Zprávami o tom, že jaderný štít Ruska je neustále doplňován novými raketami, nadzvukovými nosiči (letadlovými i raketovými) jaderných hlavic a tak dále, obšťastňují čtenáře pravidelně. Ale nelze při tom zapomínat také na mírový atom! A právě o něm v poslední době světové zpravodajství informuje neméně. Pojďme se s ním seznámit.

Největší vlastník jaderných elektráren v USA, společnost Exelon, uzavírá dvě atomové elektrárny ve státě Illinois: efektivní soukromí vlastníci z nějakého důvodu nemůžou dál fungovat bez státní finanční podpory. Jadernou elektrárnu „Clinton“ je naplánováno uzavřít 1. června roku 2017, elektrárnu „Quad Cities“ o rok později. Obě elektrárny ještě ani zdaleka nejsou na hranici životnosti: „Quad Cities“ podle projektu měla fungovat až do roku 2032, a „Clinton“ byla postavena v roce 1987, takže doba jejího fungování je pouze 30 let. Uvádí se, že uzavření těchto jaderných elektráren povede ke zvýšení velkoobchodních nákladů na elektrickou energii přibližně o 439 – 645 milionů dolarů ročně.

Samozřejmě nelze říci, že v USA se jaderné elektrárny jen zavírají. Například nový reaktor bloku číslo 2 JE „Watts Bar“ byl uveden na minimální kontrolovaný výkon a zahájení jeho komerčního provozu je plánováno na konec června letošního roku. Zajímavé však je, že výstavba této jednotky byla zahájena ještě v roce 1972. Cena dostavby bloku se mezi tím vyšplhala na 4,7 miliardy dolarů, přičemž po spuštění bude tento nejnovější blok založen na technologiích 70. let… Samozřejmě, že něco tam museli modernizovat, ale to, co postavili v letech 1972 – 1985 (pak byla výstavba pozastavena do roku 2007), výslovně neobsahuje technologií XXI. století, protože projekty takové složitosti se v průběhu realizace obvykle nepředělávají.

USA mají nejvíc jaderných elektráren na světě, ale při tom se zdá, že už nejsou schopny je využít. V květnu tohoto roku společnost Global Nuclear Fuel oznámila, že podepsala smlouvu s dceřinou společností Rosatomu „ТВЭЛ“ na výrobu palivových tyčí pro reaktory amerického typu. „ТВЭЛ“ vyvinul hranatou variantu palivových sestav TVS (šestihranné provedení pro reaktory VVER-1000 a VVER-1200), která může být použita v reaktorech PWR designu „Westinghouse“. USA provozuje v současné době 35 takových reaktorů, takže na trhu zájem je.

Současně je konstatováno, že výroba uranu v USA klesla na úroveň začátku jaderné éry v roce 1950, při tom v únoru společnost „Centrus“ (bývalá USEC) oficiálně oznámila zrušení vývoje technologie na obohacování uranu pomocí plynových odstředivek. A to „navždy“ – nejen s výpovědí zaměstnancům, ale i s demontáží celého zařízení.

Přitom na světě první zkušební závod na obohacování uranu pomocí plynových odstředivek začal průmyslovou výrobu v SSSR už v roce 1957 a tuto technologii stále ještě nikdo nedokázal napodobit na srovnatelné úrovni. Něco se podařilo zopakovat v Evropě, ale s horší kvalitou procesu.

Mimochodem v roce 2008 „Rosatom“ prodal ČLR závod na obohacování uranu i s centrifugami 6. generace. Číňané jsou ve světě známí svým zvykem kopírovat cizí vynálezy a ignorovat patenty a autorská práva, ale přestože měli celý pracující závod k prozkoumání, centrifugy dosud nezkopírovali. Přitom v Rusku už pracují odstředivky 9. generace a vývoj v oblasti jejich dalšího zlepšení pokračuje.

Připomeňme si, jak probíhalo vytvoření celého odvětví. Nemá smysl vyprávět celou tuto zajímavou historii, dám jenom odkazy na populární výklad událostí dobrým literárním jazykem a s humorem – část 1, část 2, část 3, část 4. Zde jen jeden citát:

„…od roku 1973 se sovětské uranové palivo začalo vozit do Anglie a Německa, od roku 1974 do Španělska, Švédska, Finska, Itálie, Švýcarska, Belgie. „Techsnabexport“ pracoval s přesností metronomu… v práci pokračovaly závody ve Spojených státech, v Anglii a ve Francii, které produkovaly ideologicky správný uran. Vatnici v odpověď nevyprávěli základy marxisticko-leninistické ideologie, odkud by taky vatnici znali angličtinu a francouzštinu? Smutně popotahujíce nosem, vatnici prostě měnili čísla na cenovkách… „Špatné“ sovětské odstředivky na výrobu kilogramu uranu totiž potřebovaly 50krát (padesátkrát!) méně elektrické energie, než nádherné difúzní závody na Západě, proto i cena konečného výrobku byla 5 – 6krát nižší .“

„Jo jo, Marx i Lenin se mýlili, trh je vaše všechno, a my jsme ve slepé uličce. Kolik že tun říkáte?.. Peníze sem, do síťovky dávejte. Ano ano, lidská práva, svoboda slova, mír-přátelství-žvýkačka, jen nezapomeňte na zálohu,…“

„…, zastánci neviditelných „rukonohou“ trhu našli jediný způsob, jak zastavit konkurenta – zasadit naplno sankce a omezení“.

Pikantní detail: přední odborník na centrifugy, který se účastnil sovětského projektu od samého začátku, Němec Conrad Zippe, odjel na Západ a tam spolupracoval s anglo-holandským koncernem Urenco. Odstředivky, ty jim tam postavil, ale v kvalitě, účinnosti a dalších vlastnostech se k sovětským ani nepřibližují.

Nedostatek paliva pro jaderné elektrárny v USA se objevil už dlouho před příchodem současné krize. Ještě v 90. letech, když se Gorbačov a Jelcin přátelil se Spojenými státy naplno, byla uzavřena smlouva na dodávku uranu do USA, která byla s konečnou platností splněna až v roce 2013. Tato dohoda vyvolává rozporuplné komentáře. Někteří píší o tom, že „skutečné cena 500 tun zbrojního plutonia obnášela v té době ne méně než 8 bilionů dolarů… skutečná cena uranové transakce však činila pouze 0,15% minimální skutečné hodnoty zboží. Reálná hodnota uranu tedy odpovídala 20 (dvaceti!) ročním HDP země!“ Přitom ignorují nejasnost tržní hodnoty zbrojního uranu – takový trh totiž není, je mi líto – a to, že Američanům se zbrojní uran nedodával, upravovali ho na palivo. Samozřejmě, že operace to byla nevýhodná, ale zásoby jsme měli s velkým přebytkem.

Jiní zase píší o tom, že dohoda byla speciální operací proti USA: údajně když zakoupili mnoho a levně, Američané ukončili práce na svých technologiích a nyní vidíme, jak skvěle všechno dopadlo. Myslím si, že ve skutečnosti Rusko v tu dobu nezakrytě rozprodávali a zrazovali ve všem, proto podobná speciální operace vypadá dost nepravděpodobně. Ale Američané skutečně zeslábli: zabezpečili se na 20 let a pak už ani Rusko nebude! Výsledek této chybné prognózy dnes vidíme. Připomeňme, jak to všechno bylo.

„Po roce 1991 byla situace následující: USA měly k dispozici asi 600 tun zbrojního uranu a asi 85 tun plutonia. SSSR stihl vyrobit cca 1100 – 1400 tun zbrojního uranu a 155 tun plutonia. Přitom množství jaderné munice u obou zemí 4 – 5krát převyšovalo počet jejich nosičů. To znamená, že je vyrobili do zásoby, s přebytkem.

…Jediný závod zabývající se obohacováním uranu v Paducah produkuje jen 8,5 milionu jednotek (v r. 2013 byl závod zrušen – pozn. překl.). A všechny v Americe do roku 1979 postavené atomové reaktory (po tomto roce se v USA reaktory nestavěly) spotřebovaly podle odhadů 11 – 12 jednotek milionů ročně. Tento jediný závod v USA pokrýval jak produkci zbraňového, tak i produkci reaktorového uranu. A od roku 1965 atomové elektrárny USA začaly spalovat více uranu než kolik ho USA stihly obohatit… Proto od roku 1979 USA přestaly otevírat nové elektrárny – i na ty stávající se totiž uranu nedostávalo.“

Přitom když v SSSR vyráběli jadernou munici, jaksi se předem nestarali o problém recyklace, protože přirozený rozpad uranu nikdo nezrušil a munice se postupně znehodnotila sama. Navíc Američanům podstrčili dezinformaci, že v Rusku není dost přírodního uranu pro ředění zbrojního, a Spojené státy pak donutily západní producenty přírodního uranu v Kanadě, Francii a Německu prodat Rusku 118 tisíc tun přírodního uranu za „speciální cenu“ – a to všechno proto, že v roce 1998 byly USA nuceny přepracovat na palivo pro jaderné elektrárny třetinu svých zásob zbrojního uranu. Takže i když na peníze byla výše uvedená dohoda nevýhodná, ruské dodávky zajišťovaly více než třetinu potřeb USA, a v roce 2013 se zastavily.

Příčinou této skutečnosti je v mnoha ohledech „zelené“ globální šílenství. V Evropě se zavírají jaderné elektrárny (například Švédsko odmítá jadernou energetiku úplně). Tak doporučované obnovitelné zdroje energie mají jistě své místo, ale jen lokální a nic víc. Japonsko po havárii ve Fukušimě-1″, která pro USA nastala právě včas, snížilo počet svých reaktorů s 54 na 3 (přesněji řečeno, nejprve vypnulo všechno, a od té doby výrobu obnovily jen tři, poslední v lednu tohoto roku).

Připomeňme i výrobu plutonia. Před několika lety se to v médiích hemžilo články na téma „hrůza-hrůza, byl uzavřen poslední reaktor v Železnogorsku na výrobu zbrojního plutonia!“, ale přitom pilně „zapomínala“, že to byl poslední reaktor tohoto typu nejen v Rusku, ale i ve světě vůbec, a posledních 15 let pracoval na výrobě elektřiny i tepla, když dávno vytvořil zdroj. My nyní intenzívně rozvíjíme „bridery“ (angl. Breeder reactor), kde totéž plutonium lze získávat v průmyslovém měřítku:

„Rusko směřuje k energetické nezávislosti systematicky a cílevědomě. Mnohé části projektu „Průlom“ již byly realizovány (závod na výrobu MOX-paliva, projekt BN-800) nebo jsou ve fázi realizace (závod na zpracování vyhořelého paliva, projekt BREST-300-OD a projekt BN-1200), takže je zde jistota, že dříve nebo později bude jaderný cyklus uzavřen.“

Na pozadí protijaderné hysterie lze směle tvrdit, že Rusko dosáhlo v oblasti jaderné energetiky prvenství. Byl schválen program rozvoje energetiky do roku 2030, který předpokládá nárůst podílu jaderných elektráren na výrobě ze 16 na 20 – 30 %. V technologiích, jako je obohacování uranu a výroba reaktorů na rychlé neutrony, jsme v čele celé planety – bez jakéhokoli sarkasmu. V poměrně blízké budoucnosti existuje reálná možnost stát se v tomto odvětví soběstačnými, zatímco USA pevně dosednou na „uranovou jehlu“ a propagace „alternativních zdrojů energie“ povede jen k vyšším cenám energie (a bohatým příjmům lobbistů).

Schopnost kombinovat vojenský vývoj s civilní výrobou, což tak chybělo v SSSR, se stává v Rusku standardem, a v plné míře to platí i pro odvětví jaderné energetiky.

Zdroj: http://politrussia.com/vooruzhennye-sily/mirnyy-rossiyskiy-atom-705/