Nedávno jsem zde vystavil anketu s otázkou: Podpořili byste jednotnou kandidátku národoveckých a vlasteneckých politických stran v parlamentních volbách? I když se samozřejmě její hlasující a zdejší čtenáři nedají považovat za reprezentativní vzorek populace, tak i v komentářích se ukázalo, že máme většinou poměrně jasno v tom, jaká je u nás politická situace a jak velká je šance na nějakou pozitivní změnu. Bohužel je třeba konstatovat, že se žádná výrazná změna očekávat nedá.

Ukázalo se, že nápad s jednotnou kandidátkou něčeho jako „vlastenecké fronty“ je v zásadě dobrý a logický a mnoho lidí by takovou kandidátku podpořilo. Avšak většinou pochybujeme o tom, že lidé, kteří jsou v ČR ve vedení politických stran s programem, jenž se dá považovat za vlastenecký, na takovou kandidátku nebudou chtít přistoupit a případně by nebyli schopni spolupracovat. Tento argument podporuje i to, že nápad na takovouto anketu nepřišel od nějaké z příslušných stran, ale pouze od našeho čtenáře.

Koho tu tedy máme?

Stranu přímé demokracie (SPD) s Tomiem Okamurou v čele. Sám o sobě má možná šanci se do Parlamentu znovu dostat, ale velmi silně mu podrazil nohy rozpad jeho původní strany – Úsvitu. Od začátku to byla strana jednoho muže, zůstává tím stále a zatím se zdá, že díky tomu také skončí.

Úsvit národní koalice (NK) má v sobě několik schopných a pracovitých lidí, ale vzhledem k tomu, že jeho lidé jsou součástí rozkolu původního Úsvitu, tak jeho šance na úspěch jsou ještě menší.

Slibně se rozvíjející projekt Národní demokracie (ND) je nepřitažlivý pro širší voličské vrstvy z důvodu zbytečně vyhrocených výroků a akcí Adama Bartoše, spojení s opravdovými extremisty (pokud ne nyní, tak určitě v minulosti) a působení příliš vulgárním dojmem. Šance na úspěch při samostatné kandidátce jsou zde taktéž malé.

Martin Konvička, Petr Hampl a další, kteří původně chtěli spolupracovat s Úsvitem-NK se opět odtrhli a společně s dalšími založili Alternativu pro ČR. I kdyby potenciální voliči skousli Konvičku, na jehož slova sice dochází, ale kterého se sluníčkářská média snažila zdiskreditovat, co to šlo, tak tato strana existuje příliš krátce na to, aby mohla zaujmout širší veřejnost.

Strana svobodných občanů (SSO) ztratila s odchodem Petra Macha do Evropského parlamentu a Vítka Jedličky do Liberlandu potenciál dalšího rozvoje.

Piráti nastoupili díky vítačskému přístupu k imigrantům cestu k vlastní likvidaci a to navzdory tomu, že skutečně kvalitně pracují na pražském magistrátu.

A konečně Aliance národních sil, která právě usiluje o vytvoření něčeho ve stylu jednotné vlastenecké fronty, má stejný problém, jako všechny výše uvedené spolky – nemá ve svých řadách dostatek osob s vizí, schopností komunikovat s lidmi a zaujmout širší veřejnost a dostatečnými znalostmi, o nedostatku kapitálu na aktivity jakéhokoliv druhu nemluvě.

Podle všeho bude vítězem nadcházejících parlamentních voleb Babiš a ANO 2011. Andrej Babiš dokáže chytře hrát na populistickou notu, když se podbízí voličům lehce odmítavým názorem na přijímání migrantů, nebo kritizuje církevní restituce. Zároveň když je potřeba, tak mluví podle instrukcí Bruselu nebo Washingtonu a plní jejich příkazy, pokud to neuškodí jeho kšeftům. Mezi vymýšlením, jak obalamutit voliče, tvrdě buduje svůj vlastní business. Umně balancuje mezi svými vlastními zájmy a lezením do zadnice mezinárodním mocenským centrům, kdy nikdy nezaleze příliš hluboko, aby neztratil manévrovací prostor. A lidi mu jeho pohádky o mýcení korupce a úsporných opatřeních ve státním rozpočtu žerou. Zlikvidovat nenažrané bankéře, nebo zastavit vyvádění daní do zahraničí – což by přineslo stovky miliard do státního rozpočtu ročně, se mu nechce, to by mu asi jeho kamarádi bankéři nedovolili.

Socani páchají politickou sebevraždu v přímém přenosu, jejíž rychlost brzdí pouze poměrně široká členská i voličská základna, která se však po nepřetržité řadě Sobotkových, Zaorálkových a Dienstbierových demagogických představení nezadržitelně rozpadá.

ODS a TOP09 se již populistickým uchopováním aktuálních témat připravuje na pravidelné dohodnuté střídání moci, ale zdá se, že Babiš se svou vlastní mafií tentokrát stojí v cestě v obvyklém mafiánském kolotoči.

KDU-ČSL svou názorovou nevyhraněností jistí kontinuitu českého mafiánsko-koloniálního systému.

KSČM, u které by šlo v lecčem názorově souhlasit, tradičně pouze sbírá protestní hlasy a kromě občasných líbivých komentářů skutek utek, i když mají ve skutečnosti prostředků pro aktivní politickou činnost mezi občany dost.

Jak se říká, každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Čeští občané se především starají o svůj život, o své zájmy, své radosti a zábavu, maximálně o svou rodinu. A tak mají také vlády, jejichž představitelé se zajímají především o své vlastní zájmy a stejně jako většina obyvatel se nechávají zaměstnat u zahraničních koloniálních mocipánů a snaží se zalíbit svým šéfům svědomitým plněním zadaných úkolů v rámci Agnedy 2030. A sebevětší idealista a nadšenec se sebelepším plánem na tom nic nezmění, protože Češi nejsou na kvalitativní změnu společnosti připraveni. Většinou jsou rádi, že se jim nevede hůř a poslušně přijímají osvědčenou politiku cukru a biče. Revolta vůči systému se u nás tradičně nevyplatí, každý tady ví, že za řeči proti vrchnosti se končí na hranici nebo na šibenici, nebo alespoň v kotelně a v dnešní době na dlažbě nebo pod mostem. A když není v dohledu naděje na brzké zlepšení poměrů, tak proč si komplikovat jinak celkem klidný život, ve kterém po člověku nechtějí nic jiného, než držet hubu a krok a odkroutit si svých 40 hodin týdně.

A nám, kteří toužíme po svobodě, probuzeném a harmonicky fungujícím lidstvu a ráji na Zemi, nezbývá nic jiného než dál sázet do chodu času dobré skutky podle svého nejlepšího svědomí a možností a trpělivě čekat na jejich plody.