Výnosem prezidenta Porošenka bylo šéfredaktorovi časopisu «Ruský zpravodaj» Vitaliji Lejbinovi odňato právo vstupu na Ukrajinu, jejímž je občanem. V besedě se šéfredaktorem vydavatelství Ukraina.ru komentoval toto bezprecedentní rozhodnutí a zároveň vyslovil prognózy vývoje ukrajinské krize.

- Takže, Vitaliji, vy jste byl zařazen na aktuální seznam sankcionovaných osob prezidenta Ukrajiny – společně s ostatními šéfy ruských médií. Vy jste ale občanem této země. Jak je možno zakázat vám vstup do vaší vlasti ?  

— To nelze. Konzultoval jsem to s odborníky na mezinárodní právo. Občanovi nelze odejmout právo vstoupit do jeho země. Pro takový zákaz je nutno jej nejprve zbavit občanství.

– Ale to přece musí být něčím podloženo. A u vás se to stalo na základě pouhého záznamu Bezpečnostní služby, bez uvedení důvodů. Jste připraven hájit své právo před ukrajinským soudem ?

— Jsem připraven osobně svým jménem podat žalobu k soudu, aniž bych žádal o pomoc nějaké organizace.

- Celkem vzato, ukrajinské vládě se zalíbilo všechno zakazovat a nikoho tam nepouštět. Vždyť ani s Michailem Gorbačovem neměli slitování. Nezmínil se o tom. O čem to všechno svědčí ?

— Domnívám se, že se mnou spojená kausa je jedním z nejdrobnějších přešlapů současného politického režimu. Ten se dopouští i mnohem vážnějších chyb a přestupků. Nicméně, hlavním rysem tohoto režimu je jeho slabost. Politické represe a zákazy – to není známka síly, ale slabosti. Například, v mnohých městech došlo k podstatnému nárůstu kriminality – více než o 50% za rok. To je známkou toho, že to stát nezvládá, je slabý. Chudne. Mnoho lidí nosí zbraň, a úřady s tím nic nezmohou. Ale já nechci být škodolibý, vždyť Ukrajina je moje vlast. Narodil jsem se tam a miluji ji. Dlouho už žiji v Rusku, a rovněž  je považuji za svoji vlast. A hlavně – já jsem nehlasoval pro rozpad Sovětského svazu. Tu i onu zemi považuji za svoji vlast.

Kausa zákazu vstupu do Ukrajiny pro mne není důležitá pouze z hlediska ochrany mých práv. Je nutno dělat vše, co se dá. Někdo by se sám za sebe postavil do politické opozice nebo dokonce na ozbrojený odpor, já jsem se rozhodl, že touto cestou nikdy nepůjdu. Zabývám se reportážní žurnalistikou na obou stranách konfliktu. A jako veřejný činitel se zabývám i charitou a komunikací.

- Vyprávějte podrobněji o charitativní činnosti, na co se zaměřuje ?

— Na samém počátku války, kdy všechny velké západní i ukrajinské dobročinné instituce odešly z Donbasu, tam nastala humanitární katastrofa. Již v květnu 2014 bylo velmi zle ve Slavjansku i jiných městech. Lidé prchali v obrovských počtech – běženců bylo na desítky tisíc. Já jsem byl jedním z mnoha členů organizací a skupin dobrovolníků, kteří uprchlíkům pomáhali. Moje osobní úloha spočívala v tom, že jsem jako novinář byl povinen psát o dobrovolnících, kteří pomáhali. A já i moji prátelé jsme jako jeden muž poskytovali přiměřenou pomoc při organizování složitějších modelů práce dobrovolnických organizací, při organizování komunikace. Poskytoval jsem i adresnou pomoc rodinám, ve kterých byli ranění a mrtví. A Marina Achmedova, Ola Timofějeva a další spolupracovníci «Ruského zpravodaje» pomáhali organizovat poskytování pomoci i s psaním reportáží.

Levá ruka nižšího úředníka

- Mimochodem, vy určitě lépe než já víte, že reportáže Mariny Achmedové z Doněcka jsou ochotně a hojně citovány a přetiskovány ukrajinským masmédii. Je tedy zřejmé, že občas obsahují celkem tvrdou kritiku vedení DNR (Doněcké lidové republiky). Není v tom rozpor ?

— Není v tom žádný rozpor. To první, co bych nechtěl tvrdit, je, že jsme čistí, sametoví a svobodní na rozdíl od ostatních kolegů, kteří byli zapsáni do seznamu. Já ke všem kolegům přistupuji s úctou. Nejsem ten, kdo by je mohl soudit. Ale sebe sama a «Ruského zpravodaje» soudit mohu. My právě vytváříme sektor svobodného tisku. To naznačuje, že nejsme stranickým nebo quasistranickým orgánem nějakého politického tělesa, provládního nebo protivládního. My jsme na straně čtenáře, my informujeme čtenáře. Ale naše nosná myšlenka spočívá v nastolení dialogu.

- Ale přesto na ministerstvu informací Ukrajiny, v kanceláři prezidenta, přece sedí nějací lidé, kteří něco čtou a analyzují. Dělají závěry. Jsou tam dokonce akreditováni například «Echo Moskvy», «Nové listy». Čili v Kijevě přece jen filtrují informace – «to je pro nás, to je proti nám». A  «Ruský zpravodaj» stojí skutečně na straně čtenáře a když vidí, že něco není zcela správné a v pořádku na Ukrajině, v DNR nebo v Rusku, napíše o tom. Já to vnímám tak, že «Ruský zpravodaj» se staví velmi přátelsky k Ukrajině, vystupuje za jednotu země. A co Kijev, ten to nevidí ? Anebo tam vládne tupá byrokracie ?

— Myslím, že to je tupá byrokracie. Možná, že nás ani nečetli a udělali si závěr prostě ze slova «ruský» v titulku. Skutečnost, že mne zanesli do seznamu, ve kterém mají teoreticky být pouze cizinci — šéfredaktoři zahraničních masmédií, hovoří o tom, že oni ani pořádně nevědí, jaké mám občanství. I když já neustále přijíždím na Ukrajinu a zase ji opouštím, aniž bych se skrýval. Dělám svou práci veřejně. Vystupuji v ukrajinském tisku a rozhlase. Zdržuji se na obou stranách zóny ATO (Protiteroristická operace), setkávám se s dobročinnými organizacemi, včetně těch, které sympatizují s ukrajinskými vojsky. To se dá docela snadno vygooglit. Ale myslím si, že všechny takové seznamy píše nějaký nižší úředník levou rukou. Celkově se mi zdá, že Bezpečnostní služba Ukrajiny je úplně demoralizovaná, a to jediné, co vykonává, (s pomocí amerických partnerů), je řada podvrhů a politických zatýkání.

Pravdu zrušili v lednu 2014

- А je možné, že to má na svědomí nějaká splašená tiskárna, nějaký samospouštěcí mechanizmus, byrokratické perpetuum mobile ? Činovníci dostali příkaz, rozpočet, a nyní sami vyvíjejí jednu zákazovou iniciativu za druhou, až do absurdity a šílenství. Dokud je někdo nezastaví.

— Ano, dobročinné a historické sdružení «Mеmоrial» uskutečnilo výzkum mechanizmu našich represí 30. a 40. let. Jedním z těchto mechanizmů byla «zpětná vazba», kdy ústředí strany už samo nedávalo podněty ke stupňování represí, šlo to samospádem. Místní činovníci již samostatně navyšovali kvóty vězněných, aby splnili plán a vyšplhali se výš po kariérním žebříčku.

- Hovoříme-li o dnešní situaci, pak je možná problém v tom, že utlačovatelská část mediální komunity Ukrajiny tuto tendenci podporuje, vítá veškeré represe, zaměřené proti ostatním žurnalistům, rozdmychává nenávist a intoleranci ve společnosti.

— To je samozřejmě vážná otázka. Nebyl jsem ochoten věřit, že propukne válka, ale pochopil jsem to jasně. Pamatuji si, jak jsme v lednu 2014 svolali konferenci do redakce novin «Věsti» v Kijevě, svolali jsme všechny, abychom se naposledy pokusili zastavit válku cestou dialogu s představiteli mediálních struktur. Byli tam různí lidé, s nimiž se dalo mluvit. Nebyl tam nikdo, kdo by se už v té době zbláznil. Ale hlavní teze, která tehdy zaznívala od ukrajinských kolegů, se zakládala na tom, že teď už není čas pravdy, ale čas války — bylo nutno vybrat si stranu a přestat hovořit o novinářské etice. A mnozí z nich učinili tuto volbu vědomě. Já jsem přece navrhoval mediální komunitě, abychom se navzájem respektovali a odsuzovali násilí na obou stranách. To bylo ještě před prvními konflikty.

- Ano, já jsem se také zúčastnil té památné diskuze. Ale také si pamatuji jeden váš sloupec, který jste napsal ještě před tím — v prosinci 2013, kdy všechno teprve začínalo. Tam stálo provolání k účastníkům Majdanu: «Chlapci, vy samozřejmě zvítězíte. Ale bude se vám líbit všechno, co přijde potom ?»

— Obávám se, že mnohým se to zalíbilo. V důsledku změny režimu totiž většina obyvatelstva prohrála. Prohrála většina sociálních skupin. Ale některé sociální vrstvy a skupiny vyhrály. K nim patří i novinářská  «spilnota» («společenství») a politický servis. Dostali některé poslanecké mandáty a určité dodatečné financování.

- Ale peníze tam stejně chybí. Dokonce i ochočeným oligarchům masmédií, loajálním k vládě. Mediální trh Ukrajiny se hroutí. Nemají peníze ani na to, aby se vyrovnali s Euronews. Na celou zemi ubohých 11 milionů dolarů. Tento trh možná živí stovku nejvíce notoricky známých propagandistů.

— Přesně o tom právě mluvím. Na této revoluci profitovala nevelká vrstva lidí.

Fatální chyba ukrajinských intelektuálů

- Ale věří oni sami tomu, co píší ? Že by například bylo prospěšné zakázat vstup Lejbinovi ? Nebo Depardieumu ? Nebo označit Rusko za agresora ? A vyzývat k válce do vítězného konce ?

— Mohu říci jedno: východisko z této situace bude bolestivé. Vždyť před čtvrtstoletím byl zahájen projekt nezávislé Ukrajiny. Mnozí do něj vložili změnu svého vlastního světonázoru. Lidé museli vstoupit do jiného světového systému. A v tomto světovém systému je Ukrajina podstatně lepší než Rusko, protože i když jsou problémy, my jsme učinili správnou životní volbu — protože za hranicí s Ruskem bude skřípění zubů a mongolské temno, a my budeme mít Evropskou unii. Oni prostě uvěřili této tezi. Učinili životní sázku.

- Ale to není lživá teze.

— Je to lživá teze, ale životní sázka není lživá. A rozdíl je v tom, jestli je člověk ochoten zaplatit za pravdivou tezi skutkem. Nás čeká zahájení rozhovoru s Ukrajinou. A proto je nutno tyto lidi dobře pochopit. Kdysi v 90. letech jsem i já věřil, že Ukrajina je možná lepší než Rusko. Měl to být supermodernistický projekt budoucnosti. Rusko je značně velké, tam je obtížné rychle uvádět do života takové projekty, zatímco na Ukrajině to možné bylo. Tomu se dalo věřit až do roku 2004.

- Já jsem také spoléhal, že Ukrajina má větší šance udělat krok dopředu, provést reformy. Vynikající zeměpisná poloha, klima, černozem, mohutný průmysl, tranzit, teplá moře, stejnorodé vzdělané obyvatelstvo a tak dále. Mohla by být příkladem pro Rusko. Ale nic takového se nestalo. Zůstala pouze teze antirusizmu, postavená na hněvu a negativech.

— Je to zničující teze. Ale pro elity bylo nezbytné rozhodnout se mezi Ruskem a Evropou. Tlačily je k tomu obě strany. A oni si vybrali, jak jinak, evropský projekt. A v Evropě se vždy podporují nacionalistická hnutí a protisovětské iniciativy. V Pobaltí to pomohlo vyřešit nejen protiruské nálady, ale i úkoly integrace do Evropy. Ukrajinské elity uvažovaly takto: jsou nám sice protivné tyto UNA-UNSO (Ukrajinské národní shromáždění— Ukrajinská lidová domobrana), ale účel světí prostředky. Kijevská inteligence si myslela, že soužití se zdivočelou venkovskou kulturou à la UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) bude jen malou cenou za přijetí do evropské rodiny. Ale mýlili se.

- Existuje názor, že hlavní roli ve vyvolání majdanské krize sehráli ukrajinští oligarchové. Oni sami se s tím netají. Janukovič a jeho «rodina» oligarchům vyhrožovali, chtěli je připravit o jejich aktiva, odtrhnout je od krmítka. Oni kromě toho byli objektivně zainteresováni na odtržení od Ruska. Protože jejich hlavní konkurenti byli — právě v Rusku. Metalurgické a chemické společnosti, zemědělský průmysl a tak dále. Když zvětřili nebezpečí, oligarchové našli hybné síly budoucího převratu, přisáli se k nacionalizmu a finančně podpořili Majdan. Co říkáte na takovou hypotézu ?

— Já se domnívám, že profil analýzy je důležitější než analýza inteligence a mediální komunity. Právě oligarchové zaujímají hlavní pozici. Orientace oligarchů směrem na Západ je reálná. Do nedávné doby byla reálná i pro ruské oligarchy. Ale ti jsou v Rusku drženi na uzdě, což se na Ukrajině nestalo. Tam byly pokusy integrovat stát pod jedním silným autoritativním vůdcem, který by stál nad oligarchy. Kučmovi se nepodařilo vybudovat vertikální strukturu. Parodickým stylem se o to pokoušel Janukovič. Ale ten si zvolil cestu vybudování vlastní rodinné oligarchie. Neuchýlil se k represím. Počítal, že jeho Chodorkovským se stane Timošenková. Ale ukázalo se, že tito patří do různých cenových kategorií. Někteří oligarchové vkládají peníze do duchovních projektů — staví chrámy, stadiony a tak dále. Ale žádný z ukrajinských oligarchů nedospěl k pochopení národních zájmů.

 

Nekontrolované násilí a mimořádná nezodpovědnost

- Co bude dál s Ukrajinou ?

— Zdá se mi, že režim je nyní relativně stabilizovaný. Ale probíhá tu vnitřní boj. Buď oligarchové porazí režim, anebo režim porazí oligarchy. S Kolomojským je to jasné, jeho vztahy s Porošenkem jsou pod taktovkou Američanů. Celkově je ale Kolomojský mimo hru. Totéž se mělo stát i s Rinatem Achmetovem. Ale ten se může hodit v případě dosažení míru na Donbasu. Avšak celkově je tady linie, kde proti sobě stojí prezident a oligarchové, a ta je neřešitelná. Buď se ukáže být slabým prezidentem a podřídí se vládě oligarchiů, anebo bude silným prezidentem a musí se pokusit některého z nich uvěznit.

Ještě vážnějším problémem prezidenta je nekontrolované násilí. Brigády racketeerů, které vymáhájí výpalné po celé zemi. Lidé, kteří se vracejí z fronty, zabíjejí policisty. Obchodníci se zbraněmi a drogami. Každý vládce je povinen vyčistit stát od ozbrojenců, kteří se mu odmítají podřídit.

- Proč nemohou dosáhnout konsensu ? Proč jim hrozí nebezpečí ? Některá ukrajinská masmédia nemají ráda Porošenka, hovoří o offshorech, ale všeobecně podporují režim. Všichni podporují tezi o tom, že všechno neštěstí pochází od Ruska a Putina, to jsou hlavní démoni. Připomíná to nějakou společenskou smlouvu nebo pakt o neútočení.

—  To vše může pokračovat za studeného, napůl zmrazeného, ale neustálého konfliktu na Donbasu. Ukrajina neobnoví kontrolu nad Donbasem, nenaváže ekonomické styky. Obnoví se provoz na železnicích, začnou pracovat podniky atd.

- To znamená, že na minské dohody můžeme zapomenout ?

— Já se domnívám, že minské dohody  — to je poslední šance pro Ukrajinu, poslední možnost zachovat jednotu. Rozpor spočívá v tom, že to bude lepší pro Ukrajinu, ale velmi špatné pro politické vedení. Nynější režim se konsoliduje válkou. Pokud válka skončí, padne i režim. Realizace minských dohod ve skutečnosti předpokládá federalizaci, změnu Ukrajiny.

- Vraťme se k naší splašené tiskárně. Ani byrokratická horlivost, dokonce ani zadání propagandy nevysvětlují ten fantasmagorizmus, který vládne ve veřejném prostoru Ukrajiny. Tady máme poslední zprávy: ukrajinská prokuratura předvolala k výslechu stovky bývalých spolupracovníků, kteří už dávno žijí a pracují v Rusku. A ministr vnitra podává hlášení o přípravě policejních oddílů na ochranu veřejného pořádku na ulicích Sevastopolu a Simferopolu. Co to je, surrealizmus nebo postmoderna —divadelní společnost, fiktivní realita ?

— Není to žádná postmoderna, je to naprostá nezodpovědnost za skutky i slova. Mateřská školka. Znám lidi, kteří ve svých blozích píší, že je nutno postřílet všechny Moskaly (Rusy), a přitom se s nimi klidně setkávají, podávají si ruce, vesele se spolu baví. Oni sami to považují za hru, která se nebere vážně. I politici se tak chovají. Ukrajinská elita se nestačila naučit odpovědnosti. A co je hlavní, oni nechápou, že stejně se jednou budou muset zodpovídat. Za agitaci — rusofobní, nenávistnou —  budou voláni k odpovědnosti. I za smrt se budou zodpovídat. Za financování války. Budou ze zodpovídat i z vojenské a kvazihistorické agitace mládeže. Jediným ideologickým předpokladem k pozitivnímu východisku je — antinacizmus. Žádný region, žádný národ není horší než ostatní. Je třeba pochopit všechny. K čertu s rozhovory o tom, kdo je starší, kdo začal válku jako první. Smysl má pouze jedno — zastavit válku.

Iskander Chisamov

Zdroj: http://ukraina.ru/exclusive/20160601/1016510179.html