V rumunském Deveselu byla s pompou otevřena americká raketová základna. Jako cíl křídlatých raket se tak může ocitnout Krym nebo Soči. Je jasné, že tím pádem se ocitne v zóně zvláštní pozornosti ruských vojáků také Deveselu. Co pociťují Rumuni, když z nich Američani udělali terč? Dopisovatel „Ruskoj gazety“ se podíval do rumunského městečka, aby sledoval tamní situaci.

Proč základnu nazvali Deveselu, je záhada. Naproti je vesnice Komanči, což daleko víc odpovídá americkému duchu. Při nejhorším bylo možné ji nazvat Karakol podle blízkého městečka, kde američtí rangers tráví svůj volný čas. Nebo že by chtěli zmást pravděpodobného nepřítele? Ale na google-mapách je území o rozloze 365 ha zabarveno červenou – zachce-li se ti hledat, nemůžeš to přehlédnout.

Vojenské letiště v Deveselu postavili Rusové v roce 1952. Zde stávaly jednadvacítky MiGy jako součást obrany zemí Varšavské smlouvy. V 90. letech, když Ceauşesca s manželkou popravili, se na základnu zapomnělo. Většinu letadel prodali. Po přelomu tisíciletí tady rumunští podnikatelé zvažovali otevření letiště. Ale obchod nešel a betonová plocha se marně bělala mezi bramborovými poli. Až před třemi lety zde přistál americký výsadek. Šedé herkulesy pak vozily zařízení a odborníky, zkrátka mraveniště. Tři roky – a základna PRO je hotová.

Karakol je typický rumunský zapadákov. 34 tisíc obyvatel. Železniční uzel a pár konzervárenských závodů. Aktivně se tu ještě používá doprava koňskými potahy. Člověk má pocit, že zpoza rohu vyjede hrdina Kostolevského, učitel Miroju ze hry Sebastian, a na nádraží přitom veřejnost čeká na dieselelektrický vlak Bucharest – Sinaia. Mimochodem, Miroju skutečně přišel – ovšem v podobě statečných amerických vojáků.

Jak zjistit prosperitu městečka? Podle obchodů! Jsou města, kde převládají moderní supermarkety, hotely a myčky. A jsou města, kde se secondhandy střídají s advokátními kancelářemi. A to je Karakol. Život je zde plný melancholie, podobný právě secondhandu. Jsou tu 3000 vojáků námořní pěchoty! No není to výhra?

Rakety přivezli pod rouškou noci. Na návěsech bez maskování. Utajení? O to se opravdu nemuseli se starat: v deset večer celé Rumunsko dávno spí. Jediný noční bar v Karakolu má otevřeno do 23 hodin. Přivezli prý 24 antiraket „SM-3″. Tak to bylo oznámeno v tisku Pentagonu. Ale ve skutečnosti – kdo to zkontroluje? Vždyť odpalovací zařízení MK-41 může odpálit i „Tomahawky“. A to už je přímé ohrožení bezpečnosti Ruska.

Ústředním bodem nové základny je radar systému „Aegis„. Je součástí sítě „EvroPRO“ (evropské protiraketové obrany). Další komponenty (rakety) tohoto systému jsou umístěny na lodích NATO ve Středozemním moři, v Polsku (tam se základna má teprve stavět – pozn. překl.) a České republice.

„Aegis“ jsem viděl už z dálky. Uprostřed zeleného pole vyrostla šedá palubní nástavba torpédoborce. Opravdu, bylo to velmi podobné. Kde tam jsou antény a kde velicí stanoviště však rozeznat nelze. Taxikář, když jsem vytáhl fotoaparát, v hrůze zamával rukama:

„No foto! No foto!“

Je ještě patriot.

Je jasné, že na základnu se jet nepodařilo. Nejsou tu žádné ukazatele. Jen cihla na uzoučké venkovské cestě. Pak kontrolní bod a zátaras. Otočili jsme. S takovým taxikářem se daleko nedostanu.

Asi jsem byl na sto kilometrů jediný Rus. Před mým fotoaparátem všichni utíkali jako před bazukou. Ale byly i výhody. Místní mě přijali jako – Američana. Džínsy. Mluví anglicky. Úsměvy, ochota pomoci v každém ohledu. Stačilo se jen zeptat, kde je Deveselu.

„Amerika gut!“ – křikl mi do tváře nějaký děda.

A já jemu hezky rusky:

„Janky gou choum!“

Když dědovi došlo, že jsem z Ruska, zůstal stát s pusou dokořán jako pomník své negramotnosti.

Dívky z Karakola, jakmile se dozvěděly o základně, začaly pořizovat tuny kosmetiky. V teplých večerech se pak pomalu procházejí kolem památníku hrdinům první světové války v naději, že lapí jakéhokoli Američana, který se namane. Jen aby ji rychle vzal z tohoto zapadákova.

Zastavil jsem dvojici studentek. Naštěstí uměly anglicky.

„Základna, to je pro nás moc dobře! Můj otec tam dostal práci. Do té doby od chvíle, kdy zavřeli továrnu na lokomotivy, dlouho nepracoval.“

„A co tam dělá?“

„Umývá nádobí v jídelně. Někdy přinese americké jídlo.

„A nebojíte se, že nyní jste terčem?“

„Ne. Zaprve válka nebude. A zadruhé – kdybyste věděl, jak nudný je tenhle Karakol! Žádná škoda by ho nebyla. Jó, takhle odjet do Ameriky!

„Tak hodně štěstí!“

Vzal jsem si jiné taxi. Řidič se jmenuje Alex Abramovič. Vzdělaný (Bukurešťská univerzita, fakulta filosofie). Perfektně mluví anglicky. A dokonce ví, kdo je jeho ruský jmenovec.

„Nemyslím si, že naše základna (řekl to přesně tak, stejně jako desítky Rumunů, které jsem na své cestě potkal. NAŠE základna. Přestože formálního rumunského náčelníka objektu nepustí ani na práh) někoho ohrožuje. Je to součást evropské obrany. Vždyť Evropa je jedna velká rodina. Nemáme hranice. Nevidím důvod, proč nemít společný raketo-jaderný štít.“

„Ale z toho štítu je zasažitelné Rudé náměstí. Pokud nabijí „Tomahawky“, pak je to přímá hrozba Rusku.“

„Četl jsem v tisku, že tam Tomahawky nemají.“

Abramovič byl o tom přesvědčený, měl to načtené, a hádat se s ním nemělo smysl. Napsali, že nemají – znamená, že nemají. Vlastně jsem ani netvrdil, že mají. Jenže pokud k něčemu dojde, pak rodný Karakol to odnese jako první. Je to strategický cíl. Střílet se bude po základně a své dostanou i Karakolci.

„Ale pokud se něco stane, pak ani z Karakolu, ani z Bukurešti nic nezůstane. Takže na tom dost záleží. Důležité je ochránit se před hrozbou.“

„Jakou?“

„Nebude vám to příjemné slyšet, ale já to řeknu: před vámi.“

Dobře, že jsme už byli v cíli cesty. Přesvědčovat ho bylo k ničemu a hlavně jsem k tomu neměl ani chuť. Spropitné jsem mu nedal.

Patriotismus vůči Americe (pokud láska a obdiv k cizí zemi je možné nazvat patriotismem) má někdy kuriozní podobu. Jeden z obyvatel vyvěsil na svém stožáru najednou tři vlajky. Nahoře rumunskou, jak se sluší patriotovi. Pod ní americkou. A teprve dole vlajku EU. Klidně si miluj tu svou Ameriku, ale proč ponižovat Evropskou unii?

A ještě jeden detail. Podle podmínek smlouvy o umístění vojenské základny jsou američtí vojáci osvobozeni od jakékoliv odpovědnosti ve vztahu k rumunským zákonům. To znamená, že i za vraždu mohou být souzeni jedině v USA. Samozřejmě pokud se případ vůbec před soud dostane. Umí si to ti yankees zařídit…

Karakolské krasavice hledají své štěstí v centru města marně. Odhalím tu totiž vojenské tajemství. Na okraji Karakolu cestou na základnu je nevelký hotel „No name“, „Bezejmenný“ po jejich. Jeho součástí je restaurace s terasou. A právě tam, daleko od zmalovaných očí odpočívá nejvyšší velení základny. Jak jsem toto místo našel? Náhodou. I když mi to asi nebudet věřit.

Vyhládlo mi, a tak jsem na onu tersu zašel. Tu vidím – v okně masívní boxerský zátylek černocha. Černoch v rumunském vnitrozemí? Že by turista? Vstoupil jsem do místnosti. No né! Je jich tu celá parta. Sedl jsem si k oknu a objednal večeři. Pozoruji okolí.

Kvůli americkým návštěvníkům zavedli do menu hamburgery. Z reproduktorů se line americký rock 80. let.

„To John z první divize přivezli desku,“ – důvěrně mi sdělila servírka Manana, když jsem pochválil hudební doprovod a doplnil to štědrým spropitným.

Ještě jsem se dozvěděl, že Američané sem zajíždějí na večeři. Málo jedí. Objednávají si své gumové hamburgery. (Personál se musel poradit s McDonaldem z Bukurešti, aby zjistili recepturu! Museli také v sále namontovat baktericidní lampu. I tu objednali až z Bukurešti.) Poslouchají hudbu. Opijí se jen zřídka. Pijí místní pivo. Někdy vodku „Stalinskaja“. Nic jiného. Zde „pálená“ whisky je prý zdraví nebezpečná.

Z kouta se zaleskly brýle černocha středních let ověšeného zlatými náramky, hodinkami a prsteny. Dokonce ani v místnosti nesundal bejsbolku (kšiltovku). Oblečen byl v džínách, tričku a běžeckých botách „Nike“ nejnovějšího modelu. Když jídlo skončilo, objednal si pizzu s sebou a dvě coly. (Z nějakého důvodu všichni, kdo tu ten večer jedli, si objednali pizzu s sebou. Pro kamarády, nebo na dobrou noc?) U jeho Dacie Duster s rumunským číslem serie DIM vrtěl ocáskem pejsek.

Patrně to byl jejich šéf. Jakmile totiž odešel, hovor se stal hlasitějším a objednávky smělejší. Někdo zapil pivo „Stalinskou“, někdo dokonce ochutnal koňak. Z verandy přišel dobře „odpočatý“ bílý Američan.

„Fred se zase napil!“ – slyším rozhovor za svými zády. – „Odvolají ho.“

„Ale svou práci plní dobře. A teď má volno… Podívej se raděj, jakou mi moje Susan poslala fotku!“

Využil jsem okamžik a přistoupil jsem k ohromnému černochovi. Podal jsem mu svou vizitku. Nasadil si brýle a pak místo pozdravu zcela kovovým hlasem vyštěkl:

„Pouze přes tiskovou službu. Obraťte se tam. Stýkat se s tiskem nemám právo.“

Sál ztichl. Bylo to nepříjemné. Nevadí, jestli mě podezíráte ze špionáže. Nebo z něčeho ještě horšího?

Bylo mně jich trochu líto. Sedí v provinční imitaci baru. Jedí imitaci hamburgerů. Jezdí v imitaci aut. Jediná opravdová věc tu je – fotka Susan v plavkách…

Dodatek redakce

Dohodu na obranu před balistickými raketami Rumunsko a USA uzavřely v roce 2011. Později v Deveselu začala instalace amerického protiraketového komplexu „Aegis“. Bylo dodáno 24 kusů antiraket SM-3, radar Aegis a zabezpečovací zařízení.

Oficiální mluvčí MZV Ruska Maria Zacharova nazvala nasazení systému protiraketové obrany USA v Evropě a argumenty, že je zaměřena proti Íránu, „švindlem“.

[See image gallery at www.nwoo.org]

Zdroj: http://ukraina.ru/opinions/20160520/1016408988.html

Poznámka J.K.: I když to téměř nikdo neví, tak v ČR je skutečně jedna z nezbytných součástí systému Protiraketové obrany NATO, a to výpočetní centrum, které se nachází v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, viz: http://www.firmy.cz/detail/12925986-velitelstvi-vzdusnych-sil-armady-cr-brandys-nad-labem-stara-boleslav.html

Vzdušné síly zabezpečují suverenitu, obranyschopnost a územní celistvost České republiky a jejího vzdušného prostoru. Hlavním úkolem je obrana vzdušného prostoru státu. Jednotky a útvary vzdušných sil tento úkol plní v rámci integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany NATO.

Hnutí Ne základnám na tuto součást systému PRO upozorňovalo již v roce 2010, nyní však nemá kapacity na dostatečné informování veřejnosti:

http://denikreferendum.cz/clanek/5107-na-uzemi-ceske-republiky-vznikne-centrum-varovani-proti-raketam

http://denikreferendum.cz/clanek/5683-ne-zakladnam-zahajuje-kampan-proti-antiraketovemu-centru

http://www.nezakladnam.cz/cs/1808_proc-byt-proti-raketovemu-centru

http://nezakladnam.cz/cs/1812_praha-ne-raketovemu-centru-v-cr