjet svůj

vojenský potenciál, aby byl k dispozici pro případnou účast v mnohonárodních operacích, na které dohlíží OSN a EU. I když bylo zmíněno, že Srbsko bude moci využít finanční prostředky, které jsou prostřednictvím Partnerství pro mír poskytovány všem členům, závazky NATO nebyly v textu dohody objasněny. Srbsko se však zavázal k tomu, že zlepší systém vzdělávání, odborné přípravy a připravenosti svého vojenského personálu. Navíc bylo poukázáno na to, že je Srbsko připraveno na modernizaci své vojenské techniky. Finanční plány pro tento druh modernizace/zdokonalení nebyly specifikovány.

Podle této dohody, podepsané v roce 2014, Srbsko se rovněž zavázalo vést mediální kampaň na podporu vojenských reforem, včetně rozsahu a výhod spolupráce s aliancí NATO v rámci programu Partnerství pro mír. Tato komplexní mediální strategie by měla zahrnovat tiskové a digitální zdroje a podporu akademických a výzkumných center, neziskových organizací, čímž by byla umožněna jednání u kulatého stolu na podporu NATO. Tato strategie by také vedla k pobízení srbských vědců, univerzitních profesorů a výzkumných institucí, aby spolupracovali s NATO a podíleli se na společných projektech. Podpora, kterou by poskytovaly veřejné diplomatické skupiny NATO (z textu dohody není jasné, co je to za skupiny a jak fungují), další členové programu Partnerství pro mír, zvláštní jednotky pro spolupráci s NATO a také vojenský úřad NATO, sídlící v Bělehradě, byla považována pro zavedení této strategie jako zásadní. Nebylo jasně definováno, proč jsou všechny tyto prostředky zapotřebí. Nicméně pokud si uvědomíme, že méně než 12% obyvatel Srbska schvaluje jakýkoliv druh spolupráce s NATO [xxxix], začneme lépe chápat tyto části smlouvy.

Část této dohody, která naznačuje specifické jednotlivé akce, také obsahuje časový rámec pro realizaci. Například pokračování a další zlepšení politického dialogu s aliancí NATO bylo označeno jako „probíhající“; koordinace a odpovídající procesy „integrace do EU“ jako „permanentní proces“; zlepšování veřejného mínění ohledně globální bezpečnosti a NATO jako „realizováno v roce 2014“, atd. Dalším důležitým cílem, uvedeným ve smlouvě, je pokračování spolupráce Srbska prostřednictvím srbské mise při NATO. Takzvané evropské integrační procesy byly spojeny s tím, že se Srbsko připojí k dohodě o stabilizaci a přidružení k EU. Jednání o členství v EU byla spojena se změnou zákonů, aby odpovídaly právnímu systému EU, a s budováním pozitivních vztahů se sousedními zeměmi, včetně Kosova. Navíc tento plán zahrnuje přípravu a realizaci Národního programu pro přijetí hodnot a tradic EU. Tyto hodnoty a tradice nejsou v dohodě uvedeny. Srbsko se zavázalo podporovat různé organizace pro regionální stabilitu, Strategické partnerství EU pro Dunajský region a pokračovat v jednáních s Prištinou ohledně dohody mezi Bruselem, a to ve spolupráci s KFOR (mezinárodní mírové operace v rámci NATO na území Kosova) v souvislosti s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244. Spolupráce s OSN, organizací pro evropskou bezpečnost a spolupráci – OEBS (srbská zkratka) a Evropskou radou se rovněž logicky stala součástí této dohody, protože Srbsko má za sebou dlouhou historii spolupráce s těmito organizacemi.

Pokud jde o multikulturalismus a lidská práva, Srbsko se zavázalo k „protidiskriminačním praktikám“, začlenění Romů a zlepšení sociálního postavení jiných skupin, které jsou na okraji zájmu. Srbsko také musí reformovat svůj právní systém v souladu s již přijatou strategií pro roky 2013-2018 a musí harmonizovat své právní normy s mezinárodními zákony a právními tradicemi EU. Není stanoveno, jaké zákony a právní normy musí být začleněny.

Z hlediska mezinárodních závazků a „globálního boje proti terorismu“ má Srbsko zvláštní odpovědnost vůči rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1373 a zároveň má zlepšit svou připravenost v tomto boji. Do roku 2015 Srbsko také potřebovalo ratifikovat dodatečný protokol a přiložit jej ke smlouvě spolu s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.

Školení pracovníků, zaměstnaných v obchodních a vládních sektorech za účelem zlepšení jejich schopností při zjišťování, kontrole a prevenci regulovaných látek je ještě dalším závazkem, který Srbsko přijalo podpisem této dohody s NATO. Tak trochu je k tomu připojena zlepšený výcvik, týkající se přenosu citlivých informací a ochrany dat před kybernetickými útoky.

