Geopolitická korektnost

Prakticky vzato, pokud jde o morální a etický princip, jsou „lidská práva“ v každé západní vojenské akci anomálií. Tak, jak člověk sestavuje příběh, určuje jeho tezi. Ve 21. století bylo pojetí lidských práv „vyzbrojeno“ a namířeno na neutrální a nezávislé národy a státy, které jsou vnímány jako překážky pro americké a evropské tvůrce trhu a stavitele státu. Řada cílových států, které nejsou geopoliticky v souladu s USA, NATO nebo Radou pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC), budou ještě pohlceny, svedeny, podrobeny, nebo jako v případě Libye, úplně zničeny, nebo jako v případě Sýrie – kompletně rozdrceny.

Toto zahrnuje státy, které uvedl bývalý americký generál a vrchní velitel NATO Wesley Clark během svého, nyní slavného, projevu pro americkou neziskovou organizaci Commonwealth Club v San Francisku v roce 2007. Během té události Clark naznačil, jakou konverzaci vedl po utajovaném obranném briefingu, kdy mu nějaký zdroj z Pentagonu sdělil pár týdnů po 9/11, že Pentagon má v plánu napadnout Irák. Také mu řekl, že Dick Cheney, Don Rumsfeld a Paul Wolfowitz spolu s „dalším půl tuctem spolupracovníků z Projektu pro nové americké století (Project for the New American Century)“ zosnovují „převrat“. Řekl Clarkovi, že se jedná o sedm zemí, které byly navrženy na svržení: Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán a Írán.

Je třeba také poznamenat, že jak Wesley Clark, tak George Soros, vykonávají funkci ve správní radě Mezinárodní krizové skupiny (The International Crisis Group, ICG).

Pro kterýkoliv z těchto nešťastných států prodloužená „vojenská kampaň USA nebo koalice“ znamená, že národ může být vystavený útokům 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a přesto tento národ a jeho obyvatelé nedostanou od západních organizací lidských práv, vlád nebo médií ani čtvrťák. Dokonalým příkladem je saúdskoarabská, zcela protiprávní, „nevyhlášená“ vojenská agrese vůči svému sousedovi Jemenu, která začala na jaře v roce 2015.

Stojí za to poznamenat, že navzdory ostře diskutabilní pověsti ohledně lidských práv, se Saudskoarabskému království nějak podařilo dostat do prestižní Rady OSN pro lidská práva (UNHRC). Důkazy nasvědčují tomu, že toto jmenování bylo částečně usnadněno britskými úředníky jako součást větší dohody „něco za něco“ (quid pro quo). Podle tajných dokumentů saúdskoarabského ministerstva zahraničí, které byly předány do Wikileaks v červnu 2015 a přeloženy nevládní organizací UN Watch se sídlem v Ženevě, se odhalilo, jak UK iniciovala tajná jednání, kdy požádala Saúdskou Arábii o podporu. Nakonec byly obě země zvoleny mezi 47 členů UNHRC. Následující úryvek z uniklých zdrojů odhaluje, jaká jasná dohoda byla ujednána:

 „Ministerstvo by v tom mohlo spatřit příležitost k výměně podpory s Velkou Británií, kde by Saúdskoarabské království podpořilo kandidaturu Spojeného království v členství Rady pro období 2014-2015 výměnou za podporu od Velké Británie pro kandidaturu Saúdskoarabského království“.

Podle deníku The Guardian jiný zdroj odhalil převod 100 000 dolarů ze Saúdské Arábie na „výdaje na kampaň, vedoucí ke jmenování Saúdské Arábie členem Rady pro lidská práva pro období 2014-2016“. V době, kdy zpráva vznikla, nikdo nevěděl, jak bylo s těmito penězi naloženo.

Kromě toho bylo později prokázáno, že Saúdská Arábie přislíbila UNHRC milión dolarů za poslanecké křeslo. Potom bylo poněkud překvapivé (nebo ne), že na podzim roku 2015 byla Saúdská Arábie jmenována organizací OSN předsednictvím UNHRC.

