Na konci loňského roku, kdy Rada Evropské unie dle očekávání prodloužila sankce proti Rusku, vysoce postavení bruselští úředníci zvláště zdůraznili, že všech 28 členských zemí EU projevilo v této věci vzácnou shodu a obešlo se to bez diskuzí. Bohužel, toto prohlášení zavání buď vychytralostí, nebo je to jen zbožné přání, aby to tak opravdu bylo. Ve skutečnosti tu odpor je. Představitel Itálie dokonce trval na tom, aby se rozhodnutí nepřijímalo 9. prosince, ale až o půldruhého týdne později, 18. prosince.

„Itálie a některé další jihoevropské země projevily jistou neochotu k prodloužení sankcí, které se pro ně jeví jako mohutný ekonomický úder,“ – tak byl ozdobně vyjádřen tento odklad.

O něco později vyšla najevo příčina tohoto nesmělého demarše. Jak vysvětlil premiér Itálie Matteo Renzi, pozice jeho země vůči sankcím je neotřesitelná, má to však jeden háček - „existuje řada zemí a společností, které mohou zdvojnásobit výkon Nord Streamu.“ Kamínek je pochopitelně v zahradách Německa, hlavního příjemce výhod spuštění plynovodu po dnu Baltského moře. A i když je německá strana přesvědčena, že Nord Stream-2 je čistě komerčním projektem, bez jakékoli politiky, jen to přililo oleje do ohně. Polsko i Slovensko zkritizovaly přání Německa řešit svoje záležitosti na cizí účet. Tím více, že Bu lharsko, Srbsko, Maďarsko, Rakousko, Slovinsko a stejně tak i Itálie počítaly s ruským plynem přes „Jižní proud“. Ale jejich obchodní zájmy jaksi bez okolků rozbila vysoká politika.

A v tom je kámen úrazu: stále méně zemí Evropské unie si přeje účastnit se řešení velkých geopolitických problémů. Obrazně řečeno: společný evropský dům se stává příliš hlučným a nepříjemným nájemním bytem. Někteří nájemníci by se už rádi ukryli ve svých nevelkých komůrkách, vyčistili si je, zútulnili a žili tam v klidu. Ale nejsou ponecháni na pokoji: tu mají službu v kuchyni, tu zas toaletu umýt. Přitom jim vybírají kapsy a nařizují, s kým kamarádit je možné a s kým v žádném případě. Postupně začínají povolovat nervy.

Vraťme se však zpět k protiruským sankcím. Je třeba připomenout, že ona jednomyslnost v tomto případě u evropských zemí nebyla nutná. Například v březnu loňského roku Brusel doslova málem urazil ruce lídrům Itálie, Řecka a Kypru, kteří byli na návštěvě v Moskvě, a stejně tak představitelům Španělska, Rakouska, Maďarska a Slovenska, kteří už tehdy vystupovali za změkčení režimu sankcí.

Tak i nyní se sbor hned po té, co dost rozladěně celoevropsky „schválil“ sankce, ihned rozpadl. Něco z únorových prohlášení západních politiků:

„Víte, já jsem proti jakýmkoli sankcím… Sankce nikdy ničemu nepomohly. Vždycky jsem byl proti. Nebylo třeba je zavádět… Je třeba je zrušit nyní a ne někdy v budoucnu,“ - řekl český prezident Miloš Zeman.

K rychlému snětí sankcí z RF vyzval i premiér Slovenska Robert Fico, když upozornil, že nelze svalovat vinu za konflikt (na Ukrajině) jen na RF. A protiruské sankce nazval nesmyslem.

Republika Srbsko v osobě ministra průmyslu, energetiky a těžby Petara Džokiče ještě jednou ujistila ruskou stranu o svém přání zúčastnit se realizace projektu Jižní proud, který je jednou probouzen z popele, jindy zase definitivně pohřbíván.

V době své nedávné návštěvy v Moskvě premiér Maďarska Viktor Orbán hovořil o tom, že čas automatického prodloužení sankcí ve vztahu k Rusku zůstal v pozadí. Navíc poukázal na důležitost spolupráce Moskvy a Evropské unie.

