Západ a multikulturalismus

Významnými problémy západu jsou morální úpadek, kulturní sebevražda a politická nejednotnost. Mezi často zdůrazňované projevy morálního úpadku patří:

1. Nárůst asociálního chování, jako je zločinnost, užívání drog a násilí obecně.


2. Úpadek rodiny, včetně zvyšujícího se počtu rozvodů, nemanželských dětí, těhotenství mladistvých a neúplných rodin.


3. Přinejmenším v USA úpadek “sociálního kapitálu“, tj. členství v dobrovolných sdruženích, a úpadek mezilidské důvěry spoje­né s takovýmto členstvím.


4. Stále nižší oddanost vědění a intelektuálním aktivitám, což se v USA projevuje klesající úrovní dosaženého vzdělání.

Západní kulturu problematizují také skupiny, které se nacházejí uvnitř ní samotné. Jedno takové nebezpečí pochází od přistěhovalců z jiných společností, kteří odmítají asimilaci a i nadále si podržují a zdůrazňují hodno­ty, zvyky a kulturu svých domovských společností. Tento fenomén se nejvý­razněji projevuje v případě evropských muslimů, kteří jsou však, alespoň zatím, pouze nevelkou menšinou, ale stále jich přibývá. V menší míře se projevuje rovněž u Hispánců v USA, kteří jsou však menšinou velkou. Pokud v jejich případě k asi­milaci nedojde, USA se stanou rozštěpenou zemí se všemi pro takovou zemi charakteristickými potenciály pro vnitřní svár a nejednotu. V Evropě by západní civilizace mohla být podkopána oslabením svého ústředního komponentu – křesťanství. Stále nižší počet Evropanů se totiž hlásí k náboženské víře, dodržuje náboženské zvyky a podílí se na církev­ních aktivitách. Tento trend ani neodráží nepřátelství vůči náboženství jako spíše lhostejnost. Křesťanské koncepty, hodnoty a zvyky přesto prostu­pují celou evropskou civilizaci. Američané na rozdíl od Evropanů ve velké většině v Boha věří, považují se za religióz­ní národ a ve značném počtu navštěvují kostely. V Americe ještě v polovi­ně 80. let nebyly žádné známky o probíhajícím náboženském obrození, nicméně o pouhých deset let později byla zvýšená religiózní aktivi­ta již patrná. Eroze křesťanství mezi obyvateli Západu může být dlouhodobou hrozbou pro zdraví západní civilizace.

V USA se trend k multikulturalismu projevuje i v řadě legislativních kroků včet­ně zákonů o občanských právech ze 60. i 90. let. V 90. letech prohlásila Clintonova vláda podporování rozrůzněnosti za jeden ze svých nejdůležitějších cílů. Zde máme zarážející kontrast s minu­lostí. Otcové zakladatelé na rozrůzněnost pohlíželi jako na realitu a na problém, a odtud národní motto, e pluribus uniím, které si zvolil výbor Kontinentálního kongresu, v němž zasedali Benjamin Franklin, Thomas Jefferson a John Adams. I pozdější političtí vůdci, kteří se rovněž obávali nebezpečí rasové, regionální, etnické, ekonomické a kulturní rozrůzněnos­ti (jež ostatně také zapříčinila největší válku v rozmezí let 1815 až 1914), odpovídali na volání “sjednoť nás“ a podporu národní jednoty považovali za svůj nejdůležitější úkol. „Jediným zcela jistým způsobem, jak tento národ dovést ke zkáze, jak znemožnit jeho existenci jako národa vůbec, by bylo dovolit, aby se z něj stala spleť handrkujících se národností“, varoval Theodore Roosevelt. V 90. letech političtí představitelé USA toto nejenom dovolili, ale o tuto rozrůzněnost i trvale usilovali na úkor jednoty.

V jiných zemích se jejich politici někdy pokou­šeli svého kulturního dědictví zbavit a identitu své země přesunout z jedné civilizace do druhé. Dodnes se to v žádném z několika existujících případů úspěšně nepodařilo, výsledkem jsou pouze schizofrenní, rozervané země. Američtí multikulturalisté jednají podobně, když odmítají kulturní dědictví své země. Namísto toho, aby se pokoušely USA ztotožnit s jinou civilizací, si však přejí vytvořit zemi mnoha civilizací, což znamená zemi, která nebude patřit do žádné z civilizací a bude postrádat kulturní jádro. Historie nám ukazuje, že žádná takto konstituovaná země nemůže jako koherentní společnost přetrvat nadlouho. Multicivilizační Spojené státy nebudou Spojenými státy, budou Spojenými národy. Multikulturalisté rovněž napadají ústřední prvky americké ústavy, tedy na místo práv jednotlivců stavějí práva skupin, definovaných často v pojmech rasy, etnicity, pohlaví a sexuální orientace. Někteří Američané prosazovali multikulturalismus doma, jiní prosazovali univerzalismus v zahraničí a další dělali obojí. Multikulturalismus doma představuje hrozbu pro Spojené státy a Západ; univerzalizmus v zahraničí představuje hrozbu pro Západ a pro celý svět. Obě tyto formy jsou popře­ním jedinečnosti západní kultury. Globální monokulturalisté chtějí svět připodobnit Americe, domácí multikulturalisté chtějí Ameriku připodob­nit světu. Multikulturní Amerika ale není možná, protože nezápadni Ame­rika by přestala být Amerikou. Multikulturní svět je nevyhnutelný, jelikož globální impérium je nemožné. Pro zachování USA a západu bude nezbytné obnovit západní identitu. Bezpečnost světa si žádá přijetí globální multikulturality.

Všechny civilizace procházejí stejným procesem vzniku, vzestupu a úpadku. Západ se od ostatních civilizací liší nikoli způsobem svého vývo­je, nýbrž odlišnými hodnotami a institucemi. Z nich jsou nejvýznamnější křesťanství, pluralismus, individualismus a vláda zákona. Právě tyto feno­mény Západu umožnily objevit modernitu, dosáhnout globální expanze a vyvolat u ostatních společností závist. Tyto fenomény jsou navíc ze všech společností bytostně charakteristické právě pro Západ. Evropa, jak říká Arthur M. Schlesinger jr., je “pramenem —jedinečným pramenem myšlen­ky individuální svobody, politické demokracie, vlády zákona, lidských práv a kulturní svobody… To jsou evropské hodnoty, nikoli asijské, africké nebo blízkovýchodní“. Tyto hodnoty činí západní civilizaci jedinečnou a hod­nota západní civilizace spočívá nikoli v domnělé univerzálnosti, nýbrž v její jedinečnosti. Hlavní odpovědností tak není pokoušet se přetvářet ostatní civilizace podle obrazu Západu, což se nakonec vymyká i jejich upa­dající moci, ale uchovat, chránit a obnovovat jedinečné kvality západní civilizace. A protože nejsilnější zemí Západu jsou USA, leží tato odpovědnost v největší míre právě na nich.

Chtějí-li USA a evropské země uchovat západní civilizaci tváří v tvář upadající západní moci, je v jejich zájmu:

1. Dosáhnout větší politické, ekonomické i vojenské integrace a koordino­vat svou politiku tak, aby se státům z jiných civilizací zabránilo využívat vnitřních rozdílů.


2. Začlenit do NATO a Evropské unie západní země střední Evropy, tj. státy Višegrádské čtyřky, pobaltské republiky, Slovinsko a Chorvatsko. (Což již bylo učiněno).


3. Podporovat “pozápadnění“ Latinské Ameriky a bude-li to možné, uzavřít spojenectví mezi latinskoamerickými zeměmi a západem.


4. Omezovat růst konvenční i nekonvenční vojenské síly islámských a čín­ských států.


5. Zpomalit odklon Japonska od západu směrem ke spojenectví s Čínou.


6. Akceptovat Rusko jako ústřední stát pravoslaví a hlavní regionální moc­nost s legitimními zájmy na bezpečnost své jižní hranice.


7. Udržet západní technologickou a vojenskou převahu nad ostatními civilizacemi.


8. A jako nejdůležitější, uvědomit si, že intervence západu do záležitostí jiné civilizace je v multicivilizačním světě pravděpodobně tím nejnebezpeč­nějším zdrojem nestability a potenciálního globálního konfliktu.

V polovině 90. let se objevila nová diskuse o charakteru Zápa­du a jeho budoucnosti, opětovně bylo seznáno, že západ jako entita existu­je, a začaly se objevovat i rostoucí obavy o jeho budoucí existenci. Částeč­ně tuto diskusi vyvolala nutnost rozšířit hlavní západní instituci, tj. NATO, tak, aby zahrnovala i západní země na východě. Dalším podnětem byly roz­pory, které se na západě objevily ohledně reakce na rozpad Jugoslávie. Dis­kuse rovněž obecněji odrážela obavy o budoucí jednotu západu po zániku sovětské hrozby stejně jako obavy pramenící z toho, jak absence této hroz­by ovlivní postoj USA k Evropě. Západní země přicházejí stále častěji do styku s čím dál mocnějšími nezápadními společnostmi, v důsled­ku čehož si jsou mnohem více vědomy společného kulturního jádra. Potře­bu omladit atlantské společenství zdůrazňovali politici z obou stran Atlan­tiku. Pro tento krok se koncem let 1994 a 1995 vyslovili ministři obrany Německa, Francie, ministři zahraničí Francie a USA, Henry Kissinger i další významní politici. Jejich postoje dobře vyjádřil britský ministr obrany Malcom Rifkind, který v listopadu 1994 zdůraznil potřebu “atlantského společenství“ opírajícího se o čtyři pilíře, a to o “obranu bezpečnosti ztělesňovanou NATO“, “sdílenou víru ve vládu zákona a parlamentní demokracie“, “liberální kapitalismus a volný obchod“, “sdílené evropské kulturní dědictví vyvěrající z odkazu Řecka a Říma přes renesanci až ke sdíleným hodnotám, postojům a civilizaci našeho století“. V roce 1995 vypracovala Evropská komise projekt na “obnovu“ transatlantských vztahů, který vedl k podepsání rozsáhlé smlouvy mezi EU a USA. Současně mnoho evropských politiků a podnikatelů usilovalo o vytvoření transatlantské oblasti volného obchodu. Ačkoliv AFL-CIO bylo proti NAFTA i jiným opatřením na liberalizaci obchodu, jeho předseda vřele uvítal vytvoření takové transatlantské oblasti volného obchodu, která by neohrožovala zaměstnanost USA zeměmi s levnou pracovní silou. Podporovali ji jak konzervativci evropští (Margaret Thatcherová), tak američtí (Newt Gingrich) stejně jako kanadští a jiní politici.

Západ prošel první evropskou fází rozvoje a expanze trvající několik století a poté ve 20. stol. druhou fází americkou. Pokud se Severní Americe a Evropě podaří obnovit morální život, pokud budou stavět na své kulturní spřízněnosti a dokáží vytvořit úzké formy ekonomické a politické integrace jako doplněk bezpečnostní spolupráce v NATO, mohlo by dojít ke třetí, euroamerické fázi západního ekonomického bohatství a politického vlivu. Smysluplná politická integra­ce by do jisté míry mohla vyrovnat menší relativní podíl západu na světo­vé populaci, hospodářském produktu, vojenském potenciálu a v očích představitelů ostatních civilizací obnovit moc západu. “Se svou obchodní silou by konfederace EU-NAFTA mohla diktovat podmínky celému zbytku světa“, varoval malajsijský ministerský předseda Mahathir. Nic­méně zda se západ politicky a ekonomicky sjednotí, závisí rozhodující měrou na tom, jestli USA potvrdí svou západní identitu a definují svou globální úlohu jako vůdčí země západní civilizace.

Přijímání uprchlíků

Existuje vícero názorů, které vysvětlují, proč Evropa v současné době v takové míře přijímá uprchlíky z blízkého a středního východu a z Afriky.

Podle jednoho z nich jde o vytvoření z evropského obyvatelstva něčeho jako národnostně beztvaré masy v rámci Nového světového řádu, aby se tak setřely kulturní a národnostní rozdíly mezi jednotlivými státy Evropy. Někomu může tento názor připadat jako poněkud přitažený za vlasy, ale asi nic nelze zcela vyloučit.

Podle jiného názoru jde evropským elitám o získání většího množství mladých zdravých bojeschopných lidí pro případný střet pod taktovkou USA mezi USA + Evropou/paktem NATO na jedné straně a Ruskem na straně druhé, jenž může mnohým připadat jako názor fantasmagorický.

Podle dalšího názoru jde o to zajistit pro Evropu dostatek levných pracovních sil. A u tohoto názoru bych se rád zvláště zastavil. Důsledkem blahobytu většiny společností byla celková společenská degradace a také demografický úpadek s případným následným kolapsem či zánikem. Evropa, Severní Amerika, ale i Japonsko, a vůbec všechny ekonomicky vyspělé státy se jistě v různé míře potýkají s negativními důsledky blahobytu, jenž vede k morálnímu zotročení lidí. V takovéto situaci se lidé zpravidla snaží si docílený blahobyt a s ním i určité pohodlí udržet, díky čemuž odmítají mít vícero potomků, a kupř. dvě děti již považují za přepych. Takovíto lidé zkrátka nejsou ochotni obětovat něco ze svého blahobytu a pohodlí pro budoucnost vlastního národa a vlastní rodiny tím, že by měli více dětí. Navíc díky důchodovému systému lidé nezodpovědně až naprosto pošetile spoléhají na sociální zodpovědnost a solventnost státu, který se o ně v jejich stáří či nemoci svými důchodovými či nemocenskými dávkami postará. Sobecká honba za blahobytem a ekonomickým ziskem vede mnohé zaměstnavatele k požadavkům mladého věku, vysokého vzdělání, praxe a rodinné bez-závazkovosti na zaměstnance. Toto vše vede k tomu, že mnozí mladí lidé se soustřeďují předně na dosažení finančního zajištění, kariéry, a s pořízením potomků otálejí a odkládají ho na pozdější věk, kupř. kolem věku 30-ti let a později, ovšem s postupujícím věkem plodnost u lidí klesá, tedy pak se může stát, že se těmto lidem nepodaří mít potomky buď ve větším počtu nebo vůbec. Jistě dalším faktorem klesající porodnosti v důsledku zachování si blahobytu a pohodlí je antikoncepce. Nejedná se tedy jen o potraty ale i o používání různých antikoncepčních prostředků, pilulek, atd. Užívání antikoncepce má za následek pokles porodnosti nejen zabráněním otěhotnění ale také díky následným vedlejším účinkům ztížením možnosti v budoucnosti otěhotnět. A bohužel látky v antikoncepčních preparátech se dostávají z těl jejich uživatelů až do čističek vod, kde se ani zde mnohdy nezničí a poté nám tyto látky tečou doma z vodovodů, které všichni pijeme, a možné důsledky jsou jistě všem jasné. Blahobyt, honba za ekonomickým ziskem ve spojení s hektičností vedou k morálnímu a etickému rozvratu ve společnosti, a dále mnoho lidí vedou ke stresu a také nezdravému životnímu stylu s následkem různých onemocnění či civilizačních chorob, které v méně horších případech dělají ze zdravých produktivních lidí invalidy opět závislé na státních dávkách. Vše toto, ale jistě i jiné další faktory, jako kupř. i špatná pro-rodinná politika, atd., vede k demografickému úpadku, počet lidí v produktivním věku klesá, počet lidí v neproduktivním věku naopak vzrůstá, pak se logicky nedostává dostatku peněz na výplaty důchodů, podpor v nezaměstnanosti, atd. Má-li národ nedostatek vlastních potomků, hrozí mu demografický úpadek s mnoha následnými problémy. Národ lze udržet, bude-li mít v průměru alespoň 2,1 dítěte na 1 rodinu. A potýká-li se národ, a v našem případě v podstatě celá Evropa, s demografickým úpadkem, je potřeba nedostatek mladých lidí někým nahradit, a to pak jedině přistěhovalci, uprchlíky, pokud národ není již dlouhodobě schopen tento problém řešti svépomocí. Příjem většího počtu přistěhovalců je pro ekonomiku jako “dodání energie“, znamená příjem levné pracovní síly, zvýšení výroby a poskytování různých služeb, možné zvýšení konkurenceschopnosti mnohých firem nejen na státní ale i mezinárodní úrovni, dále zvýšení finančního objemu daní proudícího do státního rozpočtu, což je právě velmi důležité pro zajištění výplat důchodů a dalších sociálních dávek.

Je skutečností, že v mnoha případech, kdy západní země přijímaly uprchlíky ve větším množství, došlo posléze v těchto zemích k ekonomickému růstu a růstu HDP. Klasickým příkladem jsou USA v nedávné minulosti, a pak kupř. případ, kdy Německo přijalo několik miliónů Turků kdysi v 60. letech 20. stol., neboť v Turecku zuřila válka. Samozřejmě na druhou stranu má Německo s touto tureckou komunitou různé společenské problémy.

Podle s. Huntingtona změna způsobu života, jemuž západní Evropa po roce 1945 uvykla, přichází v době, kdy naše obyvatelstvo rychle stárne. Pokud půjde všechno dál jako dosud, nebudou od roku 2025 sociální státy schopné vyplácet důchodcům penze, které by jim umožňovaly alespoň přežít. Jestliže se domníváme, že něco takového je v sociální Evropě nepřípustné, musíme zreformovat penzijní systém, mít víc dětí a přijmout víc mladých přistěhovalců, kteří by penze na důchody pomáhali vydělat.

Předchozí části:

http://www.nwoo.org/2016/02/14/pulmesicni-hrozba-cast-2/

http://www.nwoo.org/2016/02/12/pulmesicni-hrozba-cast-1/