Milovníci numerologie jistě budou v datu počátku ozbrojeného konfliktu v Jižní Osetii – 08.08.08 – hledat podnět k úvahám o jakýchsi magických zákonitostech, souvislostech příčin a následků. Ale pro ty, kteří budou vzpomínat na události oněch dnů, to bude daleko prozaičtější. Pro ně to bude znamenat den věrolomnosti i solidarity, hrdinství i podlosti, žalu i hrdosti. Kolem těch událostí se nаkupilo tolik pravdy a lži, že je možno se snadno zamotat do podrobností, které si každý vykládá po svém. Kdo jako první začal přesunovat vojska k hranicím Jižní Osetie ? Co konkrétně vyprovokovalo gruzínskou agresi ? Jak mělo reagovat Rusko za nastalých okolností ? Jsou desítky různých verzí a názorů. Nesmiřitelných, diametrálně odlišných, politicky motivovaných.

Nicméně i mezinárodní experti, kteří, mírně řečeno, neoplývají zvláštní láskou k Rusku, byli nuceni přiznat: gruzínská strana lže. Mezinárodní komise pro vyšetřování okolností války na Jižním Kavkazu v srpnu 2008, ustavená Evropskou unií, po osmi měsících předložila dokument, který obsahuje následující závěry:

Za prvé: Bojové akce začaly rozsáhlým gruzínským útokem proti městu Cchinvali a přilehlým územím v noci ze 7. na 8. srpna 2008, kterému předcházela masivní dělostřelecká příprava.

Za druhé: Komise nemůže shledat tvrzení Gruzie o vpádu početných ruských sil do Jižní Osetie před 8. srpnem dostatečně průkazným.

Za třetí: Když si položili otázku, zda bylo použití síly v Jižní Osetii z gruzínské strany z hlediska mezinárodního práva oprávněné, byli členové komise nuceni konstatovat: «Podle našeho názoru je nutno na ni odpovědět záporně.»

Za čtvrté: zrovna tak záporně odpověděla komise na otázku, zda bylo oprávněné použití síly gruzínskou armádou, pokud jde o ruské mírové síly na gruzínském území (v Jižní Osetii).

Za páté: Experti nezapochybovali ani o tom, že Rusko v první fázi mělo právo odrazit útok na své mírové síly s použitím prostředků přiměřených hrozbě.

Vyčítat ruským vojskům následující akce, které mezinárodní komise shledala jako «přehnané», to už je pouhá slovesná tvořivost. Je zajímavé spekulovat, jak se měli zachovat naši vojáci vzápětí nato, co ztratili své bojové druhy a byli svědky zvěrstev agresorů proti mírumilovnému obyvatelstvu ? Měli vytlačit protivníka na hranici, a potom zdvořile zamávat rukou na rozloučenou ? A kdo by přitom mohl garantovat, že exprezident Мichail Saakašvili, kterému jeho beztrestnost stoupla do hlavy a který tančí pod taktovkou svých zaoceánských mentorů, nebude chtít opakování blitzkriegu ?

Ale podstata věci není v tom, jak hodnotí ty tragické události světová veřejnost, jejíž mínění je do jisté míry diktováno geopolitickými a spojeneckými zájmy. Mnohem důležitější je postoj obyvatelstva Jižní Osetie k uplynulé pětidenní válce. A ten se za celých osm let nezměnil. Ozbrojený pokus o «nastolení ústavního pořádku v Jižní Osetii», jak nazvaly svůj vpád gruzínské orgány, lidé nazývají válkou. Ruské mírové jednotky, které na sebe poutaly první úder, považují za hrdiny, a ruskou armádu, která dobyvatele vyhnala, nazývají osvobotitelkou.

Matka 23-letého Saši Gorkového, který položil život v bojích o Cchinvali, to pochopila, jakmile přijela do Jižní Osetie na оdhalení památníku v podobě «Pamětní desky» v roce 2010. Jménem rodičů padlých vojáků tehdy řekla, že jejich synové padli ve válce, ale dále žijí v srdcích Osetů, kteří na ně vzpomínají a ctí jejich památku.

Каždým rоkem osmého srpna obyvatelé Cchinvali zapalují stovky svíček a vzpomínají na události, které jsou v pravém slova smyslu zapsány krví do historie malé nezávislé republiky. Dnes se to chystají zopakovat na pamětním ceremoniálu. Ten se již tradičně koná na místě rozbitých kasáren ruských mírových sil, kde byl vztyčen kříž.

Tuto základnu na okraji města žertem přezdívali «Šanghaj». Ta na sebe vázala počáteční útoky gruzínského dělostřelectva. Dvěma stovkám vojáků mírových jednotek se dařilo tři dny udržovat její obranu a odrážet přesilu protivníka, což se stalo skutečným kamenem úrazu. Pro 12 chlapců zde skončila jejich životní pouť.

Vojín Sergej Kononov, rodák z dalekého Udmurtska, byl na pozorovatelně, když začalo ostřelování. Přesto neopustil své stanoviště a tři hodiny vedl boj, při němž odrážel útoky protivníka. Byl vyznamenán řádem Za statečnost in memoriam. Hrdinskou smrtí padli i řidič-mechanik Anton Marčenko a miřič-operátor Alexandr Šmyganovskij, řidiči-mechanici Kublan Gimanov a Alexandr Jasko, a také miřič-operátor vojín Poluškin.

Mohlo jich být ještě mnohem víc, kdyby nebylo «taťky» – velitele praporu podplukovníka Коnstantina Тimermana. Navzdory vlastnímu zranění své chlapce neopustil. Dál velel praporu a osobně zneškodnil šest útočníků. Za projevenou odvahu byl velitel praporu vyznamenán titulem Hrdina Ruska.

Zlatou hvězdou hrdiny byla dekorována hruď velitele taktické skupiny praporu kapitána Jurije Jakovleva – toho, který jako první přispěchal na pomoc ruským mírovým jednotkám a mírumilovným obyvatelům Cchinvali. Tankista a vnuk tankisty – účastníka Velké vlastenecké války – se v čele vedoucí tankové skupiny probojoval do města kontrolovaného gruzínskými jednotkami a postoupil až k «Šanghaji». Jeho tank T-72 odolal čtyřem přímým zásahům – kapitánovi se vždy podařilo postavit se střelám čelní stranou. Sám se přitom nejen «oháněl» na bojišti, ale stačil i dohlížet na ostatní posádky – pouze jeden příslušník jeho skupiny utrpěl zranění.

I velitel tanku seržant Sergej Mylnikov v tom střetu vykonal čin, za který rovněž obdržel vysoké vyznamenání. Hrdinou Ruské federace se Sergej stal za příslovečnou ruskou udatnost a bezmeznou odvahu: v boji na okraji Cchinvali Mylnikovova posádka zničila dva tanky a tři obrněné transportéry. Po vyčerpání všech bojových prostředků seržant vyvedl tank zpod palby. Avšak v tom okamžiku Gruzínci přešli do útoku pod krytím obrněné techniky. To už Mylnikov nevydržel:

«Таkový se mne zmocnil vztek. Nu, pomyslel jsem si, já vám připravím druhou Prochorovku^*) !»

Sergej nechal vystoupit posádku, sám si sedl za rajčáky a plnou rychlostí se hnal čelem vstříc nepříteli. Nepřítel to psychicky nevydržel. Zakolísal a dal se na ústup. A mírové jednotky, následujíce jeho příkladu, podnikly průlom, v jehož průběhu vynesly z bojiště mrtvé a raněné.

Bohužel ne všichni vojáci, jejichž bojovou službu vlast ocenila nejvyšším vyznamenáním, si mohou v tento památný den připnout Hvězdu hrdiny. Tak například výchovný politruk 135. motostřeleckého pluku major Denis Větčinov vlastním tělem kryl své bojové druhy a novináře, kteří padli do pasti. Ti se zachránili. Major padl.

A hvězdičku řidiče-mechanika 19. motostřelecké divize spolupůsobící v mírovém praporu smíšených mírových sil v zóně gruzínsko-osetinského konfliktu Antona Marčenka dnes, v den výročí smrti syna, položí na smuteční stůl jeho rodiče. Na začátku srpna 2008 byl Anton ještě velmi mlád, do 21. narozenin mu zbývaly necelé tři týdny. Ale slova «pomáhej svým druhům, i kdybys měl sám padnout» chápal doslova. Když bylo v boji zasaženo BMP (bojové vozidlo pěchoty), které řídil, vojínu Marčenkovi se podařilo plameny zachvácené vozidlo vyvézt z bojiště. Jeho kamarádi se zachránili, ale Anton nikoliv – ve vozidle vybuchly palivové nádrže.

Obyvatelé Jižní Osetie budou 8. srpna vzpomínat nejen na ruské bratry, kteří přišli na pomoc ve chvíli smrtelného ohrožení. Bok po boku s mírovými jednotkami bojovali i místní domobranci. Někteří z nich byli ještě kluci. Matka Viktora Tadtajeva dnes půjde do školy č. 5 s květinami – na školním dvoře je pochován její chlapec. Když gruzínské jednotky táhly na Cchinvali, Viktor s kamarády odpočíval v lese, kde to mohl všechno přečkat. Ale rozhodl se běžet oklikami k «Šanghaji», aby aspoň na chvilku uviděl rodiče, kteří se ukrývali ve sklepě. Tam ho skolila kulka odstřelovače.

Мatka Viktora vzpomíná:

«Před válkou mi často říkal: ″Мамi, abychom získali svobodu, musí velmi mnoho lidí zemřít.″ A já jsem ho prosila, aby na sebe dával pozor. Oni přece ještě neuměli bojovat.»

Ale obyvatel obce Satikar Leonid Doguzov bоjovat uměl. Od počátku 90. let sloužil na republikovém ministerstvu obrany. V posledních letech sloužil na stanovištích. Podle jeho bratra byl vynikajícím  sportovcem, mistrem sportu v boxu a judu. Osmého srpna měl předat své stanoviště a odjet do Vladikavkazu. Ale do Satikaru vpadli gruzínští vojáci s tanky. Doguzov střílel až do posledního náboje, aby bránil starce, ženy a děti, dokud se jeho sousedé z vesnice neukryjí v lese. Nepřátelé jej doslova rostříleli jako řešeto.

Na kolik takových historek budou dnes ještě vzpomínat: rána, kterou utrpěli před osmi lety, je stále ještě čerstvá. Ale Oseti dobře znají cenu prolité krve. Petidenní válka jim přinesla svobodu. Oseti jsou doposud přesvědčeni, že by neunikli genocidě, kdyby nebylo zásahu ruské armády. Jedním z nejvýznamnějších výsledků ozbrojeného konfliktu je uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie Ruskem, a následně i některými dalšími členskými státy OSN. A bez ohledu na kritiku Západu, z hlediska mezinárodního práva byl proces odtržení naprosto legální – do značné míry díky precedentu, který vytvořili na Západě 17. února 2008, když uznali nezávislost Kosova.

Vladimír Putin prohlásil 22. února téhož roku:

Precedent Kosovo – to je strašný precedent… Ti, kdo takto činí, nedomýšlejí důsledky toho, co dělají. V konečném výsledku je to hůl o dvou koncích, a dříve nebo později je ten druhý konec uhodí po palici.

Vladimír Vladimirovič Putin

 

Prognóza se vyplnila o půl roku později – uhodilo. Přitom opět pravděpodobně nikoliv bez pomoci západních partnerů, kteří zcela podporovali agresivní politiku Michaila Saakašviliho.

Rusko nyní budujevzájemně výhodné přátelské vztahy s oběma nezávislými republikami. Zároveň s garantováním bezpečnosti Severní Osetie a Abcházie na straně jedné, na druhé straně i na společných jižních hranicích zabezpečujeme dobré zázemí. Jistota, že zvenčí nebude následovat žádná provokace, má velkou cenu. Zároveň s tím se Pětidenní válka stala dobrou prověrkou bojeschopnosti naší armády a nehledě na přesvědčivé výsledky v «donucení Gruzie k míru», odhalila problémové lokality. Nynější stav ozbrojených sil RF přesvědčivě dokazuje, že závěry ruské vlády byly správné a přijatá opatření přiměřená.

Кdyž už je o tom řeč, historie navrácení Krymu do Ruska vyvolala u mnohých Abcházců a Osetů sen o připojení k Ruské federaci. Tím spíše, že značný počet obyvatel těchto republik má ruské pasy. Zdali se tento sen splní, a pokud ano, tak kdy konkrétně, to ukáže čas. Zatím Severní Osetie a Abcházie přesně vědí: Rusko je vždy připraveno přijít na pomoc bratrským národům. Navíc jsou si toho vědomy i další země, a to donutí vystřízlivět i jiné politiky, kteří sní o odvetě.

^*) Prochorovka je dějiště největší tankové bitvy v dějinách, obecně známé jako bitva u Kurska, kde se v červenci 1943 střetly německé a sovětské tankové jednotky. Bitva skončila drtivou porážkou německých tankistů.

Zdroj: