Kdo a proč zfalšoval tento příběh? Co bylo ukryto za tataro-mongolským jhem? O čem byla krvavá christianizace Rusi. Jaká je skutečná minulost slovanské civilizace. Proč na starých freskách věnovaných bitvě na Kulikově poli jsou na obou stranách stejní bojovníci? Existuje velké množství faktů, které nejenže jednoznačně vyvracejí hypotézu o tataro-mongolském jhu, ale vypovídají také o tom, že historie je záměrně zkreslená a dělo se to s naprosto konkrétním cílem… Ale kdo a proč úmyslně historii zkreslil? Jaké jsou skutečné události, které kdosi chtěl skrýt?

Pokud proanalyzujeme historická fakta, je zřejmé, že tataro-mongolské jho (13.- 15. st.) bylo vymyšleno proto, aby skrylo následky „pokřesťanštění“ Kyjevské Rusi. Protože toto náboženství nebylo ani zdaleka přinášeno pokojným způsobem… V průběhu „pokřesťanštění“ byla zlikvidována velká část populace Kyjevského knížectví! Je jednoznačně jasné, že ony síly, které stály za prosazováním tohoto náboženství, později také vyrobily historii a zmanipulovaly historická fakta k prosazení svých cílů.

Tyto skutečnosti jsou historikům známé a nejsou utajovány, jsou veřejně dostupné a každý, kdo má zájem, si je může vyhledat na internetu. Vynechejme vědecká zjištění a zdůvodnění, jež jsou popsána poměrně široce, a shrňme základní fakta, která vyvracejí onu monstrózní lež o „tataro-mongolském jhu“.

1. Čingischán

Dříve na Rusi za řízení státu odpovídali dva lidé: kníže a chán. Kníže řídil stát v době míru. Chán nebo také „vojenský kníže“ přebíral otěže řízení během války a v době míru na jeho bedrech ležela odpovědnost za zformování hordy (armády) a její udržování v bojové pohotovosti.

Čingis-chán, to není jméno, ale titul „vojenského knížete“, který v současné době má blízko k postu vrchního velitele armády. Lidí, kteří nosili tento titul, bylo několik. Nejvýraznějším z nich byl Timur a přesně o něj jde, když se mluví o Čingis-chánovi.

V dochovaných historických dokumentech je tento člověk popsán jako válečník vysokého vzrůstu s modrýma očima, velmi bílou pletí, s rezavou kšticí a hustým plnovousem. Což zjevně neodpovídá rysům mongolské rasy, ale zcela odpovídá popisu slovanského vzhledu (L. N. Gumiljov: Starověká Rus a Velká step).

V současném Mongolsku neexistuje ani jedina legenda, v níž by se hovořilo, že tato země kdysi dávno pokořila téměř celou Eurasii, a stejně tak o velikém dobyvateli Čingis-chánovi.

2. Mongolsko

Stát Mongolsko se objevil až v roce 1930, kdy ke kočovníkům žijícím na poušti Gobi přijeli bolševici a oznámili jim, že jsou potomky velkých Mongolů, a jejich „krajan“ že ve své době vytvořil Velikou Říši, čemuž se oni velmi podivili a byli rádi. Slovo „Mogol“ (nikoli „Mongol“) má řecký původ a znamená „Veliký“. Tímto slovem Řekové nazývali naše předky – Slovany. Žádný vztah k názvu jakéhokoli národa to nemá (N. Levašov. Viditelná i neviditelná genocida).

3: Složení armády „Tataro-Mongolů“

70 – 80 % armády „Tataro-Mongolů“ tvořili Rusové, zbývajících 20 – 30 % byli příslušníci jiných drobných národů Rusi, stejně jako dnes. Tento fakt názorně potvrzují fragmenty ikon Sergie Radoněžského „Kulikovská bitva“. Na něm je jasně vidět, že na obou stranách bojují stejní bojovníci. A tak je tato bitva spíš podobná na občanskou válku, než na válku s cizím dobyvatelem.

4. Jak vypadali „Tataro-Mongolové“

Všimněte si jednoho z nich na obrázku hrobky Jindřicha II. Pobožného, který byl zabit na Lehnickém poli. Nápis na hrobce, umístěné v Breslau, zní: „Postava Tatara pod nohama Jindřicha II., hrdiny Slezska, Krakova a Polska“. Jak vidíme, tento „Tatar“ vypadá úplně rusky – obličej, oblečení i zbraň. Problém je spíš v tom, že Jindřich Pobožný nemohl být v roli triumfátora, protože sám byl v bitvě u Lehnice 9. dubna 1241 zabit těmi samými „zajatými Tatary“. Hlavu mu po bitvě uřízli, nasadili na kopí a přinesli k branám města. Tělo Jindřicha bylo později na bitevním poli rozpoznáno jeho matkou jen podle nohy, na níž měl šest prstů.

Takoví to byli suroví chlapci, ti zajatí Tataři! Vousatí, v kaftanech, ozbrojení těžkými šavlemi kavkazského typu.

Na následujícím obrázku je „palác chána v hlavním městě mongolské říše Chambalyku“ (tvrdí se, že Chambalyk je údajně Peking). Co je tu „mongolského“ a co „čínského“? Opět stejně jako v předchozím případě s hrobkou Jindřicha II. jsou před námi zjevně lidé slovanského vzhledu. Ruské kaftany, typické zbraně, tytéž mohutné plnovousy, stejné charakteristické čepele šavlí. Střecha vlevo je prakticky přesná kopie střech na staroruských stavbách… (A. Buškov: Rusko, jaké nebylo)

5. Genetická expertíza

Podle posledních zpráv získaných na základě genetického výzkumu se ukázalo, že Tataři a Rusové mají velmi blízkou genetiku. Zatímco odlišnost genetiky Rusů a Tatarů od genetiky Mongolů je obrovská: „Odlišnost ruského genofondu (téměř úplně evropského) od mongolského (téměř úplně centrálně-asiatského) je opravdu veliká – je to jako dva odlišné světy…“ (oagb.ru)

Kde se vzal název Tartárie

Naši předkové znali zákony přírody a skutečné uspořádání světa, života i člověka. Ale stejně jako nyní nebyla úroveň rozvoje jednotlivých lidí stejná ani v té době. Ti, kdo se ve svém duchovním vývoji dostali mnohem dále než ostatní a kteří dokázali ovládat prostor i hmotou (ovládat počasí, léčit nemoci, vidět budoucnost atd.), nazývali volchvy. Ty z volchvů, kteří uměli řídit prostor na planetární úrovni a výše, nazývali bohy.

To znamená, že význam slova „bůh“ chápali naši předkové úplně jinak, než jak mu rozumíme nyní. Bohové byli lidé, kteří se ve svém duchovním vývoji dostali mnohem dál než drtivá většína lidí. Obyčejnému člověku se jejich schopnosti zdály neuvěřitelné, nicméně bohové byli lidmi a i schopnosti jednotlivých bohů měly své limity.

Naši předkové měli patrony – boha Tarcha, někdy mu také říkali Dažďbog (dávající bůh), a jeho sestru – bohyni Taru. Tito bohové pomáhali lidem v řešení takových problémů, které naši předkové nemohli řešit sami. Takže bohové Tarch a Tara učili naše předky, jak postavit dům, obdělávat půdu, písmu a mnohému dalšímu, co bylo nezbytné pro to, aby přežili po katastrofě a časem obnovili civilizaci.

Proto ještě nedávno naši předkové říkali cizincům: „My jsme děti Tarcha a Tary…“. Hovořili tak proto, že ve svém vývoji opravdu v porovnání s Tarchem a Tarou byli dětmi. A obyvatelé jiných zemí nazývali naše předky Tarchtary, což se později kvůli obtížné výslovnosti změnilo na Tartary. Odtud také pochází název země – Tartárie…

6. Dokumenty o období tataro-mongolského jha

Z období existence tataro-mongolského jha se neuchoval ani jeden dokument v tatarském nebo mongolském jazyce. Zato však je velké množství dokumentů z té doby v jazyce ruském.

7. Absence objektivních důkazů potvrzujících hypotézu o tataro-mongolském jhu

V současné době nejsou žádné originály jakýchkoli historických dokumentů, které by objektivně potvrdily, že bylo tataro-mongolské jho. Ale existuje mnoho padělků, jejichž cílem je přesvědčit nás v existenci výmyslu s názvem „tataro-mongolské jho“. Zde je jeden z takových padělků. Tento text se nazývá „Slovo o zkáze ruské země“ a v každé publikaci se objevuje jako „fragment z nedochovaného básnického díla O tataro-mongolském napadení“.

„Ó, světlo-světlá a krásně vyzdobená země Ruská! Mnohými krásami proslavená jsi: mnoha jezery oslavená, řekami a prameny mohutnými, horami, strmými kopci, vysokými doubravami, čistými poli, divou zvěří, rozmanitými ptáky, nesčetnými velkými městy, sídly vznešenými velikosti pravé, zahradami klášterními, chrámy božími a knížaty přísnými, bojary čestnými a velmoži mnohými. Vším jsi oplývající, země Ruská, ó pravoslavná víro křesťanská!..“

V tomto textu není ani náznak tataro-mongolského jha“. Ale v tomto „starém“ dokumentu je takový jeden řádek: „Vším jsi oplývající, země Ruská, ó pravoslavná víro křesťanská!“

Do církevní reformy Nikona, která proběhla v polovině 17. století, se křesťanství na Rusi nazývalo „pravověrným“. Pravoslavným začalo být nazýváno pouze po této reformě… Takže tento dokument nemohl být napsán dříve než v polovině 17. století a žádný vztah k věku „tataro-mongolského jha“ tedy nemá…

Na všech mapách, které byly vydány do roku 1772 a následně nebyly „vylepšeny“, můžete vidět tento obrázek: západní část Ruska se nazývá Moskovie nebo Moskevská Tartárie… V této malé části Rusi vládla dynastie Romanovců. Moskevský car se až do konce 18. století nazýval vládcem Moskevské Tartárie neb také vévodou (knížetem) Moskevským. Zbytek Rusi zabírající prakticky celý kontinent Eurasie na východě i na jihu od Moskovie se tehdy nazýval Tatárie nebo Ruské imperium (viz mapa).

V prvním vydání Britské encyklopedie z roku 1771 je o této části Rusi napsáno následující:

„Tartárie – velká země v severní části Asie hraničící na severu a západě se Sibiří se nazývá Velká Tartárie. Ti Tartaři, kteří žijí jižně od Sibiře a Moskovie, se nazývají Astracháňskými, Čerkeskými a Dagestánskými Tartary, ti, co žijí na severozápadně od Kaspického moře, se nazývají Kalmičtí Tartaři a jsou obyvateli země mezi Sibiří a Kaspickým mořem; Uzbečtí Tartaři a Mogulové žijí severně od Persie a Indie, a nakonec Tibetští, kteří žijí severozápadně od Číny…“

Pokřesťanštění Rusi

Jaké pokřesťanštění Rusi? se mohou někteří zeptat. Jak se ukázalo, má to mnoho společného. Pokřesťanštění totiž neprobíhalo ani zdaleka pokojným způsobem. Před ním byli lidé na Rusi vzdělaní, prakticky všichni uměli číst, psát a počítat (viz článek „Ruská kultura je starší než evropská“). Připomeňme ze školních osnov dějepisu třeba zmínku o tom, jak rolnici z jedné vesnice si dopisovali s rolníky z druhé.

Slovanští předkové měli védický pohled na svět, což nebylo náboženství. Tak, jako je podstatou jakéhokoli náboženství ponížení člověka na úroveň slepce, aby přijal jakákoli dogmata a pravidla a bez hlubšího pochopení byl nucen dělat věci tak a ne jinak. Védický pohled na svět poskytoval lidem možnost chápat skutečné zákony přírody, rozumět, jak funguje svět, co je správné a co ne.

Na Rusi viděli, co se dělo po „pokřesťanštění“ v sousedních zemích, kdy pod vlivem náboženství úspěšné, vyspělé země se vzdělaným obyvatelstvem se v průběhu několika let ponořily do hluboké nevědomosti a chaosu, kdy číst a psát už uměli jen zástupci aristokracie a to zdaleka ne všichni.

Velmi dobře chápali, co v sobě nese „řecké náboženství“, do kterého se chystal uvést Kyjevskou Rus kníže Vladimír Krvavý a ti, kdo stáli za ním. Proto nikdo z obyvatel tehdejšího Kyjevského knížectví (provincie, která se odtrhla od Velké Tartárie) toto náboženství nepřijímal. Ale za Vladimírem stály velké síly a ani ty se nechystaly ustoupit…

V procesu „pokřesťanštění“ za 12 let násilné christianizace byla zničena až na velmi vzácné výjimky, veškerá dospělá populace Kyjevské Rusi! To proto, že vnutit takové „učení“ bylo možné jen nerozumným dětem, které díky svému mládí ještě nemohly chápat, že takové náboženství je mění na otroky jak ve fyzickém, tak i duchovním smyslu. Všechny, kdo odmítli přijmout novou víru – zabili. Potvrzují to dokumenty, které se z té doby dochovaly. Pokud do násilné christianizace bylo na území Kyjevské Rusi na 300 měst a žilo tu 12 milionů obyvatel, tak po „pokřesťanštění“ zůstalo jen 30 měst a tři miliony obyvatel! 270 měst bylo zničeno! 9 milionů lidí zavražděno (Dij Vladimír: Pravoslavná Rus před přijetím křesťanství a potom).

Ale i přesto, že prakticky veškerá dospělá populace Kyjevské Rusi byla „svatými křtiteli“ zlikvidována, védická tradice nezmizela. Na zemích Kyjevské Rusi zůstala dvojí víra: velká část obyvatel se čistě formálně hlásila k náboženství otroků, ale ve skutečnosti pokračovala v životě védických tradic, ale samozřejmě to nevystavovala naodiv. A tento jev byl pozorován nejen v lidových vrstvách, ale i u části vládnoucí elity. To trvalo prakticky až do reformy patriarcha Nikona, který vymyslel, jak všechny oklamat.

Ale védická Slovansko-Árijská država (Velká Tartárie) nemohla v klidu sledovat konání svých nepřátel, kteří zničili tři čtvrtiny obyvatel Kyjevského knížectví. Jen její reakce nemohla být okamžitá proto, že armáda Velké Tartárie byla vázána konfliktem na svých dálněvýchodních hranicích. Ale tyto odvetné akce védické državy byly přesto uskutečněny a vešly do současné historie ve zfalšované podobě pod názvem mongolsko-tatarského vpádu hordy chána Báta na Kyjevskou Rus.

V létě 1223 se na řece Kalce objevila vojska védické říše. A spojené vojsko Polovců a ruských knížat bylo zcela poraženo. Tak nám to vtloukali do hlav na hodinách dějepisu, a přitom nikdo nedokázal vysvětlit, proč ruská knížata bojovala s „nepřáteli“ tak liknavě, ba dokonce mnozí z nich přecházeli na stranu „Mongolů“.

Příčina takového nesmyslu tkvěla v tom, že ruská knížata, která přijala cizí náboženství, velmi dobře věděla, kdo a proč přišel.

Takže to nebylo žádné mongolsko-tatarské napadení a jho, ale byl to návrat vzbouřených provincií pod křídla metropole a obnovení integrity státu. Chán Bátú (u kozáků Baťka) měl úkol navrátit pod křídlo védické říše západoevropské provincie-státy a zastavit invazi křesťanů na Rus. Ale silný odpor některých knížat, kteří ochutnali chuť sice ještě ohraničené, ale přesto už velmi velké moci jako knížata kyjevské Rusi, a také nové nepokoje na dálněvýchodní ch hranicích nedovolily dovést tyto plány k zakončení (N.V. Levašov: Rusko v křivých zrcadlech, díl 2.)

Závěry

Ve skutečnosti po pokřesťanštění kyjevského knížectví zůstaly naživu jen děti a velmi malá část dospělého obyvatelstva, která přijala řecké náboženství – 3 miliony z dvanáctimilionového obyvatelstva! Knížectví bylo zcela rozvráceno, velká část měst i vesnic zbořena a spálena. Ale přesně takový obrys nám kreslí autoři verze o tataro-mongolském jhu, rozdíl je jen v tom, že tyto brutální akce měli v jejich podání údajně na svědomí „Tataro-Mongolové“!

Jako vždy – dějiny píší vítězové. A je zřejmé, že pro to, aby byla skryta všechna ta krutost, s jakou probíhala christianizace kyjevského knížectví, a tak zamezit všem nepříjemným otázkám, bylo následně vymyšleno „tataro-mongolské jho“. Děti byly vychovávány v tradicích řeckého náboženství (kult Dionýsa a následně – křesťanství) a přepsaly se dějiny, kde veškerou krutost svalili na „divoké kočovníky“…

Vladimír Putin a pravda o Kulikově poli

Známé je vyjádření prezidenta Vladimíra Putina o Kulikovské bitvě, v níž Rusové údajně bojovali proti Tatarům a Mongolům: