Nezdravé vzrušení v západních, asijských, a dokonce i běloruských médiích vyvolala redislokace některých částí Ozbrojených sil Ruska směrem ke svým západním hranicím. I když divné by spíš bylo, kdyby Rusko takový krok neučinilo. Protože v poslední době na adresu Ruska zaznívají na první pohled sice absurdní, ale ve skutečnosti velmi vážné hrozby.

Západní a jižní okruhy se rychle opevňují v kontextu s otevřeně nepřátelskými kroky ze strany NATO a kyjevského režimu. Řetězovou reakci paniky z toho důvodu v těchto dnech způsobila mezinárodní informační agentura Reuters svou speciální reportáží „Rusko redislokuje vojsko na západ„, přestože Rusko se svými plány netají a ve skutečnosti jen podniká odpovídající kroky.

Je třeba říci, že do roku 2014 byla západní hranice Ruska (kromě severozápadní části Sankt-Peterburgu – Murmansku) opevněna, mírně řečeno, nevalně. Ve srovnání se Sovětským svazem vypadala situace tristně. Ještě v 80. letech byla vojska Varšavské smlouvy v mnohých parametrech silnější než NATO, nejbližší pozice Aliance dělilo od Moskvy 1.500 kilometrů, od pozic „zapřísáhlých přátel“ dělila hlavní město RSFSR také vojska Ukrajiny a Běloruska mající maximální hustotu rozmístění, a dále pak rovněž území spojenců, u nichž byly dislokovány skupiny ruských vojsk. Dnes bývalí spojenci, stejně tak jak o pobaltské republiky SSSR, jsou členy NATO a území bývalé USSR se změnilo v bitevní pole otevřeně plánované k nástupu na Rusku. Přitom vzdálenost mezi lotyšským Zilupe a Moskvou je pouze 624 kilometrů a od ukrajinského Bačevska je to do hlavního města sotva 526 km.

V roce 1999 Severoatlantická aliance porušila všechny dohody a vydala se na východ tím, že do svého středu přijala Maďarsko, Polsko a Československo. A v roce 2004 Rusku už šlapala na paty. Do NATO vstoupil zbytek bývalého socialistického sektoru plus Pobaltí. V roce 2009 bruselští bosové „ztloustli“ o nová území na Balkáně. A pokaždé mnozí experti přimhouřili oči a říkali: „Tentokrát je to opravdu všechno.“… Neuhodli. Postup NATO k ruským hranicím pokračoval – od politické přítomnosti Aliance k vojenské. Pokud se dříve činnost – asi abychom si zvykli a přestali být ostražit& iacute; – omezovala na cvičení a summity, nyní se na bývalých územích SSSR objevily vojenské základny se sklady zbraní. A v blízké budoucnosti budou vytvořeny čtyři mohutné taktické prapory (celkem až 4.000 vojáků) a možná nová černomořská flotila Aliance. Ukrajina se prostě změnila v nezhojitelný krvácející vřed. Pod kontrolou Kyjeva je země hluboko vklíněná do ruského území a nejdůležitější dopravní infrastruktura probíhající po dříve otevřené rovině hranice mezi miliony etnických Rusů. Je jasné, že Ukrajinu se z ekonomických důvodů nikdo do NATO přijímat nechystá, ale používat ji proti RF budou naplno. Nedávno odtud totiž zazněly znepokojující signály, o nichž bude řeč níže.

Potenciálně „horkou“ hranici vzdálenou zhruba půl druhého tisíce kilometrů bylo nutné uzavřít. A práce v tom smyslu byly zahájeny. V roce 2015 došlo k přeformátování 20. armády, jejíž štáb se – zjevně ne náhodou - vrátil z Nižněgorodské oblasti do Voroněže. Po sloučení se Západním vojenským okruhem se bude podle názoru expertů nejspíš nacházet v prvním sledu. Podobně se jeví opětné zformování (2015) 1. gardové tankové brigády Rudého praporu, která byla v roce 1999 rozpuštěna. Podle informace NVO (Nezávislého vojenského přehledu) se její součástí staly také elitní jednotky jako Kantemirovská tanková a Tamanská motostřelecká divize a rovněž 6. tanková a 27. motostřelecká brigáda. A pokud je zformování 1. tankové armády prakticky završeno, pak 20. vševojenská se zatím nachází pouze v půli cesty. V její sestavě by podle informací médií měly být také dvě divize zformované na základě brigád a dvě brigády.

Podle informací Interfax i NVO budou v nejbližší době v Západním a Jižním vojenském okruhu zformovány tři nové divize (na území Voroněžské, Smolenské a Rostovské oblasti) a dvě motostřelecké brigády budou přemístěny z centrálních regionů země do Bělgorodské a Brjanské oblasti.

Kromě toho podle názoru předsedy Výboru Rady federace pro obranu a bezpečnost Viktora Ozerova v Západním vojenském okruhu může být rozmístěna ještě jedna raketová brigáda vyzbrojená komplexy Iskander-M.

