Marx neměl pravdu, když tvrdil, že události se opakují dvakrát: poprve jako tragédie, podruhé jako fraška. V novější historii život vodí Ukrajinu v kruhu už víc než čtvrtstoletí. A na každém kole se historie stává stále tragičtější; děj získává podobu thrilleru, protože fraška nemůže páchnout mrtvolami. Letmý majdan-3 možná na někoho působil jako fraška, profanace, ale i ten byl projevem krize odrážející daleko vyšší úroveň.

První majdan se v Kyjevě – pokud snad někdo zapomněl – konal v roce 1990, když bořili všemi možnými způsoby Sovětský svaz. Akce se jmenovala „Revoluce na žule“. 2. října 1990 okolo stovky „aktivistů“ – studentů, žáků učilišť, školáků a „starších soudruhů“ – vyhlásili neomezenou hladovku a postavili na náměstí Říjnové revoluce (dnes majdan) stanový tábor. Tehdy vypracovaný algoritmus protestu se dodržoval i později. „Žuloví“ studenti uzavírali dopravní tepny, obsazovali budovy Ševčenkovy univerzity, obklíčili a blokovali Nejvyšší radu USSR.

15. října 1990 Kongres USA vyslechl informaci o událostech v Kyjevě. V tentýž den v Kyjevě se konala zinscenovaná mnohatisícová demonstrace. Shodou náhod v tentýž den byla prezidentu SSSR Michailu Gorbačovovi udělena Nobelova cena míru a nacházel se v euforii. V určitém okamžiku vystrašený předseda Nejvyšší rady Ukrajiny L. M. Kravčuk přispěchal na rozhovory s demonstranty. Televize okamžitě poskytla své diváky propagandistům rozpadu SSSR. Tvůrčí inteligence skutečně projevila klaunské vlastnosti. Známý sovětský spisovatel Oles Gončar, vyznamenaný komunisty vším, co jen bylo možné, se v tyto dny teatrálně zbavil své stranické legitimace.

Mnozí očekávali, že na Ukrajině brzy nastane šťastný život. Vždyť: Ukrajina je větší než Francie, leží uprostřed Evropy, má rozvitý průmysl, vědu, univerzity, úrodnou černozem, přístupy ke světové komunikaci a co je nejdůležitější – moudrý, pracovitý národ. Při takových podmínkách nelze nebýt bohatý a šťastný. Stačí se jen oddělit od severního souseda. A rusofobie se stala součástí algoritmu.

Vláda, která kapitulovala, tehdy zahrála na své dudy: „…nasměrovat veškeré úsilí… na stabilizaci politické i ekonomické situace v republice, na vytvoření právního, nezávislého ukrajinského státu, přijetí nové ústavy republiky, a dokud toho nebude dosaženo, podepsání smlouvy s Evropskou unií považovat za předčasné“.

A tak se až dosud zabývají stabilizací a budováním právního a nezávislého státu a návrhy ústavy. A nemohou pochopit, proč se z toho nemůžou dostat, proč stále chodí do kruhu.

Jenže ono z toho nelze vyjít proto, že někdo rozluštil tajemství algoritmu, s jehož pomocí může z Ukrajiny vytvořit, co se mu zlíbí, a dojit ji jak kozu – dokud vemeno neodumře. A ten algoritmus je překvapivě prostý: neustálé opakování po celém prostoru Ukrajiny jediné mantry – Amerika je přítel, Rusko nepřítel.

Po uplynutí 10 let, v roce 2000, kdy situace s nezávislostí uvízla ve slepé uličce, kdy se ukázalo, že všechny slogany jako „Tvoje maso snědli moskalové“ se ukázaly lživé, vypukla nová revoluce. Epos „Ukrajina bez Kučmy“ trval tři měsíce (prosinec 2000 – březen 2001) s přestávkou na vánoční svátky.

Do okamžiku jejího vypuknutí se na UKrajině již vystřídalo deset vlád – neplodných a samozřejmě zlodějských. Byl nejvyšší čas najít viníka. Polytechnologové vymysleli začít s krví: zorganizovali brutální vraždu novináře a případ postavili tak, že podezření padlo na objednávku „proruského“ prezidenta Kučmy. Koordinátory akce byli stanoveni dva lidé, tvrdě prověření, včetně Lucenka, nyní hlavy frakce Bloku Petra Porošenka v Radě. Své stany aktivisti nastrkali podél celého Kreščatika – od majdanu do Bessarabky. Nicméně Kučma věc postavil správně, když poukázal na to, že proti Ukrajině je rozvinuta „bezprecedentní pol itická kampaň se všemi příznaky psychologické války“. Ve vhodný okamžik, když se povstalci pokusili zaútočit na administraci prezidenta, rozehnal revolucionáře tak, že nestačili z Kyjeva utíkat, schovávaje se v polích a lesích. Lovili je a zavírali.

