Migrační krize v EU roku 2015 byla vyvolána celou řadou příčin. Spojené státy americké jsou jejím hlavním organizátorem. Chtěly ji použít jako nástroj nátlaku na Evropu a zároveň zbavit Brusel možnosti vést samostatnou politiku. Turecko, které se stalo hlavním migračním «kohoutkem», se pokoušelo přimět EU k dokončení zadrhnutého procesu jeho «eurointegrace» a vynutit si její přistoupení na dohody, jejichž konečným výsledkem by byly ekonomické a politické ústupky.

Vrcholem těchto ústupků by bylo členství Turecka v EU.

 

Souběžně s tím si Turecko řešilo své vlastní vnitřní problémy a posilovalo svůj vliv na země Balkánského poloostrova.

Situace do 24. listopadu 2015

A jelikož mnozí hráči měli shodné zájmy, a evropská pátá kolona ztělesněná některými národními vládami poskytla pomoc v podobě oslabení migračních zákonů, již na konci jara 2015 se na Evropu hnal příval. Ten stále sílil, až na podzim kulminoval, což donutilo evropské země postavit se na obranu. Vyvíjet nátlak na USA nemohly, a Turecko, které se při svých aktivitách těšilo politické podpoře Washingtonu a ekonomické podpoře z Moskvy, nemuselo brát zvláštní zřetel na výzvy Bruselu k «nalezení kompromisu» a vyčkávalo, kdy Evropa vyvěsí bílou vlajku a přijme podmínky čestné kapitulace.

Tento pro ně příznivý vývoj začal přešlapovat na místě poté, co Rusko otevřeně vstoupilo do války v Sýrii. Turecko stálo před složitou volbou. Jít do otevřené konfrontace s Moskvou by bylo v daných podmínkách velmi riskantní, mohlo by to vyústit v jeho úplnou izolaci v regionu, což by mu v evropské partii okamžitě vyrazilo trumfy z ruky. Kromě toho se výhledově mohlo samo mohlo stát dějištěm vojenských operací a muselo by zapomenout na vnější expanzi a všelijaké «еvropské perspektivy». Bylo i možné připojit se k nárokům Moskvy a pokračovat v nátlaku na Evropu, což by bylo sice nepříjemné, ale zcela přijatelné.

Volba byla těžká, ale turecké vládě pomohla «náhoda». 24. listopadu 2015 turecká stíhačka sestřelila ruský bombardér SU-24, a situace se začala měnit závratnou rychlostí.

A zde není ani tak důležité, kdo vlastně vydal rozkaz k sestřelení letadla, důležité je, že ankarská vláda přistoupila na tuto hru (čehož velmi brzy litovala).  

 

V kruhu nepřátel

Již na jaře 2016 se Turecko dostalo do slepé uličky. Sýrie s ruskou pomocí odolala, odrazila nátlak «opozice» a přešla do protiútoku na bojovníky podporované Ankarou. Zároveň s tím v zemi postupně dozrávala vnitropolitická krize. Kurdové, kterým se dostalo všestranné pomoci od USA a tichého porozumění pro jejich zájmy ze strany Ruska, začali oťukávat své síly na tureckém území, a bylo jen otázkou času, kdy se to přelije v otevřené povstání proti Ankaře. Vojenská opozice, nespokojená s takovou situací, se postupně formovala do dalšího spiknutí proti Recepu  Erdoğanovi, a jediný oficiální spojenec Washington začal demonstrativně přes tureckou „pátou kolonu“ kritizovat krvavý turecký režim a připravovat tureckou společnost na jeho změnu.

Тurecko se ocitlo v izolaci.

Nа tomto pozadí bylo Turecko donuceno 18. března 2016 přistoupit s Evropou na dohodu, která předpokládala postupný návrat běženců na jeho území, za což mělo výměnou obdržet jistou finanční kompenzaci. Brusel jako pilulku slíbil, že zváží možnost zmírnění vízové povinnosti, pokud Ankara splní 72 požadavky. Všem bylo přitom jasné, že ke skutečným krokům nedojde…

Turecko se ocitlo před reálnou perspektivou, že časem zcela upadne pod kontrolu Západu a stane se další Ukrajinou se všemi půvaby občanské války na svém území. Vláda Recepa  Erdoğana tuto perspektivu pochopila a rozhodla se přistoupit na «separátní» mír s Ruskem.

