Agrese proti Rusku a Rusům vytvořená Spojenými Státy je mechanismem udržení jejich vlastního vlivu v Západním světě. Staré Evropě se dobrodružství Ameriky a jejích východoevropských satelitů líbí stále méně, ale zatím není kam jinam jít. Varšavský summit na slovech skončil výzvami k dialogu s Moskvou, a ve skutečnosti – ke zvýšenému náporu na Východ…

Podle odborníků a novinářů, slovo „Rusko“ znělo během Varšavského summitu NATO častěji, než kterékoliv jiné. Vyslovovali jej, pravda, s různou intonací, ale nakonec se úsilím amerických „moderátorů“ diskuse podařilo dosáhnout  relativně jednotného „jmenovatele“.

Kromě Ruska mluvili o „jednotě“ euroatlantického společenství (v kontextu Brexitu) a mezinárodním terorismu, ale stále  to, ve skutečnosti, bylo ve stínu ruské tématiky.

Je třeba říci, že v otázce vztahů s Moskvou by rozkol uvnitř NATO patrný téměř okamžitě.

Docela očekávaná byla pozice mírného antiglobalisty, levicového premiéra Řecka Alexise Tsiprase. V diskusi o politice Aliance to řekl přímo:

Nová, udržitelná evropská bezpečnostní architektura nemůže být postavena proti Rusku, nebo i bez Ruska, ale pouze s ní.

Ale chování představitelů zemí Střední a kontinentální Západní Evropy bylo překvapením. O tom dost otevřeně se vyjádřilo „New York Times“:

„Prezident Obama a lídři evropských států se na summitu NATO pokusili demonstrovat jednotný postoj: jak řekl Obama, jakékoliv obavy, že odchod Velké Británie z EU může zničit širší transatlantické spojenectví v oblasti bezpečnosti, jsou „přehnané“. Mezi tím, jak vyšlo najevo ve Varšavě, za vnější jednotou se v Evropě objevuje stále více důkazů neshody, kromě rozchodu s Británií přitahující hlavní pozornost . Většina z nich se týkaly otázky o tom, zda se k Rusku, které pokračuje ve svých nepředvídatelných akcích na východ od hranic aliance, vymezovat nebo s ním spolupracovat. V otázce hospodářských sankcí zemí NATO, jejichž cílem je vyvíjet tlak na Rusko, s cílem zastavit  vojenské manévry, vykazují Německo, Francie a Itálie známky ochoty ustoupit z pevné pozice, kterou zaujaly po anexi Krymu před dvěma lety . Italský premiér Matteo Renzi se nedávno zúčastnil v Petersburgu mezinárodního ekonomického fóra za účasti prezidenta Putina, který byl organizován ve stylu setkání v Davosu a byl ignorován většinou vedoucích představitelů EU. Francouzský prezident Francois Hollande hovořil o nutnosti interakce s Ruskem. Ministr zahraničních věcí SRN Frank-Walter Steinmeier kritizoval rozsáhlé vojenské cvičení v Polsku minulý měsíc, řekl, že to je provokace Ruska. „Nazval to“chřestění zbraněmi“.

Ale příliš daleko Evropané ve snaze minimalizovat chřestění zbraněmi nezašli. Nejen proto na summit osobně přijel prezident USA Barack Obama… V přítomnosti „patrona“ vedoucího aparátu NATO, představitelé východoevropských satelitů Ameriky a britský premiér David Cameron skvěle “ tančili tanec války“, s voláním po komunikaci s Moskvou z pozice „síly a jednoty“.

Mnoho pozornosti ze strany NATO bylo uděleno před začátkem procedury  vstupu do Aliance Černé Hoře a dosud ještě relativně neutrálnímu Finsku a Švédsku. Zapojení těchto tří států jako plnohodnotných členů by se okamžitě stalo pro Rusko velkou ranou (Černá Hora – kvůli posílení Aliance na Balkáně a u skandinávských zemí – z důvodu, že bude třeba obrovské síly a prostředků na posílení Severo-západních hranic)“.

Souhrnné dokumenty summitu se staly příkladem neuvěřitelného pokrytectví. Spolu s voláním po „dialogu“ s Ruskem, oni obsahují:

• oficiální rozhodnutí o umístěni 4  praporů NATO (vlastně taktických skupin posílených technikou), celkem o počtu 4 tisíce lidí v pobaltských republikách a Polsku (s cílem formálního plnění ruských požadavků v rámci závazků  NATO neumísťovat vojska u hranic RUSKÉ federace slibují, že jejich posádky se budou pravidelně střídat);


• rozhodnutí o rozmístění mnohonárodní jednotky NATO v Rumunsku;


• rozhodnutí o zahájení „sjednoceného“ systému obrany;


• 
  rozhodnutí o vytvoření společné výzvědné organizace NATO (zpravodajské služby a bezpečnost), která fakticky sjednotí do CIA všechny tajné služby Aliance;


• rozhodnutí o výrazném posílení společného námořního seskupení Aliance, které bude zahrnovat spolu s ponorkami i síly námořní pěchoty;


• 
  rozhodnutí o poskytnutí pomoci Ukrajině v oblasti logistiky, kybernetické bezpečnosti a vojenského lékařství.

Co se týče otázek Ukrajiny, Krymu a Donbasu, Aliance zdůraznila: Brusel neuznává znovu-sjednocení Krymu s Ruskem a vyžaduje od RUSKÉ federace „přestat podporovat“ národní republiky (pozn. překl. DNR a LNR). Představitelé NATO všichni společně předstírali, že věří bludné fantazii o tom, že něco takového jako krymská situace může nastat v rámci celého Pobaltí… Nicméně při tom dali Ukrajině otevřeně najevo, že jako člena Aliance ji nečekají, s čímž ukrajinská delegace poslušně souhlasila.

Morální podpora západních partnerů tak dojala prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka, že šel klást květiny k Památníku obětem Volyňského masakru provedeného bandity ÚPA, kteří jsou dnes na Ukrajině  uznávaní za své monstrózní zločiny jako „hrdinové“. V průběhu tohoto aktu politického pokrytectví Porošenko ukázal světu své roztrhané ponožky, které asi měly ukázat celou složitost ekonomické situace, do které se dostal Kyjev díky věrnosti propagace západních hodnot…

Velmi nehezky se prezentovali na jednání summitu a představitelé Kišiněva, když za pár dnů žebral u Moskvy o „odstranění ekonomických bariér“. Ve Varšavě zástupci kišiněvského režimu vytrvale žádali, aby NATO vytlačilo z Podněstří ruské mírové síly. Obecně platí, že zatím co lid Moldávie, zklamaný z vražedné „EU integrace“, vyžaduje přeorientovat se na Rusko, zástupci kišiněvských orgánů se snaží si získat lacinou popularitu na Západě.

Na konci summitu v západních MÉDIÍCH byla nasazena aktivní mediální kampaň zaměřená na démonizaci Ruska, popis ruských „agresivních úmyslů“ a obvinění Ruska z expanze na Ukrajině a na Krymu…

Co máme  v závěru?

Po nějaké době po rozpadu SSSR, kdy umožňovala existence NATO Spojeným státům udržet Evropany na uzdě, začala ztrácet aliance svůj smysl. Nicméně Washington nemál v úmyslu se tak jednoduše vzdát. Po iniciativě zpoza oceánu se do NATO a EU začaly zapojovat východní evropské státy. Tím Washington řešil dva úkoly: dostával v organizacích pro sebe „loajální“ hlasy a provokoval Rusko. Moskva dost dlouho ustupovala a ztratila strategickou iniciativu (v důsledku oslabení Ruska v 90.letech). Nicméně, během agrese proti Jižní Osetii a po událostech na Ukrajině již nebylo možné mlčet. Z několika důvodů gruzínský konflikt požadovaný efekt USA nepřinesla. Tehdy bylo rozhodnuto hrát ukrajinskou kartu. „Na vidle“ byl zahnán relativně neutrální ukrajinský prezident Viktor Janukovyč. Jeho začaly nutit k podepsání Asociace s EU a přijetí úvěrů od MMF, s vědomím, že poté bude ukrajinskou ekonomiku čekat  katastrofa, a jeho budou obviňovat ze všech smrtelných hříchů. Ve volbách roku 2015 ho pak bude možné zaměnit za prozápadního radikála, který  promění zemi v antiruskou základnu.

Nicméně Janukovyč nebyl tak jednoduchý, jak se zdálo na první pohled. Na doporučení  vlády odmítl podpis sebezničující Asociace a poté  Washington zahájil „plán B“: svržení legitimní moci pod nacistickými rusofobními slogany, což se stalo na konci února r. 2014 po střelbě, kterou pořádal na Majdanu „neznámý“ ostřelovač. Na Krymu se připravoval masakr s následným přivedením amerických vojáků, ale lidové povstání v Sevastopolu, které se rozšířilo na celý poloostrov a mělo podporu z Moskvy, dramaticky změnilo situaci… Pak na obranu před nacisty povstala města jiho-východu Ukrajiny.

Všichni v NATO pochopili, že akce Ruska na Krymu, tak i rusky mluvícího obyvatelstva na Donbasu byla vynuceny výhradně nutností sebeobrany před zločinci kontrolovanými USA, uchvatitelích moci v Kyjevě, kde vlastně začaly přípravy ke genocidě proruských občanů. Západní země společně pokřikující o principu sebeurčení v situacích Kosova, Jižního Súdánu, Falkland a bývalých jugoslávských republik, náhle změnily svůj názor a akce obyvatel Krymu a Jihovýchodu, které se zaměřují na totéž sebeurčení, začaly vydávat za „ruskou agresi“.

A nyní se do tohoto chaosu na hranici s Ruskem natlačují vojska budující PRO (v níž „obranné“ rakety možno elementárně nahradit běžnými – pro útok na RF) a posilují námořní jednotky. A „USA tam řídí tanec“. Opět… Při tom hlavní političtí hráči staré Evropy mohou jen skřípat zuby, ale proti vůli Washingtonu zatím mnoho nezmohou. Spojené státy však stále přehrávají. Mnozí obyčejní evropané už se probouzejí. Samozřejmě, že  miliony obyvatel EU jsou ovlivněny “ informační manipulací“, pseudoliberálními idejemi, ale sociálně-ekonomické problémy, záplava“migrantů“-teroristů a další „lahůdky“, které jsou výsledkem americké politiky, mnohé nutí k probuzení. A pokud ve volbách v evropských zemích začnou vyhrávat nové tváře z řad konzervativců a socialistů-antiglobalistů – éra nadvlády Washingtonu může skončit. Bohužel, není to možné dnes, ani zítra. Takže zatím nás čeká obnovení plnohodnotné Studené války a pro ochranu proti agresorovi je v Rusku potřeba radikálně posílit jak vojensky, tak ekonomicky, jelikož ve všech hlavních ukazatelích (kromě jaderného arzenálu) zatím příští soupeř Rusko předčí několikanásobně. Stejně jako ve své době Adolf Hitler.

Zdroj: http://politrussia.com/vooruzhennye-sily/varshavskiy-sammit-agressiey-554/