Nedávno mi nějaký člověk položil podobnou otázku. Napsal mi, píšete o různých věcech, většinou s Vámi souhlasím, ale podobně jako jiní, nenabízíte žádné řešení. Máte nějaké? Velmi stručně by se dalo odpovědět – kdybych znal řešení problémů světa, dostal bych Nobelovu cenu, nebo bych byl velmi rychle zavražděn – to druhé je pravděpodobnější, nicméně jistě by to bylo označeno jako nějaká ,,nešťastná náhoda“ a ne vražda.

Záleží ovšem na tom, co máme na mysli tou možnou záchranou či alespoň pomocí a řešením. Je-li to omezení nebezpečí z důvodu imigrační vlny, pak tu jistě nějaké možnosti jsou. Jak říkal pan Zeman, jedny jsou parlamentní a jiné Kalašnikové. Tedy, můžeme se jako občané snažit působit na politiky, aby se k celé problematice postavili ,,národně“ a ne ,,Evropsky“. Můžeme sami psát různé články, přeposílat cizí články, podepisovat petice, vyvolávat demonstrace a chodit na ně. Můžeme navštěvovat poslance a neustále na ně takto tlačit, psát jim e-maily, vzkazy na Facebooku, atd. Je to činnost únavná, nijak zábavná a jestli bude stačit – to je ,,ve hvězdách“. Z naší strany to chce velké úsilí s nejasným výsledkem. Také se můžeme přihlásit do domobrany a tím vytvářet další odbojný tlak, který bude odtlačovat vnější snahy o uchvácení naší země. Současně můžeme vytvářet co nejširší osvětu směrem k mlčícímu davu, tedy lidem, které to nezajímá, protože si myslí, že se jich to netýká. Takovou ,,evangelizaci“ můžeme konat mezi svými rodinnými příslušníky, sousedy, v obchodě, na pracovišti/pokud už nejsme ve firmě, kde se za to vyhazuje z práce/. Cílem těchto aktivit je příprava atmosféry ve společnosti dříve, než dojde k volbám. Aby co nejvíce lidí bylo trochu více ve skutečném obraze dění a ne jen v manipulaci televize, nebo v osobní apatii: ,,stejně je to všechno jedno a zbytečné, politici si udělají, co budou sami chtít“, nebo ,,ve světě se pořád něco děje, sem to nedojde, nestrašte mne s tím“. Takovouto mravenčí a dlouhodobou prací se může podařit aktivovat více lidí, aby vůbec šli k volbám a aby volili alespoň ty strany, které skutečně budou věci řešit v národním zájmu a ne jen o nich mluvit, nebo dokonce, ještě mnohem hůře, budou nám lhát, ale za zády nás prodají.

K tomu budeme mít pomocníky v samotných imigrantech i politicích. Obě skupiny svou, sobě vlastní aktivitou, vše povedou do stále větších problémů, které budou ústit do násilí. To umožní mlčící většině procitnout a začít s tím chtít ,,něco dělat“. Je nutné pořád všechno usměrňovat na skutečné příčiny, aby se vše nerozplynulo v bojích proti tomu či onomu, třeba i důležitému, ale nepodstatnému problému pro tuto chvíli. Je tedy nutné si stanovit priority a ostatnímu věnovat menší úsilí, to se dá řešit později, budeme-li však už situaci, že už budeme bojovat o skutečné přežití, pak je vše ostatní nepodstatné. To je ,,demokratická cesta“.

Pokud se to nezdaří, lidé neprocitnou, pak přichází ,,cesta pana Kalašnikova“. Tím nemyslím, že my půjdeme střílet politiky, nebo imigranty, ale když tito politikové nebudou situaci skutečně řešit a ne o ní jen mluvit, zcela jistě se objeví radikální člověk, který vyvolá revoluci. Vždy to tak v historii bylo a proto to k tomu zákonitě spěje i dnes. Povstanou pak radikální skupiny, které to budou řešit se zbraněmi, a pak už následuje model Ukrajina, ale to si jistě nepřejeme. Různé zahraniční síly by toho ihned zneužily a vedly by to ke špatnému konci pro nás. To je nutné všemi dostupnými prostředky neustále opakovat všem – pokud se my lidé národů nebudeme už dnes bránit, těmi všemi legálními tlaky na politiky, pak bude naše pasivita nahrazena občanskou válkou – pak už procitnou všichni, ale za jakou cenu a s jakým výsledkem? Ukrajina?

Co se týká celého imigrantského problému, již jsem řešení naznačoval dříve. Vymezení mezinárodního izolovaného prostoru, nejlépe nějakého ostrova. Tam je vozit, tam se musí naučit spořádaně a v míru žít mezi sebou. Také se musí naučit respektovat druhé národnosti mezi sebou. Musí se naučit pracovitosti a odpovědnosti. Čistotě a morálce – jinak nemohou jít mezi lépe vychované a pokročilé národy. A do těchto pokročilejších národů by se časem, až po mnohaletém zušlechtění, mohli dostat jen jedinci z imigrantů, nikdy ne davy. Musel by být nad nimi mezinárodní dozor, museli by být hlídáni, aby neprchali do Evropy. Dostávali by jen minimální podporu a to v potřebných věcech, nikoliv peníze na drogy a alkohol, jak se to děje dnes. Kdo by nechtěl pracovat, tomu by se dávky snížily, krajně i včetně dávek potravin. Žádné rozmazlování, kdo by vyhazoval jídlo, byl by o hladu, kdo by vyhazoval darované věci, už by nic nedostal, i kdyby mu třeba byla zima. Přísnost vedoucí ke zlepšení morálky a návyků. Kdo by vyvolával násilí, ihned by byl transportován zpět do válečných zón. Kdo by lhal o svém původu, totéž. Tato etnika se nejprve musí naučit poslušnosti, morálce, ohleduplnosti k druhým, proto se jim nesmí dovolit povyšování a pohrdání nad druhými. Práce šlechtí člověka. Nejprve by jim ostatní národy připravily stanový tábor, ale oni sami by si pak za dohledu a odborného vedení, museli a to podtrhnu, museli SAMI stavět své nové město, svůj nový svět. Z prefabrikátů vyrobených např. v EU/to by byla ta pomoc/, ale oni by se museli aktivně na všem podílet, aby si toho sami vážili, jinak okamžitě zpět do válečných zón-všichni tvrdí, že odtamtud pocházejí-proto bych jim dal dopředu vědět, že tam budou vraceni a už nikdo nebude zjišťovat, jestli jejich prohlášení bylo pravdivé. Řekl jsi, že jsi z válečné zóny, dobrá – uděláš-li nějakou nepravost – budeš tam ihned letecky přepraven, bez dalšího odvolání, ani čekání na dlouhé rozsudky – ihned, tak, jak se to řeší za války. Nějaký azyl by byl provizorní a jen časově omezený s možností okamžitého zrušení. Žádné výhody na úkor jiných národností by neexistovaly. To vše by jim dalo mnohem více užitečného, než nespravedlivé hýčkání, kterým jim dnes Evropa kazí charaktery. Takovýto režim by jistě radikálně zmenšil zájem imigrantů o imigraci. Většina jde jen za pohodlným životem, kdy očekávají luxusní život bez práce, všechno zadarmo a k tomu maximální svobodu a moc nad svými hostiteli. Takže už jenom tímto by se dav nejen zmenšil, ale i samočinně roztřídil. Přicházeli by jen ti, kteří skutečně utíkají před válkou a ti by byli vděční i za toto.

Jenže imigrantský problém je jen segmentem celosvětových problémů, které krouží nad našimi hlavami. Světová válka, ke které svět bičuje USA ze všech sil a EU jí k tomu hlasitě aplauduje. Za vše může Ruský agresor, který ovšem sedí doma v Rusku a jediná jeho ,,agrese“ je pomoc s válkou proti teroristům po boku USA i EU. Jinak Rusko nikde neběhá po světě, nikde nemá zbraňové základny, na rozdíl od USA. Nejezdí provokativně svými tanky kolem amerických hranic a netvrdí, že je to jen mírová demonstrace síly…

Jistě, občan nemůže donutit státy k nějaké změně, ale může opět tlačit na místní politiky, aby nehnali náš národ do cizích válek, může na ně tlačit, že my nechceme provokovat cizí velmoci a donutit je k jaderné válce. Pokud povedou stávající spolky k válce a rozkladu společnosti, pak by měl občan tlačit na politiky a žádat vystoupení státu z těchto spolků. Důležité je si uvědomovat priority – nač je mi množství hypermarketů, možnost cestování, množství cyklistických stezek, aqvaparků a kdečeho, když tu bude válka, nebo když raději nebudeme ani vycházet, aby nás někdo nezbil, neznásilnil, apod. K čemu mi to vše bude? K ničemu, proto je nutné zúžit všechny požadavky a přání jen na ty základní – mír, pokoj, pořádek, zákon. Člověk musí být odhodlán ty pomyslné slibované výhody různých radovánek vyměnit za mír. Opět máme k dispozici ty naše malé prostředky, psát články, přeposílat informace, být v obraze – tedy zajímat se o informace z co nejširších zdrojů. Volit politiky, pro které je na prvním místě důležitý mír a bezpečnost našeho státu, snaha se nikam nevměšovat, nechodit převychovávat cizí národy k nim domů, nerozbíjet u nich jejich státní zřízení, ani kdyby to bylo myšleno jakkoliv ,,mírově a demokraticky“. Zkrátka nechat druhé žít podle jejich přání a ne podle našeho. Těžko se umíme vžít do smýšlení jiných národností, etnik, nuancí jejich historie a tím i různých tužeb občanů. Svým vměšováním jen vše zkomplikujeme a nakonec vytvoříme větší zlo, než bylo to původní.

Ale pojďme ještě dále. Naši politici jsou ovládáni politiky EU, kteří, jak se zdá jsou ovládáni Německem a to zase Amerikou. Podle všeho je i Amerika pod tlakem korporací a bank. Také se mluví a píše o tom, že za tím vším, kdesi ve stínu stojí pár mocných, kteří si hrají se světem velkou hru, v níž statisíce a miliony lidí jsou jen bezvýznamné figurky na šachovnici jejich přání. Kdo ví, možná je to konspirace, možná ale tvrdá realita.

Podle některých jsou tito mocní dokonce přesvědčeni o duchovní podstatě člověka, proto je v jejich plánech neomezí ani riziko jaderné války a případné zkázy světa, ani jejich vlastní smrti, protože oni ví, že smrtí těla nenastává smrt ,,vlastního člověka“, toto tělo jen dočasně obývajícího. Tito lidé prý věří v existenci jediného Boha, ale odmítli mu poslušnost a zaslíbili se sloužit tomu, kdo jde proti Bohu. A tito mocní tedy nebojují jen o nadvládu nad zemí, ale jde jim o víc, o vládu nad lidskou duší, o stržení člověka z jeho vývojové cesty do zmaru, pokažení jeho povahy, smazání všech stop po morálce a nastolení degenerace duchovní i pozemské osobnosti. Nu nevíme, jestli tomu tak je, ale že jde lidstvo do jakési degenerace a stále více propadá do bezduchého nešťastného tvora bez smyslu své existence, to je dobře pozorovatelné.

Boj jednotlivce přímo proti těmto neznámým mocným, skrytým ve stínu noci a své moci, lze těžko provést. Ale každý může bojovat proti falešným principům, které ,,moderní metody“ různí inovátoři a genoví modifikátoři přináší. Každý může sám pro sebe třídit to, co společnost přináší a předkládá, může to tupě přijímat, nebo se tomu bránit. To už pak ale není boj za národ, svět a lidstvo – tento boj je osobní, je to boj za vlastní osobnost, za vlastní duši.

Když se tak člověk prodírá záplavou různých informací o činnosti lidstva, zmocní se ho zděšení. To není jen hrozba mnoha desítek miliónů imigrantů, vlna, která jistě zaplaví Evropu a dost možná ji rozvrátí a uvrhne do nepokojů, chaosu, možná i občanské války. Kromě toho se intenzivně pracuje na vyvolání světové války a to jistě války jaderné, která by nejen vybila velké množství lidí, ale způsobila by zamoření země, zničení životního prostředí a další neznámé důsledky. Souběžně s tím probíhá globalizace, která se snaží vytvořit novou lidskou společnost, kde se z lidí stane jen konzumní dav, bez vztahu k morálním hodnotám, jako jsou rodina, národ, společnost, vše nahrazeno jakousi beztvarou masou konzumentů, tupě pracujících, aby vše rychle mohli utrácet podle předepsaných pravidel. Společnost spíše připomínající velkochov dobytka, než lidskou společnost. K tomu tu máme hrubé zásahy do genetiky, pokus člověka sahat někam, kam by sahat nikdy neměl, protože nikdy nebude znát všechny souvislosti, a proto budou jeho zásahy vždy vytvářet hrozivé následky. A máme tu snahy o křížení ras lidí, aby se vytvořil ,,nový prototyp člověka“, lépe ovladatelný, méně inteligentní, aby mocným nehleděl pod jejich chtivé prsty a hlavně nikdy nechápal jejich hry s lidským ,,materiálem“. Máme tu snahy zasahovat do přírodního řádu, měnit počasí, vyvolávat zemětřesení a kdovíco ještě. Máme tu hrozivé zbraně, které stále důmyslněji chtějí jediné – ničit, ničit a nyní i zotročovat a vytvořit tupou pracovní sílu, nového otroka…

No vskutku, vlastně všechny snahy dnešního člověka vedou k jedinému konečnému cíli – sebezničení.

Co s tím? Zdá se, že mnozí lidé prohlédají a uvědomují si tuto falešnou cestu. Snad i chápou, že její opuštění ,,není zadarmo“, to neznamená jen odpor místo tupé rezignace, ale i odepření si různých lákadel, kterými nás tento ,,svět pozlátka“ ovládá. Jsme připraveni se uskrovnit? Odepřít si neustálé výměny svých vcelku zbytečných elektronických hraček? Všech těch  mobilů, smart televizí, přehrávačů, modernějších aut, novější kosmetiky, jsme schopni se osvobodit od módních trendů, sportů, dýchánků, různých párty, grilování, žvanění na Facebooku, televizní zábavy, novinek v jakékoliv oblasti a stanovit si jen ,,maličké“ osobní cíle: klid v mysli, myšlenky jen na podporu věcí dobrých pro planetu zemi, pro vesmír, pro mír lidí, lepší zdraví pro druhé, atd. Jsme připraveni se přepólovat na to, že naše přání půjdou více ,,k vesmíru“, než k vlastní osobě a své rodině?

Má-li se svět zachránit, musí se lidé změnit. Změnit se mohou dobrovolně, změnou myšlení, postojů a zájmů i cílů, nebo vnějším tlakem. Tento vnější tlak by musel přijít od ,,vesmíru“, od přírody, protože jinak bude zase egocentrický a sobecký ze strany toho, kdo tlak vytvoří. Válka tedy nepřinese mír. Kolosální živelná katastrofa by snad ještě mohla. Ovšem za předpokladu, že by při ní selektivně vyhynuli ti, kteří chtějí zotročovat jiné. S tím však nelze počítat, takto vesmír nefunguje.

Naše naděje na změnu světa tedy nejsou velké, i když pořád ještě mají svoji váhu.

Pod úhlem tohoto zjištění by člověk měl začít hledat jiná řešení. Zdá se, že zde na zemi, kde jsme jako v malé místnosti nacpané různými lidmi, z nichž většina je buď zlá, nebo má ke zlému blízko, nebo je již ve stavu takové stagnace, že nebude nic dělat a raději zvolí smrt, než by se pohnula – zdá se, že zde jsou možnosti skutečně velmi omezené. Jestliže jsou na zemi možnosti omezené, využijeme jistě všeho, abychom situaci zlepšili, jak jsem uvedl výše, ale je potřeba hledat ještě i další řešení, a to mimo tuto zemi.

Jsou lidé, kteří hledají pomoc u mimozemšťanů, věří, že Plejáďani zasáhnou a nenechají nás dojít až na samý konec sebezničení.

Jsou jiní, kteří věří v nějakého Boha. V jakého to určuje jejich náboženství. Jenže právě ta náboženství, a to všechna, se postupně historicky ukázala buď jako převlek pro vlastní ambice, skrýš pro zlo a přetvářku, nebo byla mrtvá a bez síly, proto kromě slibů a pěkných slov nic nedokázala člověku dát.

No a pak tu máme možnost hledat, řekněme ,,Řád vesmíru“, ze kterého celý vesmír, tedy i Země a my, vzniknul a existuje. Je to děj přirozený, související s přírodou a tedy neovlivněný lidmi, ani jejich naukami a náboženstvími. A takovéto hledání vesmírného řádu nás časem může dovést až k osobnostem či osobnosti, které jsou nad tímto řádem, ze kterých vyšel a je. Taková cesta vede člověka k prapodstatě všeho, což je něco, co nemá nic společného s člověkem ani náboženstvím.

Hledáním tohoto velikého vesmírného řádu teprve člověk dochází k hledání vlastních kořenů, vlastní podstaty. Pak se začíná i na celou problematiku hroucení lidské civilizace dívat jinýma očima. Ne snad, že by jej to méně bolelo, ne snad, že by byl nad to povznesen, ale otevírají se mu nové vyhlídky a naděje.

Pro tyto lidi uvedu tedy další rovinu hledání cesty z naší světové šlamastiky. Tento nový pohled nevyvrací nic z dříve řečeného, jen k tomu něco přidává. Pokud člověk přijme skutečnost, že není jen tímto tělem a mozkem, ale je něčím, co toto tělo používá jako nutný prostředek ke svému vývoji, jako spojnici mezi ním a tímto světem, pak může celé dění a problémy chápat trochu jinak.

Jsme-li nějakou osobností už když přicházíme v dětském těle/a to se dá mnohdy na dětech vypozorovat/, jsou-li v nás už určité přinesené životní postoje, sympatie a antipatie, tedy jsme již jakousi individualitou, pak náš život, jak jej nyní chápeme, není uzavřeným celkem, ale jen segmentem v dlouhodobém vývoji. Jistě, to že se zde chováme jako slušní lidé, nebo jako padouši je částečně ovlivněno i výchovou, prostředím, trendy ve světě i společnosti. Ale to, co k tomu ,,cítíme“, tedy příklon, nebo odpor, strach, úzkost, radost, než to překonáme a přizpůsobíme se a vezmeme to jako ,,normální“ – to jsme vlastně ,,my“. Tento náš ,,celý život na zemi“ je jen jednou kapitolou v knize našeho ,,skutečného života“. Z této kapitoly si máme odnášet ponaučení, získání praktických zkušeností, biblicky řečeno – poznání dobra a zla na vlastní kůži. Člověk se může ve svém pozemském životě poučit a zlepšit, nebo pošpinit a získat další zlozvyky k těm, které už si přinesl. Přesto, že tento pozemský život je jen jednou z mnoha kapitol, je přesto důležitý i pro další budoucnost, člověk totiž může nabrat ,,nový směr“ – nahoru, nebo dolů. Jsme však ve svém dlouhodobém vývoji spíše slabochy, kteří snadno podléhají pokušením a nesnadno se jich zbavují. Proto se celý vývoj lidstva viditelně neubírá lineárně nahoru k ušlechtilejšímu člověku, ale v cyklických sinusoidách se stále vice propadá k hloupějšímu a krutějšímu tvorovi. Smutné zjištění, ale ne tak depresivní, jak se zdá. Duchovní podstat člověka je sice svým momentálním životem spjata s druhými lidmi a musí do jisté míry sdílet osud daný převažující většinou lidstva, ale její celkový, dlouhodobý vývoj tím nemusí utrpět. Utrpí tím tedy jen jeho bolestné a neradostné prožívání, ale pokud se tím nepošpiní, nepokazí si svou povahu, pak mu to naopak může i pomoci. Je mu hnusně z chování některých lidí, on takto nechce jednat, ani žít. Vznikne v něm vnitřní odpor a ten jej bude odpuzovat od všeho takového. Když se tedy takto změní, nebude pro něho napříště již nutné přicházet na tuto zemi, kde budou probíhat téměř výlučně negativní děje vyvolávané nevyvinutými entitami, které ještě netouží po ničem lepším a proto toho ani nezasluhují.

Zhnusení z nesprávného systému, ve kterém nyní lidstvo žije, a nejspíš bude žít stále více, může tedy být prostředkem, aby se člověk vymanil z vracení se na tuto zemi. Bude moci pokračovat ve vývoji, protože ten je skutečně velmi dlouhý, někde jinde, kam se může dostat jen zralejší duše. Tam se tedy jistě nesetká s imigranty, politiky, válkami, vydíráním a znásilňováním. Lidé, kteří holdují takovým věcem, ale i lidé, kteří se jim nebrání, se do vyšších světů nemohou dostat ani podplácením, lobováním, podvody, a jinak. Nad touto zemí již fungují přírodní zákony, které přirozeně, neosobně, jen jako prostý zákon, rozdělují lidi podle jejich vnitřní podstaty, ne podle myšlenek, slov, činů, ale podle, jak se někdy říká, chtění a stavu srdce.

Pokud tedy selžou všechny naše snahy zlepšit život na zemi a mocní, zlí to zde povedou k hořkému konci, pak dobrým svítí na obzoru velká naděje. Jenže, nic není zadarmo, ani toto, Tady to ale není o příslušnosti k ,,něčemu“, o příspěvcích, rituálech, ale jen o dobrotě srdce a znalosti cesty. Tedy ,,dobré srdce“ ještě nestačí. Člověk musí už dnes usilovně hledat nové duchovní cesty pro svou vnitřní osobnost. To vůbec není tak jednoduché. Jen pochopit, že nejsem jen toto tělo, ale že jsem jen obyvatel těla, není vůbec jednoduché, nejde se to ,,naučit“, nestačí provádět ,,modlení“, nebo ,,meditace“. Člověk musí postupným zájmem a snahou dokázat vytušit sám v sobě, co je skutečnost a co jen nějaká doktrína. Je to proces, někdy velmi dlouhý, na jehož konci je teprve vnitřní osobní přesvědčení a uvědomění si, že ,,já jsem“ a mé tělo je jen krásný, cenný a důležitý, ale přece jen – momentální obal.

Nelze tedy s vlastní změnou čekat, až se ukáže, že ani všechny snahy ,,obyčejných a slušných“ lidí nedokázaly změnit osud světa, který se nakonec přece jen zhroutil do úplného zmaru. Pak už může být pozdě k vnitřní změně. K té lze samozřejmě přistoupit kdykoliv, ale až bude válka a člověk bude ničen a bit ze všech stran, možná mučen a znásilňován a kdovíco ještě, pak pro něj bude těžké přemýšlet o věch ,,filozofických“, bude se jen třepat hrůzou a děsem. Do této doby by měl dojít už ve stavu vnitřního přesvědčení, které získal v dobách klidnějších. Proto je na tyto změny doba již dnes, ne až ,,pak“. Nové vnitřní postoje potřebují čas, zakořenění a prožité zkušenosti, pak už z člověka tak snadno nevymizí, ani když zevní dění na něj tvrdě útočí. Naopak, je-li v něm již takové přesvědčení, pak v něm tímto vnějším zlem toto přesvědčení ještě zesílí a on se snáze osvobodí od pout k této zemi, proto už ,,ví“, že jinde mu to bude nejen ,,příjemnější“, ale hlavně to tam bude pro něj ,,užitečnější“.

Je tedy čas nejvyšší hledat nové cesty ke svobodě své duše, k osvobození od pout, která člověka stále tlačí zpět, aby se tu opět znova narodil, protože ještě dost netouží po vyšším, ale má tak rád ty ,,radosti země“. To ale není o askezi, životu v modlení, ale o pochopení řádu vesmíru a snaze se do něj vědomě a rád, ne jen z donucení, začlenit. Islamisté čekají na posmrtný život plný souložení s pannami, protože to je pro ně tím ,,nejvyšším blahem“. A nebudou snad opět zklamáni, že těch panen mohlo být více, nebo mohly to být blondýny, nebo mít větší prsa, nebo, nebo, nebo. Inu, podobně bychom se mohli těšit na ráj plný smartfónů, ipadů, luxusní módy a každý by měl nejnovější Ferrari…a záviděl by druhým, že ho mají i oni, všichni by čekali na nový mobil-hned by ho měli a byli zklamaní, že není větší, modrý, žlutý, atd.…to by nebyl velký pokrok, že? Ani dlouhé štěstí. Vyšší světy, ráj, to nemůže být jen více pozemských požitků, protože to by nás taky omrzelo a nijak by nás to nedovedlo ke štěstí. Ovšem ani nekonečné kostelní písně, pění žalmů až do ochraptění, makrobiotická strava, život uprostřed pralesa, to vše by nedovedlo člověka k něčemu vyššímu a lepšímu-proto je nutné se již dnes takovými myšlenkami zabývat.

Nakonec i ti, kteří ještě nehledají ,,cestu ducha“, ale jen ,,lepší život na zemi“ budou muset jednou dojít k poznání kým jsou, proč tu jsou a že mají pokračovat dál. Budou MUSET, protože i kdyby se zde všechny problémy zázračně vyřešily, což je prakticky nemožné, přijdou jiné. Musí přijít, protože lidstvo, ať chce, nebo ne, stojí na osudové křižovatce svého vývoje. Čas jeho vývoje má určité stupně a průchod do dalšího stupně je podmíněn určitou zralostí lidstva, řekněme zkušeností a životním postojem, jistým charakterem a způsobem řešení situací. Pokud tato zralost není, čas se nezastaví, ale tlačí k průchodu do nové etapy. Jestli člověk nemůže projít, pak je děním drcen, tlačen, je vlečen událostmi třeba po zádech s odřeným tělem i myslí a pokud se postaví na odpor, ze rozmačkán. To je vše o lidstvu, lidském druhu, zde nezáleží na tom, jestli je člověk běloch, černoch, Čech, Američan, Arab. Jestli je věřícím v našem smyslu chápání, nebo ne. Zákonům vesmíru jsou tyto nuance k pojmu ,,člověk“ zcela lhostejné, ty hodnotí jen vnitřní lidskou podstatu a její postoje k vesmírnému řádu.

Je tedy nejvyšší čas začít se zabývat sám sebou, aby mne dění, které ve světě kypí a žene se k velkému zlomu mne nezaskočilo dříve, než pochopím sám sebe!

Je tedy nejvyšší čas začít se zabývat ,,něčím nad touto zemí“, tam upírat hlavní naději i když současně bojovat o lepší svět tu. Bojovat, ale s vědomím, že já budu pokračovat dále, ať už to tu dopadne jakkoliv, ať zvítězí kdokoliv, na mé cestě, na mém cíli to nic nezmění. Já vím, že mne čeká dobrá budoucnost i když jí možná budou ještě předcházet ošklivé momenty. To nevadí, mne to nezastaví a také mne to nezmění. Nestanu se apatických tupcem, vystrašeným ubožákem, fanatickým nacionalistou, fanatickým věřícím, zoufalým a beznadějným člověkem, bezcitným politikem, válečným štváčem, ani hloupou loutkou všech.

Já ,,vím“, já ,,jsem“ a já ,,budu“, i když oni budou tam, kam touží dojít – do světa plného násilí a beznaděje. Já tam nechci, já směřuji a jdu jinam…a já tam také dojdu!

http://cozivotdal.eu/