Když  se ´růžový příliv´ doleva směřujících vlád poprvé vyšplhal k moci po zádech anti – neoliberálních protestů napříč Latinskou Amerikou koncem 90. let a v prvních letech nového tisíciletí, počáteční reakce  levice byla euforická. S úsilím dostat se dál za mantru „neexistuje alternativa“, mnozí upnuli své naděje na to, co se zdálo být novou vlnou aktuálně existujících alternativ k neoliberalismu. Uprostřed revolučního zápalu sociálních fór, aliancí solidarity a lidových koncilů se zdálo, že je na cestě epochální změna, kterou ekvádorský prezident Rafael Correa optimisticky nazval „skutečná změna dob“.

Ve zpětném ohledu však politické mobilizace v roce 2005, jež vedly k porážce Zóny volného obchodu Amerik (FTAA – Free Trade Area of the Americas), mohly být vyvrcholením projektu růžového přílivu. Od té doby se vyváženost moci pomalu vychýlila zpět doprava a popularita a výkonnost levicových vlád rapidně poklesla.

Od roku 2012 ekonomický úpadek generoval politickou nestabilitu napříč regionem. Ve Venezuele Spojená socialistická strana Venezuely (PSUV – United Socialist Party of Venezuela) utrpěla závažnou porážku v nedávných volbách do Národního shromáždění a vrhla tak pochybnosti na budoucnost vlády. Hnutí za socialismus (MAS – Movement for Socialism´s) v Bolívii utrpělo ránu v nedávné porážce v referendu, jenž by v případě, že by prošlo, prodloužilo vládní období pro levicového prezidenta Evo Moralese.

Argentina a Brazílie

Největší porážky však přišly ve dvou největších ekonomikách růžového přílivu. Zvolení Mauricia Macriho v Argentině je poprvé, co vláda z progresivní koalice Latinské Ameriky byla poražena v prezidentských volbách, zatímco v Brazílii opozice dosáhla toho, čeho nebyla schopna ve volebním procesu, prostřednictvím efektivního puče proti prezidentce Dilmě Rousseffové zosnovaného justicí a členy Kongresu.

Není pochyb o tom, že Spojené státy manévrují, aby krize využily. Na rozdíl od 70. a 80. let se jejich současné snahy upevnit svoji nadvládu v regionu nedějí v první řadě prostřednictvím vojenských pučů (s výjimkou Hondurasu a Paraguaye), ale „měkkých pučů.“

Strategie ekonomické sabotáže a nedostatku ruku v ruce s vleklými propagandistickými kampaněmi a skandály v médiích a na sociálních sítích produkují atmosféru strachu, zoufalství a nestability. Toto všechno dláždí cestu pro pravici, aby zasadila poslední ránu pomocí institučních mechanismů jako je soudnictví, volby a v případě Venezuely odvolané referendum, které by zkrátilo prezidentství Nicoláse Madura.

Nicméně, je nedostatečné odvolávat se na imperialismus, abychom vysvětlili krizi hrozící latinskoamerické levici. Dříve, když se opoziční síly pokusily svrhnout levicové vlády pomocí pučů ve Venezuele v roce 2002, v Bolívii v roce 2008 a v Ekvádoru v roce 2010, byla podpora veřejnosti těmto vládám dostatečná na to, aby odolaly tlaku zprava. Toto bylo navzdory ekonomické sabotáži a ostré opozici masových médií. Oproti tomu dnes tyto vlády mají mnohem slabší obrany proti útokům zprava.

Abychom porozuměli současné krizi, levice se také musí obrátit dovnitř. Současná politická a ekonomická krize je též o omezeních a strukurálních protikladech vlastních projektů samotného růžového přílivu, což vzrůstající měrou podkopalo jeho radikální cíle.

Výzva neoliberalismu

Levicové vlády, které společně tvořily růžový příliv – včetně Venezuely, Bolívie, Ekvádoru a do méně extrémní míry Brazílie a Argentiny – poprvé dosáhly volebního vítězství díky široké veřejné nespokojenosti s efekty neoliberalismu. Podle toho byl hlavní tah jejich projektu anti – imperialistický a anti – neoliberální.

V odpovědi na masívní lidové mobilizace tyto vlády zmírnily nejdrsnější rány uštědřené neoliberalismem zrušením privatizací, podporou růstu založenou na produkci spíše než spekulaci a obnovily tak roli státu v přerozdělování bohatství a rozšiřování veřejných služeb, obzvláště zdravotnictví, gastronomie a vzdělání.

Prvotním účelem bylo vybudovat alternativní hegemonický blok schopný skoncovat s U.S. hegemonií a s neoliberálním světovým pořádkem. Sdílené cíle alternativních forem industrializace, obchodu, financí a komunikací byly doprovázeny důležitými snahami vstříc integraci prostřednictvím iniciativ, jako např. Union of South American Nations (UNASUR) a Community of Latin American and Carribean States (CELAC). Nejzajímavější z těchto projektů byla venezuelská iniciativa Bolivarian Alliance for the Peoples of Our America (ALBA), jenž hledala alternativní formy spolupráce založené na principech doplňování a solidarity.

Není pochyb o tom, že sociální programy vlád růžového přílivu přinesly významné zisky pro chudé a pracující lidi. Mnozí z nich poprvé získali přístup k základnímu zboží, bydlení, vyššímu vzdělání a zdravotní péči.

S výjimkou Venezuely byly reformy pokrokových vlád  pouze určeny k tomu, aby konfrontovaly U. S. hegemonii a zmírnily účinky neoliberalismu. Učinily málo proto, aby více narušily fundamentální struktury kapitalismu v těchto zemích. Hlavními cíli pro nacionalizaci byla zahraniční aktiva, zatímco mocenské struktury v latinoamerických zemích byly většinou ponechány netknuté.

Sociální programy měly pouze za účel pomáhat chudým, ale zdržely se kompromitování bohatých. Neexistovala žádná významná zemědělská reforma a hlavní zdroje jako jsou těžební průmysl, zemědělský průmysl, finančnictví a masová média zůstaly v rukou malého odvětví elit, které nadále profitovaly pod vládou růžového přílivu. Výsledkem toho bylo, že jak se projekt růžového přílivu odvíjel, byl stále více podkopáván svými vlastními rozpory.

Neo – developmentalismus

Klíčovou definující charakteristikou ekonomické strategie růžového přílivu byl neodevelopmentalistický model. Toto byla modernizovaná verze import – nahrazujícího industrializačního modelu propagovaného Hospodářskou komisí pro Latinskou Ameriku a Karibik (ECLAC) v poválečném období, určená k tomu, aby pomohla latinskoamerickým zemím zlomit severo – jižní závislost a znovuzískat národní suverenitu.

Brazílie, Argentina a Ekvádor se pokoušely omezit závislost na zahraničním kapitálu tím, že podporovaly místní podnikání a uzavírání spojenectví se svými „národními buržoaziemi.“ Dotace majitelům byznysů však selhaly v podpoře investování způsoby, které by mohly podporovat cíle národního rozvoje nebo ekonomické diverzifikace. V zemích růžového přílivu strukturální ekonomické nevyváženosti přetrvávaly, což vedlo tyto země k tomu, aby stále více závisely na vývozech surového materiálu, aby stimulovaly hospodářský růst a financovaly programy sociální péče.

Vskutku, vzrůstající závislost na těžbě přírodních zdrojů byla nejvíce problematickým aspektem rozvojových strategií růžového přílivu. Ačkoli těžební model byl bráněn vládami jakožto  nutné „stádium“ vývoje vstříc pokročilejší ekonomice, ve skutečnosti byl pravdou opak.

„Reprimarizace“ ekonomik dále omezila jejich produktivní základ a uzamkla je do cesty závislosti na exportech surového matieruálu. Navzdory pokusům implementovat neodevelopmentalistické strategie pro převádění agrominerálních rent do alternativních produktivních aktivit se tyto projekty nikdy nerozběhly.

Nejvýznamnější geohospodářskou změnou asociovanou s rozvojovou strategií řízenou primárním exportem byl nárůst vazeb s Čínou. Tyto nové obchodní vztahy však nebyly schopny poskytnout bázi pro regionální suverenitu, ani zlomit logiku závislosti. Obchod s Čínou spíše přinesl nové formy podřízení, což posílilo primární růst vedení exportem komodit s velmi malým transferem technologií.

Ale možná největším problémem s těžebním modelem je jeho asociace s vysoce nedemokratickou koncentrací moci a zdrojů, charakterizovanou strukturální nezaměstnaností na jedné straně a akumulací bohatství v rukou malé vrstvy investorů a nadnárodních společností na straně druhé.

Model těžebního růstu ve skutečnosti zabránil možnosti jakékoli další progresivní změny a místo toho podněcoval pronikání kapitálu na latinskoamerická území. Kritici popisují tento model jako „predátorský kapitalismus“, neboť náklady ekonomického růstu jsou umístěny na národní zdroje a rurální komunity, vyvlastňujíc rolníky a domorodé lidi a urychlujíc ekologickou katastrofu. Toto vyprodukovalo nový cyklus územních bojů proti těžebním projektům.

Výsledkem toho bylo, že navzdory vytvoření významných zisků v sociální péči, vlády růžového přílivu nebyly schopny překonat tenze vlastní tomuto růstovému modelu. Uštědřily ránu „novému světovému pořádku“ reprezentovanému U.S. imperialismem a neoliberální globalizací blokováním dohod o volném obchodu a zrušením privatizací. Ale nakonec vlády růžového přílivu nikdy neprodloužily svoji misi na překonání kapitalismu jako takového.

A co více, těžařství zvýšilo zranitelnost vlád vůči cyklům rozkvětu a krachu. Klesající ceny komodit, jež byly výsledkem upadajícího rozvoje v Číně, snížily poptávku po zemědělských palivech a vývoji břidlicového a jiných náhradních olejů – byly devastující pro ekonomiky růžového přílivu, což vedlo ke snížení negativních temp růstu, devalvaci měny a klesajícím fiskálním zdrojům. Region nyní čelí svému čtvrtému roku ekonomického úpadku. Zatím bylo dosaženo velmi málo obchodních a industrializačních cílů, což přispělo k ekonomické stagnaci.

Podkopaná transformace

Není pochyb o tom, že těžební model poskytl vládám růžového přílivu renty nutné k zavedení významných sociálních programů. Ale bez doprovodu více radikálního projektu pro strukturální transformaci byly tyto programy pouze dočasným řešením ; systémové mechanismy, jenž reprodukují nerovnost a sociální vyloučení jsou ponechány netknuté.

Absence širšího projektu pro transformaci společnosti a sociálního povědomí omezila efektivitu sociálních programů. V Argentině byly zřízeny nouzové potravinové plány a vývařovny, aby poskytly životní podporu nejvíce zchudlým sektorům populace během ekonomické krize. Nebyly však schopné vypořádat se se základními strukturálními příčinami chudoby v dlouhodobém měřítku.  Po počáteční nouzové situaci tyto programy nikdy nebyly nahrazeny snahami organizovat alternativní živnosti pro lidi mimo formy individuální konzumace.

Zbavené svého radikálního potenciálu, programy sociální pomoci se staly mechanismy pro kooptaci populárních sektorů a sociálních organizací. Kirchneova schémata nezaměstnanosti byla použita jako nástroj k rozdělení a panování hnutí piquetero. „Loajální“ aktivisté byli odměněni oficiálními pozicemi a zdroji, zatímco ti více kritičtí byli izolováni. Výsledkem těchto klientelistických praktik byla depolitizace, demobilizace a delegitimizace hnutí.

V Brazílii byl vzestup k moci Dělnické strany (PT – Worker´s Party) asociován s rozpuštěním spíše než s aktivizací levicových sociálních sil. Vztah PT k hnutím byl prvotně definován pověřením vedoucích odborů, sociálních a nevládních organizací veřejnými administrativními pozicemi. To však znamenalo, že aktivisté a progresivisté opustili řady populárních lídrů, aby utvořili součást elity, což mělo za důsledek ztrátu populární legitimity. Levice byla dezorientována a deaktivována, neschopná zformovat nezávislý politický postoj.

Napříč výborem sociální programy nebyly doprovázeny novými formami populárního vzdělání, mobilizace, sjednocování a politické formace. Rolí chudých bylo chovat se jako pasivní příjemci sociálních programů spíše než jako radikální politické subjekty. Byli vloženi do „konzumní společnosti“, ale nebyli součástí projektu usilujícího o změnu té formy společnosti nebo transformaci sociálního povědomí. Toto zmařilo možnost budování směrem k postkapitalistickým společnostem.

Výsledkem toho bylo, že politický obzor projektu růžového přílivu byl omezen na dočasné zvýšení konzumační kapacity pro chudé a pracující lidi. Zatímco toto bylo nejasněji evidentní v Brazílii a v Argentině, podobná dynamika se také vyvinula ve více radikální projekty Bolívie, Ekvádoru a Venezuely.

Prudký pokles cen komodit obnažil tyto rozpory v projektu růžového přílivu. Vlády již déle nejsou schopny plnit svoji duální roli facilitátorů vyšších zisků pro kapitál a dobrodinců pro chudé. A v absenci více radikální strategické vize konfrontovat kapitalismus prostřednictvím populární mobilizace se vlády uchýlily doprava a zavedly pro – tržní reformy jako odpověď na hospodářskou stagnaci.

V Brazílii Rousseffová omezila sociální politiku a dosadila liberálního ministra financí. V Ekvádoru  Correovy počáteční pokusy zvýšit daně z příjmů a rozvíjet sociální programy byly zmařeny a on byl nakonec nucen zvýšit veřejné dluhy a exporty a udělit ropné koncese velkým korporacím. Mezitím vládní trhu přátelské politiky a strategická spojenectví se sektory elity způsobily zmatek mezi jejich populárním základem.

Vzrůstající napětí

Omezený politický obzor projektu růžového přílivu podporoval tenze mezi vládami a sociálními hnutími. Vlády nebyly schopny navázat vztah s hnutími, jež povolily the latter udržet svoji autonomii, zatímco se otevřely kritice a vedly konstruktivní dialog, když nastaly protesty.

Navrhované společenské transformace Bolívie a Ekvádoru byly zbaveny svého radikálního obsahu. V Ekvádoru populární mobilizace a ústavodárná shromáždění dosáhla vrcholu v roce 2008, když práva přírody byla uznána v ústavě a buen vivir – „dobrý život,“ alternativní vize vývoje založená na kosmovizích etnických skupin a principů ekologie – byl zahrnut do národního plánu vývoje.

V praxi však tyto cíle vždy podléhaly strategii neodevelopmentalistického růstu, jak ukázal minulý rok, když Correa opustil Yasuní Ishpingo – Tambococha – Tiputini (ITT) iniciativu, aby udržel ropu v zemi ve prospěchzahajovacích vrtných operací v národním parku Yasuní.

Ekvádorský těžební růstový model zvýšil napětní mezi vládou Correy , jež se stala příliš direktivní, a populárními protesty venkovských, domorodých a environmentalistických hnutí. Hnutí organizovala pochody a petice proti vládní expanzi agrobyznysu a těžařství, jakož i kriminalizaci sociálního protestu. Vládní hostilita vůči těmto protestům skončila poskytnutím prostoru pravici, která se chopila příležitosti mobilizovat proti vyšším daním s ultimativním cílem obnovit konzervativní vládu.

Podobným způsobem v Bolívii  odvolání MAS na „plurinationalitu“ a „plurikulturalismus“ zdůrazňuje problémy identity a hodnot po domorodé lidi především prostřednictvím právního uznání, ale věnuje nedostatečnou pozornost materiálním konfliktům vznikajícím pro tyto komunity v národní vývojové strategii.

Model „andsko – amazonského“ kapitalismu uznává koexistenci rozmanitých kulturně – ekonomických režimů v bolívijské společnosti: ayllus, rodina, neformální sektor a drobné podnikání, jakož i národní a nadnárodní kapitál. Ale opět, praktický zážitek konfliktu mezi těmito sektory kvůli infrastruktuře a těžebním projektům by se zdál demonstrovat převahu posledních dvou.

Když návrh na stavbu dálnice pro Národní park Isiboro Sécure a domorodé území (TIPNIS) byl protlačen navzdory občanským protestům, bolívijská vláda byla obviněna ze zastrašování, rozdělování a kriminalizace domorodých organizací. Společenská hnutí byla oslabena tváří v tvář divizím kvůli občanským protestům a utrpěla ztrátu autonomie a bojovnosti. V tomto kontextu projekt riskuje, že se nestane tím, jenž podporuje radikální aktivaci, ale tím, kdo přizpůsobuje sociální síly požadavkům akumulace kapitálu.

Vlády se též zaměřily na ekonomickou agendu a technokratická státní správa ztratila svůj vztah k autonomním, organizovaným sociálním sektorům. Masové protesty proti PT v Brazílii v roce 2013 začaly jako levicové požadavky týkající se veřejné dopravy. Avšak stranické přehlížení těchto populárních požadavků otevřelo dveře pro to, aby se pravicová média a vyšší střední třídy chytili příležitosti mobilizovat nespokojenost, jež se nakonec stala hlavní silou za svržením vlády v roce 2016.

Stalo se evidentním, že sociální mobilizace, které zpočátku přivedly vlády růžového přílivu k moci, měly malou kontinuitu. To je zčásti proto, že jim chyběl dlouhodobý projekt, aby se staly soběstačnou silou, ale také proto, že byly podkopány agendami svých vlád. Dokonce i kdyby aktivismus zcela nezmizel, je to nicméně záležitostí toho, že síly na levici jsou daleky vytvoření jasného projektu na vybudování alternativní hegemonické síly.

Výsledkem je, že sociální síly na levici byly nepřipraveny na současnou ekonomickou krizi. Zatímco vlády utvářely spojenectví s pravicí a adoptovaly pro – tržní politiky, lidovým silám chyběla schopnost pochopit, co se děje a mobilizovat pro lidovou alternativu. Chyběla strategie pro protlačení radikálního výstupu z krize, v Brazílii i v Ekvádoru hnutí kritizující vlády skončila propagujíc zájmy pravice.

Co tyto zkušenosti ozřejmují je, že projekt pro společenskou transformaci nemůže být omezen na větší sociální redistribuci bez současného konfrontování hlubších mocenských struktur a budování radikální občanské základny. To neznamená, že větší přístup k základnímu zboží, vzdělání a zdraví jsou nedůležité, ale že jejich efektivita podstatně nemění reprodukci třídních a mocenských nerovností.

Ani nutně nepodněcují mobilizaci, vzdělání a politickou formaci nutnou po dlouhodobnější transformativní pojekt. Nestačí porazit neoliberalismus bez toho, abychom zároveň měli transnárodní strategii směrem k postkapitalistické společnosti.

Příklad Venezuely

Venezuela je jedinou zemí, která se pokusila zajít za neoliberální projekt, dláždíc cestu směrem k postkapitalistické společnosti. Po pokusu o puč a ropnou stávku roku v roce 2002 si Hugo Chávez uvědomil, že jeho sociální agenda se může posunout vpřed pouze v případě, pokud by se obrátila více radikálním směrem na základě občanské účasti. Chávezova vize „socialismu 21. století“ se snažila vytvořit komunální stát doprovázený revolučním aktivismem a populárním protagonismem.

Bolívarské Mise Venezuely jsou extenzivní sadou sociálních programů řešících řadu problémů od snížení chudoby, potravin, bydlení, vzdělání a zdravotní péče po práva domorodých obyvatel. Více důležitý než materiální redistribuce ve Venezuele však byl pokus transformovat populární politickou kulturu s nárůstem počtu občanských organizací, třídního povědomí a populární mobilizace.

Bolívarské Mise byly doprovozeny novými mechanismy po politickou účast. Komunitní rady zmocnily lidi, aby činili rozhodnutí o řadě záležitostí ve svých každodenních životech, od zdraví po vodu a dopravu. Není pochyb o tom, že elementy těchto procesů demonstrují radikalismus, jenž je odděluje od těch ze zbytku růžového přílivu a podporují aktivizaci populárních sil vně státní byrokracie a transformace sociálního vědomí.

Omezení venezuelského projektu pro socialismus však stále spočívá ve strukturálních kontrakcích procesu. Po dobu venezuelského procesu zůstal významný protiklad mezi expanzí populárního protagonismu a selháním doprovodit tyto procesy plně socializovaným produktivním vlastnictvím.

Znárodnění ropného a a jiných průmyslů představovalo důležité kroky v urychlení skoncování s kapitalismem a přivedení ekonomiky pod sociální kontrolu. Tyto projekty však často byly prováděny s bezprostřední odpovědí na konflikt a nebyly součástí širšího strategického plánu pro transformaci společnosti.

Navíc, projekt by byl vždy limitován svojí neschopností uniknout těžebnímu modelu, jenž, jak je popsáno výše, je ve své podstatě nedemokratický. Navzdory významným pokusům přidělovat finance z ropy na diversifikaci ekonomiky pomocí systému družstev, tyto postrádaly kapacitu stát se soběstačnými  a nezávislými na vládních dotacích, které je podporovaly.

Závislost na dotovaných dovozech potravin a dalším základním zboží ponechaly shora – dolů rentiérský model nedotčen. Bez jakékoli ekonomické diverzifikace se místní obchod nadále věnoval pouze dovozům spíše než produktivnímu průmyslu. Toto omezilo skutečnou účast veřejnosti. Navzdory významnému nárůstu populárního protagonismu, skutečnost, že tyto nové fomy organizace neměly žádný základ v produktivních vztazích venezuelské společnosti znamenal, že byly neudržitelné. Společenská transformace byly omezena hlavně na politickou sféru, uskutečňujíc se pouze na místní úrovni bez jakéhokoli základu v produktivní bázi ekonomiky.

To znamená, že jde stále o rozhodnutí shora – dolů učiněná státem a na světovém trhu toto nakonec bude mít dopad na lidská živobytí. Ve Venezuele byl tento shora – dolů model doprovázen rozsáhlou korupcí státních byrokatů, kterou populární mobilizace nemohla přemoci.

Tyto skryté rozpory byly odhaleny současnou hospodářskou krizí. Když ceny ropy spadly, odnesly s sebou přístup k jídlu a k lékům pro nejchudší vrstvy společnosti. Dokonce i kdyby hororové příběhy prezentované v mainstreamových médiích o hladomoru, zoufalství a selhání socialismu byly politicky motivovanými přeháněními, není nicméně pochyb o tom, že venezuelský projekt se prokázal jako neudržitelný.

Stejně jako své protějšky se Maduro zoufale obrátil na kanadské těžařské společnosti, aby vykompenzovaly schodky v dolarech. Naděje pro Venezuelu leží v neustálém posilování občanských tříd, jež mobilizovaly zdola nahoru iniciativy jako jsou komunální sítě pro produkci a konzumaci základního zboží, aby konfrontovaly krizi.

Levicový neolibealismus

Zkušenost z levicových vlád u moci je ukázkou problémů pokoušejících se „humanizovat“ kapitalismus, či vybudovat „andsko – amazonský“ kapitalismus bez zajití dále. Navzdory ostré anti – neoliberální platformě, s výjimkou Venezuely bylo učiněno málo kroků směrem k naprostému odklonu od minulého pořádku.

Místo toho bylo výsledkem to, co by někteří popsali jako „levicový neoliberalismus,“ kde nové vlády nadále řídily post – neoliberální společnost, ale nebyly schopny přemoci kapitalismus.  Dosud nebyly úspěšné ani v předcházení tomu, aby rozpory operací globálního kapitalismu v Latinské Americe propukly v krizi, ani v připravování mas, aby organizovaly a navrhovaly svá vlastní řešení going forward. Toto se musí změnit, jestliže si mají tyto vlády udržet svoji moc.

Tváří v tvář krizi, lidé chtějí změnu. Bolívijský vice prezident  Álvaro García Linera poukázal na to, že pravice nemá alternativní návrh. Neoliberální politiky, které navrhují, se podobají politikám zavedeným v 80. a 90. letech, jež zpočátku způsobily hospodářskou devastaci a protest veřejnosti. Po desetiletí u moci se však vlády růžového přílivu zdají neschopné pohnout za mrtvý bod a poskytnout alternativu ekonomickým strastím, čelícím lidem.

Spíše než zavádění pro – tržních politik a utváření paktů s vrstvami elity je klíčové usilovat o řešení krize zvyšováním populárního protagonismu pomocí mobilizace, sjednocování a vzdělávání. Tváří v tvář krizi veřejné sektory musí být připraveny budovat směrem k jinému typu společnosti.

To zahrnuje posilování politického vědomí a kolektivní organizace, aby se ochránily sociální zisky vytvořené pod pokrokovými vládami, ale též poskytování většího prostoru pro sociální aktivismus, aby se omezila expanze kapitalismu a budování sociální a ekologické ekonomiky zacházející za těžební kapitalismus.

Tohoto nemůže být jednoduše dosaženo spontánní samostatnou aktivitou, ale ani to nemůže přijít z technokratických rozhodnutí shora. Politické strany se musí otevřít sebekritice a diskuzi na národní úrovni s občanskými hnutími o typu sociálního ekologického a ekonomického modelu, který lidé potřebují, jenž bude mít skutečný vliv na program strany. Prvořadým úkolem je odklonit se od kapitalismu směrem k socializované ekonomice, která je ekonomicky udržitelná.

Důležitý příklad levicové alternativy povstává z celokontinentálního projektu ALBA social movements. Cílem ALBA movements je vybudování kontinentální sítě sociálních hnutí za účelem mobilizovat, sjednocovat a vzdělávat různorodé sektory občanského hnutí kolem společného projektu, od venkovanů, domorodců a afrických komunit po studenty, dělníky a družstevníky.

Odpověď ALBY na současnou konjunkturu je budovat směrem k „vytvoření alternativního návrhu založeného na lidové síle,“ která „hledá řešení (krize) v souladu se zájmy populárních organizací.“ To znamená urychlení boje za alternativní, postkapitalistickou ekonomiku, jež může být „socialistická, ekologická, komunální, feministická a samoudržitelná.“

Tváří v tvář vyčerpanému modelu budou procesy jako je ALBA kritické pro budování „politických subjektů,“ schopných působit jako síly radikální změny. Vlády růžového přílivu mohly selhat ve zkrocení kapitalismu, ale to, co peruánský novinář a socialistický aktivista José Carlos Mariátegui předvídal jako „socialismus našich Amerik“ je stále projektem, za který stojí bojovat.

Autor: Kyla Sankey

Global Research, 16. srpna 2016

Zdroj: