Michael Gove se přihlásil jako kandidát do soutěže o vůdce Konzervativní strany a pro mě to nemůže být ani větší potěšení, ani větší překvapení. Překvapen jsem, protože v posledních několika letech vyvolával děsivé úpění „proboha to ne,“ u každého, kdo mu k tomu zavdal příčinu.

Jsem však potěšen, kromě toho, že je to dobrý kamarád, je to také shodou okolností člověk neobyčejně brilantní a přesvědčivý. Budeme-li mít to štěstí, abychom ho spatřili, jak uchvátí Železný trůn, tak to bude nejlepší věc, jaká se v britské politice stala od dnů Margaret Thatcher.

Stejně jako Thatcherová není Gove s největší určitostí Konzervativec ve stylu Macmillana, Heatha nebo Camerona, nýbrž je to radikální šampion pracujících lidí a radostný válečník, kterému nedělá nic větší potěšení, než do nepřítele dloubat obsidiánovým ostřím své ledové zdvořilosti.

Tento správný a hluboký vhled v profilu od New Statesman jeho styl dobře vystihuje:

Všichni mluví o jeho zdvořilosti. Je vytříbeně slušný, nejen ke svým přátelům a potenciálním spojencům, nýbrž i k oponentům, začínajícím úředníčkům a k dětem. Kdyby vás chtěl očarovat, koukne vám upřeně do očí a počká, co z vás vyleze. Toho lze použít i jako zbraně. „Michael je agresivně zdvořilý,“ řekl mi jeho bývalý kolega.

To by mohlo způsobit, že by mohl vypadal chladně a vypočítavě, ale jen kdybyste neznali i jeho rošťácký a vtipný smysl pro humor. Gove je neskutečně dobrý společník, drsný vtipálek a posměváček. Bez ohledu na to, jak je něco vážné, tak je to pro něj příležitost, při které něco v něm zoufale chce rozbít tu vážnou pompéznost dobře sedícím vtípkem nebo nezbedným uchechtnutím. Proto o něm sepisovač profilů Ian Leslie z New Stateman píše, že má v sobě „anarchistickou vnitřní sílu.“ Rád bych byl mouchou na zdi, pokud se mu snad dostane jeho soukromé audience u královny (kterou zjevně zbožňuje).

Je ale oprávněn vést Británii do Brexitu a zaručit, že ta po něm bude prosperovat?

Chybou, kterou u Gova řada komentátorů dělá, je předpoklad, že protože byl tak úzce spojen s Cameronovým projektem, že tudíž sdílí i jeho centrismus, mdlý nedostatek přesvědčivosti a patricijské povýšenectví.

To je ale nepochopení povahy politiky. Gove, stejně jako všichni politici, musel fungovat v rámci omezení vládnoucího režimu. Když pracujete uvnitř administrativy ortodoxních staromilných Etoniánských Konzervativců – nemusíte chodit moc daleko, aby na vás pohlíželi jako na příliš ideologického. Což se opravdu také ukázalo, když Cameron Gova – na radu Lyntona Crosbyho – vyhodil z funkce ministra školství na základě toho, že jeho radikální školské reformy byly širším voličstvem vnímány jako „toxické“.

Při zpětném pohledu se na to možná pohlíží jako na nejzávažnější taktickou chybu, které se kdy Cameron dopustil. Gove je zaníceně loajální ke svým přátelům – nevím o nikom jiném ze svých známých, kdo by byl k ostatním lidem, kdykoliv se dostanou do potíží, tak nápomocný, on je tu pro vás, a ten by se nejspíš nikdy nerozhodl pro to, vrazit Cameronovi dýku do zad, aby se přidal k hnutí, Hlasujte za odchod, kdyby ho Cameron nezradil první.

Ale zase, Gove je člověk hluboce principiální. Jsem si jist, že ho to bolelo, že se musí postavit na stranu proti Davidu Cameronovi, kdysi blízkému příteli a také muži, kterému byl vždy vděčný za svůj politický vzestup. Ale nakonec Gove ve své politice udělá tu správnou věc a dosáhne skutečné změny.

A pro Gova bylo vždy dělat správnou věc spojeno s vypadnutím z EU. Chápu, že lidé mohou mít své pochybnosti ohledně oddanosti Borise k Brexitu. Ale takový strach u Gova mít nemusíte. Jeho nenávist k proti-demokratické byrokracii EU byla a je hluboce zakořeněná. Teď lidé mluví o tom, že má mandát, který potřebuje, aby naplnil své tužby – včetně, jak jsem si jist, svobody pohybu.

Co je na Govovi v tomto věku po Blairovského vypočítavě vykalkulovaného zaujímání pozic a kompromisů zahaleného do spousty mlžení tak neuvěřitelně neobvyklého, je to, že ho méně zajímá otázka: „Na jakou strunu bych měl zahrát u volebních uren?“ než to, „jak udělat tu správnou věc?“

Jeho myšlení vychází z prvořadých principů.

Skoro každý jiný, kdo by dostal místo ministra školství, by se pustil do úvah: „Jak sladím protichůdné zájmy učitelských odborů, škol, dětí, rodičů, zaměstnavatelů a vyhlášené politiky mé strany?“ A pak by to podle toho urovnával.

Gove by na to šel z úplně jiného směru. „Bylo to mé skvělé vzdělání v Robert Gordon v Aberdeen, které mi poskytlo šanci do života. Věřím, že všechny děti v zemi – ne jen ty bohatých rodičů – by měly dostat tu samou příležitost. Toho lze dosáhnout ale jen když státní vzdělávací systém převezme stejnou přísnost, disciplínu, soutěživost a étos, jaké nacházíme ve školách jako Robert Gordon a Eton. Jak bych mohl zařídit, aby k tomuto došlo?“

A to je ten samý přístup, jaký přijme, když povede zemi. On není ten politický přikrášlovač jako Dave Cameron, pro kterého je „politika uměním možného“ nebo takový slizký prodejný had jako Blair. Govovi jde fakt o věc. Ten se zeptá: „Jak můžeme svou úžasnou zemi udělat ještě lepší, než už je? Pak se obrátí na nejlepší talenty ve svém týmu, jak se do toho pustit a zařídit to.“

No, a nedělal bych si moc starostí se „sociální spravedlností“. Nad níž si myslím, že se velice vášnivě zamýšlí s přihlédnutím k sociální nerovnosti – zvláště ohledně toho, že pracující lidé byli už elitou úplně odřeni – ale jeho analýza problému nespočívá s největší určitostí na přístupu hnutí Okupace. Jsem si např. jist, že např. ví, protože je hrozně sečtělý, že kvantitativní uvolňování (tisk nových peněz) bylo hrozným podrazem, který pomohl bankám a obohatil třídy vlastníků aktiv. Také ho nejspíš můžete počítat ke skeptikům klimatické změny.

Ze všech těch kandidátů, kteří už hodili svůj klobouk do ringu – jsem i velkým obdivovatelem AndreayLeadson – ale zdaleka nejlepším na tu práci by byl Gove. Kdybyste se s ním někdy setkali, poznáte přesně, co tím myslím. Jak říkávala Margaret Thatcher, je jedním z nás.

by JAMES DELINGPOLE 30 Jun 2016

Zdroj: http://www.breitbart.com/london/2016/06/30/gove-prime-minister-gove-iron-throne/