Události v Náhorním Karabachu kromě jiného ukázaly, že Minská skupina OBSE vytvořená jako prostor pro rozhovory se za 25 let změnila nikoli v rituál, ale v rudiment. Diplomatická setkání pro VIP-osoby nedokázala ovlivnit vznik nové války mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Je však možné vytvořit produktivnější strukturu – a nikoli nutně za účasti Evropanů.

Minská skupina OBSE odsoudila zhoršení situace v neuznaném Náhorním Karabachu a uvítala záměr spolupředsedů provést přímé konzultace se stranami konfliktu. „Vyjadřujeme soustrast všem rodinám, které situace ovlivnila. Zároveň vyzýváme obě strany, aby okamžitě zastavily použití síly. Neexistuje vojenské řešení konfliktu,“ – píše se ve zprávě vyjednávací skupiny.

Země, které do Minské skupiny OBSE vstoupily, zdůraznily nutnost okamžitého jednání. Vítají záměr spolupředsedů provést přímé konzultace se stranami konfliktu co nejdříve, ale samotné setkání ve skutečnosti proběhlo ve Vídni na úrovni velvyslanců. Nicméně rozhodli se navštívit i region, a již v úterý zástupci Minské skupiny OBSE dorazí do Jerevanu, kde se sejdou s prezidentem Arménie. Ale opět zcela osamoceně zanělo prohlášení ministra zahraničních věcí Ázerbájdžánu Elmara Mamedjarova o tom, že „postupné řešení karabšského konfliktu“ je možné na základě aktualizovan&yacut e;ch Madridských principů“.

Na dobu konání setkání ve Vídni a dalších diplomatických konzultací bylo podle některých zpráv dohodnuto na frontě dočasné příměří. Soudě podle všeho bylo pozorováno, jako ostatně vždy v takových případech, že je „celkem“ dodržováno, ale jednotlivé lokální boje a střelby se zastavit nepodařilo.

Mezi tím skutečné podmínky příměří a podpory mnohostranným konzultacím byly už projednány – v průběhu telefonických rozhovorů Vladimíra Putina s prezidenty Arménie i Ázerbajdžánu Seržem Sargsjanem a Ilchamem Alijevem. Bylo dohodnuto pokračovat v jednáních ve všech možných formátech (tedy i v rámci Minské skupiny), – informují RIA Novosti.

„Bylo konstatováno, že Rusko uskutečňuje a bude uskutečňovat nezbytné zprostředkující kroky, které přispějí k normalizaci situace,“ – píše se v oficiálním prohlášení. Rovněž byla „zdůrazněna důležitost obnovení vyjednávacího procesu mezi Jerevanem a Baku k dalšímu hledání cest mírového urovnání náhornokarabašského problému, a to za podpory Minské skupiny OBSE.

Vše výše uvedené je oficiální zpravodajství vytvářející představu o „bouřlivé“ činnosti Minské skupiny OBSE ve věci Náhorního Karabachu. Od roku 1992 až do 2005 Minská skupina představila celá tři (!) doporučení jako základ pro rozhovory. To znamená nikoli projekty řešení nebo nějaké společné dokumenty, ale pouze návrhy pro jejich základ. Tento dříve nevídaný diplomatický formát zaměstnává 13 lidí a všem vyhovuje.

Arménie a Ázerbajdžán zatím dál stavěly své inženýrské stavby a řešily si své vnitřní problémy. Diplomatické zhoršení nastalo vždycky tehdy, když se buď přiblížilo nějaké datum označené v agendě pro Minskou skupinu, nebo probíhala velká setkání, například summity „velké osmičky“. Zejména v létě 2009 na summitu „velké osmičky“ v italské Akvile zničené zemětřesením byla přijata deklarace obnovující čtvrtý plán Minské skupiny více známý jako „Madridské principy“. Od té doby nic nového nebo podstatného vymyšleno nebylo, a kdyby se telefonické rozhovory Vla dimíra Putina se Seržem Sargsjanem a Ilchamem Alijevem o nějaké diplomatické účasti Minské skupiny v naléhavém mírovém urovnání nezmínily, možná by se na ně ani nevzpomnělo.

„Madridské principy“ jsou stejně povrchní jako i nerealizovatelné. Ázerbajdžán bude vždycky trvat na „osvobození vnitřních regionů“ kolem teritoria bývalé NKAO (Náhorní karabašské autonomní oblasti) a to je bezesporu úhel pohledu evropské diplomacie. Ale představitelé Karabachu a Arménie formálně neodporují, požadují však garance bezpečnosti, protože tyto regiony byly obsazeny především s cílem odsunout linii fronty pokud možno co nejdál od NKR (Náhorní karabašské republiky) a vytvořit tak bezpečnostní zónu. Baku takové garance poskytnout nemůže. Vše tedy vede do slepé uličky.

Zabezpečení koridoru spolujícího Arménii s Karabachem přes Lačin znamená odklon od principu osvobození zóny bezpečnosti. Karabach a Arménie nejsou připraveny poskytnout ochranu Lačina nějakým tam mírotvůrcům, a Baku nesouhlasí s provizorními variantami. Slepá ulička číslo dvě.

Poskytnutí Náhornímu Karabachu prozatímní status, který by mu garantoval bezpečnost a samosprávu, není také možné, protože takový mezinárodní status v podstatě neexistuje. Arméni nepůjdou na nějakou třeba i formální „prozatímní“ fixaci NKR v sestavě Ázerbajdžánu, ale Baku bude do posledního dechu bojovat za „obnovení územní celistvosti“. Konec konců NKR se už dávno vyhlásila za nezávislý stát a nárokuje si, že tento stát tedy byl vytvořen. „Zrušit“ nezávislost, za kterou padlo tolik lidí a která se už dávno změnila v národní ideu, fyzicky není možné. Slepá ulička číslo tři.

A takových slepých uliček lze napočítat tucet. A to je výsledek práce na „Madridských pricipech“ – vrchol diplomatické aktivity Minské skupiny OBSE v Náhorním Karabachu. První tucet let byla práce skupiny brána jako jakýsi závazný atribut diplomacie na prostoru bývalého SSSR. V konfliktech se pokládalo za normu vytvářet někde na neutrálním území nějaké „nárazníkové“ vyjednávací struktury – nebylo to sice moc perspektivní, ale jak bylo zvykem říkat – „vytvářela se platforma“. Prý je nezbytný nějaký prostor pro komunikaci a tam se to možná podaří.

Následující desetiletí práce Minské skupiny bylo už vnímáno jako nějaký zastaralý rituál, kterého se zbavit je poněkud urážlivé, ale modernizovat nejde. Vyrostlo celé pokolení nových evropských diplomatů, kteří prošli tímto systémem kvůli svému políčku v kariéře. Zhruba stejnou transformaci prodělaly například četné blízkovýchodní „vyjednávací platformy“. Vznikaly zábleskem génia nebo byrokracie a daly světu stejné „Madridské principy“, ale rozhovory jako celek se změnily ve velmi milá setkání úctyhodných pánů, kteří velmi dobře chápou, že nic neovlivn&iac ute;.

V posledních pěti letech tedy začalo být jasné, že Minská skupina už dokonce není ani rituál, ale rudiment starého diplomatického systému. Ázerbajdžán v plném proudu přezbrojil armádu, Karabaši kopali zákopy a vytvářeli minová pole a Arménie se rychle integrovala do ODKB (Organizace Dohody o kolektivní bezpečnosti – vojensko-politický svaz v rámci Společenství nezávislých států). Obě země se prostě připravovaly na válku a diplomatická posezení podle starého schématu, nehledě na nečekanou aktivitu, už nemohla cokoli změnit. Za 25 let se nepodařilo vypracovat žá dný princip, žádnou variantu alespoň dočasné dohody, které by byly přijatelné pro obě strany.

Pro OBSE otázka o odstoupení od Monské skupiny zatím nevzniká. Bylo by to nejen další selhání celého systému evropské diplomacie, ale také přiznání, že schémata vymýšlená v Bruselu a Vídni jsou totálně neživotná. A pokud se nyní představitelé Minské skupiny zkouší předvést co by „raketoplán“ snažící se vytvořit kanál spojení mezi Jerevanem a Baku, pak kvůli tom tam snad není potřeba létat. Stačí, když se zatelefonuje z Kremlu. Všichni okamžitě zvedají sluchátko. A začnou znovu respektovat Minskou skupinu, pokud se je o to zdvořile požádá.

Z radikálního úhlu pohledu všchna evropská vyjednávací úsilí nemají cenu ani papíru, na němž jsou vytištěny jejich tiskové zprávy. Možná by bylo dobré rozpustit celou tuto frašku a začít znova s čistým štítem. Ale setrvačnost diplomatického myšlení vyžaduje všechny ty notoricky známé „vyjednávací platformy“, i když je to jen plýtvání penězi a vytváření pracovních míst pro persony typu Matthew Bryza – jednoho z organizátorů celého toho cirkusu s omluvami tehdejšího vedení MZ RF.

Nyní platí, že je nutné za každou cenu mít „vyjednávací platformy“ jako nástroj zapojení do dialogu ani ne tak samotných konfliktních stran, ale především USA a evropských struktur. Ale i pro to se snad dají najít nějaké nové, daleko produktivnější možnosti spolupráce. Našli je třeba v Sýrii. A tak je klidně možné vytvořit i nějakou daleko produktivnější mezinárodní vyjednávací strukturu ve věci Náhorního Karabachu.

Další věc je, že do základu tohoto nového formátu rozhovorů by se daly dát některé iluzorní myšlenky jako „vzít všechny a smířit je“ a zkusit vytvořit efektivní systém tlaku na reálné události. A ten skutečně existuje na základě vojenské rovnováhy mezi zeměmi, garantované Moskvou. Tuto rovnováhu je třeba nějak převést do monitorovacího systému včetně vojenského, nemluvě o pravidelných konzultacích tří stran na nejvyšší úrovni. Pokud se budou evropské struktury a USA na tom účastnit, nikdo jim to nezakazuje. Ale nezbytná je účast skutečná, pozemská, ne jen opracováván&i acute; nových politických technologií. Zachovávat si mezinárodní (rozuměj – evropskou) účast na řešení konfliktů na postsovětském prostoru pouze v zájmu toho, aby bylo zachráněno status quo, už je věcí minulosti. Od OBSE a EU již není nutné posvěcení jejich přítomností na těch či oněch jednáních nebo dohodách.

Dá se říci – vítejte pod naší střechou. Chcete si jen popovídat v dobré společnosti – prosím, restaurace s ruskou kuchyní je za rohem.

Zdroj: http://politikus.ru/articles/73685-konflikt-v-karabahe-vyyavil-nichtozhnost-mnogoletnego-mirotvorchestva-obse.html