Že Americe klesají ambice, dokazuje, že je to Rusko, které je nyní v sedle. Jakmile se John Kerry zmínil, že by mohl mít zájem na rozdělení Sýrie, již se washingtonský think-tankistán odhodlal do akce, aby ho podpořil a vypracoval plány mise. V tentýž den se pustil do akce James Stavridis, předchůdce Philipa Breedlova ve funkci vrchního velitele NATO, který je také profesorem „práva a diplomacie.“ Ten žádal, aby se začalo „vážně uvažovat o rozdělení Sýrie„. K tomu se přidali Michael O’Hanlon a Edward P. Joseph a Institut pro aktuální světové dění, které společně začaly prosazovat Bosnu jako „model“ pro rozdělení Sýrie.

Ohledně druhého návrhu: Je obzvláště zábavné si povšimnout, jak se USA v té době zuby nehty bránily řešení, které nabízeli O’Hanlon a Joseph (jako úředník OSN a OBSE v Bosně a Kosovu).

Bosna a Hercegovina je dnes velmi decentralizovaný stát, který je rozdělen mezi svou srbskou a muslimsko-chorvatskou „komunitu“, nicméně toto uspořádání přišlo spíše navzdory vměšování Spojených států, nežli na jejich popud.

V bosenské občanské válce bylo cílem Srbů se odtrhnout a pokud možno nechat Srbsko uznat jako nezávislý stát. Také Chorvati toužili po tom samém, avšak zjistili, že je to nereálný cíl a zaměřili se místo toho na sjednocenou chorvatskou federální enklávu v Bosně, který by byla co možná nejvíc decentralizována. Pro bosenské muslimy bylo cílem mařit jak plány Srbů, tak Chorvatů a udržet je v unitářské a centralizované Bosně a Hercegovině, v níž muslimové měli mít podle všeho politickou i demografickou převahu.

USA od začátku stranily bosensko-muslimské frakci, kterou západní média glorifikovala a reportovala o nich, že jsou pod útokem nových Hitlerovců(tedy Srbů), a o které psalo jako o frakci zaměřené na tolerantní, multietnický a právní stát pro všechny tři bosenské národnosti. (Včetně těch dvou, které byly proti). Pokud tedy jako konečné řešení přišla Bosna se slabou ústřední vládou, bylo to jen proto, že USA si nakonec nemohly prosadit tak docela svou.

1. Během konfliktu USA, které slíbily bezvýhradnou podporu bosensko-muslimské straně, kriticky ohrozily řadu mírových návrhů ze strany Evropy, které bývaly mohly vést k brzkému ukončení konfliktu nebo jeho prevenci.

2. V roce 1994 USA zaranžovaly zánik v té době de facto nezávislého prvostátu bosenských Chorvatů, a způsobily také, že bosensko-chorvatská frakce neměla nárok na autonomii v poválečném uspořádání. Rozpory mezi Chorvaty a muslimy vedly k válce, která ukončily Spojené státy v tzv. řešení, kdy Washington tlačil Chorvatsko, k tomu, aby přijalo nominálně „federální“ uspořádání, což v druhém sledu nutilo bosenské Chorvaty, aby si nechali rozkouskovat svá území a přiřadili je k uměle vypracovaným „kantonům“. Kantony byly některé většinově muslimské, jiné byly většinově chorvatské a další byly smíšené. Formálně to bylo méně než plně centralistické uspořádání, protože kantony měly značnou lokální pravomoc, ale ve skutečnosti to byl jednotný stát, protože kantony se neřídily podle národností a demografických celků, ale ve skutečnosti ukrajovaly z chorvatského území.

3. Spojené státy v té době měly v té době záměr zavést totéž uspořádání i pro bosenské Srby, spoutat na vodítku tento de facto nezávislý stát tak, že jej rozdělí mezi několik uměle vytvořených kantonů, které přímo podléhají centrální vládě. Plán USA nakonec nevyšel. Spojené státy musely zabalit válku ještě před začátkem volebního roku. Při vyjednávání se střetly se sebevědomým diplomatem, Slobodanem Miloševičem, takže USA musely snížit své ambice, namísto toho aby riskovaly rozšířenou a chaotičtější intervenci. To umožnilo v prosinci 1995 vznik Daytonských dohod, které přivedly Srby pod vládu Sarajeva, přitom však jako jednotnou enklávu s velmi širokou autonomií.

Příběh tady nekončí. USA, spolu se zbytkem západních mocností, se nikdy nevzdaly všeho, co chtěli v Daytonských dohodách, ale i nadále v poklidu sledovaly své někdejší válečné cíle. V roce 1997 se v německém Bonnu setkala konference západních států a náhodně „zvolila“ nejvyššího představitele pro Bosnu a Hercegovinu, který zprvu podle Daytonských dohod měl být pouhým dohlížitelem a pozorovatelem. Přiřkli mu však fantasticky diktátorské pravomoci, nevídané od doby absolutistických vladařů. Může například suspendovat demokraticky zvolené bosenské funkcionáře a přepisovat bosenské zákony dle své libosti.

Následovnická „dynastie“ nejvyšších představitelů posléze vedla boj proti Daytonským dohodám, rozložila je, a postupně zvýšila pravomoci ústřední vlády nad Srbskou republikou. Také omezila mechanismy dělby moci pro méně početné Chorvaty v rámci muslimsko-chorvatské federace.

Tento proces podporovaly západní think-tanky, analytici a úředníci, které bez ustání démonizovaly decentralizovanou vládu, která zaručovala Srbům velkou míru autonomie, a volali po větší centralizaci státu.

Skutečností je, že i když válka Západu proti Daytonským dohodám v Bosně v posledních letech zmírnila, západní think-tankistán i nadále poslušně chrlí argumenty proti „daytonizací“, naposledy v Kosovu, které údajně perzekvuje Srby, kteří tam žijí.

Washington, který si původně kladl za cíl svrhnout vládu Damašku, nyní sám přistoupil na pouhé znovuzískání vlivu v „bosenském stylu“, tedy na tzv. měkké rozdělení Sýrie. To jen podporuje názory, že od ruského vstupu do války Státy již zdaleka nejsou v pozici, z níž si mohou diktovat podmínky. Tato změna přístupu je všeobecně vítána, stejně jako byl vítán v Daytonu.

Nicméně platí, že zatímco „měkké rozdělení“ Bosny dávalo smysl, je v případě Sýrie je nanejvýš mimo mísu. V Bosně se tři různé etnické komunity sešikovaly do tří různých armád a navzájem proti sobě vedly občanskou válku, aby si každý z nich vybojoval de facto svůj nezávislý státeček. Linie mezi třemi stranami byla jasně definovaná, ale každá frakce bojovala za své etnicko-národní, nikoli ideologické cíle.

Křesťanští a muslimští vojáci v Sýri

V Sýrii to byli Kurdové, kteří ve skutečnosti nikdy nezapadli do syrského arabského étosu, a kteří vytvořili etnicky čistou armádu a bojovali o získání svého území s maximální možnou autonomií. Všechny ostatní strany ve válce hájily své ideologické, nikoli etnické nebo sektářsky-náboženské cíle. Díky tomu panuje stálý rozpor o tom, jaký typ vlády by měl vládnout v Damašku.

Válka v Sýrii je sektářská jen v tom smyslu, že islamistická frakce může čerpat jen ze své většiny sunnitských Arabů. Alawité v jejich očích nejvíce profitovali z vlády strany Baas. Státní armáda je na ústupu, a milice, které ji měly lokálně nahradit, jsou často organizovány místními etnickými nebo konfesijními komunitami, přičemž však často bojují jako součást větších ideologických koalic.

Boj v Sýrii probíhá mezi těmi, kteří vidí Sýrii jako baasistickou nebo reformovaně-baasistickou, na druhé straně jsou ti, kteří chtějí sekulární Sýrii bez Assada nebo strany Baas, dále tu jsou zastánci islamistické Sýrie bok po boku Turecka či Egypta a pod vlajkou muslimského bratrství. V neposlední řadě tu jsou tací, kteří vidí Sýrii jako plně islámský teokratický stát, a ti, kteří jdou na ruku globálnímu islámskému kalífátu. Žádný z těchto táborů by nepřijal rozdělení Sýrie, ani by se nespokojil s pouhou její částí.

Rozdělit Sýrii podle konfesijních linií, když byla zpustošena ideologickým konfliktem, by bylo zcela kontraproduktivní. Zvažte následující:

Nejméně čtyři hlavní oblasti v zemi, včetně oblastí poblíž pobřeží, kde nyní převládají alawité a křesťané, dále kurdských oblastí na severu, sunnitskoarabských pevností v centru a na východě státu a včetně společné zóny, která zahrnuje důležitá a ideologicky smíšená města, která by měla zůstat co možná nejvíce multinázorová, ať již bude státní uspořádání jakékoliv. Alternativní řešení by bylo přiměřeně rozdělit velká města mezi alawitsko-křesťanský region a sunnitsko-arabský region, který by si měl udržet alespoň město Aleppo.

To je absurdní plán. Udržel by totiž oddělené Alawity a křesťany od sunnitů – víme však, že boj se odehrává mezi stoupenci strany Baas a islamisty. Navrhovaný „sunnitsko-arabský sektor“ by sám pak byl rozdělen mezi vládní stoupence a islamisty, a nedokážeme si představit, jak by loajální Alawité a křesťané mohli stát stranou a sledovat své Syrské bratry, jak bojují za společné cíle, aniž by se jim vydali na pomoc.

Rozdělit Sýrii jako řešení její ideologické občanské války není o nic schůdnější než rozdělit Španělsko nebo Rusko uprostřed jejich tehdejších ideologických občanských válek v letech 1936 – 1939 a 1917 – 1922. Navrhované vyoperování velké sunnitsko-arabské oblasti ze Sýrie zavání bohapustým podvodem, který má zvýšit vliv anti-assadovských sil a jak je odměnit územím, které nebyly schopny dobýt ve válce. Naopak doposud dominantnímu táboru loajalistů by bylo přiděleno pouhých několik etnických enkláv podél pobřeží.

Zdroj: http://russia-insider.com/en/politics/washington-insiders-now-peddle-bosnia-partition-solution-they-fought-balkans/ri13256