Obsazení Širokina Ozbrojenými silami Ukrajiny na ministerstvu obrany DNR komentovali v tom duchu, že Kyjev si vymýšlí vítězství k pozvednutí bojového ducha armády… Opravdu, na Ukrajině umí podat porážku jako „vítězství“ díky píár. Příkladů je nemálo. Ale tentokrát se za propagandistickým šumem může skrývat něco víc.

Ukrajinští vojáci si vzali zpět pod kontrolu vesnice Širokino u Mariupolu, oznámil tiskový mluvčí sektoru M Ozbrojených sil Ukrajiny Alexandr Kindsfater a upřesnil, že opolčenci opustili jimi obsazenou část obce před několika dny.

Pan Kindsfater je téměř hlavním vypravěčem nejen sektoru M, ale celých OSU, pokud ovšem zapomeneme na svérázné profesionály. Má nelehkou práci. V sektoru M se neustále něco děje. Obvykle se jedná o roztržky mezi batalionem Azov (několikrát už přeformátovaným, ale stále existujícím) a mořskou pěchotou. Ti druzí jsou pokládáni za elitu ukrajinské armády, protože někteří z nich absolvovali přípravu na cvičišti Javorov pod vedením Američanů. Ale batalion Azov je za vojáky nepokládá: bojové zkušenosti pěšáci nemají a při prvním střetu s Ozbrojenými silami Novorossie se rozprchli. A tak mezi těmito dvěma „hrdinnými jednotkami“ vypukl boj na život a na smrt – boj o zdroje a takzvané „neutrálky“ to je nikým nekontrolované vesnice na relativně stabilním úseku mariupolské fronty.

Ke sledování „neutrálek“ bylo vyzváno OBSE v podobě pozorovatelské mise, jejíž zástupce velitele Alexandr Hug pravidelně vyjíždí na osobní inspekce do bývalých neutrální vesnic. Takové vesnice jsou jen dvě, ale pro OBSE za tu námahu stojí. Širokino bylo před rokem vyhlášeno za „demilitarizovanou zónu“ a samotné tyto zóny jsou exkluzívním vynálezem OBSE. Hug v červenci minulého roku osobně dosvědčil, že v Širokinu žádní opolčenci nejsou. A kde je tedy teď pan Kindsfater vzal, ptám se?

Z vojenského hlediska je Širokino nezajímavé. Již půl roku tam nikdo nežije a bývalá prázdninová vesnička se proměnila v ruiny. Ano, je zaminovaná, jak správně poukázal Kindsfater, ale to způsobil samotný charakter bojů o Širokino. Když jednotky Ozbrojených sil Novorossie vesnici obsadily, nezačaly ji v plné míře kontrolovat (vzhledem ke geografii k tomu prostě neměly prostředky) a odsunuly se do kopcovitého terénu na východ.

Nicméně v zimě loňského roku boje v samotném Širokinu, stejně jako v některých řeckých vesnicích kolem, byly velmi těžké. Místo se změnilo v past, do níž OSU nejednou padly, když se snažily dostat do centra a získat prémie za „osvobození“. Zejména se v tom angažoval tentýž Azov, který od určité doby pokládá Širokino za svůj Klondik. Bylo třeba jen doběhnout k budově místního úřadu, udělat kolektivní selfíčko na pozadí ukrajinské vlajky a honem utíkat zpět, než je z kopců na východě nakryli z minometů. A tak by to mohlo pokračovat donekonečna, kdyby v OBSE nevymysleli termín „demilitarizovaná zóna“.

S postupem času se status hlavní neutrální zóny v sektoru M přesunul do Kominternova ležícího na jiné silnici (trochu severněji, vede do Mariupolu). Neustálé pokusy ukrást jeden druhému i tuhle malou vesničku způsobily, že ji také navštívil Alexandr Hug a v nejlepších tradicíh evropské propagandy začal tlačit pod objektivy aparátů hladové děti. Když Hug odjel a děti se rozprchly, do Kominterna se pokusili dostat ukrajinští mořští pěšáci, protože ti tam ještě nebyli, ale vítězství se nekonalo.

„Obsazení Širokina“ ukrajinskými jednotkami (stále není jasné, z jakého důvodu – pan Kindsfater se tomuto tématu vyhýbá, aby nevyprovokoval další střety mezi Azovem a mořskou pěchotou) žádný vojenský smysl nemá. Těžko se bude pracovat i na tom, aby byly vymyšleny nějaké vojenské důvody pro analogicý pohyb kolem sousedního Kominternova.

Celkově se dá říct, že to je obvyklá propagandistická akce VSU. Mariupolský směr (podle ukrajinského velení sektor M) je relativně stabilní. Ano, malé neutrální pásmo je příležitost pro stálé potíže, ale je jich výrazně méně než na jiných částech fronty. V očekávání „útoku Rusů na Mariupol“ sem Kyjev nahnal příliš mnoho vojska a kluci teď v podstatě nemají co dělat. A tak se neustálé potyčky mezi nimi staly normou života a „ždímání neutrálek“ způsobem, jak se uživit.

Jiná věc je, že nynější obsazení Širokina bylo zorganizováno v rozporu se všemi dohodami (čert vzal Minsk-2, řeč je tu o Kyjevem milovaném OBSE). Možná jde o svévoli na úrovni praporové skupiny a pan Kinsfater tuto epizodu změnil na skutečnou propagandistickou pohlednici.

