Ukrajinští politici kladou pod svou vlastní historii a vztahy s Ruskem další „bombu“. Prominentní osoby a experti předvádějí samy sebe jako klauny a svou zemi jako cirkus, když se její historii chystají obohatit o oficiální status „sovětské okupace Ukrajiny“. Nový projev státní absurdity hrozí, že na Ukrajině definitivně a navždy vymizí pojem „historická paměť“ a bude vyměněn za podřadnou pseudohistorickou náhražku.

Divoký výklad „sovětské okupace“ Ukrajiny byl už de facto legalizován. Ministerstvo pro školství a vědu Ukrajiny 17. července 2016 schválilo program výuky historie na vyšších stupních škol, ve kterém se pojmu „sovětská okupace“ věnuje velká pozornost. Osnovy ministerstva školství se již staly oficiálním dokumentem, ale podle všeho se neomezí pouze na Kijev.

Ředitel takzvaného Institutu národní paměti Vladimír Vjatrovič ve vysílání „5. kanálu“ vlastněného Petrem Porošenkem ohlásil plány na uznání „оkupace“ na vyšší úrovni. Podle historika Vjatroviče byla sovětská moc údajně importována na Ukrajinu zvenčí.

Není samozřejmě jednoduché brát Vjatroviče vážně, ale nyní se to už stává. Vystupuje jako jeden z iniciátorů fantastických idejí typu „dekomunizace“ a heroizování kolaborantů během Velké vlastenecké války, které ukrajinský parlament již uvedl do praxe. Takže když Vjatrovič mluví o dalším uznání „sovětské okupace“, znamená to cosi, co se ukrajinský parlament podle všeho chystá schválit. Hovoří pro to i ta skutečnost, že o „sovětské okupaci“ se nedávno zmínil i „druhý muž Ukrajiny“ – mluvčí parlamentu Andrej Parubij. Ten zašel dokonce ještě dál než Vjatrovič a hovořil o tom, že Sověti neokupovali jen tak ledacos, ale „tisíciletý ukrajinský stát“. Současně se na tomto tématu zviditelnil i vůdce ultrapravicové strany „Svoboda“ Oleg Tjagnibok.

«Musíme si přiznat fakt okupace Ukrajiny, poslouchejte, v období od roku 1918, kdy začala válka proti Ukrajinské lidové republice, do roku 1991. Uznáme-li na státní úrovni, že země byla okupována a okupace byla provázena mnohamilionovou genocidou ukrajinského národa, pak dveře mezinárodních soudů budou pro nás otevřené.»

Oleg Jaroslavovič Tjagnibok

Dovolte, abychom se pokusili o objektivní výklad daného tématu. Takže, podle encyklopedické definice оkupace znamená obsazení území ozbrojenými silami státu, jehož součástí toto území není. Toto obsazení je zpravidla dočasné a není provázeno získáním suverenity nad územím.

Stalo se snad něco podobného v případě Ukrajiny a sovětské moci ? Samozřejmě že ne !

Zanedlouho po Únorové revoluci byla v Kijevě založena „Ústřední rada“ – organizace, kterou nyní z nějakého důvodu nazývají národním parlamentem, státním orgánem zákonodárné moci. Ale když dovolíte, v té době nemohlo být ani řeči o nějakém „ukrajinském státě“ ! Zakladatelé ÚR a účastníci dubnového Všeukrajinského národního sjezdu hovořili pouze o tom, že budou od ruské vlády požadovat národně-územní autonomii. Nic víc ! V červnu 1917 byla autonomie jednostranně zaktovena v tak zvaném „Prvním univerzálu (programovém prohlášení) Ústřední rady“.

V červenci 1917 byl přijat velmi významný „Druhý univerzál„, ve kterém stálo doslova toto: «Мy, Ústřední rada, jsme vždy trvali na tom, aby se Ukrajina neoddělovala od Ruska». A ukrajinský Generální sekretariát (improvizovaný vládní kabinet) se prohlásil „оrgánem Prozatímní vlády“.

Vztahy mezi Petrohradem a Kijevem se začaly vážně zhoršovat po Říjnové revoluci, kdy vojenské jednotky loyální Prozatímní vládě z podnětu orgánů Ústřední rady demolovaly prostory Rady (Sovětu) dělnických delegátů. Ve městě proběhl pokus o bolševické povstání, avšak Ústřední rada přesunula do Kijeva vojenské jednotky loyální vůči ní a přeměnila jej v bojiště, čímž se udržela u moci. Nutno zdůraznit, že za celou tuto dobu se k autonomii vyhlášené v Kijevě nepřipojily Nová Rus a Slobodská Ukrajina. To bylo také zřetelně zaznamenáno v dokumentech.

Až ve „Třetím univerzálu Ústřední rady“ (v listopadu 1917) se historická území Nové Rusi a Slobodské Ukrajiny staly součástmi v uvedeném dokumentu jednostranně vyhlášené Ukrajinské lidové republiky (ULR) jako autonomní součásti Ruska. O nějaké nezávislosti Ukrajiny opět nepadlo ani slovo.

V listopadu byla zřízena telefonní linka mezi Petrohradem a Kijevem. Rozhovory s představiteli Ústřední rady vedl osobně Stalin, který hovořil o federaci a zavázal se „neomezovat autonomii Ukrajiny“. Avšak již o týden později se Petljura, využiv vojenské posádky loyální Kijevu, pustil do otevřené sabotáže na frontě. V odpověď na to Petrohrad vytkl Kijevu nepřátelské jednání a žádal ULR o stanovisko k akcím atamana Kaledina, který zahájil povstání na Donu. Avšak kijevský Generální sekretariát na to reagoval tak, že se rozhodl odmítnout umožnit průchod sovětských vojsk k Donu a zahájit jednání o spolupráci s Kaledinem, což se rovnalo vyhlášení války bolševikům. Podotýkám, že se jednalo o občanskou válku výhradně mezi různými ruskými politickými strukturami (Ústřední rada a Generální sekretariát byly původně orgány Prozatímní vlády), nikoliv mezi Ruskem a Ukrajinou.

Začátkem prosince se Sovnarkom (Rada lidových komisařů – sovětská vláda) obrátil na Kijev s manifestem, ve kterém uznal ULR i „národní práva Ukrajiny“, ale požadoval zastavit odzbrojování sovětských jednotek a poskytnout součinnost v boji s Kaledinem. Avšak Generální sekretariát oficiálně odmítl i tento návrh.

V prosinci 1917 představenstvo Ústřední rady zmařilo Všeukrajinský sjezd Sovětů konaný v Kijevě tím způsobem, že na něj přivedlo tisícovku lidí, které dnes na Ukrajině nazývají „titušky“^*). Bolševici opustili konferenci, která se zvrhla v davovou psychózu, a odjeli na nový sjezd, který se konal v Charkově. Po všech těchto událostech Lenin konstatoval, že Ústřední rada tím vyhlásila válku Sovětům.

Je třeba říci, že i po těchto projevech nepřátelství Ústřední rady se bolševici původně nechystali táhnout na Kijev a jen se snažili dostat pod svou kontrolu klíčové železniční stanice pro přesun vojsk na Don. Současně se sovětská vláda pokoušela přese všechno urovnat vztahy s Kijevem. Představitelé Ústřední rady však trvali na svých požadavcích (oficiálním vyhlášení federace (!), umožnění průchodu „ukrajinizovaných vojsk“), ale jednání o „kaledinské otázce“ sabotovali.

Na tomto pozadí příznivci sovětské vlády v Charkově odzbrojili jednotky na straně ULR a 11.-12. (24.-25.) prosince tam zasedal První všeukrajinský sjezd sovětů, který vyhlásil založení Ukrajinské lidové republiky sovětů složených z dělnických, rolníckých, vojenských a kozáckých delegátů a zároveň založil VCIKSU(Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů). Rovněž potvrdil Národní sekretariát – první oficiální ukrajinskou vládu.

Stojí za zmínku, že premiér kijevské ULR Vinničenko byl pro to, aby byla uzavřena dohoda se Sovnarkomem a začalo odzbrojování donských kozáků, kteří se pohybovali na „autonomním“ území, ale proti tomu ostře vystoupil náčelník vojenského resortu Petljura, který obhajoval spolupráci s Kaledinem.

Na konci prosince 1917 až začátku ledna 1918 lid sám začal dosazovat sovětskou moc ve velkých průmyslových a přístavních městech na  jihovýchodě nynější Ukrajiny. Byly vyhlášeny Oděská a Doněcko-Krivorožská sovětská republika. V lednu 1918 Sovnarkom oficiálně uznal vládu sovětské Ukrajiny, a „rudá“ vojska zahájila ofenzivu proti silám Ústřední rady, která teprve potom vyhlásila „samostatnost“ ULR (takto  bolševici vlastně oznámili založení Ukrajinského státu již předtím – v době, kdy se stoupenci Ústřední rady ještě fakticky považovali za orgán již neexistující Prozatímní vlády).

Kijevané však odmítali uznat vládu Ústřední rady a 16. (29.) ledna 1918 zahájili povstání, jehož centrem byl závod „Аrsenal“. Za jediný den se povstání rozšířilo na celé město. Na Kijev však postupovaly ukrajinizované vojenské útvary pod velením Petljury, které město utopily v krvi, a 22. ledna (4. února) lidové povstání potlačily. Téhož dne sovětské jednotky vyrazily ke kijevské čtvrti Darnica, ale pomoci svým stoupencům už nestihli. K 27. lednu (9. únoru) byl Kijev již plně obsazen sovětskými útvary, orgány Ústřední rady a jim loyální jednotky prchaly z města ven.

