Následníci trůnu: Romanovci viděli v Hitlerovi skvělou šanci na návrat do Ruska 2
vlevo: generál V. V. Biskupský
vpravo: Max Erwin von Scheubner-Richter
Za jednoho z hlavních sponzorů nacistických novin „Völkischer Beobachter“ Rosenberg označil generála Vasilije Viktoroviče Biskupského, radikálního monarchistu a důvěrníka Kirilla Vladimiroviče Romanova. Při tom je známo, že Biskupský byl jen prostředníkem – peníze na potřeby nacistů mu dávala Victoria (nepřátelé Kirilla tvrdili, že mezi generálem a velkokněžnou existovalo intimním spojení, které bylo zachyceno i v policejních záznamech).
Před přestěhováním Kirilla a Victorie do Cobourgu byl Biskupský, i přes svou pověst dobrodruha, jejich zplnomocněným zástupcem v Německu. Mimochodem, sám velkokníže řekl jeho osobnímu sekretáři Haroldu Earl, že „v neklidné době by se člověk neměl bát ušpinit bílé rukavice a spoléhat se pouze na lidi s vynikající pověstí, kteří jsou však většinou v politickém boji k ničemu.“
Klíčovou postavou ve sjednocení počátečních nacistů a radikálních ruských monarchistů byl Max Erwin von Scheubner-Richter. Narodil se v roce 1884 v Rize, podílel se na potlačení revolučních akcí v letech 1905 – 1907 a v prosinci 1910 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal inženýrem. Tam už se v té době tvořilo jádro „rusko-baltické skupiny“, která později téměř v plné sestavě vstoupila do NSDAP. V prosinci 1917 byl Scheubner-Richter jmenován důstojníkem rozvědky při hlavním velení východní fronty v Pobaltí. Aktivně se účastnil bojů proti bolševikům a v roce 1919 se vrátil do hlavního města Bavorska, kde přes Alfreda Rosenberga navázal kontakty s ruskými emigranty.
V listopadu 1920 Scheubner-Richter vstoupil do NSDAP a rychle se dostal do vnitřního kruhu Adolfa Hitlera. V této době už byl dobře přijímán ve společnosti Kirilla a jeho manželka Matilda byla blízkou přítelkyní Victorie Fjodorovny. Scheubner-Richter zároveň organizoval rusko-německou společnost „Vzkříšení“ (Aufbau), jehímž cílem bylo sjednotit všechny bílé emigrantské síly pod vedením velkoknížete Kirilla ve spojenectví s národními socialisty. Součástí plánů společnosti bylo vytvoření antibolševické „křižácké výpravy“, díky níž by byla sovětská vláda svržena a k moci v Rusku, na Ukrajině a v pobaltských zemí by přišli nacionalisti. Zástupcem Scheubner-Richtera se ve „Vzkříšení“ stal V. Biskupský.
Ten se nikdy s nacisty nerozešel. Po neúspěchu Pivního puče 9. listopadu 1923 (v průběhu těchto události padl Scheubner-Richter a poté se jeho organizace rozpadla) ukrýval u sebe v bytě Adolfa Hitlera. Zároveň i nadále hrál důležitou roli v okolí Kirilla, jsa jmenován na post vojenského ministra v kirillovské „exilové vládě“. Biskupský přivítal triumf NSDAP v lednu 1933 a vydal se do Berlína, kde se setkával s různými stranickými činiteli zaujímajícími vysoké postavení. V květnu 1936 za podpory SS a ministerstva propagandy byl jmenován šéfem Úřadu pro ruské uprchlíky.
Do jeho kompetence se dostala organizace účetnictví, kontrol a „nacifikace“ všech v Německu žijících ruských emigrantů. Nejbližšími spolupracovníky Biskupského se stali vrazi V. D. Nabokova (otce známého spisovatele) – Petr Šbelský-Bork a Sergej Taboriskij, také bývalí členové společnosti „Vzkříšení“. Na začátku války ministerstvo Biskupského aktivně spolupracovalo s SS a s Abwehrem při získávání emigrantů jako překladatelů a agentů pro potřeby německé armády (a částečně rozvědky).
Ale vraťme se na začátek 20. let. V té době Kirill a Victorie neskrývají své sympatie k nacistickému hnutí. Štědré sumy na potřeby strany byly od nich jako obvykle předávány přes Biskupského a také přes generála Ludendorffa – v té době Hitlerova spojence. Jen samotnému Ludendorffovi byla „na řešení německo-ruské nacionální otázky“ předáno 500 tisíc zlatých marek. Kromě toho Victorie navštěvovala cvičení Útočných jednotek a někdy s sebou brala i malého syna Vladimíra.
V době krize první poloviny 20. let Kirill a Victorie utrpěli značné finanční ztráty. Přesto Biskupský i nadále zprostředkovával významné peněžní obnosy ve prospěch nacistů, a to až do příchodu Hitlera k moci. Velkou část těchto peněz dostal od Victorie. Není zcela jasné, odkud Kirill a Victorie tyto finanční prostředky po roce 1923 čerpali.
Je známo jen to, že plukovník Boris Brasol, který byl do „Vzkříšení“ přiveden Scheuber-Richterem jako antisemitský publicista, se stal prezidentem Ruského monarchistického klubu v New Yorku. A právě tomu se podařilo navázat vztahy s Henry Fordem, nejbohatším americkým automobilovým průmyslníkem a antisemitou. V roce 1924, když Victorie navštívila Ameriku, Ford vyčlenil pro Kirilla velkou sumu peněz. Brasol pokračoval i nadále jako prostředník mezi Fordem a Kirillem i ve 30. letech.
Časem se však postoj nacistů k Rusům výrazně změnil. NSDAP, která nabrala sil, víc podporu ruských monarchistů nepotřebovala. Po smrti Scheubner-Richtera už nikdo ve vedení strany nemluvil o možnosti obnovení monarchie – ani v Německu a tím spíš ani v Rusku. Kirill se v důsledku toho postupně od krajně pravicových radikálů – alespoň navenek – distancoval.
„Car a sověty“
Protože vláda Výmarské republiky si nechtěla kazit vztahy se SSSR, zakázala Kirillovi zabývat se politickou činností. A tak se „dvůr“ koncem 20. let přestěhoval do Saint-Briac ve Francii. Přitom však vztahy mezi Romanovci a Německem nebyly přerušeny. Ještě v roce 1925 starší dcera Kirilla Marie se provdala za prince Charlese Leyningenského. Sloužil v námořních silách Třetí říše, koncem války padl do ruského zajetí a umřel v roce 1946 na tyfus. Druhá dcera, Kira se v roce 1938 v Postupimi provdala za prince Louise Ferdinanda Hohenzollern, důstojníka německých vzdušných sil.
Co se týče samotného „imperátora“ Kirilla, od okamžiku příjezdu do Francie na radu Biskupského se začal sbližovat s představitelem emigrantské organizace „Svaz mladorusů“ Alexandrem Kazem-Bekem. Mladorusové, kteří sami sebe nazývali „nacionálními revolucionáři“, prohlásili za svůj cíl vytvoření „sociální monarchie“ mající v sobě rysy samoděržaví spolu se systémem sovětů. I když starší generace emigrantů obvinila Kazem-Beka ze sympatií k bolševismu (a jak se později ukázalo, oprávněně), v manifestech samotného Kirilla v tu dobu také fakticky zaznívalo heslo mladorusů: „Car a sověty“. Na většinu velkých akci Kazem-Bek zval i syna „imperátora“ – mladého Vladimíra Kirilloviče.
Mnohé z ideologie a vnějších atributů mladorusů bylo přímo povypůjčováno od italského fašismu. Mimochodem Kazem-Bek byl jediným významných ruským emigrantským politikem, kterému se dostalo osobní audience u Mussoliniho. U svých černě oblečených kolegů načerpali mladorusové principy jednoty velení, hierarchie a solidárnosti tříd. Svého vůdce mladorusové vítali charakteristickým zvednutím pravé ruky a zvoláním „Глава!“
Nicméně už v polovině 30. let mladorusové začali rychle nabírat levicový směr a v jejich tisku se stále častěji objevovaly materiály hovořící o pozitivních sovětských zkušenostech. Dokonce začali sami sebe nazývat jako „druhá sovětská strana“. Ke skutečnému skandálu pak došlo v létě 1937, kdy byl Kazem-Bek zastižen v jedné pařížské kavárně v důvěrném rozhovoru se známým generálem A. Ignatějevem, který právě přijel ze SSSR.
Vedení mladorusů bylo otevřeně obviněno z toho, že jsou agenty bolševiků, a Kirill s nimi okamžitě přerušil veškeré vztahy. Mimochodem po válce se Kazem-Bek vrátil do Sovětského svazu a do konce života pracoval v časopise Moskevský patriarchát.
pokračování příště…
Zdroj
