Jedním z možná nejpozoruhodnějších rysů útoku v Nice není to, co se stalo ve Francii, ale spíše to, jak reakce názorně ilustruje selektivní lidskost, kterou vykazujeme v závislosti na tom, kde se terorismus udál. Veřejnost, politici a média všichni právem projevili rozhořčení nad sérií útoků, které trýznily Francii v průběhu posledních 18 měsíců, jakož i nedávnou střelbou v Orlandu v USA, a přece míra rozhořčení a zpravodajské pokrytí nikdy nedosáhnou stejných úrovní, když terorismus zasáhne jiné části světa, obzvláště Střední východ. 

To následně plodí zkreslené vnímání na Západě, že to, co se bojuje, je „souboj civilizací“. Vynecháním to zatemňuje skutečnost, že většina terorismu spáchaná skupinami jako jsou Al – Kajdá a ISIS je prováděna proti ostatním Arabům v zemích s muslimskou většinou.

Toto pokřivené vnímání potom vede k vykreslování všech muslimů jako teroristů a živí ignorantská rasistická provolání Donalda Trumpa a jemu podobných, aby je diskriminovali, zcela zanedbávajíc fakt, že těmi, kdo jsou v čelní linii této bitvy a obětují svoje životy, aby se zbavili džihádistů, jsou muslimové a Arabové.

V západních myslích to vykresluje obrázek, že příčinou tohoto všeho je éterická náboženská ideologie, nebo že toto je problém vrozený v Arabské a muslimské “krvi, v jejich DNA”. Ve skutečnosti je extremismus většinou výplodem praktického imperialismu, který vyzbrojuje, trénuje a finančně podporuje teroristické skupiny pro účely geopolitické expanze, jejímž hlavním původcem je USA.

Například nemnoho lidí protestovalo, když minulý týden bylo téměř 300 lidí zabito v Bagdádu poté, co vybuchla bomba v nákladním voze, k čemuž se přihlásila ISIS. Byl to nejsmrtelnější útok v iráckém hlavním městě za celá léta. Co to však bylo za okolnosti, které způsobily, že tam ISIS prospívala?

Když ISIS vyhlásila svoji existenci v Sýrii v roce 2014, bylo již dávno známé, že se skupina stáhne zpátky do svých starých bašt podpory ve městech Mosul a Ramádí.

Dva roky předtím v roce 2012 byla prověřená zpráva informační služby DIA v oběhu po dobu Obamovy vlády. Předpovídala vzestup ISIS v případě, že bude mít podporu od „Západu, zemí zálivu a Turecka“ po syrskou opozici, ovládanou „salafisty, muslimským bratrstvem a AQI (Al – Kajdá v Iráku).“

Předpovídala, že průběžná podpora těchto sil by způsobila zhoršení, což by mělo „katastrofální následky na iráckou situaci“, a tudíž by to uspíšilo vytvoření „ideální atmosféry pro to, aby se AQI vrátila do svých starých základen v Mosulu a Ramádí a prošla obnovu růstu za předpokladu sjednocení džihádistů mezi sunitským Irákem a Sýrií.“

Podle této informace USA a jejich spojenci zvýšili svoji podporu pro syrskou opozici v průběhu dalších dvou let. Skutečně to byli naši “hlavní arabští spojenci”, kdo financovali vzestup Islámského státu.

To však nebylo tajemstvím, sám saúdský ministr zahraničí řekl Johnu Kerrymu, že Islámský stát byl saúdským výtvorem a konstatoval, že „Daesh (Isis) je naší (sunnitskou) odpovědí na vaši podporu pro Da´we“ – vládnoucí stranu šíitských islamistů Iráku napojenou na Teherán.

Během této doby USA požívaly intimního vztahu se Saúdy v souvislosti se svojí vzájemnou syrskou politikou, Saúdové poskytli zbraně a petrodolary pro rebely výměnou za  “sedadlo u stolu“ a aby řekli, „jaká to bude agenda.“ Tou agendou byla podle zprávy DIA z roku 2012 „možnost zřízení vyhlášené nebo nevyhlášené salafistické principiality ve východní Sýrii“, což bylo „přesně to, co podporující mocnosti opozice chtějí“ vzhledem ke své touze „izolovat syrský režim, který je považován za strategickou základnu šíitské expanze“ z Iránu a do Iráku.

