23. března, 2011, na samém počátku toho, co dnes nazýváme ‚Syrským konfliktem,‘ dva mladí muži – Sa’er Yahya Merhej a Habeel Anis Dayoub – byli zastřeleni v jihosyrijském městě Daraa. Merhej a Dayoub nebyli ani civilisté, ani nebyli v opozici k vládě syrského prezidenta Bashára al-Assada. Byli dvěma běžnými členy Syrské Arabské Armády (SAA).

Zastřeleni neznámými útočníky, Merhej a Dayoub byli prvními z 88 vojáků, zabitých po celé Sýrii v prvním měsíci tohoto konfliktu – v Dhaře, Latakii, Doumě, Banaysu, Homsu, Moadamiyahu, Idybu, Harastě, Suweldě, Talkalakhu a v předměstí Damašku.

Podle nezávislé Mezinárodní Vyšetřovací komise pro Sýrii, kombinované číslo úmrtí vládních složek bylo 2 569 k březnu 2012, v prvním roce konfliktu. V té době byl počet všech politických obětí, čítaných OSN, 5 000.

Tato čísla malují úplně jiný obrázek událostí v Sýrii. Toto jednoznačně nebyl konflikt, o kterém jsme četli v našich titulkách – jestli něco, tak rovnost úmrtí na obou stranách dokonce svědčí o tom, že vláda použila ‚přiměřenou‘ sílu v krocení násilí.

Ale smrt Merheje a Dayouba byla ignorována. Ani jedno ze západních médií se o jejich příběh nepodělilo – nebo o smrti jiných vojáků. Tyto smrti jednoduše nešly ruku v ruce se západním příběhem arabských povstání a nevyhovovaly politickým cílům západních mocností.

Pro americké tvůrce politiky, ‚Arabské Jaro‘ poskytlo výjimečnou příležitost sesadit vlády nepřátelských států na Středním Východě. Sýrie, nejdůležitější arabský člen Íránem vedené ‚osy odporu‘, byla terčem číslo jedna.

K vytvoření změny režimu v Sýrii musely být náměty „Arabského Jara“ použity oportunisticky – a proto museli Syřané umírat.

„Diktátor“ musel jednoduše „zabíjet vlastní lidi“ – a to další již následovalo.

Jak slova zabíjejí

Čtyři klíčové příběhy byly do nekonečna překrucovány v každém z mainstreamových západních médií, počínaje březnem 2011, přičemž v následujících měsících získávaly na popularitě.

- Diktátor zabíjí své „vlastní lidi.“

- Protesty jsou „pokojné.“

- Opozice je „neozbrojená“

- Toto je „populární revoluce.“

Prozápadní vlády v Tunisku a Egyptě byly zrovna sesazeny bleskovým nástupnictvím v předchozích dvou měsících – tudíž ta struktura ve stylu Arabského Jara, mužiky popoháněná změna režimu se zakotvila v regionální psychice. Tyto pečlivě připravené ‚příběhy‘ které přibyly na významu v Tunisku a Egyptě, byly nyní připraveny a nabity k delegitimizaci a rozložení jakékoliv vlády, kde byly lobovány.

Ale k tomu, aby mohly být použity v plném rozsahu v Sýrii, Syřané museli vyjít do ulic v hojném počtu a civilisté museli umírat pod rukou brutálních bezpečnostních sil. Ostatní může být překrouceno v „revoluci“ širokým spektrem cizineckých a regionálních médií oddaným této rétorice „Arabského jara“.

Nicméně, protesty v Sýrii nebyly rozpoutány stejným způsobem, jako tomu bylo v Tunisku a Egyptě. V těch prvních několika měsících jsme mohli vidět shromáždění, čítající na stovky – občas na tisíce – za účelem vyjádření různých stupňů politické nespokojenosti. Většina těchto shromáždění byla důsledkem podněcování ze strany wahhabismem ovlivněných mešit v průběhu pátečních motliteb, nebo místního zabíjení, které donutilo davy, aby se shromáždili na veřejných pohřbech.

Člen prominentní Daraa rodiny mi vysvětlil, že nastala jakási nejasnost nad tím, kdo zabíjel lidi v jeho městě – vláda nebo „skrytá hnutí.“ Vysvětluje, že, v té době byli obyvatelé dvou myslí: „Jedni, podle kterých režim střílí více lidí, aby je zastavil a varoval je, aby ukončili své protesty a přestali se shromažďovat.  Druhý názor byl, že skrytá domobrana chce, aby to pokračovalo, jelikož jestli nejsou žádné pohřby, potom už lidem nezbude důvod, proč se shromažďovat.“

Damašek decimován rebely v r. 2012 (fotografie: Qasioun TV)

Pohleďme nyní na tyto syrské příběhy s odstupem pěti let:

Víme, že několik tisíc syrských bezpečnostních sil bylo zabito v prvním roce, počínaje 23. březnem 2011. Tudíž také víme, že opozice byla od počátku konfliktu ozbrojena. Máme vizuální důkazy o útočnících, vstupujících do Sýrie přes Libanonskou hranici v dubnu a květnu r. 2011. Víme ze svědectví nezávislých pozorovatelů, že útočníci se zaměřovali civilisty v aktech teroru a že, „protesty“ v žádném případě nebyly „poklidné“.

Předměstí Damašku po bombardování January 29, 2012 © HO / Reuters

Mise Arabské Ligy provedla měsíční vyšetřování uvnitř Sýrie v pozdním 2011 a ohlásila:

„V Homsu, Ildibu a Hamě byla pozorovací mise svědkem aktů násilí spáchaných na vládních složkách a civilistech, které vyústily v několik smrtí a zranění. Příklady takovýchto činů zahrnují bombový útok na civilní autobus, ve kterém přišlo o život osm osob plus další zranění, včetně žen a dětí, a bombový útok na vlak vezoucí naftu. V dalším incidentu v Homsu byl odpálen policejní autobus, ve kterém přišli o život dva policisté. Také bylo odpáleno několik potrubních zařízení a menších mostů.“

Dlouholetý syrský občan a Holandský kněz Otec Frans van der Lught, který byl zabit v Homsu v dubnu 2014, napsal v lednu 2012:

„Od začátku konfliktu protestní hnutí nebyla zcela poklidná. Od začátku jsem viděl ozbrojené demonstranty kráčející uprostřed protestů, kteří začali střílet na policii jako první. Velmi často bylo násilí ze strany bezpečnostních sil odpovědí na brutální násilí ze strany ozbrojených rebelů.“

O několik měsíců dříve, v září 2011, pozoroval:

„Od začátku existoval ten problém s ozbrojenými skupinami, které jsou také součástí opozice… Opozice na ulicích je mnohem silnější, než jakákoliv jiná opozice. A tato opozice je ozbrojená a pravidelně užívá brutality a násilí, jenom, aby potom obvinili vládu.“

Proti-Assádovské demonstrace v Doumě, blízko Damašku 2011 (Zdroj fotografie: Wikicommons)

Kromě toho, nyní víme, že čímkoli Sýrie byla, nebyla to žádná „populární revoluce.“ Syrská armáda zůstala nedotčena, a to i po celoplošném zpravodajství o masovém přebíhání. Stovky tisíc Syřanů pokračovali v nehlášených pochodech za podporu prezidenta. Státní instituce a vládní a business elita převážně zůstali věrni Assadovi. Menšiny – Alawité, Křesťané, Kurdové, Druzové, Shítové, a populární strana Baas, která je převážně sunnitská – se nepřidaly k opozici proti vládě. A hlavní městské oblasti a centra populace zůstávají pod záštitou státu, až na výjimky.

Opravdová „revoluce“ konec konců, nemá operační místnosti v Jordánsku a Turecku. „Populární“ revoluce taktéž není financována, ozbrojována a asistována Katarem, Saúdskou Arábií a US, UK a Francií.

Šití „příběhů“ za účelem geopolitického zisku

 Manuál Nekonvenčního Vedení Války Speciálních Složek US armády z r. 2010 uvádí:

„Záměrem US nekonvenčního řešení konfliktů je využití nepřátelských politických, vojenských, ekonomických a psychologických slabin vyvíjením a podporou odbojových hnutí k dosažení US strategických cílů…Co se týče předvídatelné budoucnosti, US složky se budou převážně angažovat v neoficiálních válečných operacích.“

Tajná depeše US ministerstva zahraničí odhaluje, že Assadova vláda byla v silnější pozici na regionálním i domácím trhu, než v uplynulých letech a navrhuje způsoby, jak ji oslabit: „Následující podává shrnutí potenciálních slabin a možných způsobů, jak jich využít…“ Za tímto následuje výčet „slabin“ – politických, ekonomických, etnických, sektářských, militantních, psychologických – a doporučených „kroků“ jak jich „využít“.

Toto je důležité. US nekonvenční válečná doktrína předpokládá, že populace nepřátelských států má obvykle menšiny, které buď oponují své vládě, nebo ji podporují, ale pro to, aby „hnutí odporu“ uspělo, musí obrátit názory rozsáhlé „neangažující se střední populace“ proti svým vůdcům. Uvádí manuál (a já si liberálně vypůjčuji fráze z mého předchozího článku):

K tomu, aby se mohla „nezúčastněná střední populace“ stát zastáncem povstání, UW doporučuje „vytvoření atmosféry širší nespokojenosti s pomocí propagandy a politických a psychologických snah zdiskreditovat vládu.“

S tím, jak se konflikt stupňuje, by se stejně tak mělo stupňovat „zintenzivnění propagandy; psychologické přípravy populace na povstání.“

Za prvé, měla by tu být místní a nacionální „agitace“ – organizace bojkotů, útoků a dalších snah poukazovat na veřejnou nespokojenost. Poté, „infiltrace cizineckých organizátorů a poradců a cizinecká propaganda, materiál, peníze, zbraně a náčiní.“

Další úrovní operací by bylo ustanovení „národních předních organizací (tj. Syrská Národní Rada) a osvobozující hnutí (tj. Svobodná Syrská Armáda)“, která by přiblížila větší segmenty populace k přijetí „rostoucího politického násilí a sabotáže“ – a podpořila zaučování „jednotlivců, nebo skupin, provádějících akty sabotáže v městských centrech.“

Napsal jsem o cizinecky podporovaných strategiích neoficiálního vedení války uplatňovaných v prvním roce krize – když ty zdrcující mediální příběhy byly stále celé o tom, že „diktátor zabíjí své vlastní lidi,“ protesty jsou „poklidné,“ opozice převážně „neozbrojená,“ revoluce divoce „populární,“ a tisíce „civilistů“ zaměřovány výhradně státními bezpečnostními složkami.

Byly všechny tyto příběhy vymyšlené? Byly všechny ty fotografie divadlem? Nebo bylo pouze potřeba narafičit několik věcí – protože „pohled“ rozsáhlé střední populace, jednou utvořený, by vytvořil svoji přirozenou hybnou sílu směrem ke změně režimu?

A co uděláme my, v regionu, s touto novou šokující informací o tom, jak jsou války vedeny proti nám – s pomocí našich vlastních populací jakožto pěšáků pro zahraniční agendy?

Vytvořte si svou vlastní „hru“

Tuto hru příběhů mohou hrát dva.

První lekce, kterou se můžete naučit je, že myšlenky a cíle mohou být vytvořeny, šikovně narafičeny a použity s vysokou efektivitou.

Za druhé je důležité, že potřebujeme ustanovit více nezávislých médií a kanálů pro distribuci informací k rozšíření hodnotové nabídky široko daleko.

Západní vlády se mohou spolehnout na směšně podlézavou armádu západních a regionálních novinářů, aby nás zaplavovali svou propagandou ve dne v noci. Nepotřebujeme se jim vyrovnat v číslech nebo prostředcích – my můžeme také využít strategií k odražení jejich dezinformačních kampaní. Západní novináři, kteří opakovaně publikují falešné, nepřesné, nebo nebezpečné informace, které ohrožují životy, musejí být vyhoštěni z regionu.

Takoví nejsou novináři – preferuji je nazývat mediálními bojovníky – a ti si nezaslouží svobody přisuzované opravdovým mediálním profesionálům. Kdyby tito západní novináři v prvním roce syrského konfliktu zpochybnili předpoklady kteréhokoliv z těchto čtyřech příběhů, uvedených nahoře, bylo by nyní 250 000 plus Syřanů mrtvých? Byla by Sýrie zničena a stalo by se 12 Syřanů bezdomovci? Existoval by vůbec ISIS?

Svoboda projevu? Ne, děkuji – ne, pokud musíme zemřít za cíle národní bezpečnosti někoho cizího.

Sýrie změnila svět. Přivedlo to Rusy a Číňany (BRICS)  do potyčky a změnilo globální řád z unipolárního na multilaterální – přes noc. A vytvořilo to společný zájem mezi skupinou klíčových států v regionu, který nyní tvoří páteř vzrůstajícího „Bezpečnostního Oblouku“ od Levantu po Perský Záliv. Nyní máme ohromné možnosti přetvořit svět a Blízký Východ podle naší vlastní vize. Nové hranice? Nakreslíme je zevnitř regionu. Teroristé? My je porazíme sami. NGO? My si vytvoříme vlastní, s vlastními občany a agendami. Ropovody? My si sami určíme, kde mají být položeny.

Ale začněme vytvářet tyto nové příběhy dříve, než přijdou ty „druhé“ aby zaplnili prázdnotu.

Buďme opatrní. Nejhorší věcí, kterou můžeme udělat, je ztrácet čas odmítáním cizích příběhů. To z nás jednoduše činí ‚odmítače‘ v jejich hře. A to jejich hře dodává život. To, co my musíme udělat, je vytvořit si vlastní hru – bohatou slovní zásobu podomácku vypěstovaných příběhů – ty, které nás definují, naši historii a naše touhy, na základě naší politické, ekonomické a sociální reality. Nechme toho ‚druhého‘ odmítnout naši verzi, nechme je stát se ‚odmítači‘ v naší hře… a dát tomu život.

Sharmine Narwani 

29. řezna, 2016 BY 21WIRE9

Zdroj: http://21stcenturywire.com/2016/03/29/how-narratives-killed-the-syrian-people/