V tyto dny se opět stalo aktuálním téma heroizace spolupachatelů nacismu na Ukrajině. Komise pro názvy při úřadu starosty Kyjeva doporučila přejmenovat Moskevský prospekt v Obolonském a Podolském rajónu na prospekt vůdce Organizace ukrajinských nacistů (OUN) Stěpana Bandery. V tutéž dobu poslanec za nacionalistickou stranu Svoboda Jurij Siroťuk oznámil, že brzy bude k veřejnému projednání také nanesena otázka přejmenování na prospekt Romana Šucheviče i třída Batunina v Děsjanském a Dněprovském okrsku. To vše se děje v rámci zákona o faktické heroizaci bojovníků OUN-UPA, který Nejvyšší rada přijala v roce 2015.

Je třeba říci, že za přijetí tohoto zákona Kyjev zaplatil ztrátou dobrých sousedských vztahů s Polskem, které na Ukrajině pokládají za dobrý příklad úspěšné evropanizace. Poláci hned na zvedající se nacifikaci sousední země reagovali. Ve Varšavě na nejvyšší úrovni zaznělo, že takové zákony rozhodně nejsou ve prospěch bilaterárních vztahů.

„Neštěstím tohoto zákona je, že dělá nemožným polsko-ukrajinský dialog, bez něhož nemůže dojít k usmíření a řešení důležitých otázek,“ – poznamenal ve vysílání polské televize tehdy ještě prezident země Bronislav Komorovský.

Andrzej Duda, který na prezidentský post nastoupil po něm, učinil ještě tvrdší prohlášení, když na účet heroizace ukrajinských nacistů řekl:

„Historická pravda je taková, že stovky tisíc Poláků byly zabity na Ukrajině, a oslavování těch, kdo je zavraždili, je krok, který rozhodně nevede ke nápravě a zlepšení vztahů s Polskem.“

V květnu Andrzej Duda dokonce odmítl kvůli tomu setkání s Petrem Porošenko. První setkání prezidentů Polska a Ukrajiny se tedy konalo až v prosinci roku 2015, celých šest měsíců po zvolení Dudy.

Vloni v létě polská vláda vyzvala ke změně skandálního zákona o heroizaci OUN-UPA. S prohlášením na toto téma vystoupila vice-maršál Sejmu Polska Elzbieta Radzishevsky. Na zasedání VIII. Meziparlamentního shromáždění Ukrajiny a Polska:

„Nechápeme obsah některých zákonů. Způsobují pochybnosti a spory a jsou diskutovány v Polsku už po mnoho týdnů.“

Nicméně ne všichni v polském vedení jsou ochotni obětovat sousedské vztahy s Ukrajinou kvůli tisícům nacisty UPA zavražděných Poláků. Ve svém projevu před poslanci sněmu ministr zahraničních věcí Polska Grzegorz Shetina řekl, že „nedávné přijetí čtyř zákonů o historické politice Nejvyšší radou nevidí jako hrozbu“.

Na to okamžitě reagovali polští poslanci Evropského parlamentu. Zejména Janusz Korwin-Мikke nazval tyto výroky odpornými a skandální návrh zákona srovnal s deklaracemi Hitlera.

Posuďte sami: v důsledku akcí ÚPA-ОUN a SB ОUN, kterých se účastnila část místního ukrajinského obyvatelstva, počet mrtvých Poláků na Volyni byl minimálně 36 543 – 36 750 osob. A to jsou pouze ti, u nichž byla zjištěna jména a místa smrti. Kromě toho stejným výzkumem bylo napočítáno od 13 500 do více než 23 000 Poláků, okolnosti jejichž smrti nebyly objasněny. Celkově se historici shodují v tom, že oběťmi masakru na Volyni se stalo minimálně 30 – 40 tisíc Poláků, někteří odborníci zvyšují tyto údaje na 50 – 60 tisíc, a dokonce i 75 až 100 tisíc. Tyto události historici nazývají Volyňský masakr.

Jaké tu mohou být geopolitické zájmy, pokud je řeč o desítkách tisíc nevinně ubitých Poláků?

Ukrajinská strana samozřejmě má svoji verzi událostí: historik Vladimír Vjatrovič píše:

„Právě přehnané množství útoků na polské vesnice se stalo lživou zprávou, z níž byl učiněn závěr o obrovské protipolské operaci, „generálním protipolským útokem“, k němuž mělo údajně dojít div ne po celém území Volyně. A z toho opět byl učiněn závěr o existenci jakéhosi rozkazu, který nařizoval úplné vyhlazení Poláků a protipolským projevům předepisoval jasně promyšlený charakter rozsáhlé etnické genocidy.“

Jak je vidět, ukrajinští historici připouštějí, že došlo k vraždám na etnickém základu, ale snaží se nějak ospravedlnit ÚPA „přehnaným počtem obětí“ a „neexistencí generálního protipolského rozkazu“. Pro polskou stranu tyto argumenty, jak je vidět, nehrají žádnou roli, protože fakt zničení desítek tisíc Poláků je i nadále nesporný.