Revoluce tenkrát nevyšla.

Není bez zajímavosti, že tato událost se kalendářně téměř přesně shoduje s událostmi Euromajdanu. Také probíhala s mezerou na vánoční svátky.

Pak byla téměř čtyři roky mezera, až na politickou scénu přišli Juščenko a Janukovič. V jejich případě se dá říci – „jeden horší jak druhý“. Nicméně těmi, kdo vsadili na „ukrajinský algoritmus“, to tak bylo zamýšleno. V potřebnou chvíli se lidé probudili, vzkypěla „opakovaná revoluce“. Davu vštípili, že hlavní je – nepřipustit k moci Doněcké „proruské banďukoviče“ a pak budeme žít jako lidi.

Doněcké k moci nepřipustili, ale jako lidé nežijí stejně.

Oranžová akce se také rozplynula a zase nic. Nicméně ti, kdo řídí procesy, mohli být spokojeni: všechno šlo podle plánu.

Koncem roku 2010, v prvním roce vlády Janukoviče, své stany rozestavila akce „Daňový majdan“. Janukovič s premiérem Azarovem šli na ústupky, ale aktivisté se rozhodli odolnost těchto doněckých prověřit. Důsledkem bylo, že jejich stanové městečko zbouraly buldozery pod záminkou přípravy náměstí na oslavy Nového roku.

V létě 2012 revolucionáři rozjeli „Jazykový majdan“, který vydržel jen měsíc, ale svůj rusofobský vklad do vědomí mas vnesl. Jaro – léto 2013 byly věnovány rozjíždění následující akce „Vstávej, Ukrajino!“

„Více nacionalismu, ještě více rusofobie!“ – takové bylo nevyřčené motto operace převodu Ukrajiny do režimu řízení z velvyslanectví USA. Ukrajina poslechla, vstala – a opět skončila v louži. Ještě hlubší, a tentokrát navíc krvavé.

Když se další dobytí „nezávislosti“ tentokrát prostřednictvím Evromajdanu změnilo jak Popelčin kočár v obyčejnou zeleninu, lidem bylo jasné: opět všechno proběhlo jinak. Ano, a jak moc! V únoru 2016 vypukla vládní krize vyvolaná nadcházející privatizací všeho, co ještě zbylo, a hlavně – oné nejznámější černozemě. Národ si pomyslel, že přišel čas prohnat Porošenkovi hlavu kulkou, ale američtí páni řekli – stop, všechno je vpořádku, my jen začínáme poslední privatizaci. Přitom jsou samozřejmě tři čtvrtiny obyvatel Ukrajiny zbytečnými, ale to už tak bývá… Rozhořel se a zase pohasl Majdan 3.0…

Ekklésiás řekl: „Co bylo, to i bude; co se dělalo, to se také dělat bude a není nic nového pod sluncem“. Ukrajina už něco podobného prožila: i při Bohdanu Chmelnickém, i později, předposledně v letech 1918 – 1921. A vracela se v kruhu zpět – do společného ruského domu.

Hejtman Bohdan Chmelnický se svého času vzpamatoval a hovořil o národu, který se dostal pod nadvládu pánů: „Vyvedu z polského zajetí všechen ruský národ, dříve jsem bojoval ke své škodě a za nepravdu, od nynějška však budu bojovat za naši víru pravoslavnou… Ljadská země (Polsko) shnije a Rus bude vládnout… Svobodně tam budu nakládat, v mém Kyjevě, jsem hospodář a vojvoda Kyjevský, dal mi to Bůh… s pomocí mé šavle“.

Ale k tomu bylo potřeba dozrát, dojít až na kraj, jak je pro všechno ruské typické.

Ukrajina má ten nevyhnutelný kraj stále ještě před sebou. I nového Bohdana Chmelnického.

A zatím v únorové temnotě roku 2016 slyším práci silných čelistí – to drtí Oděský přístavní závod nebo se snad už pustily do černozemě?

Zdroj: http://ukraina.ru/analytics/20160226/1015723224.html