Co nutí tyto politiky stále znova znova vytvářet mosty s Ruskem? Bezpochyby přání získat ekonomickou výhodu. Moskva odmítla dávat dárečky, zavedla protisankce a spustila železnou oponu před západními partnery a tím je odřízla od nekonečného a bohatého trhu, který si nyní úspěšně osvojují nejen domácí výrobci, ale i společnosti zemí, které prapor sankcí nezvedly. Už hned několik dní po začátku potravinového embarga začali na Západě hořce sčítat rostoucí ztráty. Zvlášť citelně ruská „asymetrická odpověď“ udeřila po zemědělském odvětví evropských zemí, už tak sevř eném v kleštích obchodních pravidel Evropské unie. Je třeba říci, že chmurné předpovědi západních analytiků se naplnily v plném rozsahu.

„Odhadujeme škody pro Evropskou unii způsobené uložením sankcí a odvetných opatření na 40 miliard euro v roce 2014 a 50 miliard euro v roce 2015. A za končící rok 25 miliard euro pro Rusko, což je 1,5 % pod prognózami.“ - řekl první náměstek ministra pro ekonomický rozvoj Alexej Lichačev.

A pro mnohé západní pěstitele i společnosti, kteří sázeli na obchod s Ruskem, se tyto ztráty staly fatálními.

Nejnepříjemnější pro země EU, které uložily sankce a v důsledku toho měly ztráty, bylo to, že to za to nestálo. Trestaná země o milost nepoprosila a o odpuštění na kolenou neprosí ani teď. I když Rusko nikdy neskrývalo, že setrvávat ve svých antisankcích se nechystá. Nedávno RF opět prokázala svou dobrou vůli a přání rozšířit vzájemně výhodné vztahy.

Zaprvé tisková mluvčí šéfa kabinetu Natálie Timkova v prosinci oznámila, že zavádět nové sankce proti Evropské unii se zatím neplánuje. Pravda, s ohledem na to, že staré embargo platí do srpna, se tu klíčovým jeví slovo „zatím“.

Vicepremiér Dmitrij Rogozin také pohostinně pootevřel vrátka, když řekl:

„Samozřejmě nás všechny pozice byznysu zajímá a jsme pro urychlenou změnu ve výměně vzájemných omezení. My tuto pozici byznysu sdílíme, jsme za normalizaci obchodních vztahů a samozřejmě i za další rozvoj.“

Také zdůraznil, že za období vzájemných sankcí obchodně-ekonomický obrat mezi RF a zeměmi EU klesl asi o třetinu a obnovit tyto vztahy je vždy obtížnější než je navazovat.

Nakonec i prezident Vladimír Putin po setkání s maďarským premiérem vyjádřil naději, že

„…časem se nám podaří vrátit vzájemný obchod na trajektorii udržitelného růstu, který odpovídá našim společným zájmům“.

Příjemným bonusem k těmto slovům pak bylo prodloužení kontraktu s Maďarskem na dodávky plynu za výhodných podmínek. V podstatě Vladimír Putin označil rozhodnutí Západu o zavedení sankcí za škodlivé a hloupé.

Zdá se, že s takovou charakteristikou už dnes souhlasí stále větší počet evropských lídrů. Zvlášť škodlivé se jim to ukazuje mezi bruselským bičem a cukrem, který nabízí Rusko. Tím spíš, že obyvatelstvo většiny evropských zemí stále častěji odmítá být hracím žetonem v cizích politických hrách. A pokud lídři velmocí se silnějšími ekonomikami jsou schopni ještě nějak manipulovat s náladami voličstva, to v chudých zemích se stále častěji už ozývá otázka: ve jménu čeho obyčejní lidé musí snášet další strádán í a utahování opasků?

Řecké ANO, které zaznělo v referendu, se v tom smyslu může stát hrozivou předzvěstí gradujících lidových nepokojů. O čem se tu dá hovořit, když dokonce ve Francii farmáři vypískali prezidenta Françoise Hollanda, který si troufl navštívit zemědělskou výstavu, a kancléřka Merkelová stále obtížněji přesvědčuje německé byznysmeny, aby vydrželi protiruské sankce? Vždyť každý měšťák, když slyší zaklínání kancléřky, se podívá do peněženky a tam není tolik zvonících penízků, kolik by mohlo být.