Již v červnu 2016 začalo oficiální oteplování vztahů a na konci měsíce už bylo jasné, že se podařilo překonat zásadní rozpory a Turecko se velmi brzy vrátí k politickému kursu z konce roku 2014 až začátku roku 2015. To nemohly USA dopustit.

Pokus číslo dva

Myslím, že je nyní jasné, proč po neúspěšném pokusu o puč 15. července 2016 bylo soukolí antiamerických represí bezohledné. Erdoğan fakticky neměl na výběr. Washington nejen že ho odepsal, on se stal v regionu pro americkou politiku nepohodlným, dokonce až nebezpečným. Tvářit se, že je vše v pořádku a omezovat se na kosmetické úpravy by v tomto případě znamenalo jen odklad krachu.

Ale vraťme se k základnímu tématu – běžencům. Normalizace vztahů s Ruskem dává Turecku druhou šanci. Jakmile se Ankara opět opře Moskvě o rameno a ukončí čistky ve své zemi, přijde čas zasadit Bruselu opakovaný úder zbraní masového útoku zvané «třímilionová migrační vlna». Moskvě přitom podobné opatření bude hrát do karet, jelikož umožní jejím politickým spojencům v Evropě («pravá Internacionála») posílit jejich vliv a v nadcházejících vobách roku 2017 dosáhnout značného počtu křesel v jejich národních parlamentech, nebo v nich dokonce zvítězit.

Nic takového Západní Evropa za poslední desetiletí ještě nezažila, a znamenalo by to obrovský průlom na hlavní ruské, tj. evropské frontě konfrontace s USA.

To značně zjednoduší její jednání se zeměmi EU a v budoucnu umožní těšit se nejen na rychlé řešení ukrajinské krize k jejímu prospěchu, nýbrž i uzavření strategické koalice s EU proti americké dominanci ve světě

Nelze se divit tomu, že v posledních týdnech turečtí diplomaté fakticky předložili Evropě ultimatum. Ještě 18. července, několik dní po pokusu o převrat, eurokomisař Günther Oettinger oznámil, že Turecko může kvůli příliš tvrdým opatřením při potlačování puče zapomenout na bezvízový styk.

Vztahy Bruselu a Ankary se dále zhoršovaly, a rétorika diplomatů se stávala stále ostřejší. Ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu 31. července oznámil, že pokud EU nadále nebude plnit své závazky a do října nevyřeší otázku bezvízového režimu pro občany jeho země, jeho vláda si vyhradí právo odstoupit od smlouvy z 18. března. A to se podle jeho slov obrátí proti Evropě v podobě nové, ještě větší migrační krize.

«Všechno závisí na zrušení vízových omezení pro naše občany, v souladu s podmínkami dohody uzavřené 18. března. Nebude-li vízová liberalizace, budeme zvažovat otázku odstoupení od smlouvy o migrantech».

Evropská unie toto prohlášení ignorovala, a již 15. srpna tentýž Mevlüt Çavuşoğlu prohlásil, že jeho země byla Evropskou unií demonstrativně ponížena:

«Тurecký národ je traumatizován. Místo aby Turecku pomohli, ponižují nás».

A tak se vše vrátilo do původního stavu jako na jaře 2015. Může se dnes Evropa vyvarovat opakování problémů z minulých let ? To je málo pravděpodobné. Musela by udělat vážné ústupky požadavkům Ankary, a v předvečer velmi složitých a nejednoznačných voleb v předních evropských zemích nebude taková politika mít podporu veřejnosti. Ale proud migrantů zrovna tak ohrožuje postavení vládnoucích stran. Evropa v podstatě nemá ze současné situace východisko. Svou proamerickou a antievropskou politikou se sama zahnala do slepé uličky.

Zdroj: