Zatímco evropští a ruští politici se snaží najít kompromisní východisko z krize, generálové NATO vážně jednají o vojenských variantách jejího řešení.

Pobaltské vakuum

Po nukleárním bombardování Hirošimy a Nagasaki američtí vůdci rozhodli, že tato zbraň nemůže být svěřena generálům, nýbrž je nutno kontrolu nad ní přenechat politikům. Historie dokázala správnost tohoto kroku – generálové často nejsou schopni domyslet politické následky svého působení; ani ne za 10 let nato generál Douglas McArthur prosazoval u prezidenta Eisenhowera (bývalého generála a výjimky z pravidla) použití jaderných zbraní proti Severní Korei a Číně. Což ho nakonec stálo kariéru.

V současné době, během «studené války» меzi Ruskem a Západem, se situace nezměnila. Zatímco evropští a ruští politici se snaží najít kompromisní řešení tohoto konfliktu, generálové vážně přemýšlejí nad jeho vojenskými (tj. sebevražednými) variantami.

Poměrně nedávno byl na toto téma v estonském Mezinárodním centru obrany a bezpečnosti vydán krajně alarmující dokument s titulkem «Zaplňujeme pobaltské vakuum NATO», věnovaný posilování uskupení aliance v regionu a analýze politiky Ruska vůči pobaltským státům.

Tomuto dokumentu by nikdo nevěnoval zvláštní pozornost, kdyby za ním nestáli jeho autoři. Mezi nimi jsou to zejména bývalý vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Wesley Clark, bývalý zástupce velitele generál Richard Shireff, jakož i bývalý vysoce postavený spolupracovník aliance generál Egon Ramms.

Ano, «vojenská» část dokumentu je sepsána jasně a zcela logicky. Generálové poukazují na slabost pozic NATO v pobaltské oblasti. A to jak z pohledu sil zde rozmístěných (jejichž potenciál je několikrát slabší než síla ruských jednotek rozmístěných u hranic s Pobaltím), tak i z hlediska strategických záměrů. «Pobaltské státy, které mají společnou hranici s Ruskem a Běloruskem v délce 1400 kilometrů, jsou propojeny se svými spojenci v NATO pouze 65-kilometrovým koridorem mezi Polskem a Litvou», píše se v dokumentu. A to se nehovoří o tom, že ruská armáda disponuje vysokou mobilitou. «Nedávné vojenské kampaně Ruska (v Sýrii a na Ukrajině), jakož i uskutečněná školení zřetelně demonstrovaly její schopnosti přesunovat značné síly na velké vzdálenosti a v cílovém prostoru je dlouhodobě udržovat», konstatuje se v dokumentu. Z toho vycházejí autoři, když navrhují řadu opatření na posílení sil aliance v Pobaltí.

Avšak motivy tohoto posilování (tj. politická část dokumentu) vyvolávají specifické otázky. Expertům je jasné, že aliance musí posilovat své pozice v Pobaltí

a) kvůli rovnováze sil;

b) pro uspokojení místních elit;

c) pro posílení kontroly nad vojensko-politickou strategií pobaltských států.

Avšak autoři dokumentu se řídí jiným hlediskem – domnívají se, že NATO musí posilovat svůj kontingent v této oblasti pro zajištění obrany před agresí ze strany Ruska. Což autoři považují za docela možné.

 

Rusko – nepřítel

Podle jejich názoru nynější konflikt mezi Ruskem (přesněji řečeno „režimem Vladimíra Putina“) a Západním společenstvím nemá taktický ani časový, nýbrž existenciální charakter. «Západní hodnoty jako demokracie, pluralita, transparentnost, lidská práva a svobody, jakož i svrchovanost zákona zasadí smrtelný úder kleptokratickému autoritářskému režimu», – píší autoři dokumentu. Proto také jejich výtvor začíná frází o tom, že «za nynějšího kremelského režimu Rusko představuje vážnou hrozbu pro NATO, zejména pro východní členské země aliance». Podle mínění autorů dokumentu Rusko zavinilo destabilizaci jak východních, tak i jižních křídel NATO, a jeho metody se pohybovaly od «anexe částí nezávislých států až po zaštiťování se problémy migrantů». A to v téže době, kdy sama aliance se chovala «defenzivně, průhledně a předvídatelně».

Podobný jednostranný přístup již vyvolává vážné otázky stran objektivity a serioznosti předložených návrhů. Například akce aliance v Černé Hoře (zatahování země do NATO proti vůli velké části jejích obyvatel) lze těžko považovat za průhledné, a rozhovory o dalším rozmístění vojsk v Pobaltí za obranné.

Avšak ještě závažnější otázky vyvolává doporučení autorů přejít od strategie udržování rovnováhy sil s RF ke strategii zastrašování (která měla být i deklarována na varšavském summitu NATO). «Příliš často se NATO chovalo jako majitel domu, který zapíná alarm až potom, co zloději utekli», vysvětlují generálové. Přitom i po varšavském summitu NATO, podle autorů dokumentu, je nutno dělat všechno možné pro zvýšení našich možností zastrašování a dalšího omezování svobody jednání RF. Předpokládají, že Rusko rozumí pouze síle, že Moskva hledá a využívá slabosti Západu, chová se jako agresivní oportunista, ale zároveň se vyhýbá přímé konfrontaci s rozhodným a silným oponentem. A kupodivu, příkladem toho je válka v srpnu 2008. Autoři tvrdí, že ruská armáda nevytáhla proti Tbilisi jen proto, že USA rozmístily své lodě v Černém moři a přislíbily gruzínskému režimu významnou logistickou podporu, ačkoliv všichni, kteří ten konflikt sledovali, pochopili, že Kreml neobsadil Tbilisi prostě proto, že to neměl zapotřebí.

Myšlenky a teze vyjádřené v dokumentu nelze nutně považovat za marginální – odráží se v nich postoje celé skupiny ideologů a příznivců konfrontace s RF. Ty nicméně naštěstí nepředstavují žádný mainstream. Evropští vůdci si nepřejí vyprovokovat konflikt s Ruskem (v opačném případě by reagovali na žádost Porošenka a rozmístili své vojenské kontingenty na Ukrajině), a vcelku jsou ochotni vypracovat nová pravidla hry s RF. Rovněž rozmístění vojenských jednotek v Pobaltí se diskutuje spíše jako argument pro rozhovory s Ruskem, nikoliv jako prostředek zastrašování nebo snad prvek obrany proti ruskému vpádu. K němuž nedojde, dokud v Kremlu budou sedět lidé bez zjevných sebevražedných sklonů.

Gevorg Mirzajan

Zdroj: http://ukraina.ru/opinions/20160520/1016407411.html