Přijel jste v květnu do Prahy, abyste se zúčastnil připomínky dosud nevyšetřeného krveprolití v Domě odborů v ukrajinském městě Oděse 2. května 2014. Proč jste zvolil tuto cestu?

Ono to bylo trošku jinak. Prvního května 2016 jsem letěl do Oděsy, kde jsem se chtěl zúčastnit tamní pietní akce. Jenže oděská pasová kontrola mě poslala zpět a dostal jsem do pasu razítko persona non grata na pět let. Jsem totiž na Ukrajině nežádoucí – zjevně za mé články a film o událostech v Oděse. A protože jsem letěl s ČSA, ocitl jsem se v Praze v podstatě náhodou. Takto jsem se dostal na pražská pietní setkání k výročí zabíjení v Oděse (byla dvě, na Hradčanském náměstí a před Velvyslanectvím Ukrajiny – pozn. aut.)

Jinak obecně platí, že je třeba šířit všemi možnými způsoby informace o tom, co se v Oděse před dvěma lety stalo. Proto jsem přijal pozvání na obě shromáždění upomínající Oděsu a promluvil jsem na nich. Je hrozné, že ačkoli existuje opravdu mnoho dokumentů a videí, mnoho očitých svědectví, vyšetřování pachatelů neprobíhá. O incidentu se v mainstreamu zkrátka nepíše. Takový stav se přece nemůže považovat za demokracii.

Pro jaké sdělovací prostředky v Německu pracujete, nebo jste pracoval?

Původně jsem nestudoval novinařinu, mým oborem byla konstrukce letadel, pracoval jsem v továrně. Pak jsem učil na univerzitě a tak nějak se stalo, že jsem skončil u novin.

Začínal jsem psát jen sporadicky, ale postupně jsem se stále více do žurnalistiky dostával. Pracoval jsem pro Tageszeitung, dále pro německý rozhlas, byl jsem také moskevským zpravodajem Saských novin (Sächsische Zeitung), které se vydávají v Drážďanech a jsou tamními hlavními novinami.

Když jsem pracoval pro Saské noviny, tak jsem začal mít problémy. Psal jsem totiž kriticky o kyjevském Majdanu. Neodmítal jsem ho zcela, ale vyjadřoval jsem určitou skepsi. A mým šéfům se to nelíbilo. Nepsal jsem tak, jak oni chtěli, tak jsme se rozešli.

Nyní píšu pro časopis Der Freitag a Neues Deutschland.

Natočil jste 45minutový dokumentární film o událostech ubití a upálení asi 48 lidí v oděském Domě odborů. Film nese název Lauffeuer – Eine Tragödie zerreisst Odessa zu Beginn des ukrainischen Bürgerkrieges, (volně přeloženo Ohnivá pochodeň), a je datován únorem 2015. Kde je váš film promítán?

Vzhledem k tématu jsem se s ním do mainstreamu nedostal. Promítal se v klubových kinech, na soukromých představeních, je samozřejmě na internetu, takže si ho mohou zhlédnout i vaši čtenáři (http://lauffeuer-film.de).

Víte, jestli je celá společnost ovlivněna mainstreamem, tj. médii, kde se stále ze všeho obviňuje prezident Putin a Rusko, tak se pak těžko proráží s jiným pohledem na události. Pohodlná, vlastně nejpohodlnější pozice i německých médií je jiná – říkat to, co je žádáno. Cítím, že je velmi těžké hovořit o oděských zločinech i v Německu, ačkoli u nás také byly nějaké protesty, kdy lidé žádali, aby se tento masakr vyšetřil na Ukrajině. Na premiéru mého filmu v Německu zkrátka nepřišli ti, kteří by o něm mohli napsat a tak jej mohli propagovat.

Jinak mě také pozvala jedna organizace Die Linke, když jsem uváděl svůj další film Válka oligarchů (Ein Krieg der Oligarchen).

 

 

Nám v České republice se zdá, že v německé společnosti přece jen někdo pozvedne jiný názor o současné Ukrajině, také někteří současní či bývalí politici hovoří jinak než Angela Merkelová. Německá veřejnoprávní televize se omluvila za jednostranné zpravodajství o převratu v Kyjevě…

Ale to už je dávno… Vzpomeňte na to, když byl – nyní již bývalý – ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk vloni hostem jednoho německého televizního pořadu. V přímém přenosu řekl, že Rudá armáda během druhé světové války při bojích s německými nacisty a jejich přisluhovačiokupovala Ukrajinu, a moderátorka nereagovala!

Ano, asi třicet procent německého obyvatelstva je pro přátelství s Ruskem, a i v konzervativních kruzích v Německu se projevuje přesvědčení, že nepřátelské vztahy Německa s Ruskem nepovedou k ničemu dobrému.

Víte, je to taková plíživá metoda. Pomalinku potichounku se vina německého národa za druhou světovou válku proměňuje, jakoby vyprchává… Jsou již v Německu filmy, v nichž se ukazuje »nevinná« německá mládež, která byla »jen« poblouzněna Hitlerem… a pak na východní frontě na okupovaném území dělala zvěrstva. Jsou prostě síly, které se snaží o to, aby se prosadilo, že německé fašistické pokolení, které válčilo, je nevinné. Je to historický revizionismus.

Setkal jste se s příbuznými obětí z Domu odborů. Co vám řekli?

Prosili mě úpěnlivě: Nepište nic, nefilmujte, jinak nás budou pronásledovat, minimálně…

Koho se bojí?

Taková je situace na Ukrajině, kterou budu ilustrovat tímto příkladem. Jeden Ukrajinec, který nyní žije v Berlíně, mi vyprávěl, že 300 lidí Pravého sektoru drží v pasti celou oděskou společnost. Probíhal v Oděse soud s pěti zavřenými aktivisty z Antimajdanu. Už měl soud tyto lidi pustit z vězení. Pravý sektor se o tom dozvěděl, jeho lidé šli k soudu, přímo vpadli do soudní sítě a na místě donutili soudce, aby podepsal své penzionování. Tak to se stalo v listopadu loňského roku. Prostě na Ukrajině neplatí právo.

V takové společnosti, kde gubernátor sám financoval příjezd radikálů (na oděské náměstí Kulikovo pole, kde se shromáždili antimajdanisté a poté na ně radikálové zaútočili – pozn. aut.), se těžko hledá pravda.

Byl jste se v Domě odborů podívat?

Jel jsem tam hned v červnu roku 2014. Mluvil jsem s některými lidmi, kteří byli svědky události. Lidé byli nejen upáleni, nejen umírali udušením od jedovatých zplodin, ale byli také dobíjeni. Existují záběry, jak se fašisté se zbraněmi a tyčemi dobývali do místností Domu odborů. Pachatelé pak po činu vyvěšovali z oken Domu odborů ukrajinské vlajky, což známe z mnohých dokumentárních záběrů, a pak si užívali. Pracovníci tohoto odborového domu, kteří se za pár dnů poté vrátili na svá pracovní místa, mi řekli, že z lednic zmizel všechen alkohol, zůstaly tam jen poházené prázdné lahve. Ti útočníci pak oslavovali! Takže to nebyla náhoda, to bylo připravené. A ti lidé, kteří mi toto řekli, tak učinili tajně, protože se bojí.

Přitom se tam musela dít zvěrstva. Existuje fotografie dvou mrtvých mladých lidí. Byli v objetí. Vypadali jako Romeo a Julie ve chvíli smrti.

Vysvětlete, proč má německá kancléřka Merkelová takové pochopení pro ukrajinské politické špičky nebo minimálně je důrazně nekritizuje? Často ji například při televizních záběrech můžeme vidět v družném rozhovoru s prezidentem Porošenkem.

Angela Merkelová bere Ukrajinu jako možnost nového velkého trhu, odbytiště pro německé firmy, jsou tam naleziště nerostného bohatství, zemědělská půda. Také je to možný zdroj nových pracovních sil. A co více, na Ukrajině mohla dát lekci Rusku, jako varování… Samozřejmě, cílem všeho toho je atakovat Rusko, to je cíl! Ovládnutím Ukrajiny jde Západ pomalinku blíže a blíže k Rusku.

Jeden můj známý politolog říká, že v takových zemích, které ovládají druhé, vládne fašistická junta. Jiný zase říká, že neoliberální junta využívá ke své vládě fašisty.

Co západní státy Rusku doporučují, to není pro Rusko dobré – vzpomeňme na dobu Borise Jelcina, který se západním politikům velmi líbil. No ano, protože ničil svůj stát, svůj národ.

Proč krvavý čin ukrajinských fašistů proběhl právě v Oděse?

Já myslím, že Oděsa je důležité místo. Oděsa je totiž významný přístav. Kdo ovládá Oděsu, ovládá Ukrajinu. Tato tragédie se proto podle mě měla uskutečnit právě tam. Byla to taky lekce těm, kteří na Ukrajině pomýšlejí na nějaké federativní uspořádání země.

Monika HOŘENÍ

Zdroj: http://www.halonoviny.cz/articles/view/43530720