Nejpovrchnější analýza ukazuje na to, že nejvíce je opevňována hranice Ruska s Ukrajinou. A zde není třeba hledat žádné konspirační a „agresívní“ kontexty. Severozápadní úsek hranice byl i tak už tradičně střežen jen velmi nedbale, v centrální části se nachází oficiální spojenec Ruska Bělorusko (zde se však jedná spíš o pomoc Minsku v případě spáchání agrese proti němu) a na jihozápadním směru to bylo vždy velmi nejasné. Mimochodem je zajímavé, že nejaktivněji se zpevňuje hranice v regionu Charkovské a Sumské oblasti. Ale i to má jednoduché vysvětlení. V regionu Donbasu Rusko před potenciálním agresorem kryjí dva existující a jeden vznikající armádní korpus národních milicí bratrských republik Doněnské a Luhanské. Jen na severu bylo Rusko ještě celkem nedávno prakticky bez ochrany.

Ale ani Kyjev nespí. Nedávno bylo oznámeno vytvoření nového druhu vojsk na základě jednotlivých pluků a center armádního specnazu – Sil speciálních operací Ukrajiny, a na základě výsadkových oddílů pozemního vojska – samostatného druhu vojska – vysoce mobilních výsadkářů. Takový důraz na činnost speciálních a výsadkářských jednotek je logický, když je řeč o státech s ohromným územím (jak tomu bylo v případě SSSR nebo současné Ruské federace), ale v rámci současné Ukrajiny nemají vedení velkých výsadkových operací sebemenšího smyslu (a zkušenos ti z války na Donbase, kdy jednotky VDV byly použity pouze jako lehká pěchota, to opět potvrdily). Co potom znamená nový pohyb na Ukrajině? To, že Kyjev se chystá k nějakému mohutnému útoku.

Takzvaný „gubernátor Doněcké oblasti“ Pavel Žebrovský se nedávno jakoby nechtíc v médiích „podřekl„, že Kyjev si přeje obsadit Kursk, Voroněž, Brjansk, Rostov a Krasnodar (na Krym si přejí zaútočit i stovky dalších ukrajinských politiků). To bychom mohli odbýt, pokud by něco takového řekli nějací dvorní šaškové jako setník Parasjuk nebo kozák Gavriljuka, ale Žebrovský – to je jiná figura. Je to osobní přítel Porošenka i generálního prokurátora (a dříve hlavy parlamentní frakce Bloku Porošenka) Lucenka. Před jmenováním do funkce „doněckého generálního gubernátora“ byl po tři volební období poslancem Nejvyšší rady, gubernátorem Žitomírštiny a náčelníkem „antikorupční“ správy generální prokuratury Ukrajiny. Jeho sestra (a obchodní společník) Filja Žebrovská je považována za nejbohatší ženu na Ukrajině, protože přes svůj podnik „Farmak“ řídí 5 až 10 % farmakologického trhu Ukrajiny a pevně „sedí“ na zadávání veřejných zakázek (snaží se vytvořit monopol na trhu s inzulínem). Ale to v podnikání Žebrovských není to hlavní. „Farmak“ Žebrovských je jedním z předních výrobců narkotického preparátu tramadol a jeho různých derivátů. Navzdory světové praxi mohutné parlamentní lobby po dlouhou dobu blokovalo na Ukrajině zákaz volného prodeje tramadolu, čímž aktivně využívali ukrajinské narkomany. Když se v roce 2008 obchod tramadolem musel omezit, „Farmak“ spustil právní kazuistiku a prudce posílil výrobu „očních kapek“ tropikamid, které tramadol obsahují. Přitom se ukázalo, že objem výroby tohoto preparátu ve Farmaku byl 50krát (!) vyšší, než kolik ho požadovala zdravotnická zařízení. Kam směřovaly ony přebývající „kapky“, není těžké uhodnout. Žebrovští jsou však velmi vážená rodina, velmi bohatá a velmi vlivná.

A příznačné je, že po prohlášení Žebrovského o plánech Ukrajiny obsadit řadu oblastí RF, jeho přítel a přímý nadřízený Porošenko ho nejen že veřejně nepokáral, ale jeho slova dokonce ani nevetoval. A Žebrovský není veřejný činitel, ani poslanec, který si může dovolit mít svůj názor, ale představitel dostatečně tvrdé prezidentské vertikály moci, přenášející do oficiálních projevů její pozici. Má to snad znamenat, že Porošenko tak se vším, co řekl jeho podřízený, projevil tichý souhlas?

Pospíším si hned odpovědět všem případným tazatelům, kteří budou tvrdit, že Ukrajina nemá na odtržení ruských regionům dost sil. Ano, nemá. Ale páni Kyjeva jsou realisté a takové cíle si ani pravděpodobně nestaví. Jejich úkolem je vysílit Rusko, vyprovokovat obrovský konflikt a udělat to tak, aby se agresor chtěl dostat na ruské území. A celkově Rusko destabilizovat. A pokud lidé z blízkého okruhu Porošenka už na to začínají připravovat veřejné mínění, je to velmi alarmující. A tak se ruská vojska přesouvají na západní hranici právě včas…

Čekají nás velmi neklidné časy. Hlavními spojenci Ruska jsou dnes – armáda a námořnictvo. No a proto, aby se náš život opět stal trochu klidnějším, musí politici a diplomati pracovat na tom, aby nejbližší pozice NATO se od Moskvy zase nacházela minimálně půl druhého tisíce kilometrů. Ale čím dál, tím líp.

Zdroj: http://politrussia.com/vooruzhennye-sily/stalnoy-shchit-zachem-448/