Toto bylo potvrzeno náčelníkem DIA, generálporučíkem Michaelem Flynnem, který konstatoval, že to bylo “svévolné rozhodnutí”, aby vláda ignorovala varování zpravodajských služeb o hrozbě Islámského státu a místo toho pokračovala se svojí politikou.

Toto všechno vedlo k situaci v roce 2014, v níž ISIS mobilizovala mocnou sílu a začala pronikat do Iráku.

Tento hrozící průnik byl dobře známý zpravodajským službám USA.

Podle úředníků na vysoké úrovni měly USA „významné znalosti od zpravodajských služebco se týče hrozby ofenzívy Islámského státu…. Pro vojsko USA to bylo v té době otevřeným tajemstvím… Nikoho to nepřekvapovalo.“

V závěrečné zprávě senátu v roce 2014 ředitel DIA Flynn varoval, že „Islámský stát Iráku a Levanty (ISIL) se  pravděpodobně pokusí převzít území Iráku a Sýrie, aby předvedl svoji sílu v roce 2014.“

USA však neučinily nic.

Podle WSJ,

„Selhání konfrontovat ISIS dříve nebylo selháním výzvědných služeb. Bylo to selhání tvůrců politik jednat na základě událostí, které se stávaly tak nápadnými, že Iráčané žádali o americkou pomoc po měsíce, než padl Mosul. Pan Obama odmítl nabídnout něco víc, než symbolickou podporu.“

Neexistuje však potřeba spekulovat o tom, proč nebylo nic učiněno, řekl nám sám Obama.

Strategií bylo použít útoku ISIS jako prostředku pro nátlak na iráckého premiéra ve snaze o jeho vypuzení. Důvodem, „proč jsme nezačali podnikat letecké útoky na území Iráku hned, jakmile přišla ISIS,“  vysvětlil Obama bylo, že „by to sejmulo tlak z Malikiho.“

Nedlouho poté Maliki odstoupil a jeho místo zaujal Abadi. ISIS však zůstala mocnou silou v Iráku po následující roky a dláždila cestu pro útoky posledního týdne, kdy zabila více než 300 lidí, což je bohužel pouze jeden útok mezi mnohými dalšími.

Zpátky k Francii, sbíhání teroristické aktivity je úzce spojeno s účastí v syrské krizi.

V roce 2012 se již Francie „projevila jako nejvíce  “prominentní stoupenec syrské ozbrojené opozice“ a poté „přímo financovala rebelské skupiny… jakožto součást nového tlaku na vypuzení angažovaného Assadova režimu.“

Toto bylo pouze měsíce poté, co DIA varovala, že „salafisté, Muslimské bratrstvo a AQI (Al – Kajdá v Iráku)“ jsou „hlavními silami řídícími povstání.“

A zatímco Francie ospravedlňovala svoje zapojení řečmi o „umírněné opozici“, vyjednavač CIA, který byl vyslán do země v průběhu roku 2012, aby se setkal s rebely, byl sám svědkem toho, že v té době “zde nebyli žádní umírnění“.

Byla to francouzská politika snahy vypudit Assada, jenž přímo vedla k vzestupu extrémistických džihádistů v Sýrii a v Iráku, mediální establishment však tyto geopolitické machinace v pozadí zločinně ignoruje.

Bývalý úředník MI6 Alastair Crooke popisuje situaci takto: „džihádifikace syrského konfliktu byla „svévolným“ rozhodnutím politiků, a to od doby, kdy zárodky Al Kajdy a ISIS byly jedinými hnutími, schopnými založení takového kalifátu v Sýrii a v Iráku. Potom jednoduše následovalo, že vláda USA a její spojenci mlčky tento výsledek akceptovaly v zájmu oslabení nebo svržení syrského státu.“

Poznamenává, že tato strategie se datuje zpátky ke studené válce, v níž „uložení destrukce sekulárního nacionalismu (bylo) její drtivou prioritou,“ a tudíž „Amerika automaticky shledala, že je spřízněná s králi Zálivu a emíry, kteří se tradičně uchýlili k sunnitskému džihádismu jakožto očkování proti demokracii.“

Toto pokračovalo až do Bushovy vlády: „Válka v Iráku v roce 2003 nevytvořila proizraelský a proamerický regionální blok, jenž byl předvídán neokony, ale spíše stimulovala mocný „šíitský půlměsíc“ rezistence sahající od Iránu až po Středomoří“ způsobujíc, že sunnitské státy byly „zděšeny ze šíitského povstání“ a tudíž měly zapotřebí vytvoření sunnitské zástupné síly, která by mohla soupeřit s Hizballáhem a Iránem, což našlo svoji realizaci v Al – Kajdá a ISIS v Sýrii.

Jak Obama, tak Biden přiznali, že nevěří ve frašku vyzbrojování „umírněných“ a Obama konstatoval, že „Když budete mít profesionální armádu, která je dobře vyzbrojená a sponzorovaná dvěma velkými státy, které mají v tomto velké sázky a bojují proti farmářům, tesařům a inženýrům, kteří začali jako protestující a najednou se nacházejí uprostřed konfliktu civilní války, je představa, že by bylo možné změnit rovnováhu na bojišti a přitom nevysílat přímo americké vojáky, nereálná.“

(Přidaný důraz) Biden bez obalu shrnul, že:  “neexistuje žádný umírněný střed“, neboť umírněný střed se skládá z prodavačů, ne vojáků.“

A tak „odpověď jako často musela přikročit k více skrytým prostředkům… zvýšením ilegálních operací na podporu opozice včetně džihádistů.“

Toto však zachází ještě o krok dále s francouzskými autoritami povolujícími podněcování toku francouzských státních příslušníků do Sýrie.

Zahraniční politika v roce 2013 zveřejnila příběh zmiňující, že více než 1,000 evropských státních příslušníků podniklo cestu do Sýrie. Titulní nadpis zněl „Stovky lidí se přidávají k boji proti Assadovi. Vrátí se zpět jako teroristé?“

Francouzský ministr vnitra napočítal nejméně 140 francouzských občanů podniknuvších tuto cestu a zatímco přiznal, že „Je to časovaná bomba,“ nebylo vzneseno aktuální varování či výzva, aby se proti tomu něco dělalo.

„Zatím,“ řekl ministr, „neexistuje žádný právní podklad pro uvěznění evropských džihádistů, nebo zakázání jim opustit či vstoupit do Francie.“ Dále ospravedlnil nedostatek činů konstatováním, že „bojovníci v Sýrii nebojují proti Francii nebo Evropě; bojují proti Assadově režimu. Není proti francouzskému právu bojovat ve válce, ale je zločinem podílet se v teroristické organizaci.“

Bývalý protiteroristický důstojník a detektiv Scotland Yardu Charles Shoebridge vysvětluje situaci dále: „ Za první tři roky země jako jsou Spojené království a Francie učinily málo pro to, aby zastavily tok občanů do již destabilizované Sýrie a Libye, snad věříc tomu, že tito džihádisté budou sloužit cílům západní zahraniční politiky kupříkladu napadením Kaddáfího a Assada.“

„Až tehdy, když domácí zpravodajské služby začaly varovat před nebezpečími odvetného úderu od takovýchto lidí, a když se skupiny jako ISIS začaly v průběhu minulého roku obracet proti Západu například v Iráku a v Sýrii, byla podniknuta skutečná akce proti tomu, aby se zabránilo toku britských a francouzských občanů do toho, co byly z velké části západní politikou vytvořené základny nabírající a školící teroristy. V té době, jak Evropa vzrůstající měrou pravděpodobně zažívá, již bylo příliš pozdě.“

Akce však nezahrnovala zastavení západního zapletení do syrské války, což v první řadě vytvořilo hrozbu terorismu, ani to nezahrnovalo ukončení zapletení s Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem, což jsou principiální podporovatelé teroristických hnutí.

Místo toho to, co bylo učiněno, je byznys –jako- obvykle: stavy ohrožení, více přepadových akcí, omezování občanských svobod a agresivnější válečné pózování, které vidí hrozbu terorismu jako něco, co můžete odbombardovat pryč, zatímco zanedbává všechny její skutečné příčiny.

Detailní analýza předního britského mezinárodního odborníka na bezpečnost  Dr. Nafeez Ahmeda  zmiňuje, že reaktivní vyhlášení války prezidenta Hollanda „Budeme nadále útočit na ty, kdo nás napadají na naší vlastní půdě“ není pouze odkazem na Sýrii, ale též na současnou francouzskou vojenskou angažovanost proti islamistům v Severní Africe.

„V průběhu posledních pěti let islámské militantní frakce napojené jak na Islámský stát, tak na Al – Kajdá dramaticky expandovaly svoji přítomnost v Severní Africe,“ píše Ahmed, „pobídnuti vakuem zanechaném po nezdařené válce NATO proti Libyi.“

Vojenská bezpečnostní architektura v oblasti je řízena Spojenými Státy pod jurisdikcí AFRICOMU.

Ahmed však poznamenává, že „Dokumenty zpravodajských služeb… dokazují, že…. USA, Britové a Francouzi si byli dobře vědomi toho, že alžírská vojenská výzvědná služba hrála dvojí hru a potají financovala radikály přidružené k Al – Kajdě, jakožto mechanismus upevnění svojí domácí kontroly a promítání síly do zahraničí.“ Tato Al – Kajdá hrozba se rozšířila až po Mali, „Ale místo tvrdého zakročení proti alžírskému státnímu sponzorství islamistického teroru, USA a Britové přivřeli oči, když Francouzi napadli Mali.“

Francouzi nyní mají stálou vojenskou přítomnost v Mali, jenž byla nejprve zamýšlena k odvrácení islámského povstání, která však místo toho „byla svědkem zesílení islámského násilí,“ a transformovala se v „semikoloniální zřízení,“ jež poskytuje podporu brutální vládní represi, která pouze dále zhoršuje napětí v regionu.

Ahmed poznamenává, že „Pokračující tajné operace a drakonická zneužívání, spolu s rozsáhlou podporou represivních režimů, z nichž jeden  – Alžír – přímo sponzoroval některé z islamistických frakcí bouřící se napříč regionem, slouží k rozdmýchávání místních stížností, ale dělají málo pro to, aby zneškodnily teroristické sítě… US – francouzská podpora pro represivní vlády regionu, ve jménu protiterorismu, rozdmýchává další nelibost.“

Dr. Ahmed však též poukazuje na to, že stejně tak místní stížnosti ve Francii jsou zhoršovány podobným přístupem rozšířené státní represe. Svévolné prohledávání domů, zacilování muslimů založené na náboženské příslušnosti spíše než na skutečných důkazech, svévolné a neoprávněné zavírání mešit, to všechno slouží k vytvoření prostředí, v němž francouzská vláda „pošlapává práva stovek mužů, žen a dětí, zanechávajíc je traumatizované a stigmatizované,“ a má za následek to, že „již marginalizované muslimské komunity ve Francii zažívají rutinní státní zneužívání.“

Co toto všechno dělá je, že to posiluje Al – Kajdu, ISIS a všechny další extremistické elementy, které závisí na brutální represi muslimů, aby dodaly legitimitu svojí propagandě. Jejich propaganda konstatuje, že Západ je nepřítelem všech muslimů, že v západních zemích budou pouze čelit represi, brutalitě a zneužívání, a tudíž se musí přidat k džihádu proti západnímu nepříteli, nebo pokud to neudělají, budou označeni za odpadlíky a žít pod útlakem západních režimů.

Čím více politici odpovídají na teror dalšími zneužíváními a více válkami, tím více je motor, jenž marginalizuje vyloučené populace, bude nadále činit zranitelnými vůči extremistické manipulaci.

Mohou být vystopovány hlavní zdroje těchto událostí a zavedena inteligentní opatření, aby zabránila jejich dalšímu výskytu, avšak reakce podniknutá po každé z nich nadále zanedbává logiku a rozumný úsudek a páchá činy, které problém zhoršují, spíš než aby jej zmírňovaly. V centru těchto bláznovství je vytrvalá prioritizace získávání moci, imperialismus a nadvláda nad zdroji, které odsunují obavy z terorismu na vedlejší kolej. Tato usilování často používají zaobalenou záminku „protiterorismu“, aby ospravedlnila svoje cíle, které ve skutečnosti podporují ten samý teror, proti němuž bojují. V Sýrii je boj proti ISIS veden podporou povstání pod nadvládou Al – Kajdy, zatímco protiterorismus v Severní Africe slouží jako záminka pro vojenskou expanzi a zvyšuje počet křivd, které vedou k dalšímu teroru.

Předpovídatelným výsledkem všeho tohoto je více teroru, více válek, více útlaku a více smrti.

Pouze v případě, že bude vyvinut tlak na tyto státy, zájmy a agentury, aby zastavily svoji sobeckou dychtivost po moci, terorismus skutečně ustane.

Autor: Steven Chovanec

16. července 2016

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/the-attack-in-nice-how-western-imperialism-breeds-terror/5536144