Následníci trůnu: Romanovci viděli v Hitlerovi skvělou šanci na návrat do Ruska – 3. část
Vladimiír Kirilovič Romanov
Přítel okupantů
Mezitím naděje na znovuzrození monarchie rychle taje. Proto po smrti Kirilla v roce 1938 (Victorie zemřela půl roku předtím v průběhu návštěvy v nacistickém Německu) jeho syn a „následník trůnu“ Vladimír se rozhodl nepokračovat v komedii s deklarováním sebe jako „imperátora“.
Dá se říci, že se daleko méně než jeho otec účastnil politiky a místo toho preferoval spíše světský život. Nicméně před výtkami kvůli sympatiím k nacistům ho to neuchránilo. V roce 1938 učinil dokonce oficiální prohlášení, v němž zdůraznil, že se „nikdy nesetkal s německým kancléřem“, což nebyla tak úplně nepravda, protože malý Vladimír znal Hitlera v době, kdy jeho strana ještě nebyla u moci.
Když německá vojska okupovala Francii, Vladimír Kirillovič se rozhodl zůstat raději v Saint-Briac. Jeho vztahy s Němci zřejmě probíhaly „v atmosféře vzájemného porozuměníů“. Několik dní po ustavení „nového řádu“ ve Francii byl Vladimír povolán do Paříže k německému velvyslanci, brigadenfuhrerovi SS Otto Abetozovi. Ten byl sice velmi zdvořilý, nicméně ho upozornil na nutnost zachovat úplnou věrnost Říši. Této „linie“ se pak Vladimir Kirillovič zodpovědně držel až do konce druhé světové války.
Nejprve uvolnil dlouhodobého šéfa osobního kabinetu „císařského domu“ Harolda Earla a přerušil s ním všechny styky. Když ho později Němci zatkli, velkokníže nepodnikl žádné kroky, aby se pokusili osud svého věrného asistenta zmírnit.
Sám hrabě ve svých pamětech s hořkou lítostí napsal:
„Velkokníže se zcela dostal pod vliv Němců. Navíc Němci v jeho okolí patřili hlavně ke gestapu. Většina z nich byli ruští emigranti, kteří se stali německými agenty a u francouzské policie (myšleno kolaborantské policie, ovládané okupanty) byli na zvláštním seznamu. Dokonce i restaurace, které s nimi navštěvoval velkokníže, patřily k těm, které byly na zvláštním seznamu a dávno by byly uzavřeny, pokud by se za ně nezaručili Němci…
Při poslední návštěvě velkoknížete v Paříži seděl v restauraci a podnapilá společnost u jeho stolu zpívala německé písně. Z francouzkého pohledu je taková blízkost velkoknížete k okupantům silně kompromitující a měla by vést k tomu, že až okupace Francie skončí, bude ji muset opustit.“
V té době se Vladimír Kirillovič velmi sblížil s neslavně proslulým Jurijem Sergejevičem Žerebkovem, bývalým baletním umělcem a synem kozáckého generála. V roce 1941 stanul v čele hitlerovci vytvořeného „Výboru vzájemné pomoci ruských emigrantů ve Francii“ – analogu německého úřadu generála Biskupského. Žerebkov byl jedním z nejvíce nekompromisních antisemitů a divokým zastáncem okupantů a na konci války dokonce vstoupil do vlasovského „Výboru pro osvobození národů Ruska“.
V roce 1946 pařížský soud Žerebkova odsoudil na 5 let „národní hanby“ a v roce 1948 za účast v deportaci ruských židů – k celoživotním nuceným pracem (nicméně v tu dobu se bývalému kolaborantovi už podařilo uprchnout do frankistického Španělska, kde umřel na konci 70. let).
A byl to právě Žerebkov (plnící příkazy svých německých kurátorů), pod jehož vlivem bylo „politické chování“ velkoknížete. Nejznámějším výsledkem jeho činnosti bylo veřejné „Prohlášení“ Vladimíra v záležitosti začátku války Německa se SSSR, které bylo zveřejněno 26. června 1941. Zde je jeho plné znění:
Prohlášení Hlavy Ruského Imperátorského Domu Velkoknížete Vladimíra Kirilloviče
V tento hrozný čas, kdy Německo a téměř všechny národy Evropy vyhlásily křížovou výpravu proti komunismu-bolševismu, který zotročil a utiskuje lid Ruska už 24 let, se Já obracím ke všem věrným a oddaným synům naší Vlasti s výzvou: podporovat podle svých sil a možností svržení bolševické moci a osvobození naší vlasti od hrozného jha komunismu.
Vladimír
V zájmu objektivity je třeba říci, že Vladimír Kirillovič nebyl v žádném případě jediným zástupcem ruské carské rodiny, kdo otevřeně podporoval nacisty. Například kníže carské krve Gavriil Konstantinovič (syn velkoknížete Konstantina Konstantinoviče) rovněž obdivoval úspěchy führera. 12. srpna 1940 v dopise generálporučíkovi Nikolaji Golovinovi napsal:
„Včera jsme v kinematografu viděli slavnostní zasedání reichstagu a návrat – triumfální – vojáků do Berlína. Ohromující obraz. Vzrušením mi vytryskly slzy… Příjezd „Jeho“ (Hitlera) do reichstagu byl úžasný. Nádherná auta blýskající se čistotou, nadšený dav. A „On“ sám, jednoduchost sama, žádná póza, přitom vznešenost a síla.“
Gavriil Konstantinovič vyjádřil i spokojenost s úspěchy fašistů v jiných zemích Evropy. 16. října 1940 napsal témuž adresátovi:
„Jsem velmi rád, že rumunského krále požádali o odstoupení. Je to velmi slabý typ a jen Bůh ví, co dělal v Rumunsku s tou svou židovkou Lupescu… Myslím, že nyní ve světě zvítězilo dobro nad zlem a začal čas světla.“
Avšak pro samotné čekatele na ruský trůn „čas světla“ ne a ne přijít. Nacisté dali otevřeně najevo, že naprosto nemají v úmyslu jim poskytnout ve vydobyté části Ruska jakoukoli formu vlády, tím spíš monarchii. Navíc ještě v březnu roku 1941 v deníku štábu operativní obsluhy Nejvyššího velení wehrmachtu byl pořízen záznam o cílech okupačního režimu na území SSSR. Mimo jiné bylo v dokumentu uvedeno:
„Socialistické myšlenky v současném Rusku již není možné vykořenit… Židovsko-bolševická inteligence, která je utlačovatelem lidu, musí být odstraněna ze scény. Bývalá buržoazně-aristokratická inteligence, pokud ještě existuje, v první řadě mezi emigranty, také nesmí být připuštěna k moci. Ta není přijímána ruským lidem, a kromě toho je nepřátelská vůči německému národu“.
Takže nacisti používali Vladimíra, aniž by mu něco za to slíbili. S takovým stavem věcí je bohužel nutné se smířit. Zábavné přitom je, že sovětská propaganda na samém začátku Velké vlastenecké války celkem aktivně využívala téma potenciálního znovuzrození carismu v Rusku za pomoci Němců. Na jednom z plakátů v roce 1941 byla například báseň, která začínala zhruba takto: Je jakés vzrušení v německé koloně, fašisté vezou pro Rusko cara. Sedí on, klátí se na hubené herce a ve snu vidí se v Moskvě…“
Kromě zábavy v pařížských restauracích se Vladimír Kirillovič účastnil financování „východních praporů“ přesunutých uprostřed války na západní frontu, do Francie.
Na východní frontě je známý snad jen jeden pokus o formování kolaborantské ruské monarchistické jednotky. V roce 1943 aktivista organizace „Ruský imperiální Svaz“ N. I. Sachnovský se dvaceti podobně smýšlejícími mladými lidmi žijícími v Belgii se stali dobrovolníky v útočné brigádě vojsk SS „Valonsko“. Součástí brigády Sachnovského se stal oddíl sovětských válečných zajatců nazvaný „Ruská národní domobrana“. Po příjezdu na okupované území SSSR do Korsuň-Ševčenkova regionu se Sachnovský pokusil šířit monarchistickou propagandu mezi místní obyvatelstvo, ta však neměla žádnou odezvu.
„Domobranci“ nosili na rukávu pásku s pravoslavným křížem. K jediné bojové operaci, jíž se zúčastnili, došlo při náhodném střetu s postupující sovětskou pěchotou. Většina vojáků zahynula, zbytek spolu s valonskými esesáky byl stažen do týlu a rozpuštěn. Část z nich zůstala v řadách formující se 28. granadské divize SS „Valonie“ pod velením Léona Degrelle, ostatní byli demobilizováni.
Co se týče Vladimíra, který se vážně obával o svůj život, před osvobozením Francie se stihl evakuovat do německého Amorbachu. Na samém konci války, když se zachraňoval se před postupujícími sovětskými vojsky, objevil se velkokníže ve společnosti Žerebkova v Tyrolích. V prvních květnových dnech se připojili ke koloně ustupující 1. Ruské národní armády generálmajora Borise Cholomstom-Smyslovského. Ten byl personálním německým rozvědčíkem a zaručen podporou Američanů vyvezl na Západ důležité osoby ruských kolaborujících sabotérů.
Zajímavé je, že spolu s Vladimírem a Žerebkovem tu byli představitelé francouzského pronacistického režimu Vichy – maršál Henri Pétain a Pierre Laval.
V noci z 2. na 3. května 1945 armáda Smyslovského přešla hranici neutrálního knížectví Lichtenštejnsko. Zde byli ruští spolupachatelé nacistů internováni a později probíhala vydání do SSSR. Co se týče Francouzů a Vladimíra, úřady knížectví jim rozhodně odmítly poskytnout útočiště – všichni byli vydáni zástupcům 1. francouzské armády maršála Jeana de de Lattre de Tassigny. Velkoknížeti se však na poslední chvíli podařilo uprchnout na území Rakouska, odkud díky šťastné náhodě odletěl do Španělska.
Podle jiné verze Lavala a Pétaina a také Žerebkova Francouzům vydal sám Vladimír Kirillovič – výměnou za vlastní beztrestnost a možnost odjezdu do Španělska. Tam ho již čekala jeho teta, infantka Béatrice.
Útěk do frankistického Španělska bezpochyby Vladimíra Kirilloviče zachránil před pravděpodobnou odplatou za kolaboraci s Němci. Ani v průběhu dalších deseti let si netroufl vycestovat za hranice Španělska…
Poznámka překladatele:
Ve Španělsku se Vladimírovi a jeho ženě Leonidě Bagration narodila dcera Marie Vladimírovna, která byla v roce 1989 prohlášena za „dědičku ruského trůnu a hlavu domu Romanovců v exilu“. V současné době vyvíjí spolu se svým synem enormní aktivitu, jejímž cílem je návrat monarchie a usazení jejího syna na ruský trůn.
Je smutné, že jí v tomto konání pomáhá i řada významných osobností Ruska, jako například premiér Medvěděv nebo prokurátorka Krymu Poklonská. Na její straně je zřejmě i ruská pravoslavná církev…
Foto ze současné návštěvy Marie Vladimirovny na Krymu:
Předchozí části:
Zdroj