Reformy vojenských a zpravodajských agentur jsou také jedním z požadavků, které jsou na Srbsko kladeny. I když se uvádí, že srbský parlament má v této oblasti dozorčí úlohu, je také kladen důraz na to, aby členové parlamentu byli vyškoleni ve schopnosti činit rozhodnutí a být přitom zasvěceni do dané problematiky.

Vojenské aspekty dohody s NATO z roku 2014

Ve smlouvě je uvedeno, že za účelem rozšíření svého přínosu k dosažení globální bezpečnosti musí Srbsko zvýšit svou účast v mezinárodních vojenských akcích. Srbsko by mělo prozkoumat své možnosti ohledně zapojení do bojových operací EU. Toto je jedna stránka povinností Srbska úzce spolupracovat s úřadem NATO v Bělehradě s cílem zlepšit svou vojenskou techniku ​​a obranný systém. Kromě účasti v programu Partnerství pro mír se Srbsko také bude podílet na budování Integračního programu NATO, který je přizpůsobený zejména pro použití v jihovýchodní Evropě.

Závazky Srbska jsou četné a zahrnují rozvoj fondu NATO, který obdrží srbské ministerstvo obrany za účelem bezpečného skladování a demilitarizace nadbytečného střeliva. Tyto zbraně a střelivo musí být bezpečně uloženy, musí být plně využita kapacita technického a důkladně přepracovaného centra, které se nachází v Kragujevaci. Další významnou aktivitou je spolupráce s OEBS a UNDP na rozšiřování kapacity pro řízení dodávek konvenční munice.

Srbsko se rovněž zavázalo, že bude pokračovat v práci na své vlastní obranné strategii, vyvíjet nové vojenské doktríny, vytvářet nové zákony a předpisy, a realizovat dlouhodobý strategický plán, který má srbská vláda od roku 2011. Kvůli účasti v mezinárodních vojenských operacích je Srbsko povinno vypracovat národní kodifikační systém, který je kompatibilní s kodifikačními normami NATO. To zahrnuje vnitrostátní právní předpisy v oblasti obrany, dopravy vojenského personálu, výstroje a zbraní. Srbsko musí pracovat na vytvoření nových modelů, které budou podporovat jejich vlastní vojáky, jakmile budou jednou připraveni podílet se na mezinárodních vojenských operacích, a také budou podporovat hostitelské země, kde se budou tyto operace konat. V rámci příprav tohoto druhu připravenosti se Srbsko zavazuje k vývoji nového typu vojenského vzdělávání a odborné přípravy v souladu s normami Boloňské deklarace v rámci aktivit  NATO. Rovněž to povede k výměně informací s partnery o jejich armádách. Srbský vojenský personál se připojí ke školení a mnohonárodním vojenským cvičením, která vedou jejich partneři. Regionální centrum pro výcvik srbské armády mělo být otevřeno do konce roku 2015 v rámci „Jižní základny NATO“. Z této smlouvy není jasné, zda se základna nachází v Kosovu nebo někde jinde.

Na základě této dohody již probíhá modernizace srbské armády. Tento druh modernizace zahrnuje pořízení složitější výzbroje a vojenské techniky, včetně bezpilotních letounů, pozemních vozidel, letadel, komunikačních ovládacích prvků a informačních technologií. Srbsko také musí dokončit zprávy o těchto nákupech a jednáních s dodavateli. Vojensko-technologický institut Srbska je povinen provádět výzkum o možnostech pro lepší mezinárodní spolupráci, modernizaci svých vlastních obranných systémů a propojení s NATO. Za tímto účelem se bude Srbsko podílet na řadě činností Konference národních ředitelů pro vyzbrojování (CNAD) a koordinovat své předpisy s evropskými, které kontrolují vývoz zbraní.

Informační kampaň

Když srbská vláda podepsala v roce 2014 dohodu s NATO o účasti na programu Partnerství pro mír, přijala také závazek rozvíjet veřejnou informační strategii pro spolupráci s Partnerstvím pro mír s cílem zajistit podporu veřejnosti. Tato podpora veřejnosti by měla být projevena jak vůči zapojení Srbska do NATO, tak vůči vlastní vojenské síle Srbska. Srbsko se zavázalo k účasti v programu NATO s názvem „Věda pro mír a bezpečnost“ a bude o tom informovat širokou veřejnost. Za tímto účelem budou pravidelně organizovány informační akce a informace budou zveřejněny na webových stránkách Srbské vojenské obrany.[xl] Pro účast Srbska v tomto programu bude vytvořeno pozitivní institucionální prostředí prostřednictvím podpůrného rozvoje infrastruktury a nezdanitelné akvizice výzkumných technologií. Je bezvýhradně prohlašováno, že je povinností NATO poskytovat nezdaňované vědecké vybavení a výzkumnou technologii.