V souvislosti s tím není divu, že vztahy Polska a Ukrajiny v současnosti sousedskými nelze nazývat. Ještě před dvěma lety po státním převratu Polsko velmi aktivně podporovalo Euromajdan a Poláci cítili, že je nezbytné doplnit svůj podpis na smlouvu o přidružení ukrajinské strany k Evropské unii. Za prvé by je to přiblížilo k naplnění jejich snu o vybudování Balto-černomořské unie jako protiváhy k Rusku, a za druhé by to otevřelo pro Polsko možnost restitucí majetku západní Ukrajiny. Za tímto účelem 14. dubna 2015 byla v Polsku dokonce založena nevládní organizace „Restitucia Kresov“ zabývající se otázkou návratu polského majetku nebo získáním náhrad za nemovitosti zapomenuté po Druhé světové válce na území dnešní západní Ukrajiny – ve Východních Kresách.

Do organizace přichází mnoho dopisů od potomků milionu Poláků vysídlených z Ukrajiny. A legálně, mají plné právo na restituce, protože v dohodě o přidružení Ukrajiny s Evropskou unií se hovoří i „o zásadách ochrany práv dědiců nemovitostí a jiného majetku“. A jak víme, asociace od Ukrajiny očekává striktní plnění evropských norem.

Pokud je reakce Polska na heroizaci nacistů zcela logická, pak klid v Bruselu je poněkud alarmující. Zásadně negativní vnímání evropskými orgány jakýchkoli projevů nacionalismu nebo xenofobie nevypadá na tomto pozadí úplně upřímně. Dokonce i poté, co ukrajinští novináři představili výstavu fotografií „bojovníků proti ruské okupaci“ bojujících na Donbasu, kde jedné z nich byl zobrazen mladý muž s vytetovaným hákovým křížem na prsou, žádné výhrady do Kyjeva nesměrovaly. Důvodem k výtkám směřujícím do Kyjeva není ani heroizace nacismu minulosti, ani nacifikace dobrovolnických praporů.

To vše hovoří o tom, že v politice Evropy existují dvojí standardy: pokud onen mladý muž bojoval proti proruskému obyvatelstvu Donbasu, pak je možné onu svastiku „přehlédnout“, zatímco ještě v roce 2010 si heroizace OUN-UPA v Evropě všimli rychlostí blesku. Poslanci tehdy oficiálně vyjádřili politování v souvislosti s tím a vyzvali nově zvoleného prezidenta Viktora Janukoviče, aby přehodnotil akce svého předchůdce.

Od evropské společnosti však na výstavu přišla bouřlivá reakce. Například v Holandsku se populárnímu blogu Geenstijl, který je zodpovědný za vyvolání nadcházejícího referenda o ratifikaci dohody o přidružení mezi Ukrajinou a EU, už podařilo o ukrajinské výstavě informovat. V článku o ní novinář vypráví jako o skandálu v Evropském parlamentu a ukazuje kompromitující fotografie hrdiny-bojovníka ATO:

„Po shlédnutí těchto obrázků ukrajinského hrdiny na sociálních sítích je jasná jeho vášnivá láska k nacistické říši. Zde bojovník zvedá ruku v nacistickém pozdravu a zde je zblízka vidět jeho tetování s logem SS. Je naprosto nepochopitelné, co dělají portréty nacistického veterána v srdci Evropy“.

Pokud jde o pozici Ruska v otázce nacifikace Ukrajiny, je v podstatě totožná s polskou. Z rukou UPA trpěly ještě i v poválečné době tisíce sovětských občanů, protože činnost nacistických band pokračovala v SSSR až do poloviny roku 1950. V souvislosti s tím by bylo možné, aby Moskva a Varšava v boji proti heroizaci nacistů své úsilí spojily. Tato koalice by se mohla pokusit ovlivnit diskusi o tomto problému i v Evropském parlamentu, ukázat, že nelze zavírat oči před tak závažnými událostmi pro celou Evropu.

Na základě výše uvedeného lze učinit závěr, že Polsko a Rusko konečně našly společnou řeč. Dialog a plnou spolupráci však zatím znemožňuje masívní propaganda v médiích o „ruských plánech uchvátit“ bývalé kolonie a sankční válka, avšak Poláky tak bolestivá otázka, jako je heroizace vrahů svých předků, určitě donutí se podívat na Rusko jinými očima, protože v současnosti je Rusko jejich hlavním spojencem v prosazování historické spravedlnosti. Přímo to potvrzuje i nedávné prohlášení polského europoslance Januše Corwin-Mikke: „Rusové jsou Polákům mnohem blíž než Ukrajinci nebo Němci“.

Bylo by velmi užitečné, kdyby se vedení Evropské unie přidalo do pozice Polska a Ruska, ale k tomu v nejbližší budoucnosti patrně nedojde. Jistě si v Bruselu uvědomují, že ukrajinský nacismus je používán kyjevskou vládou s jediným cílem: co nejdříve odtrhnout Ukrajinu od ruského světa a rozdmýchat nenávist vůči němu. Spojenectví Ruska a Ukrajiny do plánů jeho geopolitických soupeřů nyní nezapadá.

Zdroj: http://politrussia.com/world/kak-i-zachem-695/