Lidská práva na Západě: chová se realita podle rétoriky? Na povrchu se zdá, že je kulturní vyprávění dostatečně nevinné: miliardářští  filantropové, politické osobnosti a nadnárodní korporace,  spolu s velkým počtem zaměstnanců a dobrovolníků – všichni společně pracují ve jménu sociální spravedlnosti za lepší, spravedlivější a odpovědnější svět.

Příběh se čte na papíře velmi dobře, a také by měl. Koneckonců ve 20. století bylo možné spatřit řetězec zjevných selhání některých vlád v omezení a zastavení některých nejhrůznějších projevů genocidy a zločinů proti lidskosti. Výsledkem je, že se tím otevřely dveře pro mnohé, publicitu přitahující, charity a organizace pro lidská práva, aby tak sehrály větší roli při zmírňování mezinárodních záležitostí.

Pod přísnější kontrolou se nicméně vynořuje řada nepříjemných skutečností, týkajících se obav o dodržování mezinárodních lidských práv ve 21. století. I když mnohé charity (zabývající se ochranou lidských práv) stále propagují samy sebe jako „neutrální“ a „nestranné“, realita je úplně jiná. Níže detailně uvedeme řadu případů, přitahujících pozornost veřejnosti, v nichž jsou tyto organizace využívány jako orgány pro styk s veřejností (PR) za účelem realizace cílů západní zahraniční politiky. Skeptický postoj veřejnosti k charitativnímu sektoru je již ve svém maximu, takže nebezpečí je zřejmé: jestliže konflikty zájmů nebudou adresovány vážně, hrozí, že podkopou důvěryhodnost celému mezinárodnímu sektoru nevládních organizací (NGO).

Jeden obtížný aspekt analýzy této bitvy „řízení vnímání“ je, že existuje reálné riziko chybné démonizace celého neziskového sektoru. Skutečností je, že ve většině organizací pro lidská práva a humanitárních organizací tvoří personál i vedení poctiví, pracovití a vysoce vzdělaní jedinci, z nichž mnozí vykonávají své funkce s nesobeckým srdcem a s těmi nejlepšími úmysly. Z větší části si mnozí nejsou vědomi nebo se nezajímají o to, kdo skutečně financuje jejich organizace a co tyto finanční řetězce znamenají, pokud jde o postavení dané organizace na jakékoliv škále geopolitických otázek nebo vojenských konfliktů. Je samozřejmě pravda, že v průběhu několika let upřímně a zaníceně vedené kampaně pomohly osvobodit jedince, kteří byli nespravedlivě vězněni, a kteří rovnou dosáhli procesu a spravedlnosti pro nespravedlivě odsouzené. Je také pravda, že mnohé z těchto organizací pomohly ke zvýšení povědomí o mnoha důležitých sociálních záležitostech a problémech, týkajících se životního prostředí.

Vzhledem ke zvýšenému financování ze strany korporačních zájmů, přímých spojení s vládou a výzkumných týmů obranné politiky v posledních letech, se tyto organizace staly ještě více zpolitizované a těsněji spjaté se západními „agenty vlivu“. V důsledku toho můžeme učinit argument, že na mnoha úrovních můžou tyto organizace pro „lidská práva“ přispívat ke skutečným problémům, přestože prohlašují, že budou pracovat na jejich zmírnění – způsobení více utrpení, více smrtelných případů a nestabilita v celém světě (kvůli společnému marketingu cílů zahraniční politiky Washingtonu, Londýna, Paříže a Bruselu).

Problém je v zásadě systémový i institucionální. Výsledkem je, že se mnoho čelních západních organizací na ochranu lidských práv se sídlem v Severní Americe a Evropě stalo zrcadlovým odrazem západní zahraniční politické agendy a stalo se virtuálními zúčtovacími organizacemi pro intervenční propagandu.

Spisovatelka Stephanie McMillan popisuje novou roli nevládních organizací v 21. století:

„Spolu s vojenskými invazemi a misionáři nevládní organizace pomáhají roztříštěným zemím, aby se otevřely jako zralé ořechy, a dláždí cestu pro intenzivnější vlny vykořisťování a dobývání.“

Obr.1: V roce 1999 bylo vytváření konsenzu pro válku NATO proti Jugoslávii multilaterálním úsilím (Image: Tass News)

Outsourcing „vytváření konsenzu“

Utváření vnímání západní veřejnosti a názorů na hlavní mezinárodní otázky je nezbytné, pokud si hlavní světové mocnosti uvědomí cíle svoji zahraniční politiky. Není překvapením, že mnohé z veřejných postojů, převzatých nevládními organizacemi (NGO), jsou přesně sladěny se západní zahraniční politikou. V Balkánské válce v 90. letech podporovaly organizace pro lidská práva rozdělení. Na Ukrajině v roce 2014, a také v Sýrii a Jemenu v roce 2016, podporovaly změnu režimu. V každém případě nevládní organizace fungují jako rozšíření styku s veřejností pro západní členy Spojených národů a blok Rady bezpečnosti, jmenovitě USA, Velká Británie a Francie. Tato tajná dohoda je zřejmá ve všech horních vrstvách těchto organizací, jejichž zefektivněná agenda je v souladu s lukrativními otáčivými dveřmi, které existují mezi kartelem západních nevládních organizací, vládami a médii.

Tak jak jsou západní vlády více zapojeny do dlouhodobých konfliktů po celém světě, potřeba pro outsourcing jejich etiky a morálky nevládním organizacím se stává jasnější. Spojitost mezi těmito symbiotickými subjekty je nezbytná, pokud mají vlády úspěšně koncipovat geopolitické „příběhy“, z nichž mezinárodní organizace pro lidská práva tak často odvozují své vlastní styky s veřejností a kampaně k získávání peněžních prostředků. Společně všechny tyto věci směřují k vytvoření vysoce efektivní a funkční aliance, která by mohla být popsána jako druh průmyslového komplexu „vládních a mediálních lidských práv“.

Nikde není tato „komplexnost“ patrnější, než v případě zahraniční politiky, které vedou Spojené státy proti Sýrii. Tím, že koncipují syrský konflikt (2011 až do současnosti) jako „občanskou válku“, západní média i organizace pro lidská práva měly svůj podíl na podpoření důležitého „příběhu“ západní zahraniční politiky. Tento „příběh“, byť nepřesný a zkreslený, pomáhá zaštítit Američany vedenou tajnou proxy válku, které bylo umožněno nerušeně pokračovat pod povrchem „příběhu“, tak jak jej vnímá západní veřejnost. Pro americkou mainstreamovou veřejnost, je-li skutečně obeznámena, realita ohledně Sýrie by pro ni mohlo příliš velké sousto – Amerikou podporovaná partyzánská válka, v níž Washington a Ankara, spolu se spojenci NATO a Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC), zaplavujícími Turecko a Sýrii zbraněmi, finančními prostředky, vybavením, týmy sociálních médií, vojenskými poradci a zahraničními bojovníky až z Pákistánu. Při analýze ze širšího pohledu je toho na syrském konfliktu velmi málo „občanského“.

Průmysl pro lidská práva

To, co bylo kdysi ve 20. století doplňkem ke vznikajícímu mezinárodnímu progresivnímu hnutí, se od té doby ve 21. století rozšířilo do multimiliardového dolarového mezinárodního „třetího sektoru“ – za který se zaručily některé přední světové nadnárodní korporace. Tento impozantní labyrint je veden organizacemi, např. Amnesty International, Organizace na ochranu lidských práv (HRW) a celosvětové hnutí za lidská práva (FIDH). Každá z těchto organizací má dobře rozvinutá spojení, vedoucí přímo do centrálních vlád a možná, což je ještě překvapivější, spojení vedou přímo do centra vojensko-průmyslového komplexu. Bezpečně zahalená pod oficiálním pláštíkem „charitativní organizace“ mnohé z těchto subjektů prosazují politickou agendu a efektivně slouží jako odbytiště styku s veřejností pro vojenské plánování USA a NATO.

Práce v pozadí průmyslového sektoru lidských práv, čelícího veřejnosti, je další klíčovou složkou, která pomáhá nastavit geopolitický program. O to se snaží přední západní vlády v čele s Bílým domem a ministerstvem zahraničí USA. Za politickou fasádou je však místo kde se koná skutečná práce; nesčetné množství výzkumných týmů, které slouží jako neoficiální, jakoby akademická, podpůrná struktura pro správu politického plánování, rozvíjení velkolepých strategií a dalších velkých myšlenek. Některá rozeznatelná jména v tomto odvětví jsou Rada pro zahraniční vztahy (CFR), Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS), Brookings Institute, Heritage Foundation,  Americký institut pro podnikání a výzkum politiky (AEI) a Iniciativa zahraniční politiky (zřejmý dědic PNAC). Tyto výzkumné týmy a nadace jsou také označovány jako „politické mlýny“, a to kvůli jejich schopnosti vyprodukovat svazky politických a strategických „bílých spisů“, průzkumy a strategické studie, které jsou potom šířeny prostřednictvím různých průmyslových časopisů a při různých společenských událostech, na konferencích a akcích ve Washingtonu DC a v New York City. Některé skupiny výzkumných týmů, jako je Výbor pro mír a bezpečnost v Zálivu, byly zřízeny v 90. letech za účelem prosazování specifických cílů v oblasti zahraniční politiky – jako např. nastartování války v Iráku. Kde je válka, tam s největší pravděpodobností najdete výzkumných tým, který za tím vším stojí.

Následujte peníze

Chcete-li najít společnou nit mezi výzkumnými týmy, nadacemi a charitativními organizacemi v oblasti lidských práv, je třeba pouze následovat peníze.

Mnohé z těchto subjektů získávají velké částky finančních prostředků ze stejných zdrojů – nadnárodní korporace. Jedním z velkých přispěvatelů každoročních finančních prostředků organizacím pro lidská práva, včetně Organizace na ochranu lidských práv (HRW), je kontroverzní miliardář z Wall Street George Soros, který poskytuje finance  prostřednictvím své neziskové organizace nazvané Institut otevřené společnosti (Open Society Institute). Další organizace pro lidská práva, jako je např. Celosvětové hnutí za lidská práva (FIDH), které sjednotilo asi 178 organizací ze 120 zemí, získávají finanční prostředky z amerického ministerstva zahraničí, a to prostřednictvím Národní nadace pro demokracii (NED). Zde máme přímou finanční vazbu, která tvoří kruh, spojující západní vlády, nevládní organizace a charity.

Můžeme argumentovat, a to úspěšně, že tato spojitost zajišťuje výstupy, ideje a marketingové zprávy z každé etapy kampaně pro lidská práva v souladu s cíly a styly západní zahraniční politiky.

Obr.2: Chytrá moc (Smart Power): Suzanne Nossel, dříve pracující na Ministerstvu zahraničí USA, nyní významná osobnost nevládních organizací (NGO). (Image Source: Pen.org)

Washingtonské otáčivé dveře lidských práv

Není žádným tajemstvím, že existují otáčivé dveře mezi americkým Ministerstvem zahraničí a mnoha významnými organizacemi na ochranu lidských práv v západním světě. Tuto souvztažnost můžeme „sesbírat“ z tohoto politického dokumentu Rady pro mezinárodní vztahy (CFR), v němž se uvádí:

„Kvůli postupu od jemného nesouhlasu až k přesvědčivé vizi, by se měli progresivní tvůrci politických strategií obrátit k velkému pilíři zahraniční politiky USA dvacátého století: liberální internacionalismus, který předpokládá, že celosvětový systém stabilních liberálních demokracií by byl méně náchylný k válkám… Washington, říká teorie, by tak měl nabídnout asertivní vedení – diplomatické, ekonomické, a v neposlední řadě vojenské – k urychlení široké škály cílů: sebeurčení, lidská práva, volný obchod, respektování zákonů, hospodářský rozvoj a izolování a odstraňování diktátorů a zbraní hromadného ničení (ZHN)“.

Tato pasáž, nahlížena v kontextu syrského konfliktu, odhaluje neúprosný obraz toho, jak Washington opravdu funguje. Napsala ji Suzanne Nossel, jedna z nejznámějších humanitárních obhájkyň ve Washingtonu, které se podařilo hladce přejít ze své pozice asistentky náměstka pro mezinárodní organizace na americkém Ministerstvu zahraničí – přímo do manažerské ředitelské pozice pro Amnesty International USA (v roce 2012). Před tím, než Suzanne Nossel pracovala na Ministerstvu zahraničí, rovněž vykonávala funkci jako provozní ředitelka Organizace na ochranu lidských práv (HRW), viceprezidentka pro strategie a operace pro list The Wall Street Journal a zároveň jako mediální a komunikační konzultantka pro advokátní kancelář McKinsey & Company, zakládajícího korporačního člena Rady pro mezinárodní vztahy (CFR).

Zde vidíme životopis, silně provázaný se styky s veřejností, kombinovaný s  tradičními vazbami na jádro zahraniční politiky Washingtonu, a zároveň  v době, kdy byly národy Středního východu, jako jsou Libye a Sýrie, násilně nuceny se podrobitmezinárodnímu tlaku, vedeného Američany. Vykreslení Washingtonem preferovaného „vyprávění“ je to nejdůležitější v tomto mnohostranném úsilí a Suzanne Nossel by byla klíčovým mostem, neboť by pomohla vykreslit americkou zahraniční politiku prostřednictvím zpráv na mezinárodní úrovni skrze nejvyšší vrstvy nevládní organizace Amnesty International.

Obr.3: Americká PR kampaň organizace Amnesty International, 2012.

V současné době zahájila americká Amnesty International novou PR kampaň, zaměřenou na lidi, narozené v novém tisíciletí, a podává následující geopolitický příběh: „UŽ ŽÁDNÉ DALŠÍ VÝMLUVY: Rusko vetovalo dvě rezoluce Rady bezpečnosti OSN, zatímco neustále dodává zbraně, způsobující zhoršování násilí“.

Tato digitální a tisková kampaň byla také podpořena na shromážděních a dalších živých vystoupeních, konaných na podporu protiruských a protisyrských PR snah. Při jedné akci v roce 2012 v Nepálu bylo možné spatřit děti školního věku, jak nesou nápisy se slovy: „Rusko! Zastav dodávky zbraní do Sýrie!“

Když vezmete v úvahu zrcadlový odraz zahraničních politických linií, vycházejících z Ministerstva zahraničí USA, je snadné vidět, jak tento chytlavý slogan měl co do činění (zda vůbec) s lidskými právy. Snadno na něj můžeme pohlížet jako na pokus o geopolitickou izolaci ruské a syrské vlády.

Ve skutečnosti byl „příběh“ Amnesty International úplně převrácen. Zatímco se pokoušeli svalit vinu na Rusko za to, že je zodpovědné za eskalaci a trvalé násilí v Sýrii, do země proudily desítky tisíc zahraničních, teroristických, militantních aktivistů, a ilegálně dopravené zbraně spolu s CIA a dalšími zahraničními aktivisty, jako součástí širší koalice, vedené USA, která v současné době vede proxy válku v Sýrii.

Patrick Henningsen

pokračování příště…

Zdroj: http://21stcenturywire.com/2016/04/19/an-introduction-smart-power-the-human-rights-industrial-complex/