V Radě federace bylo 5. června oznámeno, že NATO si připravuje předmostí pro „globální úder“ na Rusko. Podle prvního místopředsedy výboru Rady pro obranu a bezpečnost France Klinceviče:

„Mají mnoho vážných plánů v rámci koncepce takzvaného globálního úderu. NATO zabírá staré sovětské základny v Pobaltí, Rumunsku a Polsku a dislokuje tam personál.

Počet vojáků NATO v těchto zemích se podle údajů Klinceviče zvýšil 19krát. I když v absolutních číslech to není tak moc, ve skutečnosti se, jak zdůraznil senátor, „připravuje předmostí, kam lze umístit zařízení, a připravují se prostory pro realizaci velkých plánů“.

To, že by to bylo možné chápat jako akt zastrašování a důvod pro zásah do rozpočtu, v ruské vládě vnímají zcela vážně. Nejprve ministr obrany Polska prohlašuje, že jeden prapor NATO je schopen zadržet RF. Současně s tím jeho šéfka, premiérka Beata Szydło, zjevně nevěří v síly jediného praporu a má v úmyslu se odvolat ke generálnímu tajemníkovi Aliance Jensi Stoltenbergovi se žádostí o rozšíření vojenského kontingentu v její zemi. Navíc: protože nedůvěřuje dokonce ani NATO, Polsko se chystá vytvořit dobrovolnické sbory k podpoře armády v případě „hybridn&i acute; války“ s Ruskem. Na pozadí těchto protichůdných kroků a prohlášení je stále obtížnější pochopit, co vlastně Varšava chce, a co je nejdůležitější – zda jsou její obavy upřímné, nebo je to prvek vnitřní politiky, show, vypočítané na Poláky?

Horečnaté výkřiky

Začátek zněl optimisticky: ministr obrany Polska Antoni Macierevic v interview pro Defense News řekl:

Z vojenského hlediska problém po celou tu dobu spočíval v tom, že jsme byli na 100 procent přesvědčeni, že v případě agrese Aliance ztratí atakované území a bude nucena ji znovu vybojovat později. Nicméně díky přítomnosti praporu budeme schopni bránit území dostatečně dlouho na to, aby spojenci měli čas shromáždit síly a učinit odvetné kroky.

Ale pročpak slova šéfa obranného ministerstva naprosto neodpovídají činům polské premiérky: Beata Szydło a její estonský kolega Taavi Rõivas, jak uvádějí tiskové služby vlády Estonska, tvrdí, že obě země mají zájem na posílení mise NATO v regionu:

„Cílem Estonska a Polska je zvýšit přítomnost spojeneckých vojsk NATO v regionu a zajištění takových plánů, které byly v roce 2014 schváleny na summitu NATO ve Walesu, jako je například posílení mise na ochranu vzdušného prostoru v Pobaltí se sídlem v Emari, provedení většího počtu cvičení, posílení sil rychlé reakce NATO a přítomnost pozemních vojsk USA“.

A už úplně nepochopitelná je „skautská“ iniciativa na vytvoření dobrovolných oddílů na „odražení hybridní hrozby“ v Polsku. „Jednotky na obranu území – to je odpověď na rostoucí hrozbu hybridní války,“ – řekl zplnomocněnec pro vyzbrojené skupiny polského ministerstva G. Kvasniak.

Motivy aktérů

Pochopit, proč se tito nebo jiní účastníci těchto podivných akcí zúčastňují, není jednoduché, protože motivy mají různé: veřejné i své vlastní, ale především jsou daleké, přímo zámořské, nicméně poslušně vykonávané.

V nedávném článku „Evropa, kterou ztratili“ jsme už psali o příčinách evropské hysterie a antiruské fóbie. Zejména jsme uvedli analytické závěry známého evropsky zaměřeného politologa Sergeje Karaganova:

Je zcela zřejmé, že se svými krizemi se Evropa nemůže vyrovnat. To přimělo západoevropské elity hledat přijatelné vysvětlení svých neúspěchů, a tak se snaží spojit, aby směřovaly energii sjednocení dovnitř. Přibližně od roku 2011 média západní Evropy začala programově šířit negativní obraz Ruska – vytvářel se návyk vidět ve východním sousedovi nepřítele. Snažili se udělat z Ruska nepřítele, před kterým je třeba se spojit. Tehdy si to nikdo neuvědomoval. Teprve nyní si to uvědomují někteří z nejupřímnějších politiků.

Je pravda, že hledat nepřátele je jednodušší, než řešit problémy. Celoevropské elity démonizují Ruskouž ze zvyku, aby stmelily vytrácející se integritu Evropské unie, a jednotliví hráči jako Polsko nebo Pobaltí, rozehrávají rusofóbní kartu už desítky let a staví na ní politický systém v zemi, bojujíce s jinak smýšlejícími občany a zároveň přijímajíce příjemné preference a další „cukříky“ z Washingtonu za důsledné provádění linie amerického ministerstva zahraničí v srdci Evropy.

Amerika má zájem na podněcování hysterických obav z mnoha důvodů. Za prvé – Evropa, která se bojí, rychleji poběží pod křídla USA, bude poslušnější a snáze kontrolovatelná. A to znamená, že USA budou řešit obranné úkoly na úkor samotných Evropanů, a ti s velkou pravděpodobností budou platit nové vojenské nákupy americké techniky podle standardů NATO. Za druhé tím, že USA tuto fóbii ovládají, získávají páky pro nátlak na nepokořené Rusko, přibližují k jeho hranicím svou vojenskou techniku a nutí tak plýtvat potenciálem odvetného úderu na množství c&ia cute;lů.

Je známo, že systém PRO (protiraketové obrany) se jen konvenčně považuje za „obranný“. Ve skutečnosti je jeho podstatou přikrytí agrese, krytí útoku. Neboť vývoj jde v systémovém spojení se systémem bleskového globálního úderu. Myšlenka je to jednoduchá a zřejmá: USA způsobí preventivní úder, který zničí příhraniční cíle protivníka, a vše, co od něj následně vzlétne v odpověď, bude směřovat do míst, kde je dislokovaná PRO. Druhá rána mířící hluboko do protivníkova území – Ural, Sibiř – pak dokončí zničení Ruska jako vojenského nepří tele.

A v tom je celý smysl americké „protiraketové obrany“. No a zároveň je samozřejmě možné nahradit část anebo všechny americké antirakety raketami s jadernými hlavicemi, jejichž ničivý poloměr dnes činí asi 1.500 kilometrů a do roku 2020 se očekává nárůst až na 6.000 kilometrů. Takže podtrženo a sečteno – pod rouškou evropské PRO tak mohou být umístěny i jaderné zbraně méně než 3 minuty letu od ruských hranic.

Máme čekat třetí světovou?

Podle názoru amerického profesora, odborníka na Rusko Stephena Cohena:

To, co vidíme, je příprava na válku. U nás takové přípravy nebyly od dob Karibské krize, alespoň na této úrovni. Aliance má v úmyslu umístit u hranic s Ruskem desítky tisíc vojáků v neustálé rotaci, a také rakety s jadernými hlavicemi, tankové brigády a systémy PRO, což Rusko pochopitelně vnímá jako velké ohrožení.

Stephen Cohen si pak klade otázku, proč USA ženou konflikt s Ruskem na bezprecedentní úroveň.

Nedávno se totiž rovnováha sil změnila, což způsobilo, že Američané jsou silně rozladění: jedná se o střelbu z oblasti Kaspického moře oním „Kalibrem“, kolem kterého bylo tolik rozruchu. Navíc, jak už dnes víme, starty těchto raket jsou možné také ze země, a dokonce i z ponorky.

Původní doktrína USA s tím, že Rusové mají takovou vysoce přesnou zbraň, která navíc má takový dosah, nepočítala. Americký PRO systém Aegis je určen pro zachycení klasických mezikontinentálních balistických raket v raném startu a před nabráním výšky. Ale rakety „Kalibr“ nejdou na balistickou křivku. Pohybují se poměrně nízko, pokud jde o úroveň země, unikají před radary a mění směr letu, a pouze v těsné blízkosti cíle dosáhnou výšky několika tisíc metrů, odkud pak útočí. Navíc mají k dispozici všechna „kouzla“ moderních vícenásobných hlavic uhýbají cích před lokální PRO na území nepřítele. A možnost jejich umístění na ponorkách je dělá zaručeně nezranitelnými vůči americké protiletecké obraně.

Podstata americké PRO spočívá v myšlence nanést první úder, a v místě, kde se očekávají odvetné výstřely zasaženého protivníka, soustředit mořské komponenty systému Aegis. A to tím spíš, že již do roku 2020 se očekává spuštění na vodu první stovky takových lodí, které jsou daleko mobilnější než pozemní PRO a mohou se soustředit na oblasti nejpravděpodobnějšího odvetného protiútoku.

A tak je jasné, že ponorky se systémy „Kalibr“, zejména pokud jsou vybaveny jadernými hlavicemi, plány Američanů na beztrestný útok proti Rusko zcela zhatily.

Nicméně v USA se blíží krize a vojensko-průmyslový komplex je už tradičně tažným koněm americké ekonomiky. Proto se dá snížení agresivity plány Pentagonu v blízké budoucnosti jen stěží očekávat. Ale připravit se a udělat to tak, aby miliardy dolarů, které Washington utratí na své dobrodružství, byly zbytečně vyhozené do větru – to v ruských silách rozhodně je.

Zdroj: http://politrussia.com/world/evropeyskaya-paranoyya-ili-426/