Po neonacistických pochodech v hlavních městech Litvy 16. února a 11. března přišla lotyšská výroční slavnost na počest Waffen SS v Rize. Což ani v nejmenším neznepokojovalo žádného z amerických, britských, kanadských nebo francouzských velvyslanců. Co se děje?

Abychom parafrázovali staré jidiš pořekadlo o králech a královnách, naučíte se zatraceně více z paušálního ticha od státních autorit, než z dlouhého seznamu proklamací a deklarací. Jaké geostrategické kalkulace (nebo miskalkulace) by mohly vězet za ututlaným rozhodnutím Západu souhlasit s drastickou revizí historie 2. světové války, která nejen že zamlžuje holokaust a glorifkuje Hitlerovy lokální východoevropské kolaboranty a vrahy, ale fakticky hází do odpadu historickou pověst o velké alianci, která osvobodila Evropu od hitlerismu? Nemluvě o nesmírných obětech spojenců, které jsou stále v bezprostřední rodinné paměti miliónů lidí, aby osvobodili Evropu od nacismu.

Posledně jsme na těchto stránkách psali o neonacistickém pochodu 16. února v centru Kaunasu (meziválečném hlavním městě Litvy a druhém městě současnosti), který charakterizovala vlajka šesti „národních hrdinů“, pět z nichž byli kolaboranti holokaustu. Tento článek končil výzvou předsedovi hlavního města Vilniusu, aby zakázal nebo přesunul další z plánovaných neonacistických pochodů 11. března v centru Vilniusu. Bohužel, konal se bez jeho veřejného komentáře, jakož i bez komentáře amerického či britského (nebo jakéhokoli jiného) velvyslance. „Dobrou zprávou“ je, že zpodobňoval „pouze“ dva kolaboranty holokaustu v panteonu hrdinů na hlavní vlajce, byl zde „pouze jeden“ velmi antisemitský výjev, a „pouze“ několik svastik v litevském stylu (s přidanými linkami), hrdě nesenými v čele předních vládních institucí státu na  trase pochodu. Byly zde obvyklé pomluvy Poláků, Rusů, LGBT lidí a další.

A potom, bizarní baltská nacismus milující slavnost, umožněná a podpořená státními rozhodnutími v centrech měst ve státních významných dnech, přímo zde v Evropské unii/alianci NATO, obrátila svůj výroční „Pochod hrdosti“ na sever do Rigy, hlavního města Lotyšska. Avšak opět, socha svobody v centru tohoto města byla věnována ctitelům Waffen SS této země, kteří skládali přísahu věrnosti Adolfu Hitlerovi. Mnozí z jejích členů byli recyklovaní dobrovolní pachatelé holokaustu. Všichni se zaníceně modlili za Hitlerovo vítězství nad Evropou. Tento rok se opět různí vládní představitelé účastnili a chválili tuto fašistickou slavnost. Osamělé hlasy protestu pocházely, opět, od Moniky Lowenbergové z Londýna; jednoho opozičního člena parlamentu UK labouristické strany, Garetha Thomase; Efraima Zuroffa  z Centra Simona Wiesenthala; skupiny německých protestujících, kteří byli zatčeni  na hranici a  britského novináře, jenž byl z akce odvlečen policií. Dokonce ani to nevylákalo slovo protestu EU o hrubém porušení vnitřních hranic Schengenu ohledě svobodného projevu a tisku.

Na tom není nic nového.

Zápaďanům nebylo sděleno, že zákony efektivně kriminalizující nesouhlasné názory týkající se 2. světové války – přesněji: kriminalizující vyjadřování prosté pravdy o holokaustu – byly schváleny (kromě jiných) Maďarskem v roce 2010 (s pokutou nejvýše 3 roky ve vězení), Litvou ve stejném roce (maximálně 2 roky), Estonskem v roce 2012, Lotyšskem v roce 2014  (max. 5 let), a Ukrajinou v roce 2015 (s rekordními 10 lety uvěznění). Toto jsou většinou zákony o „Dvojité genocidě“, jenž činí ilegálním nesouhlasit s diktátem státu, že nacistické a sovětské zločiny jsou „rovnocenné“ a že oba stejnou měrou tvoří „genocidu“.

Co se stalo se západními hodnotami svobody projevu a otevřené debaty, nemluvě o nemnohoznačném, nekomplikovaném odporu vůči jedinečnému rasistickému zlu nacistického fašismu a genocidy, které svobodnému světu dalo tolik práce porazit? Právě zde v Litvě, jeden z pravidelných přispěvatelů DefendingHistory.com Evaldas Balčiūnas, byl vláčen před policii a vyšetřovatele opakovaně za své články protestující proti litevské glorifikaci nacistických kolaborantů a „hrdinů“. Když v roce 2012 litevská vláda investovala do znovupohřbení s plnou ctí (s USA) ostatků svého premiéra, ostudné nacistické loutky roku 1941, byla to americká ambasáda zde ve Vilniusu (včetně tehdejšího – a ne náhodou – konzula blízkého vysokému úředníkovi muzea holokaustu ve Washingtonu DC), jenž pracovala přesčas, aby vytvořila závoj ticha, který zabránil, aby cokoli z toho bylo zmíněno v jakémkoli hlavním mediálním kanálu.

V tom samém roce ambasáda USA ve Vilniusu zařídila, aby reportér New York Times mluvil pouze ke straně litevské vlády ve své opozici k deklaraci od 70 členů Evropského parlamentu – včetně osmi Litevců – kteří měli námitky proti „pokusům mlžit o holokaustu zmenšováním jeho jedinečnosti a považovat jej za stejný, podobný či rovnocený komunismu.“ Ambasáda také zařídila, aby reportér byl informován americkým židovským akademikem, který měl obdržet nejvyšší státní medaili (toto nebylo v článku zmíněno) za pomáhání uhladit, s nějakým tím karamelem a sirupem, východoevropský revizionismus holokaustu.

Takže, co se děje?

Jako u mnohých zdánlivě komplikovaných věci v životě je podstata ve skutečnosti jednoduchá. Je to strategie souhlasu s něčím , dokonce i meshugás (jidiš pro skřivan, výstřednost, obsese, bláznivý nápad) vašeho spojence, když je to zrovna meshugás, co pro vašeho spojence má rozhodující důležitost. Přes sedmnáct let ve Vilniusu jsem to mnohokrát slyšel od západních diplomatů hovořit mimo záznam: „Podívej se, Dovide, tito východoevropané (´Nová Evropa´) jsou jediní, kteří by se skutečně mohli postavit proti Rusku, ne jako západní Evropa (´Stará Evropa´), a pokud všechno, co chtějí na oplátku je opravit svoje válečné historie z doby před svým narozením, co má zatraceně být! Nemějte obavy, oni investují jmění do židovských věcí též, takže každý bude šťastný.“

S postupným sklouzáváním do nové studené války a některými ze západních vlád samotných investujícími do historiků šťastných dezinfikovat revizionismus (obzvláště revizionismus, který očišťuje místní východoevropské fašistické síly, jež poskytly mnohé z nacistických aktuálních zabijáků židů), východoevropská „salónům přátelská“ krajní pravice byla schopná se prezentovat jako středová či pravostředová pravice pro naivní zápaďany. Ale nemylte se. Kdokoli, kdo dělá hrdiny z Hitlerových kolaborantů a pachatelů, je krajní pravicí a nebezpečím pro základní hodnoty Západu, Evropské unie i aliance NATO. A nezáleží na tom, jak je zdvořilý, uhlazený, vzdělaný a schopný produkovat nekonečné množství hostin, medailí, poct, grantů či rozmanitých forem velkodušnosti pro znuděné západní obyvatele – jak elity, tak rádoby důležité osoby.

Závislost krajní pravice na hitleristické nostalgii, relevantním revizionismu a vleklém rasismu teorie o čistotě krve není překvapením.

Co je překvapující je, že o toto bylo usilováno dokonce tangenciálně skutečně demokratickými a úspěšnými státy, které vstoupily do Evropské unie a NATO, obzvláště pobaltskými státy, jež byly ve skutečnosti sovětskými republikami, spíše než pouze satelity Varšavského paktu. Jak je velkolepé, že všechny z nich se staly nefalšovanými demokraciemi projevujícími rozkošné kyvadlo demokracie pravidelných, poklidných a spořádaných přesunů síly následujících rozhodnutí, jež jsou činěna u volební urny.

Ale nikdy nepodceňujte moc akademie, a obzvláště politických vědců a PR typů, přijít s geopolitickým žvaněním, aby učinili dokonce i uctívání místních hitleristů z doby války úctyhodným. Argument zní zhruba takto: „Německo uznalo vinu a zaplatilo odškodné za svoje zločiny, ale Rusko nikdy neuznalo vinu za své vlastní zločiny, o nichž naše parlamenty nyní rozhodly, že byly genocidou rovnocennou Hitlerově. Jaká to skvělá hůl na uhození Putina a na učinění Rusů permanentními vyvrhely!“

Toto se nesmyje, teď ani jindy, neboť velká anglo – americko – sovětská aliance, která sundala Hitlera, je historií, jenž může být napadena, ale nebude nikdy svržena – protože je pravdivá. Je to stejně prosté jako říci, že lidé, kteří osvobodili Osvětim nemohou být „rovnocenní“ lidem, kteří zde spáchali genocidu. Je pošetilé a kontraproduktivní uhodit na Putina a jeho sortu s historickými problémy, v nichž jsou Rusové z velké části spravedliví.

Putin je vzrůstající měrou nebezpečný, autokratický, brutální, revanšistický diktátor a Západ musí být ostražitý a chránit všechny členy NATO. Ve skutečnosti existují v současném arzenálu demokracie nesčetné legitimní tyče, které umožní postavit se mu se ctí.

Případu se ani za mák neposlouží překrucováním historie, zamlžováním holokaustu, přivíráním očí nad glorifikací místních pachatelů holokaustu východní Evropy jako domnělých „protisovětských hrdinů,“ praktikováním rasismu v árijském stylu nebo nařizováním výjimek ve svobodě projevu a volném pohybu podle toho, jak se zrovna hodí.

Je nejvyšší čas, aby velké západní mocnosti byly skutečným přítelem pro východoevropské státy EU, skutečným přítelem, který říká „Počkej, něco je špatně!“ když vlády poskytují centra svých hlavních měst pro neonacisty, jenž dělají hrdiny z místních kolaborantů v genocidě (nebo je znovupohřbívají s plnou ctí), když vlády investují do trestání místních kvůli historii, když vlády trpí meshugásy pokoušejícími se „opravit“ historii jednoho z největších úspěchů západní civilizace: zneškodnění Hitlera v Evropě.

Autor: Dovid Katz ,

Litva, 28. března 2016

Zdroj: https://gianalytics.org/629-what-s-behind-the-west-s-wall-of-silence-on-eastern-europe-s-glorification-of-nazi-collaboration