Německý byznys omezení trpět nechce. Například podle závěrů výzkumu provedeného letos v lednu Německo-ruskou zahraničně-obchodní komorou 60 % dotázaných podnikatelů z Německa pracujících v Rusku vystupuje za okamžité zrušení sankcí a dalších 28 % za postupné. Jen 12 % si myslí, že restriktivní opatření jsou na místě. Mimochodem vloni bylo těch, kdo sankce schvalovali, dvakrát tolik.

Nicméně mentalita Starého světa sotva kdy zvedne obyvatelstvo „tučných“ zemí k otevřené neposlušnosti vůči Bruselu. Země východní Evropy jsou v tomto směru daleko výbušnější.

Zaprvé v době přátelství se SSSR a existence Varšavské smlouvy měly dobré preference.

Zadruhé ve své době východoevropské národy už prošly skrze akce protestu, v jejichž důsledku byly vyměněny politické režimy. Proto očekávat sociální výbuchy v případě krajní nespokojenosti je zcela na místě. Zkušenosti z Ukrajiny, kde majdan sleduje za majdanem, to jen potvrzují.

A zatřetí díky dřívější ideologické manipulaci se východoevropské země ke svým západním sousedům vztahují s jistou nedůvěrou. Pokusy těch druhých rezolutně udávat tón v kurzu vnější politiky bez ohledu na názor „malých a chudých“ je samozřejmě nemohou dnes nedráždit.

„A jak je to s Polskem a Pobaltskými zeměmi?“ – zkouší autora nachytat skeptici. Ano, jak Polsko, co by bývalý spojenec v socialistickém táboře, tak i Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou „jednotně a nerozborně“ vůči Rusku nekompromisní. Právě ony jsou dnes hlavními motory prodloužení všech antiruských sankcí a dalších nepřátelských akcí. Dokonce i na úkor sebe.

Tak ministryně ekonomiky Lotyšska Dana Reizniece-Ozola nedávno přiznala, že ekonomika země citelně trpí sankcemi, které EU zavedla proti RF. „Během několika měsíců náš vývoz do Ruska klesl o 25 %. To je prudký pokles,“ - řekla. Ale přesto nevidíme hromadné výzvy ke sbližování s Ruskem. Nepřátelských prohlášení je stále více než dost.

Ale pojďme se podívat, nakolik vůbec jsou tyto země ve svých činech samostatné. Když se vytrhly z medvědích, ale přátelských obětí SSSR, Pobaltské země ihned spěchaly do spárů Evropské unie a Washingtonu. Zejména jeho oblíbenci se ocitli u kormidla Lotyšska, Litvy a Estonska a poslušně plní zadání amerických kurátorů. Polsko také tíhne víc k USA než k Evropské unii a na povel zpoza oceánu hlasitě kritizuje všechno ruské. Tajemství takového podřízení se odkrývá snadno: Poláci čekají, kdy jim MMF podstrčí peníze a aktivně si odpracovávají zálohu. Občas dostanou dokonce i zaplaceno! Pravda, v podobě úvěrů.

A se zeměmi Pobaltí se Washington nijak zvlášť nezabývá. Litevci, Lotyši a Estonci žijí mnohem hůř než jejich kolegové v Evropské unii. Ale zvedat jejich životní úroveň nikdo rozhodně nespěchá. Ve skutečnosti v Pobaltí probíhá vojenská okupace. NATO je nejprve vyděsilo ruskou hrozbou a hned na to tam umístilo nejen běžnou vojenskou techniku, ale nyní se mluví už i o jaderných zbraních.

Mimochodem peníze Bílý dům také nalívá. Ale pouze do pobaltských médií, na „vzdělávání proti ruské propagandě“. Ve skutečnosti však, aby sám vedl propagandu protiruskou. Spojené státy jsou tak přesvědčené o svém právu vlivu na všechny světové procesy, že dokonce ani neskrývají svůj tlak na byznys jak v USA, tak i v EU a v celém světě. Jejich cílem je přesvědčit společnosti, aby nepodnikaly s Ruskem v „normálním režimu“.

Nu což… počkáme, uvidíme, jak dlouho vydrží trpělivost malých zemí Evropské unie pracovat pro blaho Washingtonu a Bruselu – vlastním zájmům na škodu. Soudě podle prohlášení jejich lídrů jejich trpělivost pomalu končí.

Zdroj: http://politrussia.com/ekonomika/v-es-nazrevaet-836/