Při svém studiu historie christianizace Rusi jsem dospěl k závěru, že se v tomto případě jednalo o událost, k níž došlo až v 17. století, nikoli o několik století dříve, jak tvrdí oficiální historici. Abych věc mohl vysvětlit, jsem nucen na to jít od lesa. Před nedávnem jsem se dozvěděl, že genetičtí Slované žijící mimo území Evropy, Ruska nebo Indie (v níž počet „Árijů“ dokonce dosahuje až 100 milionů!) od dávných dob žijí i v Pákistánu (svébytné slovanské komunity – Kalašové) nebo v severní Africe (Amazachové).

Pákistánští Slované – Kalašové vypadají takto:

A tyhle ženy s ornamenty na tvářích patří k Amazachům, což jsou původní (!) obyvatelé Afriky. Podle různých zdrojů žije v Africe 4 – 6 milionů Amazachů!

Proč vám to říkám?

Každý národ má svou vlastní jedinečnou kulturu, své zvyky, svůj jazyk, svá národní řemesla, a dokonce i své národní symboly, ornamenty a vzory. Při studiu výše uvedených národů se mi podařilo zjistit, že minimálně jeden vzor se vyskytuje u naprosto všech Slovanů, ať žijí kdekoli.

Je to zobrazení Slunce – symbolu věčného života. Třeba takové:

Najdeme ho ve výzdobě běžných předmětů – třeba na kolovrátcích:

…stejně tak na náhrobcích – zhotovených do poloviny 17. století:

Při archeologických vykopávkách v roce 1999 na území Lužeckého kláštera byly nalezeny desítky náhrobků se symbolem Slunce. Náhrobky však kupodivu nebyly nalezeny na hřbitově, ale – naházené v základech malého kostelíka, postaveného v druhé polovině 17. století nedaleko. Základy tohoto dnes už zase dávno zbořeného kostelíka byly odhaleny v průběhu vykopávek poblíž kostela Narození Panny Marie.

Nález všechny překvapil, protože stavitelé vytvořili fundament, tedy vrstvu, kam se dává netříděný stavební kámen nízké kvality, z opracovaných náhrobků přinesených ze hřbitova. Co je však podivné – náhrobky byly vzaty z čerstvých hrobů!

Na některých bylo například datum úmrtí nebožtíka:

„Léta 7177 v 7. den prosince byl zde uložen služebník boží mnich Savatěj Fjodorov, syn Pozňakova“.

Pokud porovnáme starý slovanský kalendář s kalendářem současným, pak z toho vyplývá, že mnich Savatěj zemřel v roce 1669, což je jen krátce předtím, než byla započata stavba tohoto kostelíka.

Množství podobných náhrobků použitých jako nejlacinější stavební kámen mě přivedlo na myšlenku, že zástupci církve se tu v souvislosti s nějakou zásadní církevní událostí viditelně zbavovali něčeho, co mělo zmizet z očí světa – starého kulturního dědictví. A jak známo, právě v té době probíhala takzvaná „reforma Nikona„, která rozdělila lid na Rusi na „nikonovce“ a „starověrce“.

O co šlo?

V roce 1653 provedl patriarcha Nikon podporován carem Alexejem I. Romanovem církevní reformu, aby srovnal tradiční ruskou víru s řeckou, protože se mu zdálo, že se náboženství na Rusi příliš odchyluje od pravé křesťanské víry. Velká část národa se změnami nesouhlasila: není přece možné jen tak z příkazu měnit víru předávanou z pokolení na pokolení od pradávných předků – a nadále se řídila dávnými zvyky. Tomuto hnutí se pak začalo říkat Starověrci – Rozkolníci.

Nastaly kruté represe. Tisíce starověrců prchlo daleko na východ a v hlubinách tajgy zakládali nové osady, kde mohli bez pronásledování pokračovat ve víře svých předků. Mnoho z nich však přesto padlo do zajetí, byli mučeni a veřejně na náměstích upalováni.

Vnějším projev těchto reformních změn bylo potlačení starých slovanských symbolů a jejich nahrazení křesťanskými. Do období Nikonské reformy Rusové na náhrobky svých zesnulých umísťovali symbol Slunce. Avšak s církevní reformou v polovině 17. století se nad hroby zemřelých začaly místo Slunce objevovat – kříže, na nichž byla zapsána informace o zesnulém. Staroslovanský symbol věčného života byl tak nahrazen křesťanským symbolem smrti…

A tady je ten zlom v historii náboženství. Až do poloviny 17. století na ruské hroby nikdo neumísťoval kříže a neobjevily se ani na náhrobních deskách. A to může mít jen jedno vysvětlení: až do té doby na Rusi o ukřižovaném a po třech dnech vzkříšeném Kristovi nikdo nic neslyšel!

Co se týče symbolu Slunce na hrobech zesnulých, tak Slované se od dávných dob Slunci klaněli jako svému nejvyššímu božstvu. Slunce a z něho přicházejícího Ducha svatého Rusové pokládali za jediného boha, který je tvůrcem veškerého života na planetě. Bez Slunce, bez jeho světla a tepla by život na Zemi nemohl existovat.

Je zajímavé, že už v roce 692 církevní koncil, který se sešel v byzantské Konstantinopoli, vydal příkrý zákaz uctívání „idolu Koljady“ = Slunce.

Koljada (Jarilo) v slovanské mytologii

Přitom „idol Koljady“ byl centrální postavou staroruské víry. Obyvatelé ruského severu tak nazývali mladé Slunce, jako by se právě narodilo Bohorodičce-Nebi po polární noci.

Reforma Nikona z roku 1654 ukazuje na odstranění této staré ruské víry a zavedení víry cizí, která byla již dříve Židy vnucena Západu i Blízkému východu.

V roce 1684 zavedl nový patriarcha Ruska Joachim, který ve funkci nahradil Nikona, tvrdý zákaz uctívání symbolu mladého Slunce – Koljady, jehož narození bylo na Rusi slaveno vždy 25. prosince. (Koljada – koleda – „Koleda, koleda, Štěpáne…) Proč zrovna v tu dobu? Protože 22. prosince na severní polokouli nastupuje vrchol polární noci a za polárním kruhem slunce na několik dní přestává vycházet nad obzor. Tento astronomický jev se stal podkladem pro severské mýty o „umírajícím“ a po třech dnech se „rodícím“ slunci.

S konečnou platnosti dorazil starou ruskou víru (udělal nad ní kříž) v roce 1700 car Petr I. údajně „Veliký“. Zavedl kalendářní reformy a místo „novoletí“, které se na Rusi slavilo 1. září, zavedl „Nový rok“, který svým výnosem přikázal slavit „pitím a veselím“ 1. ledna. Dalším výnosem pak přikázal národu slavit 25. prosince nikoli narození Koljady (Jarily), ale narození Krista.

A to je chvíle, kdy došlo k pokřesťanštění Rusi. Psal se rok 1700.

Současný symbol pravoslaví na kupoli chrámu

Vidíte v nadkupolním kříži pravoslavného chrámu ukřižovaného bohočlověka Krista?

Já tam vidím ukřižované Slunce…

Na ruském serveru, kde se tento článek objevil, se v komentářích pod ním objevil tento příspěvek (zkráceno):

Před několika lety jsem se na svých cestách několikrát ocitl v jedné opuštěné vesnici v tajze. Žili tam už jen dva staří lidé – starověrci. Zřejmě jsem se jim zalíbil, a tak mi stařec jednou řekl: „Když se tu usadíte, pokřtím vás v řece, jak to má správně být.“

„Dědo, a jak se to má správně dělat?“

A on mi vyprávěl, jak dříve starověrci křtili děti. Týden po narození se za úsvitu sešla celá vesnice na břehu řeky. Byla-li zrovna zima, vysekali v ledu díru. Když vycházelo slunce, vzal otec dítě do náruče a spolu s ním vstoupil až po pás do vody. Tam je celé smočil, stoje při tom tváří ke slunci a přitom je s poklonou představil nejprve slunci a potom „všem čtyřem větrům“. Pak s ním vystoupil z vody, ale dítě neutírali, čekali, až oschne samo. Teprve potom je vrátil matce.

Ptal jsem se, co se dělo, když byl silný mráz. Odpověděl, že děti se u nich rodily většinou na jaře nebo v létě. Prý se na to dbalo, aby tomu tak bylo. A pokud se snad dítě výjimečně narodilo v zimě, pak už se prý babičky „nějak“ postaraly, aby v den křtu nebyl mráz.

Srovnejte to s tím, co dnes činí církev – tento úkon zcela ztratil svůj původní význam. Křest byl představením nového člověka Bohu-Slunci a Duchům přírodních sil – vodě a větru. Že to je pohanský obřad? Určitě! Uctívání Slunce? Samozřejmě! Ale copak Jan Křtitel křtil Ježíše jinak?

Zdroj: http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/rus-krestili-v-17-veke