Případ Naděždy Savčenko obrostl množstvím sporných otázek. Existuje nějaký důkaz o její účasti na spáchání činu? Jak přesně její advokáti provádějí na Ukrajině „sběr důkazů neviny“ a kdo jim za to platí? Právník Ilja Remeslo se pokusil najít odpovědi.

Kolem případu Savčenko se nakupilo mnoho mýtů, což se vysvětluje aktivní mediální pozicí obhajoby. Advokáti volně zveřejňují „důkazy neviny“ Savčenko, na což žaloba ne vždy může odpovědět, protože je to spojeno s tajným šetřením.

Bez nároku na závěry o vině Savčenkové (je nutné počkat do rozhodnutí soudu), rozhodl jsem se dát dohromady nejzajímavější a dříve širší veřejnosti neznámá fakta založená na dokumentech obhajoby, dostupných informacích z otevřených zdrojů a také některých dokumentech z vyšetřování.

1. SK RF (Vyšetřovací výbor RF) nemá oprávnění stíhat Savčenkovou, protože je občankou jiného státu a trestný čin, z něhož je obviněna, byl spáchán na území Ukrajiny a ona byla odtud nelegálně vyvezena.

Podle části 3 článku 12 Trestního zákoníku RF mohou být k trestní odpovědnosti na území RF přivedeni zahraniční občané, kteří spáchali trestný čin mimo území Ruska v případech, kdy trestný čin směřuje proti zájmům země nebo občanů RF.

Oběťmi zločinu, z něhož je obviněna Savčenková, se stali dva ruští občané — novináři Igor Korněljuk a Anton Vološin, takže trestní stíhání je legální. Co se týče diskuse o tom, jak přesně se Savčenková dostala na území Ruska, pro vyšetřování trestní věci tyto okolnosti nemají rozhodující význam. Jak známo, právníci Savčenkové se obrátili s žádostí o zahájení trestního řízení kvůli únosu Savčenkové z Ukrajiny. Žádost jim byla právem zamítnuta, protože takovou žádost je třeba podat ukrajinským úřadům, neboť k „únosu“ (pokud nějaký byl) došlo na území cizího státu.

Zde je třeba zvlášť zdůraznit pozice ukrajinských úřadů, které odkazují na normu Trestního zákona, zakazující vydávání občanů cizím státům. Jaký vztah má tato norma k případu Savčenkové? Můžeme se přít o okolnosti jejího pobytu na území Ruska, ale faktem je, že byla vydána nikoli ukrajinskými orgány. Pokud je na tomto základě od ruských úřadů požadováno její propuštění, proč nejsou námitky proti nezákonnému zadržování ruských občanů na žádost USA – a navíc, ne v samotných Spojených státech, ale v neutrálních zemích, s porušením všech myslitelných norem mezinárodního práva?!

2. Savčenková má imunitu před trestním stíháním, protože je poslankyní PS RE (Parlamentního shromáždění Rady Evropy).

Ruská legislativa neumožňuje osvobození od trestní odpovědnosti v souvislosti s členstvím v PS RE. To nepředpokládá ani Charta Rady Evropy, která upravuje otázky imunity PS RE.

V článku 40 Charty je uvedeno, že zástupci zemí se „těší na území členů takovým výsadám a imunitě, které jsou přiměřeně nezbytné pro plnění jejich povinností. Tyto imunity zahrnují imunitu pro všechny zástupce v Poradním shromáždění proti zatčení a všem právním postupům na území všech členů v souvislosti s vystoupeními a hlasováním v průběhu práce Shromáždění, jeho výborů nebo komisí“.

Podobná situace je zakotvena v článku 14 Generální dohody o výsadách a imunitách Rady Evropy.

Imunita se tedy vztahuje pouze na výroky a hlasování delegáta v průběhu práce PS RE. Savčenková se dopustila inkriminovaného činu dlouho před jejím „zvolením“ do PS RE a tato skutečnost není nijak spojena s její činností v PS RE. Dále k jejímu obvinění došlo dříve, než se stala poslankyní.

Jinak by to znamenalo, že každá osoba, která se dopustila závažného trestného činu, může pak získat status poslance a nemusela by se obávat trestního stíhání ani ve své zemi, ani v zahraničí.

3. Savčenková vůbec neměla specializaci návodčí, ale byla pilotkou. Jak se tedy mohla dopustit uvedeného trestrného činu?

Na tomto videu Savčenková přímo přiznává, že zabíjela lidi a pracovala jako návodčí palby.

Navíc je známo, že byla členkou praporu „Ajdar“. Tomuto praporu se dostalo smutné proslulosti válečných zločinců zabývajících se rabováním a vražděním civilistů — což uznávají i ukrajinské úřady.

Jak to je v souladu s verzí obhajoby, že Savčenková neměla žádný vztah k válečným zločinům?

4. Obhajoba shromáždila důkazy o nevině Savčenkové, ale vyšetřování se odmítli nimi seznámit.

Pro začátek se podívejme, jaké důkazy viny mají vyšetřovatelé. Podle oznámení zástupce Vyšetřovacího výboru byla vina Savčenkové potvrzena u ní zabavenou mapou rozdělenou na čtverce, do nichž byla namířena dělostřelecko-minometná palba. Krom toho jí byl zabaven telefon, jehož data umožnila prokázat její spoluúčast na ostřelování novinářů. Následně jako důkaz posloužilo video bojovníka Ajdar Tarase Siňagovského, který potvrdil účast Savčenkové v boji.

Právě Siňagovského se chytili advokáti Savčenkové. Odjeli na Ukrajinu vyhledat ho a následně od něj dostali zcela jinou výpověď, než jakou podal původně. Z toho obhajoba odvodila nejen to, že dřívější údaje byly lživé, ale i to, že Savčenková se údajně v době spáchání trestného činu nacházela úplně někde jinde.

Ale podívejme se, co ve skutečnosti řekl Siňagovský. Ještě při prvním podání svědectví zástupcům LNR se „snažil říkat nepravdu“. Jak se to srovnává s jeho tvrzením, že podal lživé svědectví a pomluvil Savčenkovou? A hlavně – na jakém základě advokáti Savčenkové přijali procesní opatření v trestní věci samostatně se Siňagovského dotazovat bez přítomnosti vyšetřovatelů? Předpokládám zatím, že obhajoba nevyvíjela mimo proces vliv na Siňagovského, ale bylo to možné tak dělat podle zákona?

Je třeba předem vysvětlit, že podle ruského zákonodárství jsou přípustné v rámci trestního řízení jen ty důkazy, které byly získány za dodržování zákona. To je základní princip jak ruského, tak i jakéhokoli práva vyspělých západních zemí. Obhajoba, která vyslechla Siňagovského, požádala o přizpůsobení protokolu k jeho nové výpovědi, což bylo samozřejmě zamítnuto. Mám k dispozici kopii odpovídajícího ustanovení Vyhlášky k trestnímu řízení. Nás zajímá klíčový moment, kvůli kterému bylo odmítnuto připojení důkazů.

Na území jiného státu musí být advokátské dotazování provedeno podle zákonem stanovených pravidel. Kapitola 53 Trestního řádu stanoví přísná pravidla pro získání důkazů. Je pro to nezbytná oficiální žádost státního orgánu vedoucího vyšetřování na Ukrajinu. A pouze v případě řádného splnění tohoto požadavku mohou být získané důkazy přípustné.

Dále vyšetřovatel konstatuje, že advokát, který provedl výslech svědka Siňagovského, nemá právo provádět advokátní činnost na Ukrajině, neboť je členem Advokátní komory města Moskvy. A proto nemá právo provádět na území Ukrajiny žádnou procesní činnost ani výslechy.

To je důvod, proč právníci Savčenkové, jejichž hlavním řečníkem je Mark Feigin, skromně pomlčeli o pravém důvodu, proč důkazy nebyly přijaty, ale velmi hodně mluvili o krvavém režimu. Právně významné argumenty opět zaměnili za ovlivňování veřejného mínění.

5. Savčenková je hladovějící oběť, která sama čelí ruskému trestněprávnímu systému.

Pochybnosti o pravdivosti tohoto tvrzení se objevily, když se ukázalo, že dlouhá „hladovka“ Savčenkové nebylo nic víc než trik s cílem přilákat pozornost veřejnosti. Jak je známo medicíně, člověk nemůže hladovět více než 60 dní. Ve skutečnosti se ukázalo, že jídlo Savčenková normálně přijímala, a dokonce pro sebe vyžadovala speciální dietu.

Pak mě zajímalo, kdo zaplatí právníky Savčenkové. Co o tom říká její advokát Ilja Novikov:

„Advokáty platí fond Otevřený dialog. Přesněji jeho kyjevská pobočka, jejíž hlavní organizace sídlí ve Varšavě. Je to nekomerční organizace poskytující obhajobu lidem pronásledovaným v různých zemích z politických důvodů. Kolik dostáváme, nemáme právo říci, je to advokátní tajemství, i když klient jím vázán není, a bude-li chtít, může je zveřejnit. Kromě toho Otevřený dialog dělá skvělou práci, aby na případ Savčenkové se nezapomnělo na pozadí následujících bojů, rozhovorů, příměří atd.“

Ukazuje se tedy, že obhajobu Savčenkové neplatí svědomitá ukrajinská veřejnost, ale jakýsi fond pod názvem Otevřený dialog. Odtud jsme se dozvěděli, že tento polský fond byl „vytvořen, opíraje se o zkušenosti a kontakty získané v období Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004″, účastnil se financování Euromajdanu a sám sponzoruje řadu fondů blízkých americké vládě, včetně například Fondu demokracie v Rusku.

Na pozadí této informace se horlivost na podporu Savčenkové ze strany jak médií, tak i řady osobností veřejného života uvnitř Ruska, stává méně překvapivou.

V kontextu všech těchto skutečností se soud nad Savčenkovou změní ne na „násilí nad nevinnou poslankyní PS RF“, ale v nekompromisní boj ruského státu s řadou vlivných organizací a soukromých struktur, snažících se vyvíjet tlak na Rusko s cílem dosáhnout požadovaného rozhodnutí.

Zdroj: http://pravdoryb.info/byla-li-navodchitsa-5-zabluzhdeniy-o-dele-savchenko-87268.html