Nicméně na jaře roku 1918 se stoupenci ÚR do Kijeva vrátili spolu s německou armádou, která okupovala Ukrajinu. Byli však shledáni právně nezpůsobilími a Rada se fakticky sama rozpustila. Německo v dubnu 1918 „jmenovalo“ hejtmanem Ukrajiny bývalého carského generála Pavla Skoropadského. Loutková vláda vydržela půl roku. Když se porážka Německa stala nevyhnutelnou, Skoropadskij vyhlásil Akt federace, který opět sjednocoval Ukrajinu s Ruskem, a odjel do Německa společně s ustupující armádou svých spojenců. Ke cti Skoropadského nutno říci, že posléze rozhodně odmítal spolupráci s nacisty. Exhejtman zahynul v roce 1945 při anglo-americkém bombardování Třetí říše.

Koncem roku 1918 vojska Entante (Dohoda) zahájila intervenci na jih nynější Ukrajiny, avšak francouzské jednotky bojující pod její záštitou byly brzy rozdrceny „rudými“.

V centru Ukrajiny se současně pokoušelo uchvátit moc Direktorium ULR podřízené Petljurovi. Na území nynější Ukrajiny se však zároveň přesouvaly dvě sovětské ukrajinské divize. Jednotky Direktoria začaly hromadně přebíhat na stranu sovětské moci. V lednu proběhlo v Charkově úspěšné bolševické povstání a v únoru se pod sovětskou vládou ocitl Kijev. Ve dnech 8. – 10. března 1919 byla v Charkově na Třetím sjezdu sovětů vyhlášeny nezávislá USSR v čele s Grigorijem Petrovským.

Nicméně v létě 1919 podnikla úspěšný útok na Ukrajinu Děnikinova armáda, které se podařilo dostat pod svoji kontrolu velkou část republiky. Nadvláda bělogvardějců však neměla dlouhého trvání. Koncem roku Rudá armáda přešla do protiútoku. A začátkem roku 1920 bolševici získali kontrolu prakticky nad celým územím Ukrajiny.

Tím však zkoušky, kterým byli vystaveni Sověti, neskončily. Ještě začátkem roku 1919 se Polsko, které získalo nezávislost, rozhodlo využít příležitosti a anektovat území Běloruska, Ukrajiny a Pobaltí. Roku 1920 Poláci zahájili ofenzivu na Ukrajině a v květnu dobyli Kijev. V létě byla polská armáda rozdrcena jednotkami Buďonného a ustoupila. A jen díky hrubým chybám Tuchačevského a některých dalších vojevůdců unikla Varšava úplné zkáze. Boje v Bělorusku pokračovaly ještě několik měsíců, ale nikdo v nich nezískal rozhodující převahu. Roku 1921 byla podepsána Rižská mírová smlouva, ve které Polsko uznalo nezávislost Ukrajiny a Běloruska, ale ponechalo si (pod nátlakem Západu) ve své pravomoci jejich západní historické oblasti (které byly připojeny k SSSR až v roce 1939).

Po nastolení relativního klidu v roce 1922 se USSR stala spolu s RSFSR, BSSR a ZSFSR (Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika) zakládající republikou Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), jehož součástí zůstala až do roku 1991.

A tak se stalo, že jako první v historii založili „ukrajinský stát“ de iure i de facto bolševici. ULR v podobě z roku 1917 byla jen podmíněně autonomním útvarem jako součást Ruska, a její „mocenské orgány“ byly vlastně orgány Prozatímní vlády.

Prohlášení „nezávislosti“ ULR v lednu 1918 se odehrálo pouze na papíře a až po vyhlášení ukrajinské sovětské republiky v Charkově. Direktorium z Ukrajiny vyhnaly v roce 1919 ukrajinské sovětské vojenské jednotky.

Svoji roli sehrála občanská válka, ve které obě strany spolupracovaly s „vnějšími silami“. USSR byla „ukrajinským nacionalistickým státním útvarem“, a celý její další historický vývoj to potvrzuje. Za účelem upevnění USSR k ní Lenin nuceně připojil průmyslově vyspělejší, od nepaměti ruské republiky Oděskou a Doněcko-Krivorožskou, které s Malou Rusí (předobrazem budoucí Ukrajiny) nikdy neměly žádná pouta, ale byly ve 20. letech bolševiky podrobeny násilné (!) ukrajinizaci.

Jak v období úplné nezávislosti USSR, tak i v éře Sovětského svazu občanskou základnu politické elity sovětské Ukrajiny tvořila místní populace (počínaje již Petrovským). Navzdory protichůdným mýtům nebyli u moci v USSR žádní „početní moskevští prominenti“.

V letech 1939 až 1954 se vláda SSSR zabývala rozšiřováním Ukrajiny o území, která nikdy neměla žádná historická pouta k Malé Rusi. Konkrétně to byly Halič, Volyň, Besarábie, Bukovina, Zakarpatská oblast a Krym.

Kromě toho velkou část poválečného období celý Sovětský svaz řídili rodilí Ukrajinci !

Za etnického Ukrajince je často považován Nikita Chruščov. Jeho životopisci se přou o to, co je správnější – považovat ho za Rusa nebo Ukrajince, ale jednoznačná odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Narodil se totiž ve vesnici, která dnes leží na samé hranici Ukrajiny a Ruska – v Kalinovce v Kurské oblasti. Značnou část své pracovní kariéry strávil v USSR, jednoznačně byl představitelem ukrajinské sovětské elity a v Moskvě důsledně pokračoval v lobbingu za zájmy Kijeva.

Leonid Brežněv nejen že pocházel z ukrajinského území, ale sám se považoval za etnického Ukrajince a zakládal si na tom, o čemž svědčí i to, jak důsledně vyplňoval v dotaznících kolonku „národnost“.

A nakonec i Konstantin Černěnko, který, ač se narodil na Sibiři, pocházel z rodiny maloruských rolníků-přesídlenců.

Takže kdo koho vlastně „оkupoval“ ? Znáte na světě snad jedinou zemi, kterou po desetiletí řídili představitelé okupovaného národa ?

Pseudookupace Ukrajiny má kromě historického ještě jeden rozměr – ekonomický. To, co se v roce 1917 považovalo za „Ukrajinu“, byla nepříliš rozvinutá agrární země. Konkrétně Doněcko-Krivorožská republika byla k USSR připojena s tím cílem, aby v novém sovětském státě vznikl domácí proletariát, který by rozředil jednolitou masu venkovských osadníků.

Za první pětiletku bylo v USSR postaveno více než 400 průmyslových podniků (téměř třetina z celkového „všesvazového“ počtu). Ze 35 klíčových průmyslových objektů Sovětského svazu vybudovaných v počátcích industrializace jich na USSR připadalo 12, včetně Dněprogesu, Charkovského traktorového závodu, Kramatorského strojírenského závodu, metalurgických podniků v Záporoží, Krivém Rogu, Mariupolu.

Již ve 30. letech USSR podle řady průmyslových ukazatelů předehnala většinu evropských zemí ! Soupeřit se sovětskou Ukrajinou mohly pouze Velká Británie a Německo !

Ekonomika USSR se plně rozvinula po Velké vlastenecké válce. Ukrajina získala nejvýkonnější energetiku (5 jaderných elektráren a celou řadu hydro- a tepelných elektráren), metalurgii (jednu z nejvyspělejších na světě), chemický průmysl, závody na stavbu letadel a raket, loděnice, automobilový průmysl, továrny na výrobu radioelektronických zařízení, turbín, zemědělské a dopravní techniky, přístrojů, kovových konstrukcí a spousty dalších komodit. Několikanásobně vzrostla produktivita zemědělství. Byla vybudována silniční a železniční síť, černomořská flotila, jedna z největších na světě. Téměř 90% celého bytového fondu současné Ukrajiny bylo postaveno za dobu existence SSSR (část se dochovala ještě z carské éry). Ukrajina měla kromě toho podle stavu roku 1991 fakticky třetí nejsilnější armádu na planetě. V USSR byl soustředěn významný podíl sovětského vědeckého potenciálu.

Podle odhadů expertů se USSR v roce 1991 řadila mezi desítku nejvyspělejších ekonomik světa. A přitom Ukrajina v rámci SSSR dokázala spotřebovat více, než sama vyrobila ! Podle stavu v roce 1990 roli „sponzorů“ plnily ve Svazu pouze RSFSR a Bělorusko.

Taková to tedy byla okupace…

Představte si, jak dlouze se různí pánové Vjatrovičové, Tjagnibokové a Parubijové vysmívají svým posluchačům po vystoupeních v éteru, ve kterých vyprávějí o „sovětské okupaci“ ? A jak hluboce musí klesnout sebeúcta člověka, aby věřil takovým nesmyslům ?

A bude-li snad přijato nějaké řešení „sovětské okupace“, Rusko může očekávat další bizarní žaloby a nové informačně-psychologické útoky, s jejichž pomocí se Kijev bude snažit lámat sazbu pro další knihu virtuální historické reality. V takové situaci je pravda nejlepší zbraň proti vší této absurditě.

^*) Označení pouličních bijců z Majdanu, kteří využívají veřejné demonstrace, aby si ventilovali svoji agresivitu. Vzniklo podle jména jednoho z bijců Vadima Tituško, který byl při jedné takové akci zadržen policií.

Svjatoslav Knjazev 30. srpna 2016 17:20 h

Zdroj: