Stále častěji můžeme slyšet o tom, že se ve Venezuele konají masové protivládní protesty, v Caracasu že probíhají ve velkém měřítku akce opozice s požadavkem odstoupení prezidenta Nicolase Maduro, nástupce Cháveze. Maduro údajně začal „tlačit“ na nespokojence všemi možnými způsoby, aby zabránil svému odvolání s vyhlídkou na perspektivu uvěznění.

V zemi je prý hlad, chaos, hlavní město takřka ve válce, a ozbrojenci národní gardy pořádají krvavé hony na nevinné bojovníky za svobodu – tak líčí situaci v této zemi přední světová média. A právě v této době, kdy v televizi ukazují téměř revoluci ve Venezuele, zemi navštívila ruská politička a levicová aktivistka Daria Mitina.

Po příjezdu na konferenci do Caracasu údajně „zachváceného revolucí a občanskou válkou“ se však ukázalo, že tu žádná občanská válka ani revoluce není. Alespoň tedy zatím. A to, co ukazují v západních médiích, je jen zbožným přáním Západu. Ano, je krize, polemizují tu spolu strany, ostatně jako v každé demokracii, ale všechno, co vidíme a slyšíme o Venezuele, „je třeba vydělit deseti“ – radí Mitinová, protože, pokud si porovnáte to, co se děje na ulicích hlavního města Venezuely, a to, co ukazují v televizi, člověk si musí klást otázku: „A jsem vůbec v té správné Venezuele?“

O aktuální situaci v této zemi, o vztahu Venezuelanů k Ruska a Krymu a o plánu USA na čistku v tomto svém citlivém místě vyprávěla aktivistka v rozhovoru pro Накануне.RU.

Otázka: V tyto dny jste se vrátila z Venezuely. Jak se tam věci mají, je tam opravdu všechno tak špatné, jak nám říkají – že hospodyňky rozdělují poslední kousek chleba a policie zabíjí demonstranty?

Daria Mitina: Krize v této zemi je opravdu vážná, pravděpodobně neméně vážná jako v roce 2014 – a ráda bych připomněla, že tehdy také probíhala tvrdá protivládní vystoupení lidí na ulicích. Ale při tom všem, co nyní píší v tisku o demonstracích ve Venezuele, vše, co ukazují v televizi, je třeba dělit deseti. Měli jsme možnost se osobně přesvědčit o tom, jak silná a intenzivní informační válka je vedena proti Venezuelské bolívarovské republice.

Otázka: Co je to tedy za válku, kdo s kým bojuje?

Daria Mitina: Jsou tu tři hlavní centra této organizované informační konfrontace. Základní generátor lži – to jsou USA, Španělsko (v Evropě se o tom píše dost málo, v podstatě se předkládají jen nějaké přetisky a zastaralé informace) a sousední Kolumbie, s níž se Venezuela nachází ve stavu války. Mají mezi sebou nevyřešené územní spory a Kolumbie z této hrozné situace ždímá maximum.

Dá se říci, že veškeré informační mediální pozadí je vytvářené z těchto tří center. Vše, co vidíme ve světových médiích, jsou v podstatě materiály, které si informační agentury těchto zemí navzájem půjčují. Navíc tam jsou příklady zcela manipulativního využívání informací: například agentura Reuters uvedla jako potvrzení protestů záběry rvačky s policií z doby před dvěma lety – konkrétně z roku 2014, kdy krize vyvrcholila a situace byla v Caracasu mnohem napjatější než je teď.

Proč západní média nepíší, že provládní manifestace v Caracasu jsou daleko větší a masovější než opoziční? Proč dávají do pozornosti skandální prohlášení státního tajemníka USA, vydané v předvečer našeho příletu do Caracas, o tom, že v roce 2015 Venezuela údajně nejvíc ze všech zemí podporovala terorismus (zajímavé, jaký ???) a prosazovala obchod s narkotiky. Ale zároveň v novinách z nějakého důvodu nepíšou o tom, že v tyto dny španělský premiér Mariano Rachoj speciálně svolal Radu bezpečnosti Španělska, která se má zabývat otázkou “ jak čelit hlavní hrozbě bezpečnosti Španělska (!) – Venezuele“.

Otázka: Ale krize opravdu existuje?

Daria Mitina: Ano, krize je vážná. Čistě navenek to je velmi podobné pozdně sovětské hospodářské krizi, kdy se podařilo uměle vytvořit v mnoha ohledech deficit a z regálů pak mizel jeden produkt za druhým – vejce, pak olej, mléko… Vládní instituce v období krize nefungují celý týden, ale jen několik dní. V případě Venezuely to souvisí samozřejmě s tím, že ekonomika republiky byla v podstatě jednoodvětvová, a takovou i zůstává, protože hlavním druhem hospodářské činnosti je těžba ropy a její zpracování. A samozřejmě i zemědělství, ale to všechny potřeby republiky nepokrývá.

Nicméně když nám ukazují fronty, hádky, střety s policií – není to, mírně řečeno, odrazem objektivní situace, ale jednoduše – lež. Za týden, který jsme tam strávili, jsme objeli celý Caracas, od centrální čtvrti, kde jsou umístěny administrativní budovy, až po tzv „barrios“. Nic takového jsme nikde neviděli.

Otázka: „Barrios“ – to jsou neúspěšné oblasti?

Daria Mitina: To jsou chudé oblasti, které jsou rozhozeny po horách, celý Caracas se nachází v údolí mezi horami. Po horách jsou, jeden vedle druhého, těsně u sebe postaveny domky chudých – těch, kteří před nástupem k moci velitele Cháveze byli úplně zbaveni práv. To samozřejmě nejsou brazilské „favelas“ (oblasti domků z kartonu a podřadného materiálu, kdy vlastně člověk žije na ulici), ale barrios jsou zcela plnohodnotné domy, kde jsou všechny komunikace, voda, světlo, satelitní antény – vše, co potřebujete, ale jsou to domy bez pozemků stojící doslova jeden na druhém.

Otázka: Před Chávezem byli obyvatelé těchto „barrios“ bezdomovci?

Daria Mitina: Když se Chávez dostal k moci, Venezuela, byla zcela chudá a k této kategorii patřilo 90 % obyvatel. Bylo to skoro jako na Haiti, nehledě ovšem na zisky, které měla Venezuela z ropy. Je známo, že Chávez znárodnil ropné společnosti a díky ziskům z ropné produkce a její distribuce se podařilo spustit mnoho sociálních programů. Byl zahájena rozsáhlý bytový program „Velká mise bydlení“ a za prvních sedm let vlády chávistů bylo postaveno více než 2 miliony bytů.

Celé čtvrti Caracasu byly zastavěny sociálními mnohapodlažními domy a tam zdarma dostali byt ti, kteří ještě včera žili na ulici nebo v těsných barrios. Celé město je přeplněno těmito domy. Možná nejsou příliš esteticky atraktivní jako naše panelové domy, které byly stavěny za Brežněva, ale byly poskytnuty lidem z ubohých horských vesnic zdarma. Jsou tam přesídlováni pracující, byty jsou převedeny do užívání rodin. Náklady na veřejné služby jsou čistě symbolické.

Nyní už ve Venezuele nejsou zcela vydědění – ano, jsou tam chudí, nemnoho opravdu bohatých, je tam i střední vrstva, ale žebráci, kteří žijí bez střechy nad hlavou, ty tu nenajdete. Všechny ubytovali. Ročně stát vydělí na bytový program asi 30 miliard bolívarů.

Otázka: A jak je to teď, když už tu Chávez není?

Daria Mitina: Prezident Maduro vzal na sebe všechny sociální závazky svého předchůdce a úroveň sociálních dávek a preferencí se nesnížila. Všechny sociální programy zavedené Chávezem fungují dál. Ale nyní, v době hospodářské krize, se laťka drží mnohem obtížněji – celý doplňkový produkt je distribuován na sociálku. To je opačná strana mince.

Bohužel tím, že se veškeré přebytky z ropných příjmů převáděli na sociální programy, chávisté nevěnovali dostatečnou pozornost rozvoji vlastního průmyslu, situace totiž umožňovala, žes vše, co se nevyrábí v zemi, dá se obstarat v zahraničí. Tak vznikla kritická závislost na cenách ropy. Ale nižší úroveň sociální podpory už dnes není možná, laťka již byla definována. Podle venezuelských zákonů nelze snižovat stávající úroveň sociální podpory, – to uškodí obyvatelům.

Otázka: Jaké další sociální výhody odkázal zemi Chávez, kromě bezplatného bydlení?

Daria Mitina: Zdravotnictví je ve Venezuele kvalitní a levné, téměř zadarmo, včetně složitých operací. Není náhodou, že na Kubu a do Venezuely se jezdí nejen z celé Latinské Ameriky, ale i z Evropy. U nás mnozí ruští politici s poměrně známými jmény jezdí si do Venezuely léčit zuby, protože stomatologické služby, včetně zubní protetiky, tam jsou levnější než u nás. I s ohledem na drahé letenky a náklady na ubytování je stále mnohem levnější letět do Venezuely si nechat udělat protézu, než tak učinit v Evropě ve místě svého bydliště. V Caracasu téměř všechny děti a i mnozí dospělí nos í rovnátka. Včetně vrcholových činitelů – povídali jsme si například s ministrem kultury Ninesem, blýskajícím rovnátky ve tmě divadla Teresy Carreño, kde se zahajoval divadelní festival. Dříve před bolívarovskou revolucí by to bylo drahé potěšení a rozhodně nebylo dostupné všem, ale teď se všichni vrhli na úpravy zubů. Podle venezuelské módy se nyní nosí zářivě růžová a červená rovnátka s kamínky a rtěnka se vybírá v jim odpovídajícím tónu.

Veškeré dětské lékařství je zdarma.

Onkologické léčení je pro všechny občany cenově dostupné: tržní hodnota jednoho cyklu chemoterapie je 2 tisíce dolarů, ale ve Venezuele občan platí za jeden cyklus 50 – 60, zbytek doplácí stát. Spoustě lidí to dává šanci na přežití nebo alespoň prodloužení života.

Veřejná doprava ve městech je prakticky zdarma. Caracaské metro je proto stále přeplněné, protože lístek stojí 3 bolívary (1 dolar je podle oficiálního kurzu 500 bolívarů, na černém trhu – 1000), takže všichni jezdí metrem.

Otázka: A jak je to s výchovou s vzděláním?

Daria Mitina: V době před příchodem Cháveze bylo v zemi asi 400 tisíc studentů na 30 milionů obyvatel, nyní je jich 3,5 milionu. Střední vzdělávání v rozsahu školního vzdělávacího programu není jen bezplatné, ale i povinné, jako u nás v Rusku a první vyšší vzdělání se za Cháveze také stalo bezplatným. Přitom v zemi byly významně zmírněny procedury přijetí, byla zrušeny nejtěžší přijímací zkoušky, což byla vědomá politika vedoucí k dosažení toho, aby se ve školách učily nejen děti úředníků, diplomatů a ropných magnátů, aby se vyrovnaly startovní možnosti, aby každý měl možnost se učit.

Chávisté podpořili studentská stipendia, na vysokých školách byly otevřeny jídelny s příznivými cenami – když jsme přijeli, měli jsme příležitost jíst v jídelně caracaské univerzity, kde se s námi setkal rektor v „arafatce“ (šátek, jaký nosil Jásir Arafat – pozn. překl.) a náměstek ministra průmyslu, vědy a technologie Andreas Eloy v džínách, od nichž se nám dostalo nejvíce informací o sociální reformě ve Venezuele.

Platy jsou tu nízké, a to zejména nyní v době krize, ale hlavní potraviny jsou dotované, takže se prodávají za symbolické ceny a nejchudšímu obyvatelstvu jsou rozdávány zdarma. Teď, v době krize je například obtížné koupit mléko. Ale sušené mléko můžete získat jednou týdně na lístky. Stejné je to s některými jinými druhy výrobků. Distribuční systém funguje, ale některé druhy výrobků jsou nyní nedostatkovým zbožím a kvůli tomu vznikají četné lokální konflikty, podobné těm u nás, ale přes zvětšovací sklo.

Otázka: Byli jste svědky těchto konfliktů?

Daria Mitina: Za celý týden jsme nezahlédli kilometrové fronty v obchodech, které se nám ukazují v televizi – nevím, kde se natáčely. Viděli jsme fronty v bankách a u bankomatů – tak 10 až 20 lidí – lidé stojí na výběr peněz, protože tu platí limit na výběr peněz za den – a tak musí stát frontu často. Takové fronty tam jsou prakticky všude – na druhou stranu to hovoří o tom, že peníze tam lidé mají. Ve městě je klid a pohoda. Na silnicích jsou zácpy, doprava je rušná, protože benzín je ve Venezuele téměř zadarmo, levnější než voda, – a to dokonce i teď, když Maduro byl nucen zvýšit ceny. Za jeden dolar můžete naplnit plnou nádrž. Chlapci tu hrají fotbal, děti se honí na kolech. Otevírá se divadelní festival, který trvá devět dní.

pokračování příště…

Zdroj: http://www.nakanune.ru/articles/111807