Kritici současného Ruska se často snaží zemi prezentovat jako modifikovaný a zmenšený SSSR: tu si všimnou totalitarismu, tu jakousi „jednopartajnost“ spojují s Jednotným Ruskem místo s KSSS, tu z rozpoutávání nové studené války se Západem obviňují. A nekonečně si na to stěžují zahraničním politikům a médiím, čímž zhoršují už tak chladné vztahy mezi Ruskem a zeměmi Západu. Komu prý by se tam chtělo normalizovat vztahy s Rusy, když Kreml div ne oficiálně se hlásí k „rekonstrukci SSSR“, a to jak ve vnější, tak i vnitřní politice?

Jedním z takových mýtů o Rusku jako o „rudém impériu 2.0″ jsou „tajné sovětské archívy“. Jen líný opozičník nebo revizionista zabývající se historií neobvinil Kreml ze skrývání tajných dokumentů, a to prý znamená, že se zabývá utajováním možných trestných činů svých předchůdců. Někdo říká, že prý za Putina je znemožněn přístup potomkům k případům represí jejich předků. Kdosi (například Viktor Suvorov) ironizuje: válka skončila před 70 lety – jak to, že archívy jsou stále zavřené?

Kromě Viktora Suvorova si na uzavřenost archívů stěžují i další historici-revizionisté. Třeba Mark Solonin si stěžoval na to, že jsou stále uzavřeny dokumenty Operativního řízení Generálního štábu Rudé armády za období 1940 – 41.

A podobné případy se vyskytují dost často. Historici V. Lavrov a I. Kurljandský vyzývají státní orgány i společnost, aby se přestaly chybně cítit jako „nástupci politiků komunistického režimu v Sovětském svazu odpovědní za masové represe proti vlastním občanům a za dobrodružné pokusy světové revoluce“ atd. Vědci konstatují, že nedostupnost archivních dokumentů vede ke „stagnaci studia historie Sovětského svazu“.

Obecně bych vyjádřil s nimi souhlas v části týkající se otevřeného přístupu k naprosto všem archivovaným dokumentům tehdejší doby, nicméně vyvstává tu otázka, zda jsou opravdu k dispozici.

4. dubna proběhla schůzka Vladimíra Putina a šéfa Federální archivní agentury Andreje Artizova, který přesvědčivě ujistil, že uzavřenost archivních dokumentů v Rusku je mýtus, a že je dnes poměrně velký význam přikládán rozvoji informačních zdrojů a převodu archivních dokumentů do elektronického formátu. Kromě toho archivář doložil, že v plném rozsahu je digitalizován fond Státního výboru obrany:

„Všechny dokumenty bez rozdělení na „dobré“ a „špatné“. Všechny jsou odtajněny – je to téměř 300 tisíc souborů na internetu. Vyvěsili jsme i celý archív Výboru, což je 1.600.000 souborů dokumentů. Zveřejnili jsme rozhodnutí Politbyra i usnesení Politbyra za rok 1934, fond Stalina – nejzajímavější velkou část.“

Opravdu, převod dokumentů do elektronického formátu je obrovským krokem k jejich otevřenosti a dostupnosti. Připomeňme, že v síti existuje portál „Dokumenty sovětské éry“, který může navštívit každý uživatel světové sítě.

Otevření archívů zřetelně signalizuje i zveřejnění zprávy hlavního vojenského prokurátora SSSR Nikolaje Afanasjeva o tzv. hrdinském činu 28 panfilovců na stránkách Rosarchivu. Jeho text se už dříve objevil v různých publikacích, nicméně naskenované dokumenty široce dostupné nebyly. Ve zprávě vyhotovené v květnu 1948 se říká, že známý příběh o hrdinství 28 vojáků divize pod vedením generálmajora Ivana Panfilova, kteří údajně za cenu vlastního života zastavili německé tanky v bitvě u Moskvy 19. listopadu 1941, není pravda, ale je to fikce zaměstnanců novin „Rudá hvězda“.

Odtajnění pravdy vedlo k nelibosti vlastenecké veřejnosti, prý se tak rozptýlil mýtus o takové krásné a inspirující historii a na čem prý se má pak nyní vychovávat nová generace. Ale podle našeho názoru nová generace nepotřebuje smyšlené skutky vydávané za realitu. To je přece podvod, ne? Ve slavné historii Ruska je dost skutečných případů hrdinství. Krok Rosarchivu je plně oprávněný.

A na 9. května tohoto roku Federální archivní agentura připravuje ještě jeden dárek: v elektronické podobě budou zveřejněna všechna usnesení Rady lidových komisařů SSSR za období 1941 – 1945. Je to zcela oprávněný a dobře načasovaný krok. Koneckonců, pokud jsme si jisti, že naše věc je spravedlivá, proč dodržet sedmdesátiletou lhůtu utajení?

Kromě toho během setkání prezidenta s archivářem vyšlo najevo, že Rosarchiv vychází z podřízenosti ministerstvu kultury a nyní bude řízen přímo hlavou státu.

Za prvé to ukazuje velkou pozornost k dokumentům z minulosti. I přes výše uvedené kroky k jejich otevřenosti, mýtus o utajování ještě není rozehnán. Někteří spisovatelé a historici, jak bylo řečeno výše, si na to často stěžují v médiích, což má částečně vliv i na veřejné mínění. Navíc některé mýty se nafukují i bez dostatečného důvodu. Tak předseda organizace „Vyhledávání neoprávněně pronásledovaných“, ředitel muzea Paměť Kolymy Igor Panikarov si stěžuje, že „informace jsou k dispozici pouze příbuzným, ale postup pro získání archivních dokumentů, týkajících se éry gulagů, není ani pro ně jednoduchý. Například dcera hledá otce: když se obrací na archív, musí potvrdit příbuzenství, musí předložit kopii rodného listu, kde jsou rodiče, a ona je zapsána pod příjmením svého otce. Dále – oddací list, kde je uvedeno, že má příjmení manžela…“ Nicméně požadavek poskytnout rodný list a oddací list snad není nic nesplnitelného a navíc docela civilizované a současné. Šíření takové informace vytváří atmosféru utajenosti archívů a zakrývání trestných činů starých 70 let dnešní vládou. V souvislosti s tím bude prezident přímo kontrolovat otevřenost a dostupnost archivních dokumentů, aby mýtus byl co možná nejdříve odhalen.

Za druhé Vladimir Putin chce skrze osobní kontrolu otevřenosti sovětských archívů demonstrovat rozdíl mezi sovětským a dnešním Ruskem. Připomeňme, že nedávno prezident hovořil o negativní roli Lenina v dějinách Ruska, a dříve zmínil otřesný charakter stalinských represí, takže to, že si bere pod osobní kontrolu archív a vyvine úsilí k odtajnění všech dokumentů poslední doby, je docela logický krok. Tím, že se snaží o rozptýlení mýtu o utajování sovětských dokumentů, prezident likviduje další liberální mýtus o „neosovětském totalitarismu“ v dnešním Rusku.

Na základě výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že „uzavřenost archívů“ není nic víc než výmysl. Dnes téměř každý Rus má přístup k dokumentům z oné doby: za prvé za pár posledních let byly prostory, kde je možný přístup ke všem dokumentu, rozšířeny asi o 40 %, a za druhé je stále širší přístup k záznamům v internetové síti.

Tak mýtus o utajování je odhalen. A spolu s ním i o renesanci „socíku“. Copak si asi ti, kdo nesouhlasí, vymyslí nyní, aby špinili Rusko a obviňovali ho z totalitarismu?

Zdroj: http://politrussia.com/society/v-rossii-rassekrechivayut-495/