Když půjdeme v této záležitosti ještě dále – mluvčí úřadu Britského společenství národů a Ministerstva zahraniční (FCO) řekl: „je to běžná praxe se všemi členy, že nikdy neodhalujeme naše volební záměry, ani způsob, jakým hlasujeme.“

Potom následovala standardní, jednorázová PR fráze:

„Britská vláda silně prosazuje lidská práva po celém světě a my tak společně se saúdskoarabskými činiteli pociťujeme větší obavy o dodržování lidských práv.“

Zatímco je chvályhodné, že by saudští činitelé chtěli převzít vedoucí roli v prosazování mezinárodních lidských práv, nelze ignorovat politické pokrytectví, když uvažujeme nad praním špinavého prádla Rijádu, týkající se této problematiky, která zahrnuje, kromě jiného, více jak 150 poprav (stětím hlavy) v roce 2015 – což je dokonce větší počet, než v Islámském státu (ISIS) v Iráku.

Aby toho nebylo málo, kontroverzní saúdská schůzka se zároveň konala uprostřed nového diplomatického skandálu nad lukrativním kontraktem výstavby britského vězení v Království a navrhovaná poprava sedmnáctiletého, šíitského, studentského aktivisty Ali Mohammeda al-Nimra, který byl odsouzen k „smrti ukřižováním“, protože se účastnil protivládní demonstrace.

Když vezmete v úvahu intenzitu politických mediálních kampaní proti syrské vládě a četná a do značné míry nepodložená obvinění, kdy mezinárodní síť složená z Amerického ministerstva zahraničí, Britského ministerstva zahraničí, organizace Odpovědnost chránit (R2P), Organizace na ochranu lidských práv (HRW) a autorit v oblasti humanitárních intervencí podporuje změnu režimu v Sýrii – a potom to porovnejte s ověřenými záznamy ohledně dodržování lidských práv a zneužití pravomoci v Saudské Arábii. Je nemožné vidět dvojí metr.

Pokud se týká západního politického establishmentu, jestliže dojde k nějakému  porušení lidských práv nebo narůstají ztráty na životech místních obyvatel v jedné z mnoha jeho špinavých válek, geopolitická korektnost velí, že tyto ztráty jsou buď ignorovány nebo úhledně založeny do kartotéky jako nevyhovující důsledek americké „národní bezpečnosti“ nebo jako nějaký nešťastný, vedlejší produkt “civilních ztrát“ na cestě k mezinárodnímu pokroku, míru a prosperity (demokracie). Vzhledem k tomu, že dochází ke zkřížení zájmů s americkým ministerstvem zahraničí nebo velitelstvím NATO, veřejný tlak ze strany humanitárních organizací, jako je Organizace na ochranu lidských práv (HRW) a Amnesty International USA relativně neexistuje.

Mimo bojiště se mezinárodní společenství také potýkají s nepříjemnou problematikou nezákonného věznění údajných „nepřátelských bojovníků“, „intenzivních výslechů“ (mučení) a „mimosoudních poprav“ (vražd). Toto jsou politicky korektní termíny pro epochu západního vyzbrojování.

Opět zmiňme, že kvůli „špatné optice“ ve Washingtonu DC tomu mezinárodní charitativní organizace v oblasti lidských práv věnují velmi málo pozornosti nebo vyvíjejí velmi malý nátlak.

Odvětví lidských práv má také svůj vlastní, politicky korektní lexikon a identifikátory, jako např. „odpadlíci“, „zadržené osoby“, „aktivisté“ a nově vznikající kategorie „aktivističtí novináři“. Někdy mohou být tyto pojmy přesné, ale ve válečném divadle, jako v Sýrii, jsou to často jen eufemismy pro aktéry v plném spektru válečných informací. V případě Sýrie jsou tyto informace o válčení navrženy tak, aby povzbudily opozici, podporovanou ze zahraničí, ale co je ještě důležitější – aby aplikovaly trvalý tlak na veřejnost, vedoucí směrem ke konečnému cíli, a to změně režimu.

Obr.6: „MUŽ FAKTU“: Americký ministr zahraničí Colin Powell byl pověřen „prodat“ příběh o zbraních hromadného ničení publiku OSN. Zde ukazuje lahvičku s „anthraxem“ a předstírá, že je to „důkaz“ o údajných, iráckých programech chemických zbraní, 5. února 2003 (Foto: Wikicommons)

Rituál se zbraněmi hromadného ničení

Vykouzlení vedlejší zápletky se „zbraněmi hromadného ničení“ s cílem vyvolat humanitární intervenci se stalo v západní zahraniční politice samozřejmostí. I když se v Iráku v roce 2003 ukázalo, že jde o závažnou lež, nezastavil tento neúspěch Washington od vytvoření stejně agresivního „příběhu“ o Sýrii v roce 2013.

Naštěstí „příběh“ o syrských zbraních hromadného ničení se zhroutil následkem selhání sarinového útoku pod falešnou vlajkou, který, jak se ukázalo, zorganizovali Spojenými státy podporovaní “umírnění“ rebelové. Byla to stěží náhoda, když se zjistilo, že Organizace na ochranu lidských práv (HRW) byla pověřena jako nevládní organizace poskytnout „nezvratný důkaz“ Washingtonu a Londýnu, který v srpnu 2013 potřebovali k vytvoření případu pro organizaci Odpovědnost chránit (R2P).

V té době Elizabeth Palmer na CBS News prohlásila, že: „v úterý skupina Human Rights Watch vydala zprávu, že uvedený důkaz silně naznačuje, že raketový útok, obsahující nervové chemické látky, který provedla syrská vládní vojska na předměstí Damašku 21. srpna, způsobil úmrtí více než 1 400 lidí.“ Nakonec se z toho vyklubala další impozantní lež.

Obr.7: SKRYTÝ ZABIJÁK: Izraelské klastrové (kazetové) bomby padaly v jižním Libanonu (Foto: Patrick Henningsen)

Zatímco Amerikou vedená „koalice“ je schopná se rychle chopit falešného „příběhu“ o zbraních hromadného ničení (ZHN) navzdory geopolitickým cílům, je pro ni rutinou ignorovat běžná porušování Ženevské úmluvy, např. když Izrael použil smrtící bílý fosfor v Gaze nebo když americké vojenské jednotky v Iráku a Afghánistánu použily střelivo s ochuzeným uranem, anebo když saúdskoarabské letectvo shazovalo kazetové bomby, vyrobené v Americe, na jemenské civilní cíle.

Západní institucionalizovaná předpojatost

Války, ať už konvenční nebo tajné, jsou špinavá záležitost.

Jeden argument, kterému se západní průmysl v oblasti lidských práv soudní cestou vyhýbá, je, že ozbrojená opozice nemůže být správně klasifikována jako „politická opozice“, pokud je ozbrojena. To by rozhodně mohlo platit v případě Sýrie.

Syrský prezident Bašár al-Asad vysvětlil toto dilema během rozhovoru v roce 2015 s moderátorem Charlie Rosem pro CBS News, kde uvedl, že „kdykoliv držíte zbraň, zabíjíte lidi a ničíte veřejné budovy, ničíte soukromý majetek, je to terorismus.“

Ačkoliv většina představitelů zahraniční politiky ve Washingtonu DC by si úpěnlivě přála, aby to bylo jinak, zejména když příslušná opozice dostává zbraně, finanční hotovost nebo logistickou podporu ze strany USA nebo jejich spojenců. Asad dále objasňuje toto stanovisko a také odhaluje a vysvětluje klamnou představu v západní rétorice:

„Slovo opozice, a to všude na světě, včetně vaší země, je politická opozice. Máte vojenský odpor ve Spojených státech? Akceptovali byste ho? Neakceptovali a my také ne. Nikdo nebude akceptovat vojenský odpor.“

Během svého projevu na Kolumbijské univerzitě v roce 2006 australský novinář a filmař John Pilger vysvětlil:

„Nejstarší fráze je ta, že pravda je první obětí války. Nesouhlasím s tím. Žurnalistika je první obětí. A nejen to: stala se válečnou zbraní, nakažlivou cenzurou, která prochází bez povšimnutí ve Spojených státech, Velké Británii a dalších demokratických zemích; cenzura ve formě opomenutí, jejíž síla je taková, že ve válce to může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí pro lidi ve vzdálených zemích.“

Pilgerův odkaz může být zvláště použit na předpojatost institucionálních médií, která podporují dlouhodobě trvající mezinárodní válku, v níž je v současné době zapojen Střední východ a střední Asie. Někdo by mohl namítnout, že i kdyby západní organizace v oblasti lidských práv byly nějak vyléčeny ze své systémové předpojatosti vůči „příběhům“ Washingtonu a Rady pro zahraniční vztahy (CFR), potřebují přepracovat definice koncepce a kontextu toho, co jsou „lidská práva“ v jejich reálných hodnotách. Je třeba zčerstva vzít v úvahu úroveň západních lstí, které západní politici a média nejsou ještě připraveni brát na vědomí.

Na závěr

Vskutku to byly kampaně za „lidská práva“, které vedly rovnou k nelegálnímu bombardování Libye (agresivní, bombardovací, vojenská akce NATO v Libyi nebyla schválena rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1973, která požadovala pouze vytvoření „bezletové zóny“, a proto by měla být považována podle mezinárodního práva za nezákonnou), kde šlo o jediný záměr Západu – svrhnout vládu Muammara Kaddáfího. Naneštěstí během této akce zemřely tisíce nevinných civilistů a národní stát Libye se rychle zhroutil, rozdělil se do subregionálních, kmenových a protiprávních, vojenských enkláv.

Poučení z Libye bylo drsné. Svět to měl vzít na vědomí, ale bohužel se tak nestalo. Místo toho mohli diváci vidět americkou ministryni zahraničí Hillary Clinton, která, když byla dotázána v rozhovoru pro CBS News na odstranění libyjského prezidenta, se jen zmohla na zachichotání a úsměvný vtip: „přišli jsme, viděli jsme, on zemřel.“

Je tohle ta nová povaha humanitarismu?

Obě humanitární organizace Amnesty International a Human Rights Watch pravidelně žádají o podporu ze strany hollywoodských celebrit a mezinárodních hudebních umělců a utrácejí miliony dolarů ročně za produkci filmů, které zachycují situace po celém světě jejich vlastním politickým náhledem. K dnešnímu dni mají ještě natočit film, ukazující druhou, nechutnou stránku „povstání rebelů“ v Sýrii. Je to z toho důvodu, že by to mohlo oslabit celou zahraniční politiku USA a členů NATO?

Veřejní a soukromí sponzoři nevládních organizací, jako je Organizace na ochranu lidských práv (HRW) a Amnesty International, společně investovali – nedarovali – stovky milionů dolarů do těchto organizací, aby mohly vykreslit světové události takovým způsobem, které jim umožní splnit jejich vlastní korporační aspirace. Bez ohledu na to, jak idealisticky by mohla znít rétorika, přicházející z předních organizací pro lidská práva, peníze by mohly přestat proudit, kdyby přestaly vytvářet konsenzus pro války.

To také vyvolává otázku, zda mohou nevládní organizace, které prosazují otázku lidských práv, zůstat apolitické – neboť mnoho takových organizací to tvrdí. Co by se stalo, kdyby se taková organizace odvážila zaujmout skutečně spravedlivý, geopolitický (nikoli politický) postoj a podporovat opozici vůči destruktivní, západní imperialistické politice? Přimělo by to západní vlády k tomu, aby odstranily paragraf 501c3 nebo statut osvobození od daně, který umožňuje těmto charitám zachovat životaschopnost jako neziskovým organizacím?

Ještě jednou, pokud střety zájmů a otáčivé dveře mezi vládou a charitami nebudou řádně vyřešeny, mohlo by to nakonec podkopat integritu celého neziskového sektoru na mezinárodní úrovni. Rovněž hrozí, že korupce na vrcholu pyramidy poškodí nespočet jiných, malých až středně velkých organizací, které nemají přístup na Ministerstvo zahraničí USA či Hollywoodu, ale které stále vykonávají důležité služby a zabývají se skutečnými projekty na podporu občanů.

Aby se organizace pro lidská práva dostaly do soukolí amerického ministerstva zahraničí nebo si najímaly vojenské agenty jako členy výboru a vedoucí pracovníky je prostě neomluvitelné podle jakýchkoliv sociálních norem.

Jestliže má mezinárodní společenství učinit pokrok a dostat se za nefunkční neokolonialistická paradigmata, bude muset upřednostnit soucit před politikou a lidskost a humanitu před zisky. Teprve tehdy může být realita v souladu s rétorikou.

Zdroj: http://21stcenturywire.com/2016/04/19/an-introduction-smart-power-the-human-rights-industrial-complex/

Předchozí části:

„Chytrá moc“ (Smart Power) & Industriální komplex lidských práv – III. část

„Chytrá moc“ (Smart Power): & Industriální komplex lidských práv – II. část

„Chytrá moc“ (Smart Power) & Industriální komplex lidských práv – I. část