Jakmile už země neprodukuje žádné hmotné zboží a služby, stává se bezbranná proti kolapsu. Prozatím všichni víme, co se děje ve Venezuele: hyperinflace, prázdné obchody a popírání režimu. Průběh venezuelské hyperinflace vypadá děsivě povědomě… (ZeroHedge)

Moje kontakty ve Venezuele mi říkají, že i pouhé vystavení směnného kurzu mezi bolívarem a US dolarem na černém trhu vás může dostat do žaláře. Takže ano, venezuelský režim se už stal plně orwellovským 1984: cokoliv je pravda, je mimo zákon.

Venezuela se nehroutí kvůli hyper-inflaci, nýbrž v důsledku politiky, která k té hyper-inflaci vedla: politiky, která vytváří perverzní pobídky, když odrazuje od produkce zboží a služeb a pobízí k závislosti na vládních dotacích.

Ale jeden z mých dopisovatelů udeřil hřebíček na hlavičku záležitostí, o které se diskutuje jen zřídka: Venezuela byla v podstatě de-industrializována. Ten kapitál, co by měl být investován do elektrických sítí a do ropného průmyslu, byl přesměrován na jiné projekty (a do kapes lidí zvnitřku režimu).

Na trzích nejsou žádné potraviny, protože vláda stanovila ceny, takže už se nevyplatí nic pěstovat. Sedláci, když to jde, tahají své výrobky do sousedních zemí, kde mohou opravdu za své vyprodukované potraviny dostat zaplaceno.

Ale de-industrializace je výsledkem něčeho více než jen takové perverzní politiky. De-industrializace je výsledkem toho, když se občanstvu odepírá přístup k nástrojům a ke kapitálu, který potřebují k produkci zboží, a když vlády dotují podrývání vůle k přijímání rizik, které jsou součástí veškerých snah, udělat něco reálného.

De-industrializace je rovněž důsledkem politik měnových kurzů a obchodování. Když začne být levnější zboží a služby dovážet z jiných zemí, tak domácí obyvatelstvo ztratí vůli i potřebné dovednosti takové zboží a služby produkovat.

Ale úplně legrační věci nastanou, když země ztratí svou schopnost produkovat reálné zboží v reálném světě: když měnové a obchodní politiky udělají z dovozu všeho finančně citlivý trhák, a pak už nezbyde nikdo, kdo by to podstatné zboží dělal, pěstoval potraviny nebo udržoval kriticky důležité infrastruktury.

De-industrializace je postupný proces. Ztráta klíčových průmyslů je postupná; ztráta dodavatelských řetězců je postupná; ztráta místních dodavatelů a zaměstnavatelů je postupná; ztráta kvalifikovaných pracovníků je postupná; úpadek místního kapitálu je postupný; ztráta vůle zvednout se přijmout riziko při dělání reálného zboží v reálném světě je postupná.

Toto je graf průmyslové produkce Velké Británie. Mnoho zemí se s ní o v podstatě obecně takový průběh dělí: vzhledem k politikám silné měny a restrikcí už nemá smysl nějaké zboží, potraviny nebo dopravní služby atd. produkovat. Financializace a volně rozhazující vlády půjčující si miliardy vytváří iluzi, že země, která bývala zemí výrobců, se může stát zemí jen příjemců, aniž by to s ní šlo s kopce.

Graf produkce britského zpracovatelského průmyslu

Jakmile země už neprodukuje žádné hmatatelné zboží a služby a závisí jen na finančních hrách nebo komoditách, aby si zaplatila průmyslové zboží a potraviny vyprodukované jinde, tak se stává bezbranná proti kolapsu kvůli těm finančním hrám a komoditním trhům, které jí před tím tak usnadnily upadnout do de-industrializace.

by TylerDurden - Jun 16, 2016 10:39 AM

Submitted by Charles Hugh-Smith of Of Two Minds blog,

Zdroj: http://www.zerohedge.com/news/2016-06-16/disaster-de-industrialization