Srbsko také přijalo závazek, že zlepší své vztahy s ostatními zeměmi v regionu. Některé z těchto zemí jsou partnery nebo členy NATO. Není stanoveno, na jaké země se dohoda vztahuje. Do konce roku 2015 by měly být všechny dokumenty a plány pro krizové situace a zvládání krizových situací dokončeny a přijaty srbskou vládou. Srbsko se také v souladu s touto dohodou podílelo v letech 2014 a 2015 na regionálním mnohonárodním vojenském výcviku.

Dohoda Srbska s aliancí NATO na logistické podpoře

Srbsko podepsalo další smlouvu s NSPO (integrovaný poskytovatel údržby a zásobování organizace NATO) v oblasti logistické podpory. Tato dohoda byla podepsána v září 2015 v Kodani. Na počátku roku 2016 srbský parlament schválil zákon, který zajišťuje realizaci této dohody.

V úvodní části dohody se zdůrazňuje, že jako člen s účastí v programu NATO Partnerství pro mír Srbsko projevilo zájem o služby, poskytované NSPO s cílem navázat spolupráci v oblasti logistiky a podpory operací a systémů. Rovněž se poukazuje na to, že Srbsko podepsalo v roce 2008 dohodu s NATO o ochraně utajovaných informací a kodex chování v politicko-vojenských aspektech bezpečnosti. V roce 2015 NATO souhlasilo s tím, že poskytne Republice Srbsko podpůrné služby. Tyto služby zahrnují (bez omezení) zásobování, údržbu, obstarání zboží a služeb, dopravu, konfigurační řízení a technickou pomoc. Srbská vláda bude hradit náklady těchto služeb, poskytovaných organizací NSPO.

Čtvrtý článek dohody také říká: „Za žádných okolností nesmí tato dohoda vést k žádným závazkům, pokud jde o NSPO nebo NSPA“ (agentura NSPA je integrovaný poskytovatel logistiky a služeb pro NATO, pozn. překl.). Srbská vláda se vzdala veškerých nároků na úhradu škody, která vznikne při zranění, smrti nebo poškození, které vzniknou při běžném využívání materiálů a služeb. Zásilky pojišťuje NSPO. Z hlediska bezpečnostních požadavků musí být jakákoliv výměna utajovaných informací v souladu s požadavky, uvedenými v bezpečnostní politice NATO. Obě strany se zavázaly k nakládání s informacemi, které náleží druhé straně, jako s utajovanými skutečnostmi a musí se vyhnout zveřejňování, šíření nebo přenosu.

NSPO, její majetek, příjmy a veškerý ostatní majetek je osvobozen od veškerých daní a jiných poplatků, cla a kvantitativních omezení, týkajících se dovozu a vývozu. Personál agentury NSPA bude integrován s personálem MLO (Vojenský styčný úřad NATO), který se nachází v Bělehradě. Není specifikováno, kde přesně se tento úřad v Bělehradě nachází. Bylo by poučné provést průzkum mezi obyvateli Bělehradu a zjistit, kolik z nich si je vědomo, že tento úřad MLO existuje. Na základě této smlouvy má personál NSPA a jejich vozidla právo na volný průchod a pohyb po celé Republice Srbsko. Pracovníci NSPA jsou rovněž osvobozeny od zdanění (ze strany Srbska) platů, které získávají od NSPA, movitého majetku nebo jakýchkoliv příjmů, které obdrží z území mimo Srbska. Agentuře NSPA je dovoleno přímo uzavírat smlouvy na pořízení zboží, služeb a stavebních prací uvnitř nebo mimo území Srbska, a tyto smlouvy jsou rovněž osvobozeny od cla, daní a jiných poplatků.

Tato smlouva zahrnuje také dohodu o vypořádání sporů. Stejně jako tomu bylo v případě předchozích smluv, v této je také stanoveno, že jakékoli případné spory by měly být urovnány mezi těmito dvěma stranami, aniž by se uchýlily k jakémukoliv národnímu či mezinárodnímu soudu nebo tribunálu, včetně vyjednávání prostřednictvím třetí strany. Jinými slovy, pokud Srbsko nebude spokojeno s realizací některého z ustanovení v této smlouvě, bude se muset spoléhat a věřit, že mnohem mocnější NATO prověří veškeré zdroje neshod. Vzhledem k tomu, že srbská vláda přijala všechna opatření podpisem smlouvy, bylo by čestné dojít k závěru, že pověření vládní a vojenští představitelé buď věřili, že týmy NATO, zabývající se řešením sporů, budou skutečně nestranné, nebo že je velmi nepravděpodobné, že jakékoliv spory v budoucnu vůbec nastanou.

Srbská budoucnost v NATO?

Lze položit mnoho otázek ohledně spolupráce Srbska s NATO a budoucího vývoje v celém regionu. Ačkoli srbský premiér Vučič a prezident Nikolič již vícekrát uvedli, že Srbsko nem&am