Napište, že ‘Japonsko je součástí neokolonialistické kliky’, a už nikdy nebudete přizváni k účasti na žádné veřejné debatě vedené japonskými sdělovacími prostředky. A přesně to jsem napsal před několika měsíci, poté co jsem byl osloven významným vydavatelstvím se sídlem na Okinawě.

Když jihoamerická televizní síť TeleSUR vysílala ve španělštině i angličtině můj dokumentární film o amerických základnách na území Okinawy, zdálo se, že je aspoň minimální zájem zařadit mé názory do pořadu pro japonskou veřejnost. V jednom okamžiku jsem byl požádán o napsání eseje o 1200 slovech, který by líčil Japonsko ve světových souvislostech a zároveň se zaměřil na nesnáze Okinawy.

Přesně to jsem udělal. A ještě než jsem dopsal, věděl jsem, že moje práce zde nikdy nebude použita, protože japonská vydavatelství a televizní stanice (v minulosti jsem pracoval pro několik zdejších hlavních sdělovacích prostředků) jsou skrz na skrz servilní vůči západním zájmům, zbabělé a bezzubé. Ale přesto jsem psal dál, v zájmu obyvatel Okinawy a abych se přesvědčil, jak můj esej bude “odpraven”.

Za několik měsíců přišla odpověď. Vydavatel měl výhrady ke třem hlavním ‘bodům’. Za prvé, lidem na Okinawě by se jistě nelíbilo být považováni za “oběti srovnatelné se Severokorejci”. Za druhé, zdali “jsem si opravdu jist, že japonští výrobci aut korumpují indonéskou vládu, které platí, aby nestavěla sítě veřejných komunikací, takže města budou doslova zaplavena auty a skútry”. A konečně, můj příspěvek o několik slov překročil stanovený rozsah.

Jelikož se dost dobře vyznám v japonské kultuře, věděl jsem přesně co se ode mne očekává.

Udělal jsem přesný opak. Urazil jsem vydavatele, stáhl příspěvek a nabídl jej NEO (New Eastern Outlook). Esej přetiskuji níže:

*

Kdyby se někdo obtěžoval sledováním 9-hodinového veledíla Masaki Kobayashiho “Lidský úděl”, neměl by po jeho shlédnutí žádné iluze o postavení Japonska ve světě.

Čína, Korea a další asijské státy byly okupovány a pleněny, lidé masakrováni, mučeni, vystavováni pokusům, znásilňováni.

To jediné, co lze říci na “obranu” Japonska je skutečnost, že Japonsko, na rozdíl od svých západních spojenců, provozovalo své koloniální šílenství relativně krátkou dobu ve srovnání se staletým a tisíciletým barbarstvím a hrůzou, s jakými Evropa znásilňovala celou planetu.

Japonsko bylo vždy ovlivňováno Německem. Inspirovalo se západní medicínou, uměním a technologií. Japonské “elity” byly také hluboce ovlivněny německým pocitem nadřazenosti a vyjímečnosti.

Zatímco Německo páchalo první holocausty ve svých koloniích v Jihozápadní Africe, Japonsko pozorně přihlíželo. Na území dnešní Namibie německá armáda vyhladila téměř 90% příslušníků kmene Herero, stejně jako ostatních menšin. Němečtí lékaři otevřeně prováděli pokusy na místních obyvatelích. Mnohým z nich sťali hlavy a posílali je na univerzitu ve Freiburgu a do některých nemocnic v Berlíně, aby posloužily jako důkaz podřadnosti Afričanů. Titíž lékaři později učili Dr. Mengeleho a ostatní řezníky, kteří během 2. světové války prováděli pokusy na Židech, Romech a příslušnících ostatních “podřadných ras”.

Japonsko, stále více ovlivňované Německem, mělo své vlastní plány s Asií. O něco později začalo provádět lékařské pokusy na obyvatelích Číny.

Rozumí se samo sebou, i když se to sotva říká nahlas na Západě nebo v samotném Japonsku, že masakry japonských imperialistů byly přímo ovlivněny a inspirovány západním kolonializmem a rasizmem.

Japonsko je dobrý žák. Miluje všechno, co pochází ze zahraničí; přesněji řečeno, ze Západu. V mnoha ohledech se téměř ztotožnilo se svým učitelem. A to do té míry, že v éře apartheidu v Jižní Africe a jejích koloniích byli Japonci “povýšeni” do stavu “ctihodných bělochů”. Byli jedinými “barevnými ”, kteří směli vykonávat funkce vyhrazené pouze bílé menšině. Ochotně jim bylo nabízeno bydlení ve čtvrtích vyhrazených pro vládnoucí vrstvu. Byli konečně “přijati”.

Japonsko vedlo válku po boku svých fašistických spojenců, páchalo zločiny proti lidskosti a po své porážce se okažitě podřídilo vítězům, kteří byli, stejně jako Němci, převážně bílí a s evropskými kořeny.

Místo k Němcům a Italům nyní vzhlíželo k Britům, Francouzům, Australanům, ale především k Severoameričanům.

Vítězné mocnosti téměř zcela zachovaly průmyslový komplex a systém vlády fašistického Japonska. Nejhorší váleční zločinci dostali příležitost znovu se chopit vlády nad systémem. Tokijské procesy byly pouhou fraškou.

Cokoliv Japonsko dělá, dělá dobře a s příslovečnou přesností. Jeho kolaborace se Západem během korejské války byla dokonalá, a vděční kolonizátoři ji náležitě ocenili. Na rozdíl od většiny ostatních kolonií, vypleněných a ponížených, Japonsko se pozvedlo a bylo mu umožněno zbohatnout.

Země začala nadšeně budovat svůj kapitalistický průmyslový potenciál. Nebylo absolutně žádných pochyb o tom, na které straně stála. Vstoupila do tábora západního imperializmu, nejprve jako mladší partner, později jako rovnoprávný člen klubu; dělá vše pro to, aby se stala ještě více západní a kapitalistickou než její manipulátoři, a ideologicky ještě více dogmatickou a fundamentalistickou.

Japonsko zklamalo pokrokového Indonésana, prezidenta Ahmeda Sukarna, a nejvlivnějšího premiéra Malajsie, Mahathira bin Mohamada (který zastával úřad v letech 1981 až 2003); oba často prosili Japonsko, aby “se vrátilo do Asie”.

Japonsko se nechtělo nikam vracet. Cítilo se útulně v tom, co vnímalo jako své členství v “klubu elit”. Přesně jak se to naučilo od Evropanů, kladlo své vlastní zájmy vysoko nad morálku, solidaritu a humanizmus.

Politické piruety, machiavellistická manipulace s informacemi o minulosti a přítomnosti země se téměř ztotožnily s kontrolou informací a propagandou praktikovanými na Západě.

Ekonomický terorizmus náhle neměl žádných hranic. Jen pro ilustraci, japonský automobilový průmysl přímo korumpuje vlády Indonésie, když požaduje, aby se v zemi se čtvrtou největší populací na světě nestavěly veřejné komunikace. Výsledkem toho je, že stamiliony lidí jsou uvězněny v dopravních zácpách a umírají na nemoci ze znečištěného ovzduší. Infrastruktura ostrova Java téměř totálně zkolabovala. Ale dokud jsou tamější obyvatelé nuceni kupovat japonská auta a skútry, Japonsko nehne ani brvou.

Japonsko také převzalo roli “indoktrinační stanice” pro mladé a ambiciózní studenty ze všech koutů Asie. Nesčetné japonské univerzity nabízejí “stipendia”, efektivně promývají mozky a “neutralizují” talentované muže a ženy z chudých a potenciálně rebelantských národů. Většina z nich studuje “komunikaci”, “vzdělání” a “rozvoj”; v podstatě to znamená učit se nic neříkat a proti ničemu neprotestovat. Jsou trpělivě poučováni, jak se nestavět proti Impériu a divokému kapitalizmu, přesněji řečeno, jak otrocky kopírovat japonský model. “Zařaďte se mezi elity, užívejte si spokojený život a filozofii s morálkou hoďte za hlavu!”

Japonsko má na svém území některé z nejvražednějších vojenských základen světa – totiž základny na ostrově Okinawa.

Když jsem tam točil dokument pro jihoamerickou televizní síť TeleSUR, viděl jsem z první ruky práci japonského imperializmu: potlačování velké kultury Okinawy, sociální příspěvky poskytované výměnou za poslušnost a umlčování veškerých etických a internacionalistických zpráv týkajících se základen.

Okinawané však vědí své, a mnozí jsou vyděšeni tím, co se děje, ale nejsou schopni cokoliv změnit.

Právě zde může vypuknout 3. světová válka ! To je místo, ze kterého Západ provokuje jak Čínu (ve skutečnosti starého historického spojence Okinawy), tak Severní Koreu (která je nyní spoluobětí Okinawy).

Před lety mi řekl jeden čínský diplomat: “Kdyby nás Západ napadl, velmi pravděpodobně bychom nevraceli útok Washingtonu nebo Londýnu. Vrátili bychom ho Japonsku, protože útok by přišel z jeho území”. Velmi pravděpodobně, ale paradoxně by odveta byla namířena proti ostrovům Okinawa, které jsou ve skutečnosti “hostitelem” základen.

Mnozí Okinawané chápou toto nebezpečí a samozřejmě jsou rozhodně proti válce. Ale Tokio ignoruje jejich požadavky na zrušení základen. Současná administrativa se stává stále více nepřátelskou, orientovanou proti Číně a KLDR a trapně prozápadní.

Premiér se rád tváří jako japonský patriot. Ale ve skutečnosti je Shinzō Abe kolaborant, nikoliv patriot. A to ne proto, že je “pravičák” (Mishima, jakkoliv je jeho odkaz kotroverzní, byl také pravičák, ale nade vši pochybnost skutečný japonský vlastenec). Současný premiér neslouží zájmům Japonska, ale Západu, zájmům impéria, které porazilo, do základů vybombardovalo a okupovalo Japonsko před zhruba 70 lety; impéria, které je odpovědné za desítky milionů zmařených životů po celé Asii.

Nedávné změny v legislativě, umožňující rozmístění japonských jednotek ze “Sil sebeobrany” v zahraničí, nejsou ničím novým. Japonsko již financuje několik válek, vyrábí vojenskou technologii pro Impérium, provokuje své sousedy; dělá to již mnoho let a dekád.

Stejně jako ve 2. světové válce, je nyní Japonsko znovu vysoce důvěryhodným a respektovaným členem fašistické aliance. Vyzbrojuje se po zuby a dokonce zvažuje změnu své mírumilovné ústavy. Hráči se vyměnili, ale podstata hry zůstává stejná. Vyvolává to pocit, že Japonsko má silné a spontánní ambice být trvalou součástí západních imperialistických paktů.

Všechno se samozřejmě děje ve jménu sebeobrany a všude se to přitom hemží vznešenými slogany jako “svoboda”, “demokracie” a “mír”. Motivy těchto skutků jsou daleko méně vznešené: rasizmus vůči všem spřízněným asijským národům, agresivní ‘výjimečnost’ (naučená a převzatá od Evropy a Severní Ameriky), stejně jako pokorná servilita vůči Západu. Takový je svět, ve kterém žijeme. Zde by se hodilo parafrázovat velkého indického myslitele Arundhatiho Roye – “černá se nyní nazývá bílou a válka mírem”. Nebo alespoň na Západě a v Japonsku tomu tak je!

Andre Vitchek

Zdroj: http://journal-neo.org/2016/06/22/what-japanese-media-doesnt-want-you-to-say/