Dravci kroužící nad Uzbekistánem by měli všechny obyvatele postsovětských území silně zneklidnit. Stále častější vyjádření některých „expertů“ o situaci v Taškentě připomínají to, co znělo v začátcích takzvaného Arabského jara, které později ponořilo v krvavý chaos prakticky celý Blízký východ. A je nejvyšší čas zamyslet se nad tím, že zajištění našeho klidného života se nachází za hranicemi Ruska. O podrobnostech sedmadvacetileté vlády Islama Karimova v Uzbekistánu i o tom, kdo by ho mohl nahradit na postu prezidenta republiky, v současnosti hovoří kdekdo. Autor těchto řádků však nevidí smysl v podrobném rozpitvávání tohoto témat.

Svou pozornost bychom měli upřít jinam, na skutečnost, že na pozadí nemoci a smrti uzbeckého lídra vznikl jeden děsivý diskurz. Západní média i neziskové organizace najednou spustily o tom, jak špatný byl režim Karimova, a tak že je nyní vhodná chvíle pokusit se v Uzbekistánu něco změnit.

V The Times vyšel redakční článek pod výmluvným titulkem „Noční můra v Taškentu“, v němž bylo s otevřeným cynismem oznámeno, že Uzbeci mají důvod k oslavě. V článku jsou již předem kritizováni ti západní politici, kteří jsou připraveni „projevit lenost v diplomacii“, nechtějíce měnit režim v Uzbekistánu ze strachu z radikálního islámu. Autoři The Times tvrdí, že Uzbekistán „nepotřebuje nástupnictví kvůli nástupnictví“. Podle jejich slov boj s radikálním islamismem je jen „odůvodnění zvěrstev režimu“ a hrozba fundamentalismu v tomto případě není, protože stejně jako „ve střední Asii radikální islám nezískal popularitu, kterou získal na Blízkém východě“. Proto na vládách západních zemí požadují „chytit se“ příležitosti a „nenechat Taškent v pochybách, na čí straně je historie“.

Nebudeme hodnotit šokující amorálnost vyjádření britských žurnalistů na adresu sotva zemřelého člověka. Ta je i tak očividná. Je třeba obrátit pozornost na dva nebezpečné momenty.

Zaprve: jak otevřeně povýšeně se britští novináři chovají k suverénnímu Uzbekistánu. Zcela otevřeně vyzývají vlády Západu provést násilnou změnu režimu v nezávislé zemi.

Zadruhé: jak se propagandisté The Times snaží ujistit společnost o tom, že ve střední Asii islámský fundamentalismus nehrozí a předstírají, že všichni už zapomněli na to, že relativně nedávno Irák, Líbye a Sýrie byly rovněž zcela sekulární země a po hrozbě islamismu tam nebylo ani vidu… Ale k tomu se ještě vrátíme.

O „nutnosti změny“ v Uzbekistánu vykřikuje do celého světa s využitím hlásné trouby The Guardian jistý člověk od George Sorose – Alisher Ilkhamov (spolupracovník Euroasijského programu Open Society Foundations). „V historii nezávislého Uzbekistánu poprve nastoupila budoucnost,“ – pateticky oznámila novinářka The New York Times Sara Kendzior. A také se postavila za „změny“ v republice.

S kritikou režimu Karimova vystoupil i The Economist a Der Standard. A proč to všechno? Neberou toho na sebe moc tito západní žurnalisté, když určují Uzbekům, jaká má být jejich budoucnost? Jak hodně jsou ve svých názorech nezávislí? Novináři jsou novináři, ale vměšování lidí od Sorose už samo o sobě probouzí podezření.

Islam Karimov prováděl po dlouhé roky velmi uvážlivou „mnohavektorovou“ vnější politiku, něčím připomínající diplomacii ukrajinského exprezidenta Leonida Kučmy. Kvůli zásadní ekonomické roli bylo místo Ruska v zahraniční politice Taškentu zvláštní, ale vážnější snahu rozvíjet euroasijskou integraci – na rozdíl od většiny svých sousedů – Karimov nejevil. Přitom se snažil udržovat dobré vztahy s USA, což přinášelo určité usnadnění jejich operaci v Afghánistánu.

Ale nyní už Karimov není a geopolitická situace ve světě se za poslední roky radikálně změnila. Ekonomická situace v Uzbekistánu není zrovna skvělá a nelze vyloučit, že nástupce zesnulého prezidenta může začít rázný obrat země směrem k Euroasijskému ekonomickému svazu a ODKB (Organizace Dohody o kolektivní bezpečnosti – Taškentský pakt), aby to napravil.

Pokud se tak nestane a politika Taškentu zůstane „mnohovektorovou“, leckoho na Západě může napadnout (přesněji už napadlo) použít Uzbekistán k destabilizaci Ruska a jeho spojenců v regionu. Geografie území republiky je k tomu ideální – hraničí s Afghánistánem a zároveň se všemi pos tsovětskými středoasijskými státy a hranice ve střední Asii jsou vlivem nejrůznějších okolností velmi pomyslné.

Naivní člověk by mohl argumentovat tím, že USA a NATO s islámským fundamentalismem bojují a jsou tedy v této věci našimi „spojenci“. Ale po té, co se ukázalo, že natovská letadla shazují na pozice ISIL náklady zbraní a že tito „umírnění“ američtí spojenci beztrestně řežou hlavy malým dětem a filmují si to – to zní jako výsměch. Zejména s ohledem na skutečnost, že teroristy v Sýrii otevřeně podporují přátelé USA z řad monarchií v Perském zálivu a mnohaletá americká operace v Afghánistánu přivedla pouze k prudkému zvýšení produkce heroinu v regionu a objevení se bojovných extrémistů kolem Kábulu.

Jak už jsme uvedli, teroristický islámský stát sebevědomě nabírá v Afghánistánu sílu. A na tomto pozadí za poslední dva roky prudce vzrostlo množství incidentů na jeho hranicích se středoasijskými republikami. Talibán se sice jeví spíše jako „nacionální“ hnutí, jen málo má zájem na „exportu“ svých myšlenek. To ISIL je naladěn na agresívní expanzi. Aktivně do svých řad rekrutuje obyvatelstvo Afghánistánu a u Talibánu jasně vyhrává informační válku. Řada skupin Talibánu se už otevřeně zařadila do sestavy Islámského státu, další isilovce podporují a mohou se s nimi „sjednotit“ při první vhodné příležitosti. Pro Rusko to je jasná hrozba.

SSSR svého času neposlal svá vojska do Afghánistánu pro nic za nic. Tento stát je těsně svázán se střední Asií. Žije tam velmi mnoho Tádžiků, Uzbeků i Turkmenů. A taková spojení nikdy nemizí. Islamisté pocházející z Uzbekistánu už nyní bojují v řadách ISIL v Sýrii i Iráku, a pokud jim nabídnou šíření myšlenek chalífátu na území jejich vlasti – jistě neodmítnou. Jak bude na propagandu islamistů reagovat obyvatelstvo Ferganské doliny, kde je totální nezaměstnanost, se nedá jednoznačně odhadnout. Konec éry Karimova spojený se ztrátou víry v budoucnost může způsobit v myslích lidí groteskní změny. Ale my bychom měli být připraveni na všechno.

Rusko dnes disponuje vojenskými základnami v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. S jedním z nejbližších spojenců – Kazachstánem – neustále probíhají společná vojenská cvičení a vylepšují se mechanismy pro efektivní komunikaci. Nedávno Sergej Šojgu osobně navštívil Turkmenistán. Ale v případě, že potenciální zhoršení bude vyvoláno zvenčí, může se toto všechno ukázat jako nedostatečné. Odborníci již hovoří o návratu ruské pohraniční stráže do Tádžikistánu a o dalších opatřeních k posilování přítomnosti Ruska ve střední Asii.

Naši nacionální liberálové (včetně s nimi loajální části vlády) se dnes zabývají velmi nebezpečnou propagandou. Vyzývají Moskvu vzdát se aktivní zahraniční politiky na postsovětském prostoru, řešit problémy Ruska za pomoci zvláštního „izolacionismu“ a vyhnout se tak problémům sousedních států, Ukrajinou a Moldavskem počínaje a Tádžikistánem a Uzbekistánem konče. Takový postoj je však šílenstvím a je smrtelně nebezpečný. Podobné konání by totiž jen provokovalo posílení antiruských nálad, které by se staly živnou půdou pro islamistickou a další teroris tickou propagandu. Nějakými vízovými opatřeními se v tomto případě nic neřeší, tím spíš, že část střední Asie je již zahrnuta v Euroasijské hospodářské unii a na úplné uzavření hranic po celém obvodu nemá armáda Ruska fyzicky dost sil.

Proto klíčovým faktorem zajištění ruské bezpečnosti je aktivace zahraniční politiky na postsovětském prostoru a navazování partnerských a vzájemně výhodných vztahů se všemi sousedními státy a bývalými republikami SSSR. Přes posílení ekonomických vazeb se lze přesouvat i k užší vojensko-politické spolupráci, která povede k posílení možností Ruska v odporu vůči terorismu už na přístupu ke svým hranicím.

Zdroj: