Jen několik spoluobčanů, zařazených do medicínské kategorie masochista, šťastně vydechne: ,,…ano, ano…“, ale my všichni ostatní si utrpení jistě nepřejeme. Jenže otázka nezněla, jestli si utrpení přejeme, ale jestli je potřebujeme, protože člověk si málokdy přeje to, co je mu skutečně užitečné. Takže, je pro nás utrpení užitečné? Asi málokdo by přisvědčil, ale…

,,Na západ odešly naše dny-do stínu. Jak k tomu vlastně došlo?“ slyším právě z televize, kde probíhá film Pán prstenů. Valící se masy temných bojovníků lecos připomínají, před lecčíms varují. A utrpení z tohoto valícího se davu je ve filmu ukázáno dost a dost, ale je tu i hodně o odvaze postavení se proti zlu, násilí, vzepření se i velké přesile, o hrdosti, pevnosti a lásce k domovině…to by měl být pořad pro děti, ne multikulti ,,Snědulka“. Tvrdé, ale pravdivé, proto i užitečné, ne obelhávat se až do padnutí a vymazání. Za svobodu je nutné bojovat, svoboda není televizor, který se koupí a pak vyhodí, nahradí jiným. Kdo nebojuje o svobodu, kdo si jí neváží, ten jí není hoden, bude mu odebrána a on se oprávněně stane otrokem… To je poselství pro každé dítě, poselství, které v tomto světě, který tu je, ale ještě více v tom, který přichází – bude velmi potřebovat.

Zkusme pozorovat imigrantské dění pod úhlem pojmu ,,utrpení“. O valících se vlnách imigrantů se jen žvaní a žvaní. Nebezpečí s tím spojené se zlehčuje, bagatelizuje a zesměšňuje. Žvaní se! Bezobsažně, nekonstruktivně, tak, že z toho nikdy nevyjde nic konkrétního. Žádný skutečný čin, maximálně sebeuspokojující řeči, uklidňující slova, neuskutečnitelné sliby, spíše jen přání.

Po atentátu v Paříži však došlo ke skutečným činům. Jistě, nebylo to nic, co by řešilo zásadní problém, ale konečně to byla konkrétní skutečná reakce. Ohmatávací večírek v Kolíně také vyvolal reakci a snahu alespoň ,,něco“ dělat. Ovšem toto nebyl masakr, nelétaly vzduchem těla, nestřílelo se a tak reakce byla vlažná se snahou to ututlat. Dovedu si ale reálně představit, že kdyby došlo k podobným akcím, jako v Paříži i jinde, politikové tam by konečně reagovali. Takže můžeme říci, že utrpení je pro politiky podivným, zvráceným způsobem užitečné. Vše nasvědčuje tomu, že jen nějaké velké a bolestné události je dovedou rozpohybovat k činům od řečí. Je to velmi smutné zjištění a velmi neradostná představa, že i my budeme muset trpět, protože oni se nechtějí probudit.

Ale co my, lid našeho národa? Potřebujeme snad i my nějaké bolestné prožívání? My přece o ničem nerozhodujeme, navíc odporujeme, reptáme, nadáváme. Veliká část národa však jen v nejlepším případě nadává, nebo dokonce ignoruje tyto hrozby. Je to často ze skrytého strachu, bojí se, že by to mohla být pravda a tak násilně potlačují jakékoliv myšlenky, ale i informace o nebezpečí, které se k nám stále více blíží. Znám osobně více lidí, kteří nejsou žádní Sluníčkáři, nesouhlasí se vstupem masy imigrantů k nám, ale nechtějí se tím vůbec zabývat. Nesledují dokonce ani tu ulhanou televizi, ani žádné jiné zdroje informací. Žijí si své životy a myslí na své malé, velké věci života – co si koupit na sebe, co k jídlu, řeší problémy s dětmi, přemýšlí kam si zajet, atd., atd. Pro ně je celý imigrantský problém jen čímsi vzdáleným, neskutečným, zkrátka ,,obrázkem v televizi“, jakýmsi velmi vzdáleným děním, které je hodno krátkého politování, snad i soucitu, možná i obavy, ale určitě ne skutečného aktivního zájmu. A i zde platí předchozí pravidlo – co mne nepálí – to nehasím, co mne osobně neomezuje – tím se nezabývám. I tito lidé by se tím najspíš konečně zabývali a získali skutečný svůj vlastní názor a postoj jedině tehdy, až by museli takové situace osobně a bolestně prožít. Teprve pak by je to skutečně ,,zajímalo“ a chtěli by to nějak řešit. Obávám se, že i u nás by se našlo dost lidí, kteří by zlehčovali podobnou událost, jako byla v Kolíně, kdyby proběhla třeba v Praze, ale onen člověk by byl z Brna, Ostravy, Olomouce… Teprve až by to bylo v jeho městě a on by toho byl přímo účasten, nebo kdyby to byla jeho dcera, pak by našel skutečný reálný postoj. Z toho nám ovšem vyplývá, že jsou lidé, kteří přímo potřebují trápení, aby je probudilo. Nevím kolik je u nás lidí z tohoto mlčícího davu, ale jestli je jich dost, pak vyvolají svou laxností stejný efekt, který provádí politici. Všichni budou čekat na velké utrpení, aby teprve potom hledali řešení. Tím si však, žel, nejenže sami vytvoříme utrpení, aniž by to bylo nutné, ale navíc to necháme dojít až do takové situace, kdy už bude řešení těžko, nebo dokonce vůbec, proveditelné.

Zjištění, že politici, ale i lid potřebují utrpení je velmi smutné, ale i trapné. Slabost, tupost, lenost, zatvrzelost a zbabělost nejsou dobrou vizitkou člověka, ani národa. Jistě jsou národy, které se už zotročily za mez možného návratu, ale my ještě máme naději, že tak hluboko nemusíme klesnout, abychom se probudili. Bezpečnostní služby velkých států EU již téměř nepřetržitě důrazně varují před očekávanými údery terorismu, takže je jistě lze očekávat. Nikdo si je nepřejeme, mnozí se jich přímo děsí, nikdo by je dobrovolně nechtěl, ale přesto je mnozí i v našem národě přímo ,,dovolí“, můžeme říci, že je nepřímo vyvolají. Těžko jim v tom zabránit, procitnout musí každý sám. Proto nám budiž útěchou, že i utrpení může dovést člověka i národ k mobilizaci sil, aktivitě a prohlédnutí. Posunu k reálnému pohledu na svět, druhé i sebe sama. Kéž nám tedy utrpení pomůže, když jsme tak hloupí, že cestu moudrosti a poznání ignorujeme. Pro nás bude zřejmě stále více platit, že svoboda musí být vykoupena utrpením.

Z.Fritz

http://cozivotdal.eu/