V těchto dnech prezident Ruska Vladimír Putin a premiér Bulharska Bojko Borisov diskutovali o vyhlídkách na spolupráci obou zemí. V průběhu komunikace bylo mimo jiné dotčeno i téma výstavby plynovodu Jižní proud, který by měl procházet po dně Černého moře a dodávat ruský plyn zemím jižní a jihovýchodní Evropy. Před časem byl kvůli pozici Bulharska a jiných zemí EU projekt Jižního proudu odložen a poté úplně zrušen. Nicméně v nedávném rozhovoru s Putinem bulharský premiér hovořil o nutnosti obnovení výstavby plynovodu a o připravenosti Bulharska se na projektu podílet. „S Ruskem jsme dohodli vytvoření pracovní skupiny pro obnovu ruských energetických projektů, včetně výstavby plynovodu Jižní proud,“ – řekl Borisov.

Změna v postojích Bulharska byla umožněna po rozmrazení vztahů mezi Ruskem a Tureckem. Na konci června se prezident této země Recep Erdogan omluvil představiteli ruského státu za sestřelení bombardéru VKS RF v listopadu loňského roku. Poté Moskva a Ankara vyjádřily potřebu vypracovat plán dalšího rozvoje vzájemných vztahů, včetně posílení ekonomické spolupráce, která zahrnuje i realizaci společných projektů v oblasti infrastruktury.

Snad nejvýznamnějším z takových projektů je Turecký proud, který Moskva anoncovala v roce 2014 po neúspěchu rozhovorů s Evropany o realizaci Jižního proudu. Jednání o jeho výstavbě bylo přerušeno koncem loňského roku, nicméně nyní už neexistují žádné překážky, alespoň co se turecké strany týče.

Jsme připraveni neprodleně učinit kroky směrem k realizaci tohoto projektu, projednat ho a přijmout rozhodnutí. Žádné překážky tu nejsou. – Recep Tayip Erdogan

Takže začátek srpna se stal časem zatím formálního rozmrazení dvou největších infrastrukturních projektů – Jižního a Tureckého proudu. Přitom je třeba mít na paměti, že Rusko navzdory křiku ze strany Západu se i nadále zabývá výstavbou plynovodu Severní proud-2.

Co spojuje všechny tři „proudy“ a jaké varianty rozvoje plynové politiky směrem k Evropě má Moskva?

Zde je třeba poznamenat, že prioritním cílem Ruska v realizaci své plynárenské politiky je Severní proud-2. Vznikající plynovod směřuje od jižního pobřeží Baltského moře (přístavu Ust-luga) do Německa. Stejně jako v případě s Jižním proudem se realizace projektu plynovodu po dně Baltského moře zpočátku potýkala s odporem bruselské byrokracie spojeným s výkřiky z Washingtonu. Spojené státy opakovaně vyjádřily nespokojenost s druhou větví „Severního proudu“ a tvrdí, že v případě realizace tohoto projektu se Evropa stane ještě závislejší na ruském plynu, respektive zvýší se tak geopolitický vliv Moskvy na starý kontinent.

Ale hlavní hrozbu přinášející Severní proud-2 Američané vidí v tom, že jeho úspěšná realizace může vést ke kolapsu ukrajinské ekonomiky. Tak podle zvláštního vyslance ministerstva zahraničí USA Amose Hochsteina Severní proud-2 připraví Ukrajinu o postavení významného tranzitéra ruského plynu do Evropy. Se ztrátou tohoto stavu, řekl americký diplomat, Kyjev ztratí příjmy (v řádu dvou miliard dolarů ročně) za tranzit modrého paliva, a to je již přímá cesta k úplnému zhroucení ukrajinské ekonomiky, která je i bez toho ve velmi špatném stavu. Kromě toho nová větev plynovodu do Německa ( jehož závislost na ruském modrém palivu se zvýší až o 60 procent) učiní nerentabilními a v podstatě zbytečnými terminály zkapalněného zemního plynu v Polsku a v Litvě, což také ohrožuje ekonomiku těchto západních satelitů.

Dá se říci, že ruská vláda zřejmě vycítila vhodný okamžik a rozhodla se zatlačit na Evropany svým demonstrativním souhlasem na jakékoliv jednání o Tureckém i Jižním proudu. Je to jasný signál Berlínu a stojící bruselské byrokracii za jeho zády. Moskva dává jednoznačně najevo, že i když Severní proud-2 je pro ni prioritou, v případě, že by se objevily další problémy kolem projektu a touha některých evropských úředníků vrazit klacek do kola, Rusko má náhradní možnosti, které bude aktivně realizovat v případě, že se v severním směru něco pokazí. V podstatě typická taktika: čím v ětší konkurence mezi projekty, tím vstřícnějšími se stávají partneři pro každý z nich. Vhodný okamžik pro vyjednávání přišel, a Moskva by byla hloupá, kdyby jej nevyužila.

Velmi zajímavá je také situace kolem Tureckého proudu, který by se na pozadí nekonstruktivní pozice jihovýchodní Evropy stal alternativou k Jižnímu proudu. Ale tady je třeba si uvědomit, že Erdogan je velmi nespolehlivý a situační spojenec. V mnoha ohledech je to člověk náladový, který může velmi snadno změnit svůj názor a být destruktivní vůči již dosažené dohodě. „Nožem v zádech“, jak označil zničení ruského bombardéru Tureckem, Vladimír Putin jasně označil tureckou politiku vůči Rusku. Není žádným tajemstvím, že plynová politika je odrazem velké geopolitiky. Dohody o energetických otázkách jsou závislé na si tuaci ve světě a na postavení jednotlivých států. I přes všechnu nespolehlivost Erdogana je však domluva s ním jednodušší, než s Evropou, která v podobných záležitostech tradičně lavíruje mezi vlastními zájmy a rolí amerického protektorátu. Abych parafrázoval známé rčení – lepší Erdogan v ruce, než Evropa na na střeše.

Co se týče Jižního proudu, pak zde je situace také nejednoznačná. Vzpomínám si, jak na konci roku 2014, kdy Vladimír Putin oznámil uzavření tohoto projektu a počátek realizace Tureckého proudu, Bulhaři, do té doby zaujímající dost tvrdou pozici, spěchali vzít všechno zpět, a tvrdili, že vlastně jsou na výstavbu Jižního proudu připraveni. Projekt byl mimochodem pro Sofii velmi výhodný, protože jí propůjčoval roli distribučního terminálu, z něhož by se plyn rozesílal do dalších zemí jižní a jihovýchodní Evropy. Nyní se Bulharsko chová podobným způsobem, neboť se obává, že s rozvojem rusko-tureckých vztahů dá Moskva raději přednost před nesmlouvavými evropskými partnery Erdoganovi, a to bude znamenat, že Sofia opět utře nos. S takovým „bratříčkováním“ zjevně není spokojena. V zásadě by stavba Jižního proudu byla optimálním řešením: projekt je již schválen, jsou i akcionáři. Další věc je, že za Bulhary stojí Brusel a na Brusel zase neustále dozírá Washington. A ani jedněm z nich se realizace velkého ruského infrastrukturního projektu jasně nebude líbit. Je třeba si uvědomit, že Bulharsko je podřízená země, proto očekávat od ní pro Rusko konstruktivní pozice by bylo ukvapené. Nicméně rozhodně není na místě Jižní proud smést ze stolu.

Moskvě však nic nebrání realizovat obě větve potrubí současně: do Bulharska i do Turecka. Ve světle rozporů s Tureckem ohledně množství větví, nejschůdnější variantou by zde bylo pokračování výstavby Jižního proudu, ale spolu s odnoží plynovodu do Turecka. Projekt je zcela reálný jak z finančního, tak i s infrastrukturního pohledu a může být úspěšně realizován. Pro Rusko je podobný projekt patrně nejvýhodnější. Je pro to několik důvodů. Za prvé, Moskva využije infrastrukturní objekty pro projekt již postavené. Kromě toho Kreml uhladí své rozpory s jedněmi i s druhými, takže nikdo nebude mít pocit křivdy.

Navíc „dvojitý proud“ umožní v budoucnu získat maximální finanční a politický prospěch a posílení vlivu Moskvy na energetický trh v Evropě. Tímto způsobem, spolu s úspěšným dokončením projektu Severní proud-2 Rusko výrazně posílí své geopolitické dopady na Evropu a upevní svou pozici největšího dodavatele modrého paliva na starý kontinent. S ohledem na globální konfrontaci se Spojenými státy a navázáním Moskvy na evropskou integraci je posílení pozice Ruska jako vývozce zemního plynu velmi vítané.

Dá se říci, že prostor pro manévrování má Rusko dostatečně široký. Patrně budeme již brzy svědky toho, jak se Kreml rozhodl s nimi nakládat. Výběr je dost náročný, ale na něm bude záviset osud ruské energetické politiky v evropském směru pro mnohá příští léta. Samozřejmě je tu možnost se odpoutat od všech těchto složitých manévrů a nechat vše, jak je. A věc pak stojí tak, že Ukrajina jako hlavní tranzitér ruského plynu je spojena s hlavním bolehlavem Moskvy. Nicméně pravděpodobnost takového scénáře se blíží k absolutní nule. Ne pro to v Kremlu a Gazpromu pracovali na několika projektech a tvrdě s e probíjeli do fáze realizace, aby pak od nich upustili, když se konečně objevil správný okamžik pro jejich realizaci.

Jedinými poraženými zde zůstávají Ukrajina, americké satelity ve východní Evropě, a také evropská atlantistická byrokracie vytvořená rukou Washingtonu. Rusku realizace nových infrastrukturních projektů dovolí se cítit jistěji na evropském geopolitickém poli. Skvělá hra je v plném proudu.

Zdroj: