Téma «Putinových miliard» se s chorobnou vytrvalostí přemílá v západním tisku jako zbraň informační války. Nedávno se znovu vynořilo v interview Financial Times, kde na ně šéfovi VTB (Vněštorgbank – Banka pro zahraniční obchod) Andreji Kostinovi položili obligátní otázku, na kterou ruský bankéř odpověděl, že je nikdo nikdy nenajde, a to z jednoho prostého důvodu – neexistují.

Vladimír Putin nemá ani auta, ani peníze. Snad si nemyslíte, že po odchodu do důchodu se bude plavit na 200-metrové jachtě do Monaka ? On si do konce svých dnů zvolil skromný životní standard, protože jej zná celý svět. Lidé, kteří by se snažili dohledat Putinův účet, se o to mohou pokoušet po zbytek svého života, ale nikdy nic nenajdou.

Андрей Костин

Všichni lidé v Rusku se zdravým rozumem to už dávno pochopili, a zbytečné pokusy rozkrýt Putinovy peníze jen potvrzují to, co je zcela očividné. Ale těm, kdo si zvykli přemýšlet výhradně ve valutách, takovou odpověď hlava nebere. Pokusíme se podrobněji vysvětlit, proč Putina nezajímají jachty a bankovní účty, ale přesto je nejbohatším člověkem na světě.

Podnikatel a politik – různé životní filozofie

V první řadě by nebylo na škodu si vyjasnit, že politik a podnikatel jsou dvě naprosto různé profese. Dokonce i naprosto odlišné typy osobností – s různými prioritami, postavením a cíli. Liší se jejich životní zájmy, a pro stát nemůže být nic horšího, než když se tyto dvě oblasti proplétají a politik se začne zabývat podnikáním, nebo naopak podnikatel se cpe do politiky. Heslo populární ještě z doby Jelcina «vydělal jsem peníze pro sebe – vydělám i pro stát», které vyhlašovali v různých dobách různí lidé, a tak nebo onak je obměňovali, neplatí stoprocentně.

Podnikatelé se nemají cpát do politiky, a pro příklad tak oslnivý, až z toho pálí oči, nemusíme chodit daleko. Nazývá se kijevský režim. Ukrajina se za 25 let «nezávislosti» dopracovala přibližně do takového stavu, ve kterém se Rusko nacházelo v roce 2000, kdy se všeobecně očekávalo, že za rok, za dva se země úplně položí.

Stojí za srovnání, jak se vypracovalo Rusko za pouhé 2 roky pod vedením Putina, a na druhé straně oč rychleji se Ukrajina skácela do propasti pod vládou oligarchy Porošenka, který vcelku sice není hloupým podnikatelem, ale stal se strašným prezidentem.

A někteří naši lidé se stále ještě domnívají, že prezidentem Ruska by mohl být Chodorkovskij ! Z příkladu Ukrajiny, který ukázal, co se stane se zemí, ve které se k moci dostane oligarcha, se vůbec nepoučili.

Připustíme-li, že v tomto smyslu má i Putin obchodní „fortel“ pak je to v duchu rétoriky ze sovětských časů „fortel“ «silného hospodáře». Vladimír Vladimírovič představuje dost vzácný příklad uvážlivého politika, jakých je v naší době jako šafránu. Politiků je dost, ale takových osobností jako byli Margaret Thatcher (byť i nepřítel Ruska) nebo generál de Gaulle, je málo.

Co se týče kouzla osobnosti a charakteru, Putin si možná zaslouží srovnání s Andrejem Gromykem. Původem rovněž z prosté dělnické rodiny, Gromyko strávil 28 let ve funkci ministra zahraničí SSSR a měl velký podíl nejen na budování Sovětského svazu jako jedné ze dvou největších supervelmocí, ale i OSN s jeho obrovskou strukturou, která udržovala rovnováhu tohoto bipolárního světa. Velkou měrou byl jedním ze zakladatelů toho světového uspořádání, které pevně přetrvalo více než dvě generace. A do důchodu odešel jako obyčejný, podle dobové terminologie «soukromý penzista», který měl nárok na rekreační chatu, dopravu, rekreaci, spojení, zdravotní péči a mnohé další atributy. Ale ty mu byly dány pouze do užívání, nikoliv do vlastnictví. Podobná budoucnost čeká i Putina.

Ale hlavní věc je, že Putin je mužem s dalekou, téměř nedosažitelnou, ale zároveň hmatatelnou vizí. Podobně jako Gromyko každodenně mnoho let za sebou pracuje na tom, aby se Rusko udrželo na světové špičce a nesklouzlo níž na úroveň, ne které se ocitlo po vládě Gorbačova a Jelcina. Denodenně, jako sv. František z Assisi, obdělává pole, svěřené mu Bohem. 

Skutky nikoliv oligarchy, ale národního vůdce

Když už hovoříme o rozdílu mezi politikem a podnikatelem, hned si dovolíme jednoduchý příklad. Co udělal Putin v prvních letech své prezidentury, ne-li dokonce hned v první řadě ? A co jej bezprostředně rozkmotřilo s «civilizovaným světem» ? Co okamžitě vyznačilo rozdíl mezi jednáním podnikatele a politika ?

Putin zrušil zlodějskou Smlouvu o rozdělení produkce (SRP) v těžbě ropy, podle které se ruská ropa právně přestala považovat za takovou okamžitě po jejím vytěžení z vrtu a prodávala se za tak nízkou cenu, že kdyby se všechna vyprodala, Rusko by bylo ještě v dluzích !

Ti, kteří dnes hovoří o «ropné jehle», zřejmě zapomněli, jak na počátku Putinova prvního prezidentského období Rusko v podstatě nevlastnilo vůbec žádnou ropu.

Ale ne z důvodu nízkých cen – ty už tenkrát šly nahoru – ale kvůli tomu, že za Jelcina byly podepsány kontrakty za takových zlodějských podmínek, že západní partneři na ruské ropě dosahovali enormních zisků na účet Ruska.

Dnes, když jsme se poučili ze všech lekcí 90. let, chápeme, že Západ okrádal Rusko stejně jako po celá předešlá staletí okrádal své kolonie. Taková byla pro Ruskou federaci ta báječná «jelcinská svoboda», na kterou se dnes v určitém prostředí stalo zvykem vzpomínat se slzami v očích. A právě zde nalézáme příklad chování, který odlišuje politika od podnikatele.

Co by řekl podnikatel ? Řekl by stručně a jasně: «Pánové, já jsem tak či onak prezident země, kterou vy okrádáte. Tak pojďte, domluvíme se, jaký díl zisku, který vám přinese tento obchod a který vyždímáte ze státu, připadne mně za to, že budu tiše sedět a nemluvit vám do toho».

Takhle, při takovém jednání by na Putinovy účty skutečně přitekly miliardy, na které by potom bylo možno snadno ho chytit do pasti a nedovolit mu, aby prosazováním suverénní ruské politiky vzdoroval vůli USA.

Při podobném chování by takové miliardy nevzbudily žádnou pozornost u západních masmédií: pomáhat v okrádání své země ve prospěch Západu – to je velmi záslužná a Západem podněcovaná činnost, k tomu nejsou žádné výhrady. Příkladů takových hlav států, kteří tiše seděli, aby nepřekáželi Západu v okrádání své populace, zatímco se z nich nenápadně stávali milionáři nebo miliardáři, je jako smetí.

Putin se rozhodl napřáhnout ruku na to, co je Západu nade vše svaté – na základy jejich demokracie. Nikoliv na lidská práva – to je všeho všudy pouhý nástroj, vhodný pro vyvíjení nátlaku na nepohodlné režimy. Západ si nade vše cení peněz a zisku. A ti, kteří sami přivírají oči nad despotizmem arabských monarchií, by Putinovi prominuli ledajaké prohřešky proti svobodě slova, pokud by jen dovolil dále vykrádat ruskou ropu.

Ale to ne, prezident jako suverénní vládce rozbil tytéž zlodějské SRP (mimochodem mezitím uzavřel nové, ale za spravedlivých podmínek), a následně připomněl světu jeden z výroků Bismarcka:

I když se vám jednou podařilo využít slabosti Ruska, nespoléhejte na to, že z toho budete těžit věčně. Rusové si vždy přijdou pro své peníze. A když přijdou – nespoléhejte na jezuitské dohody, které jste podepsali v domnění, že vás ospravedlňují. Nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsány. Proto se vyplatí buď hrát s Rusy čestně, anebo nehrát vůbec.

Оtto von Bismarck

To nebylo rozhodnutí oligarchy, který vše měří podle osobního prospěchu, ale skutek konkrétního politika. Ve světové politice je již dávno známa cena za takové skutky. V 50. letech minulého století v Iránu přibližně totéž udělal Mosaddek, když usiloval o revizi dohod o rozdělování zisků společnosti British Petroleum a znárodnění íránského ropného průmyslu. Jak to dopadlo? USA neprodleně, za aktivní účasti britských zvláštních služeb vypracovaly plán převratu, který proběhl v srpnu 1953. Mosaddek byl smeten ze svého postu a uvržen do vězení. Tři roky nato byl osvobozen a bylo mu vyměřeno domácí vězení, v němž setrval až do své smrti v roce 1967.

Takže jak Putin, tak celý svět pochopili, co hrozí za takové chování, které absolutně neodpovídá logice podnikatele, který je zaneprázdněn svými osobními účty v zahraničních bankách. A to se rozumí, že záhy zahřmělo, jak se dalo očekávat. Rozhodli se jej doslova zničit s pomocí veškeré síly informační mašinérie takzvaných nezávislých západních masmédií. Západ si pro celý svět uspořádal skutečné bakchanálie kvůli válce v Čečensku, které se Putinovi podařilo zachránit před mezinárodním terorizmem, sponzorovaným i nadále CIA a ostatními západními zvláštními službami. «BBC» tehdy oficiálně oznámila: únos dětí v Beslanu pro nás není akt terorizmu, ale boj čečenského národa za svobodu. A my tyto lidi nebudeme nazývat teroristy – jsou to povstalci.

Ruského prezidenta označili za jednoho z hlavních světových diktátorů a začali připravovat půdu pro jeho následné «demokratické» svržení.

Je komické, že právě tato historie je věrohodně zdokumentována. Když FSB shromáždila dostatek materiálu z rádiové korespondence a dalších zpráv, které dokazovaly, že kádroví důstojníci CIA působící v Turecku, Afganistánu a dalších zemích Blízkého Východu nejenže udržují kontakty s mezinárodními teroristy v Čečensku, ale také jim aktivně pomáhají poskytováním zpravodajských dat, peněz, vojenských poradců a dokonce i zbraní a bojové techniky, Putin jednoho krásného dne předložil tyto důkazy Bushovi. Ten se příšerně rozčilil a podle svědectví samotného Putinařekl doslova: «No, já jim natrhnu zadky, až se vrátí». A za 10 dní po této epizodě byl ruskému vedení doručen oficiální dopis od CIA, kde jeho představitelé otevřeně prohlašovali, že se cítí oprávněni nejen udržovat kontakty s jakýmikoliv opozičními silami v Rusku, včetně bojůvek a teroristů, ale mají v úmyslu dělat to i v budoucnu, což tímto oficiálně oznamují.

Nabízí se další otázka: namáhal by se oligarcha, zaneprázdněný svými miliardami na zahraničních účtech, zkřížit cestu CIA a pustit se s ní do křížku ?

Kréda Vladimíra Putina

Abychom pochopili motivaci Vladimíra Putina, musíme se ohlédnout za samým začátkem jeho prezidentské dráhy a vzpomenout jeho projev k občanům při jeho první inauguraci 7. května 2000. V něm zazněla slova, která na celé následující období vymezila charakter jeho prezidentury a vše, co na svém postu vykonal. Přitom je dlužno konstatovat: za celou dobu se ani jednou nenaskytl důvod vytýkat mu, že nedostál svému slibu:

Během posledních měsíců jsem jak v Moskvě, tak i na setkáních v ruských regionech vnímal vaše porozumění a podporu. A velmi často jsem od lidí, od těch nejprostších lidí na náměstích a ulicích našich měst slýchal velmi prostá, ale pro mne velmi důležitá slova. Říkali mi: «Věříme vám. Spoléháme na vás. Vy jediný nás neoklamete.» Mohu vás ujistit, že se při svém konání budu řídit výhradně státními zájmy.

 Vladimír Vladimírovič Putin

Právě toto krédo se vine jako červená nit všemi mezníky historie putinského vládnutí: jeho projevem v Mnichově, zapojením do syrské operace, reakcí na mstu za toto zapojení, která vyšla z Ukrajiny. Mimochodem, který majitel miliard na účtech by přistoupil na riziko a vystavoval se sankcím ? Oligarcha se nikdy nepustí do něčeho, co by ohrožovalo jeho kapitál. Právě proto si Západ vypěstoval oligarchii, aby mohl kdykoliv držet místní vládu na vodítku. Reakce Západu na Putina sama o sobě hovoří o tom, že  ho nemohou finančně kompromitovat, protože zde nejsou ty nechvalně proslulé miliardy.

Odpovíme přímo: kde se nachází hlavní bohatství Ruska ? Ve státních korporacích, které patří výměnné vládě a nemohou být vydány do soukromých rukou, ale i v rukou největších kapitalistů země, kteří se však ani v nejmenším nemohou řadit k Putinovým přátelům, nejvýše možná k jeho dávným známým, ale daleko častěji patří, mírně řečeno, k jeho soupeřům. K lidem, jejichž ambice je třeba mít pod kontrolou, mařit jejich neustálé pokusy proniknout do vlády a získat vliv na politiku státu. Nejsou žádní «oligarchové – Putinovi přátelé», neboť Putin na nich není závislý, naopak jeho politika se odvíjí od jeho principů a zájmů země, nikoliv od soukromých miliard. A logicky i fakticky je zřejmé, že takoví oligarchové  neexistují, protože jinak by CIA a NSA (Národní bezpečnostní agentura) se svou nejmocnější finanční rozvědkou již dávno měly vše propočítané.

Pravdu má Andrej Kostin, když říká, že Putinovy miliardy jsou mýtus. Na jeho slovech můžeme sice poopravit větu, že Putin «si zvolil skromný životní standard». Jistě, ten se, měřeno optikou šéfa velké banky, může zdát skromným. Ale nadstandardní životní úroveň je Vladimíru Vladimírovičovi, jako každému prezidentovi státu, zaručena i po odchodu do důchodu. Je třeba pamatovat na federální zákon «O zárukách pro prezidenta ruské federace, který ukončil výkon své pravomoci, i pro členy jeho rodiny». Podle něj má bývalá hlava státu zaručen standard srovnatelný s tím, jakému se těšil při výkonu svého úřadu: úplné a důstojné zabezpečení, nikoliv však v osobním vlastnictví. Přepychové interiéry rezidencí, doprava, stravování, zdravotní péče, ochranka – plat prezidenta se zdá být v tomto světle mrháním, protože i bez toho má všechno, co je potřebné k zajištění životního standardu přiměřeného jeho postavení.

Exprezident má zaručeno 75% svého měsíčního prezidentského platu, splatného od okamžiku ukončení výkonu funkce, státní rekreační chatu, bezplatnou dopravu, ochranku, osobní prostředky komunikace, zdravotní péči na vládní úrovni a tak dále. Samozřejmě v tomto výčtu nejsou dvěstěmetrové jachty, «Rolls-Roycy», osobní letadla, 12-pokojové byty v luxusních mrakodrapech – z toho je jasné, proč prezident VTB považuje budoucí životní standard Putina po odchodu z úřadu za «skromný». Ale to je viděno optikou businessu.

Co tehdy vykřikoval Polonskij ? «Kdo nemá miliardu, ten může přistoupit na…». Zkrátka ne každý potřebuje v tomto životě miliardy. Je očividné, že postavení «soukromého důchodce», jak se říkalo za sovětských časů, bude pro člověka, jako je Putin, více než dostačující.

Právě v tom spočívá rozdíl mezi Putinem a těmi, kdo hledají jeho miliardy. Oni sami jsou totiž přízemními typy lidí a o všech ostatních soudí totéž. Hranice jejich snů – to jsou ty notoricky známé «miliardy», a kdyby se titíž odhalitelé, kteří pátrají po miliardách, dostali k moci, tak jedině proto, aby tyto miliardy získali pro sebe. Takže oni soudí lidi podle sebe, protože Putina prostě nepochopili. Nejsou politiky a nerozumějí tomu, co je hybnou silou politika. 

Putin se ve svém úřadu plně seberealizuje, a všechno ostatní je pro něj zkrátka druhořadé. Má svůj cíl, stanovil si za úkol dosáhnout pro Rusko jasně vymezené postavení a pro prosté Rusy důstojný život. A tomu zasvětil svůj život. Je také mimo jiné sportovec, a má i vlastnosti sportovce: vrcholné soustředění na stanovený cíl a schopnost mimořádného sebeobětování pro jeho dosažení. Vše, co je hobby pro lidi, kteří se zajímají o politiku, je pro něho život. Putin své osobní úspěchy i neúspěchy posuzuje podle úspěchů nebo nezdarů své vlasti. Tato práce je neobyčejně náročná a mimořádně zajímavá. Tomu, kdo k ní byl povolán, nejsou jako přídavek potřebné žádné miliardy – i bez nich svou práci vykonává s plným nasazením, beze zbytku realizuje sebe i své ambice, usiluje o cíle, které mají význam pro rozvoj společnosti a postavení země ve světě, a které klade nad své osobní zájmy.

Když se zeptali Gromyka, co považuje za svůj hlavní životní úspěch a odkaz, odpověděl prostě – OSN. To, co po sobě zanechá Putin, je dobře známé a viditelné. My žijeme v tom světě a v té zemi, které v mnohém ohledu jsou i jeho budoucím odkazem. Pokud chápeme a myslíme v takových měřítkách, stávají se jakékoliv dotazy na «miliardy» bezpředmětnými.

«Jaký je tvůj největší úspěch ? V čem spočívá tvůj odkaz ? – Pět set miliard dolarů», – no to je přece na první pohled ubohé. A jen to odráží ubohost těch osobností, které se samy bojí myslet velkoryse a v jiných kategoriích.

Je zřejmé, že člověk, který po sobě zanechá úspěchy své vlasti a odkaz svým potomkům, nepotřebuje žádné miliardy. Nepotřeboval je Gromyko, nepotřeboval je Stalin a nebude je potřebovat ani Putin.

Pokoušet se je vypátrat, to znamená jen demonstrovat přede všemi, že ty sám za službou vlasti v úřadu prezidenta nevidíš nic víc, než možnost si nahrabat. Takové odhalování – to je v podstatě odhalování sebe sama. Tito lidé pouze odkrývají svou vlastní ubohost a přízemní touhy. Spekulace o «Putinových miliardách» – to je úděl těch, kteří sami v životě ničeho nedosáhli a snaží se podle sebe soudit ty, kterým se podařilo uskutečnit jejich záměry a vize.

Zdroj: