Rok 2015 byl, co se týče válečných událostí, celkem bohatý. Poslední roky jsme zvyklí, že jsou do konfliktů po světě pravidelně zapojeny Spojené státy americké a jejich satelity, nicméně minulý rok se též naplno zapojilo Rusko, dá se říci poprvé od rozpadu Sovětského svazu. V souvislosti s tím se objevila řada komentářů renomovaných médií a rozbory uznávaných vojenských analytiků, které porovnávaly vojenskou sílu a možnosti jednotlivých zemí. Přinášíme zde proto porovnání jak obou vojenských velmocí, tak i sílu jejich spojeneckých svazků.

Obecné srovnání obou zemí

Spojené státy se po skončení studené války staly světovým hegemonem, a to nejen ve vojenské stránce. Ekonomicky dosahovaly v době rozpadu sovětského svazu 23 procent světového HDP. Flotila 11 obřích atomových letadlových lodí umožňovala projekci síly kdekoliv na světě a neměla v žádné zemi konkurenci. To USA umožňovalo někdy „beztrestně“ útočit na cizí země i v případě chybějící rezoluce OSN či pozvání vlády dotčené země. Průmyslová produkce USA byla obrovská a export automobilů, výpočetní techniky, farmacie i softwaru byl někdy nenahraditelný jakýmkoliv jiným produktem ostatních zemí. Naproti tomu Rusko jako nástupnický stát SSSR ztratilo polovinu populace, průmysl i HDP se propadaly a rovněž většina průmyslových odvětví téměř vymizela. Zachoval se v podstatě jen vojenský průmysl a kosmický program. Co se týče ozbrojených sil, i zde došlo k redukci akceschopné techniky asi na čtvrtinu a pošramoceny byly vztahy se spojenci. To se začalo měnit až roku 2000, od té doby Rusko modernizovalo armádu a upevnilo či založilo další spojenecké svazky. Mimo to rozvíjelo i další hospodářská odvětví a zemědělství, kde se podařilo dosáhnout četných úspěchů. Pojďme se však nyní podívat na jednotlivé složky vojsk USA a Ruska a počty jejich nezákonných intervencí. Mimo data z obou zemí jsou tabulky doplněny i o počty aliančních spojenců, což v případě USA je NATO (Severoatlantická aliance) a v případě Ruska SCO (Šanghajská organizace o spolupráci), obsahující kromě Ruské federace i Čínu, Indii, Pakistán a čtyři další země.

Jaderné hlavice (aktivní + v rezervě)

V této kategorii dominují oba hlavní hráči, jelikož ostatní země vlastní pouze zlomky počtů obou hlavních soupeřů. Ještě dodejme, že počet pouze aktivních hlavic schopných okamžitého nasazení – tedy s nezapočítáním rezervních hlavic, kde je nutná časově náročná aktivace – vykazuje obdobný poměr na obou stranách.

Letadlové lodě

Zde je situace naprosto jasná, USA a jejich satelity mají jednoznačnou převahu. Žádná z letadlových lodí Ruska/SCO nemá atomový pohon, projekce síly do vzdálenějších oblastí světa je tedy mnohem obtížnější. NATO – 28, SCO – 4 (Rusko 1, Čína 1, Indie 2).

Ponorky

Zde je situace poměrně vyrovnaná. Nutno říci, že ponorkami s atomovým pohonem a balistickými střelami, které jsou součástí jaderné triády, disponují pouze USA, Velká Británie, Francie na straně NATO a Rusko, Čína a Indie na straně SCO. Pouze USA a Rusko mají atomové ponorky ve velkém počtu, a to jak v operačním stavu, tak i ve výstavbě. Menší spojenecké země na obou stranách mají pouze diesel-elektrické ponorky.

Vojáci v aktivní službě

Zde se projevuje zejména počet obyvatel země či spojeneckého svazku. Jelikož v SCO je Čína a Indie, nemohlo to dopadnout jinak. Čísla jsou v milionech vojáků v aktivní službě.

Strategické těžké bombardéry

Do této kategorie spadají letadla schopná nést alespoň 18 tun bomb či raket a s doletem minimálně 6 tisíc kilometrů. Zde se elitní klub provozovatelů těchto monster zužuje pouze na Spojené Státy Americké (B-1B Lancer, B-2 Spirit a letitý B-52 Stratofortress) a Ruskou Federaci (Tu-22M Backfire, Tu-95 Medvěd a Tu-160 Bílá labuť). Čínský Xian H-6 má nosnost poloviční, nejen proto se do tohoto elitního klubu nedostal a ostatní země obou spojeneckých uskupení nemají žádné letadlo, které se strategickému těžkému bombardéru byť jen přibližuje. Zde je potřeba poznamenat, že vůbec nejsilnějším, nejvýkonnějším a nejrychlejším strategickým bombardérem je Tu-160 Bílá labuť, nicméně Ruská federace jich provozuje pouze 16. I zde je tedy situace poměrně vyrovnaná NATO – 168, SCO – 229.

Počet zahraničních základen

Zde se dá říci, že o zahraniční základny stojí téměř výlučně Spojené státy americké. Mají po světě neuvěřitelných 662 vojenských základen mimo své území, a to je ještě poměrně podhodnocený oficiální údaj Pentagonu. Kdoví, proč jim tak vadí jediná ruská zahraniční základna v Sýrii mimo území bývalého SSSR. Čína a Pákistán, tedy země často obviňovány a očerňovány jako agresivní, mají po jedné základně. NATO – 697, SCO – 19.

Počet agresí za posledních 25 let

Do této kategorie jsou zapojeny jakékoliv větší vojenské zásahy, které neměly souhlas Rady bezpečnosti OSN, nebo byly bez pozvání legitimní vlády dotčeného státu. Tabulka je omezena pouze na hlavní hráče. Toto srovnání je nejvíce komplikované, protože případy agrese jsou mnohdy jen s použitím měkké síly a financování opozice. Tyto typy agresí započítány nebyly. Pokud se tedy vezme v úvahu definice v první větě odstavce, na vrub USA jde v tomto případě Irák, Afghánistán, Jugoslávie, Somálsko, Libye a Sýrie. Na vrub Ruska potom Gruzie a Ukrajina.

Závěrem

Je těžké říci, koho se více v našem případě obávat. Američané ovládají velkou část světa pomocí základen a svého vojenského rozpočtu, který daleko přesahuje rozpočet jakékoliv jiné země. Proto zasahují dle svého uvážení v podstatě kdekoliv a mnohdy se neobtěžují se schválením ze strany OSN. Jsou od nás daleko a jsme s nimi v alianci. Naproti tomu Rusko je poměrně blízko a je v alianci jiné. Ovšem vojenské zásahy Ruská federace provedla pouze ve svém blízkém zahraničí, a to ještě s podporou autonomních jednotek dotčených států, kde po zajištění území jednotky neútočily dále na protivníka, ani nebombardovaly jeho hlavní město (Kyjev, Tbilisi). Nejlepší způsob je pragmatický. Nestát zarytě na jedné straně a mít svého favorita, ale brát si dobré příklady od obou, pokud je to možné. A také se nenechat zatáhnout do problémů kvůli cizím zájmům. Ale to platí i v osobním životě.

Koho se bojíte více? USA nebo Ruské federace?

Pozn. J.K.: Redakce se neztotožňuje mj. se závěrem autora. Otázka, koho se obávat, je dána především politikou a záměry jejích představitelů. Armáda a její síla hraje až druhotnou roli. Článek je zde tak především kvůli informacím o výzbroji armád.