Následníci trůnu: Romanovci viděli v Hitlerovi skvělou šanci na návrat do Ruska
Vladimir Kirillovič (druhý zprava) se sestrou a rodiči
V polovině loňského července se představitelé monarchistické dynastie Romanovců ocitli v centru pozornosti médií. S odkazem na Kancelář hlavy domu Romanovců – velkokněžnu Marii Vladimirovnu – novináři informovali, že „potomci imperátorské dynastie mají v úmyslu obrátit se na ruskou vládu se žádostí dát oficiální status imperátorskému domu a přidělit jim rezidenci v Moskvě“. Zpráva pochopitelně vyvolala protichůdné reakce.
Nesmiřitelný postoj k iniciátorům udělení zvláštního statusu následníka trůnu zaujali zejména zástupci ruské šlechty Nikita Loibanov-Rostovský, Alexandr Trubeckoj, Petr Šeremetěv a Sergej Kapnist. Ve svém dopise prezidentovi Ruska prohlásili, že Marie Vladimirovna nemá právo nazývat se hlavou domu Romanových a rovněž připomněli těsné vztahy jejího otce Vladimira Kirilloviče s nacisty. Tím, nakolik jsou tato obvinění závažná, se zabývali korespondenti serveru „Přísně tajné“.
Hajlujícími představiteli evropských monarchistických domů není nikdo nijak zvlášť překvapen… Už Mussolini v praxi ukázal možnost kombinace fašistické diktatury a monarchie. Král Itálie Viktor Emmanuel III. byl loajální oporou režimu duceho. To dovedlo k tomu, že po válce bylo členům královské rodiny zakázáno objevit se na italské půdě. Své otevřené sympatie k Hitlerovi neskrýval ani britský monarcha Eduard VIII. a princ Bernard, manžel holandské královny Juliany byl dokonce členem nacistické strany a SS a do konce života tak byl nucen se ospravedlňovat za ony „nepříjemné epizody neklidného mládí“.
Samozřejmě že nezaostávali ani potomci německých královských rodů, bez obtíží se nacházející na rozličných postech v hitlerovském státě. Výjimkou nebyli ani Romanovci, z nichž mnozí otevřeně podporovali „hnědé hnutí“, naivně se při tom domnívajíce, že Hitler jim pomůže zatočit s bolševiky a obnoví v Rusku carský trůn.
velkokníže Kirill Vladimirovič
Od revoluce a zániku monarchie v Rusku četní zástupci ruského imperátorského domu nacházející se ve vyhnanství vedli mezi sebou vášnivé spory o vlastnictví pomyslného trůnu. Někdy se ke skutečným Romanovcům připojili i různí podvodníci a samozvanci. Tak například počátkem roku 1920 jistá Američanka Anna Anderson oznámila, že právě ona je velkokněžnou Anastázií, která seúdajně zázrakem zachránila před popravou v Jekatěrinburgu.
Sympatie většiny uprchlíků se po určitou dobu naklonily ve prospěch velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, bývalého vrchního velitele imperátorské armády. Právě jeho prosazovala tak vlivná organizace ruské diaspory jako Ruský vševojenský svaz (ROVS). Nicméně v lednu 1929 Nikolaj Nikolajevič zemřel a palma prvenství v honičce za chimérou ovládnutí nejvyšší moci ve „znovuzrozené Ruské impérii“ přešla k velkoknížeti Kirillu Vladimirovičovi a po té k jeho potomkům.
Odpůrci „Kirillovičů“ velmi vehementně rozporovali jakékoli jejich právo na „návrat na trůn“. Mezi jejich argumenty často zaznívalo i obvinění z podpory německého národního socialismu, a to jak v případě samotného Kirilla, jeho ženy Victorie, tak i jejich dětí – v první řadě velkoknížete Vladimíra…
princezna Saxe-Coburg-Gotha Victoria Melita
Rudohnědý kandidát
Kirill se narodil 12. října 1876 v Carském Selu. Bezpochyby byl jedním z nejvýraznějších a nejextravagantnějších představitelů imperátorské rodiny. Jeho chování (jak ve společenském životě, tak i v námořní službě) neustále působilo jeho vládnoucí dynastii nemálo problémů. Kirill mohl být drzý k vyšším i starším důstojníkům, zanedbával služební povinnosti a byl stálým návštěvníkem těch nejmódnějších světových kabaretů.
Skutečný skandál způsobilo jeho manželství se sestřenicí – princeznou Saxe-Coburg-Gotha Victorií Melitou. Ta byla původně provdaná za velkovévodu Ernsta Ludwiga Hesse, bratra ruské carevny Alexandry Fjodorovny a známého homosexuála. V roce 1901 bylo jejich manželství anulováno a 8. října 1905 se Victoria a Kirill vzali v bavorském lázeňském městečku Tegernsee, kde velkovévoda podstupoval léčbu nervové deprese.
Tento sňatek nebyl ruskou monarchistickou rodinou uznán a v průběhu několik dalších let měli Kirill a Victoria ke dvoru zakázaný přístup. Hlavní důvod údajně spočíval v tom, že Victoria odmítla opustit lůno luteránské církve a kromě toho že podle ruského práva manželství blízkých příbuzných není dovoleno. Nicméně v roce 1907 je Nikolaj II. omilostnil a poté, co Victoria přece jen přijala pravoslaví, byla skandální svatba dekretem legalizována. Car obnovil Kirillovi Vladimirovičovi a Victorii Fedorovně práva členů imperátorského domu, včetně práva na trůn.
V tomtéž roce se jim narodila dcera Marie, v roce 1909 Kira a v roce 1917 syn Vladimír. Krajně napjaté vztahy s trůnem vyústily v to, že v době revolučních událostí února 1917 Kirill porušil přísahu a dopustil se tím velezrady. Připevnil si rudou stuhu a v čele gardové osádky přijel do státní dumy a oznámil jejímu předsedovi Michailu Rodzjanko: „Mám tu čest se hlásit Vašemu Vysokoblahorodí. Jsem vám k dispozici, stejně jako celý národ.“
Nicméně velmi brzy musel Kirill i se svou rodinou z Ruska uprchnout. Už v březnu nelegálně vyjeli do Finska, potom se nějaký čas potloukali po Evropě, dokud se nakonec neusadili ve Victoriině rodném německém Coburgu. Zde žil její bratranec vévoda Saxen-Coburg-Gotha Karel Eduard. V roce 1922 se vévoda osobně účastnil organizace národního dne v Coburgu. Jedno z nejčestnějších míst na akci bylo tehdy věnováno Adolfu Hitlerovi a jeho podporovatelům…
Mimochodem, v období Třetí říše se Karl Eduard odměnou za finanční podporu nacistů v roce 1920 stal gruppenführerem úderné jednotky, císařským zplnomocněncem pro transport, poslancem Reichstagu a předsedou německého Červeného kříže.
Svaz dvouhlavé orlice a svastiky
Kiril a Victorie se pohodlně usadili v Německu. A nejen to: našli zde velmi mnoho nadšených příznivců, především v radikálně naladěných ruských emigrantech. Je třeba říci, že v prvních letech po revoluci proudil do Německa mohutný proud ruským běženců. Na začátku 20. let se tu usadilo okolo půl milionu vyhnanců ze země sovětů.
Kirill vůbec neměl původně v úmyslu uplatnit své právo na místo „budoucího imperátora“. Ale tlačily ho k tomu ambice ctižádostivé Victorie a mnozí ultrapravicoví ruští monarchisté. Nakonec v roce 1922 Kirill sám sebe prohlásil za „ochránce trůnu“ a v roce 1924 dokonce za „imperátora všeruského Kirilla I.“. Je zajímavé, že prakticky všichni, kdo v té době patřili do okruhu blízkého „carské osobě“, byli nejtěsnějším způsobem svázáni také s činností rodící se nacistické strany.
V prvních letech existence NSDAP bylo v jejích řadách velké množství emigrantů z Ruska, především baltských Němců. Mnozí z nich pocházeli z prostředí šlechty, armádních důstojníků, politiků, bojovali v řadách Bílé armády. Byli v zajetí myšlenky, že revoluci v Rusku zorganizovali židé a totéž peklo že se stane i v západní Evropě.
Ruští Němci, stejně dobře mluvící rusky i německy, tvořili mezičlánek mezi pravým křídlem ruské diaspory a nacisty. A mezi nimi bylo mnoho lidí chovajících oddanost domu Romanovců v osobě Kirilla (například jeden z nejznámějších nacistických umělců Otto von Kursell už jako budoucí člen NSDAP založil v Mnichově Ruský monarchický svaz).
Pod vlivem ruských emigrantů – bývalých reakcionářů – se v nacistické straně stal módním výraz „židovský bolševismus“ a „sovětská Judea“ a brzo se centrem nacionálně-socialstického obrazu nepřítele stal stereotyp „židovského bolševismu“.
Autor klasické studie o rané historii nacismu Konrad Heiden poznamenal, že ruští bílí emigranti, kteří stanuli pod transparenty s hákovými kříži, byli velmi ochotní zapojit Německo do tažení proti Leninovi… Bylo by přehnané nazývat tehdy se rodící vnější politiku nacionálního-socialismu carskou. Ale ve skutečnosti její duchovní původ je v carském Rusku, v Rusku reakcionářů a Svazu ruského národa.
Ruští emigranti aktivně publikovali v ústředním stranickém tisku – „Völkischer Beobachter“ a vystupovali na nacistických shromážděních. Podle jedné z verzí i samotné noviny nacisté koupili částečně za peníze ruských monarchistů. Hlavní ideolog strany a také rodák z Ruské říše Alfred Rosenberg ve svých pamětech píše o tom, že „největší finanční podpora přišla ze strany ruských bílých emigrantů, kteří za každou cenu chtěli dosáhnout šíření své anti-sovětské propagandy“.
pokračování příště…
Zdroj