Kyjev stále vede informační válku kvůli vnitřní potřebě. Z lidského i vojenského hlediska nesmyslný masakr se už nejednou změnil na cosi hrdinsko-vzdělávacího, něco, co formuje základy „ukrajinského národa“ a „měřítka pro mládež“.

Všechno začalo se smutnou obranou rozvalin doněckého letiště. Zde uvězněná skupina, částečně zbavená zásobování v určitém okamžiku přežívala jen díky tomu, že armáda Novorossie umožňovala provádět plánované rotace a přivážet těmto „kyborgům“ jídlo. Ti lidé tam zemřeli pro nic za nic, za hromadu betonu, ale kyjevská propaganda je změnila na hrdiny povinnosti a mýtické obránce vlasti – dokonce bez ohledu na to, že jedni se hromadně vzdávali a jiné dosud hledají.

Když vojáci Novorossie obsadili horní patra starého terminálu, odpor byl už zbytečný, ale ukrajinské velení své vojáky neodvolalo, což nebylo vojenské, ale politické rozhodnutí.

Letiště se pro Porošenka stalo symbolem, za který položil životy mnohých. Z vojenského hlediska letiště stálo zhruba tolik, kolik Širokino, ale nyní se změnilo na bratrský hrob a změnilo se na propagandistický trumf kyjevské vlády. A ještě si Porošenko klade za cíl navrátit zříceniny letiště Ukrajině, což probouzí napětí na této části fronty a vyvolává ostřelování obytných čtvrtí Doněcka.

Obzvlášť symbolickými v tomto plánu jsou pseudodokumentární filmy natočené v Kyjevě na zakázku ministerstva obrany stanicí BBC. Prvním byl „Vpád. Síla nepokořených“ – epický příběh o mnohakilometrovém pochodu několika ukrajinských brigád do týlu Ozbrojených sil Novorossie ve směru k ruské hranici v létě 2014, jehož výsledkem byla porážka u Saur-Mohyly a pak masakr u Ilovajska. Film natáčeli Američané, kteří pak řekli, že tento „Vpád“ byl nejdelším v kilometrovém vyjádření od dob Druhé světové války. Hodnotit současnou válku podle šablony 40. let je minimálně podivné, ale v Kyjevě a Lvově takhle pracují.

Následoval film „Letiště“, který je pochopitelně o ničem. Jeho premiéry v Kyjevě se osobně zúčastnil prezident Ukrajiny, který rozdával vyznamenání a dojemně se přátelil s „kyborgy“. Žánr se od přírody sentimentálnímu Porošenkovi líbil, a tak jednotlivé scény a scénáristické přístupy začaly procházet z filmu do filmu.

Doslova druhý den hned na třech kanálech najednou proběhla premiéra filmového obrazu „Děbalcevo“, nabitého podvody, faktickými nedorazy a hloupostí. Tato kulturní událost proběhla v rámci výročí této porážky, ale propaganda pokračuje v tvrzení, že to vlastně bylo vítězství. Tato teze je potvrzena infografikou, v níž se sděluje, že hlavní příčinou odchodu z kotle byla zrada jednotlivých nižších důstojníků, kteří se spolu se svými podřízenými vzdali nebo odmítli vyplnit rozkaz. A k vítězství došlo proto, že určitá část vojska byla z kotle přesto vyvedena. Navíc boj o Děbalcevo údajně dovolil zničit plány Kremlu na rozdělení Ukrajiny. Dále následuje seznam vyznamenaných, včetně čtyř hrdinů Ukrajiny, z nichž ke dvěma – plukovníkům – je v ukrajinské armádě vztah mírně řečeno kontroverzní. Nyní není nutné detailně rozebírat děbalcevskou operaci, která má své klady i zápory, ale řeč je výlučně o tom, že pokud jde o ideologické lhaní, pak ukrajinští propagandisté překonali sami sebe.

Každá událost na frontě – ať už skutečná nebo vymyšlená – je v rekordním čase vydávána ukrajinskou propagandou za vítězství. Boj o doněcké letiště se stal „příkladem hrdinství“ a „symbolem boje za nezávislost“, třebaže to bylo nesmyslné probouzení hysterie. Boj o luhanské letiště i „pád nepokořených“ byl úsilím amerických píár-pracovníků změněn ze strategické chyby na „ukázku taktického umění“. Širokinské i kominternovské marodérství je předloženo jako „taktický úspěch, který neptřeboval oběti“. Loňské boje v Marince a v Pavlovském směru jsou předkládány jako „velké porážky separatistů“, přestože to byly ukrajinské ozbrojené síly, kdo z bojiště utekl.

Ale za vším tím propagandistickým pozadím (a v první řadě za „osvobozením Širokina“, kde už dávno nikdo nežije) se skrývá obrovský pohyb celé severní fronty VSU. Ostřelování Doněcka, Jasinovaté i Horlivky získaly charakter totálních, což nebylo dokonce ani v loňském létě. Několik brigád VSU v počtu 25 tisíc lidí se dalo do pohybu po celém oblouku fronty kolem Doněcka a dále do Horlivky. K bojům s použitím těžké artilerie dochází dokonce i na tichém luhanském směru a v tradičně nejnebezpečnějších zónách – v Marinu, na letišti, v Pěskách, Opytném nebo Horlivce – už situace páchne plnohodnotnou válkou. Značné síly VSU v první linii jsou ještě posíleny a týlové štáby jsou uvedeny do plné bojové pohotovosti. A to už nevypadá na propagandu.

Zdroj: http://ukraina.ru/analytics/20160226/1015726828.html