Zdeněk Hrabica
11. 9. 2016
Osud a náhody mne dali několikrát dohromady s hercem Pavlem Landovským, dneska 11.září 2016 by mu bylo osmdesát let. Měli jsme podobné zážitky z dětství. Byli jsme vrstevníky. Před šesti lety jsme mu v Havlíčkově Brodě odhalili překrásnou bronzovou desku sochaře Radomíra Dvořáka, autora monumentálních sochařských děl pod širým nebem, v někdejších lipnických lomech.

 Byli jsme 10.září 2010 u toho v ulici Barbory Kobzinové 2020, kde Pavel prožil léta svého dětství uprostřed rodného města, tehdejšího Německého Brodu, čtyři – Radek Dvořák, Milan Pilař, Luboš Gőbl a trochu i já. A byla tam s námi asi tisícovka přihlížejících. Podařilo se i vydat knihu Heleny Albertové a Pavla Landovského „Lanďák“.


Když se psal 5.květen 1945 byli jsme oba u toho, když Němci postříleli stejně staré kluky, jako jsme byli my a pak je zakopali v blízkém lesíku. Pavel s rudormějským „synem pluku“ si sám pak do zločinců v odvetě zastřílel z těžkého kulometu, bylo mu jenom devět let. Herec byl ďábel, aktér mnoha skandálů – ale umělec od pánaboha. Mně stačí Švadrlíkovi Černí baroni a Gogolův Revizor.

Všichni, co lkali nad jeho osudem, mu házeli klacky pod nohy. Po 17.listopadu 1989 mu české divadlo nabídlo pouze šest divadelních rolí. Když se občas přiznám k obdivu nad tímto ojedinělým umělcem, jakých více již nebude, přecitlivělé duše mě ostouzejí a odhazují slovy: „Jak jenom můžeš?“ . Mluvil nejenom jadrně česky, skvěle po babičce od dětství mluvil i rusky a ještě lépe slovensky.

Čert je vem, co nad ním ohrnují nos, kamarádství s Václavem Havlem mu moc nepomohlo, Landovský byl kulturní fenomén a tímto fenoménem zůstane navždycky zůstane. Vůbec mi nevadilo, když u příležitosti odhalení jediné pamětní desky mne nazval tím, co ženy na mužích nejvíce milují. Bylo to moc milé. Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj